Cesta do Pobaltí

Rozhodli jsme se s kamarádkou, že se vydáme na východ a zvolily jsme renomovanou CK Čedok…

Sobota

Cesta byla děsivá, přes Polsko se jede velice dobrodružně, asi tak jako u nás na silnicích 3. třídy po zimě. Čedok zklamal organizačně, dnešek byl dost hektický, lítali jsme jak magoři a pak měli nesmyslné prostoje. Doufám, že zítra bude líp.
Autobus taky nic moc, není to rozhodně avizovaný luxusní bus.
Připadaly jsme si s kamarádkou jak na zájezdě pro farnost, celý den jsme převážně navštěvovali kostely. Jsou sice pěkné, ale co je moc, je příliš. Spolucestující jsou různí, od staroušů přes 62 až po dva kluky. Někteří jsou dost kverulanti, ale dnes jsem se mezi ně zařadila taky.
Večeře byla o dvou chodech, první zeleninový talíř, pak maso s kaší, voda, zákusek a kafe.

Neděle

Dnes jsme ještě proběhli Vilnius a pak jsme se vydali na cestu směr Riga. Po cestě jsme navštívili Horu křížů, kde je křížů nepočítaně, ale není to hora, jen takový brdek.
Zastavili jsme se na zámku Rundale, který je opravdu zámkem se vším všudy i s parkem – nádhera.
V Rize bydlíme v hotelu AVITAR. Zas jsme měli problém. Dorazili jsme do pokoje, kde to vypadalo, jakoby právě někdo vylezl z pelechu. Takže jsme šli na recepci reklamovat. Dostali jsme super pokojíček s kuchyňskou linkou a koupelnu s vanou. Jen jedna zásuvka je tu na tři kontakty, ale podařilo se mi napíchnout noťas.
Čert ví, jak bude dál. Ale tady spíme dvě noci, což je fajn.

Pondělí

Dnešek se vyznačoval krásným počasím. Od rána svítilo sluníčko. Po snídani, která se odehrávala ve stylu „co kdo urve“, jsme se vypravili do města Rigy a začala zase obhlídka kostelů a uliček. Nic mimořádného jsme ale neviděli. Dnes jsme procházeli opět jen kostely katolické. V jednom, kde chtěli nehorázné vstupné, jsme se někteří jen otočili. Při zběsilém letu ulicemi jsme ale stačili fotit, kouknout do výloh a koupit Rižský balzám, což je něco jako Becherovka. Volna jsme využili k návštěvě restaurace, musela být nóbl, protože jsme platili v účtu i zpropitné. Malé pivo značky TERVET a LUKSS přijde na 60 Kč.
Odpoledne jsme jeli do Etnografického muzea – něco jako náš Rožnov, ale ve větším měřítku. Po cestě do Rigy jsme se zastavili v přístavu a měli to štěstí, že jsme viděli odplouvat trajekt směr Tallin. Pro suchozemce velký zážitek.

K večeři byly špagety s kouskem masa a kusy vařené mrkve, polévka s knedlíčky a kus štrůdlu. Přejezeni rozhodně nejsme…
Zítra balíme a jedeme směr Tallin, je vzdálený 310 km a po cestě se budeme ještě zastavovat, takže to bude zase honička.

Úterý

Dnes jsme posnídali skoro stejně jako včera a opustili v 8.30 h hotel. Vyrazili jsme na sever do Estonska. Po cestě jsme se ještě stavili v Siguldě na hradě, pak v jeskyni, což byla jen taková atrapa pořádné jeskyně. Tekla tam zázračná voda, ale žádné účinky jsme nepozorovali. Pak si litevská průvodkyně ještě prosadila návštěvu hradu Turaida. Bylo tam hezky, vylezly jsme s kamarádkou i na věž a koukali do okolí. Celkem pěkný výhled.
Hrady a zámky se v Pobaltí opravují poněkud svérázně. Prostě se dostaví přibližným materiálem do pravděpodobné podoby. Jeli jsme kolem moře, ale Balt jsme viděli jen z autobusu. Škoda…

Za hranicemi Estonska už bylo zřejmé, že dokáží získat a využít peníze z EU. Vydatně se tam opravují silnice. Cesta do Tallinu trvala víc než tři hodiny, několikrát vydatně sprchlo, ale na procházku už zase bylo hezké počasí. Tallin je kouzelné město, podařilo se nám aspoň projít jeho starou část. A taky jsem se konečně dostala koupit známku na pohled.

Hotel máme tentokrát asi nejmodernější, i průchozí chodby a výtah jsou na čipovou kartu. Ovšem s večeří se nijak nepředvedli. Polévka byla chutná a hustá, ale další jídlo byla směs mrkve, dýně, brambor a nějakých kousků masa v omáčce zvané “béžovka“. Pak bylo kafe a tvarohový zákusek.
Chtěli jsme ještě vyrazit do města, ale pak jsme se nějak rozkecali v restauraci a už byla tma. Jo, popili jsme Merlotu, ten byl chuti výtečné.

Zítra nás čeká Rusko a nevím, jak to bude s připojením. Dnes už mám problém s nabíjením, není tu zásuvka tříčudlíková.

Středa

Ráno jsme brzy vstávali, jelikož jsme měli vyrazit směr širá Rus. Snídaně byla rovněž mizerná, ale něco jsme ukořistili i na cestu. Potřebovali jsme to všichni, v průběhu dne jsme se o tom přesvědčili.
Do Narvy – hraničního města v Estonsku – jsme dojeli v 10.30 h, je tam k vidění pevnost, ale jen z busu, protože je v hraničním pásmu. Kdo se dobře učil, vzpomene si na bitvu. A tam začalo martýrium. Čekali jsme na odbavení na estonské straně, pak na ruské, což bylo mnohem horší a pořád se nic nedělo. V Estonsku nebylo co koupit, leda tak kytky, a pak už se nedalo vylézt ani z autobusu. Po třech hodinách jsme prošli kolem celníka, který si prohlídl pasy a víza a už jsme si mysleli, že máme vyhráno. Němci před námi a Švédové po nás dopadli ještě hůř, museli otvírat kufry a projít osobní prohlídkou. Celníci se chovají jak za starých časů, nezdraví a jen otráveně civí.

Sotva jsme ujeli asi tak 500 metrů, stavěli bus znovu kvůli Zelené kartě. Řidiči netušili, že by něco takového měli mít. V doprovodu četníků jsme se vrátili na přechod a Karel a Karel začali shánět kartu. My jsme mezitím navštívili místní koloniál, kde celkem nic nebylo ke koupi. Po úspěšném vyřešení situace jsme pokračovali v cestě .

Rusko je úplně jiná země, za hranicemi začal nelad, rozbité silnice a když už jsme si mysleli, že máme vyhráno, dostali jsme se na objížďku na předměstí Petrohradu. Objížďka překonala ty nejhorší představy a já jednu chvíli přemýšlela, komu vlastně připadne mé Životní pojištění. Nevím, k čemu by se dala přirovnat – snad k rozblácené polňačce po jarních deštích. V Rusku jsou nezpevněné krajnice, škarpy zarostlé trávou a do toho předjíždějí spěchající šílenci. Nějak to řidiči zvládli a pokračovali jsme do centra města, kde měla čekat naše ruská průvodkyně.
Oznámila nám, že o půl osmé je večeře a bylo asi tak 19.20 h. Před sebou jsme měli asi 15 minut cesty a ještě nás čekal Ruský večer, který se měl konat o kus dál v divadle. Méně odolní jedinci to vzdali a my kverulanti jsme namítali, že jako dobytek nikam nejdeme, protože se potřebujeme aspoň trochu zkulturnit.
Pokoj máme s kamarádkou skvělý. Je to apartmá, kde by se daly ubytovat ještě dvě osoby. Jenže v prvním patře bez výtahu, takže jsme si nechaly odnést kufry. Večeře by byla dobrá, kdybychom nemuseli spěchat. Zelenina jako předkrm a pak kuřecí maso s rýží. Meloun jsem nestihla, ani kafe a buchtu jsem si brala do ruky, abych se stihla trochu upravit. A už jsme zas byli v buse směr divadlo. Ještě, že jsme se převlékli, protože bychom tam jinak byli jako burani. Představení bylo něco mezi Mrazíkem a Alexandrovci, ale byli to profíci tancující se zaujetím amatérů. Říkali jsme si, že by bylo škoda nejít.
O přestávce se konal raut, ale očima jednoho našeho kamaráda – vymetače večírků, ubohý, neb nebyl teplý a studený bufet. Jen víno, šampus, vodka a jednohubky. Něco jsme popili a pojedli a po jedenácté se dostali na hotel.
S nadšením jsme uvítaly sprchu, já ulovila wifi z benzinky a tak mohla napsat. Zítra budeme poznávat Petrohrad…

Čtvrtek

Pobyt se chýlí ke konci, vstávali jsme do deštivého rána, což bylo špatně, protože jsme měli naplánovanou prohlídku Petrova dvorce. Mají tam krásný park s vodotrysky, ale protože lilo, bylo po kouzlu. Uvnitř zámku to vypadalo jako v zámcích v ČR, jen v trochu přeplácanějším stylu. Vše se blyštilo. Strašná fronta, šatna na hadry, další šatna na batohy a další místnost na obouvání návleků. Na další cestu jsme se posilnili v restauraci – bliny s masem a sibiřské pivo / 100 + 110 rublů – 1 rubl – 1.70 Kč.
Následně jsme jeli do Zimního paláce – Ermitáže. Naše ruská průvodkyně Ludmila nás vedla zrychlenou trasou dle vlastního výběru, takže jsme něco viděli. K prohlídce by nestačil den. Lidí jak psů a vypadalo to tam jako v Babylonu blahé paměti. Celou dobu zdůrazňovala, co zničili fašisti a jak to schopní ruští odborníci dali zase dohromady a co všechno dokoupili. Že by někde něco ukořistili, o tom nebylo ani zmínky.

Dozvěděli jsme se něco drbů z carského života, zejména z dob carevny Kateřiny, jejího synovce, který byl velký moula, a jeho všehoschopné manželky.

Další zastávkou byl pravoslavný chrám sv. Izáka. Bombastická stavba s nádherným vybavením. Stavěl se 40 let a výběrové řízení vyhrál Francouz. Slovy se popsat nedá, musí se vidět!
Na konec dnešní pouti jsme absolvovali plavbu po Něvě v kocábce, tak pro třicet lidí. Mezitím totiž přestalo pršet, a tak jsme mohli taky fotit. Plavba byla místy dobrodružná, vlny cákaly až na palubu. Viděli jsme i Auroru – malá lodička, t.č. v opravě.
Na lodi jsme vymrzli, takže jsme se těšili na večeři a na čaj. Podával se zeleninový předkrm, maso s plátkem sýra a brambory. Vaří tu fakt dobře. Ještě jsme měli kousek bábovky a meloun.
Po večeři, to už bylo po deváté, jsme se vydali za „pakupkami“ do místní večerky, kde jsme potkali půlku zájezdu. Museli jsme se totiž předzásobit na cestu domů, kdyby vše nefungovalo dle plánu. V Rusku se celkem dobře nakupuje. Sýr chutná jako sýr, salám jako salám a přebytky vydržely v neplesnivém stavu až domů. Sýr z Tesca by už šel do popelnice.

Pátek

V noci jsme zažili pro suchozemce věc nevídanou – otvírání mostů. Stálo to zato, i když jsme nevstávali vůbec s nadšením.
Poslední akční den v Rusku začal snídaní – pořád stejnou a už jsme se rozloučili s hotelem a vyjeli směr Petropavlovská pevnost. Měli jsme mít zakoupený vstup do kostela, ale protože se otvíral až v 11.00, měli jsme smůlu … další bod k reklamaci do Čedoku.
Hodinu nám trvalo dostat se na konec Petrohradu a pak jsme nabrali směr Lotyšsko.

Po cestě jsme měli možnost sledovat širé lány bolševníkového a jiného plevele, sem tam balíky slámy či sena, které mělo tmavou barvu…nevím, jestli bylo zmoklé, nebo od loňska. Vesničky kolem silnice jsou zpustlé, domy polorozbořené nebo desetiletí neopravované a sem tam nějaká novostavba. Zahrádky jsou většinou taky neudržované, jen stěží je vidět záhon s něčím užitečným. Dost rostlo na políčkách zelí.
Před sedmou jsme dorazili na hranice, kde se nehnulo vůbec nic kromě ruských aut, jedoucích do Lotyšska. Ostatní trpně stáli v koloně, kluci z Česka s osobákem prý sedm hodin. Nám se zázrakem, nebo spíš přičiněním jednoho z řidičů, podařilo zdolat hranice EU už ve 21.30. Rusáci si nás ale ještě vychutnali, museli jsme vše sbalit a s ruksakem a kufrem projít celnicí, přičemž ledabyle zkontrolovali asi čtyři lidi. Jak mnohdy nadáváme na EU, byli jsme rádi zas za jejími hranicemi.

Do Ruska nikdy více, leda tak letadlem, ale čert ví, co ještě dělají při odbavování.

Sobota

Po snídani v Lotyšsku, která byla poměrně chudá, jsme se vydali na cestu domů. Protože jsme už ve státech EU, nevšímáme si hranic a zpomaluje nás jen déšť. Fotit se už nedá, tak jsem se dala do sepisování reklamace, kterou chci u Čedoku uplatnit.  Hezky jsem se rozjela. Jsem zvědavá, jestli dostanu zpět nějaké peníze.  Jj, dostala jsem 150 Kč 🙁

Pokud shrnu poznatky … nikdy víc do Ruska přes celnici!

Ubytování bylo všude vynikající, dobře jsem se vyspala. Sprchový gel a mýdlo je už všude. Fén chyběl jen v posledním hotelu v Lotyšsku. Některé hotely jsou už na čipovou kartu, zbytek na klíč.

Sanitky není moc vidět, leda tak ve městech. Jezdí tu Fordy, Mercedesy a bylo vidět i Latvii. Žádný zásah jsem ale za celý pobyt neviděla. Jeli jsme kolem dvou dopravních nehod. Jednou to byly plechy, podruhé ohořelé auto v polomu.  Vzhledem k tomu, že se zejména v Rusku jezdí dost neopatrně, je s podivem, že nehod nebylo víc.
Silnice jsou horší než u nás, v Polsku nevypínají semafory ani v noci, i když není skoro žádný provoz. V Rusku na semaforech blikají ještě sekundy, které zbývají k tomu, aby mohl člověk přejít.

Mládež v Rusku v noci popíjí na nábřeží ve skupinkách, všude se válejí flašky.

Do Pobaltí bych se někdy ještě ráda vrátila, ale ne s Čedokem a na delší dobu. CK, která pošle do Ruska děvče, co neumí rusky, je podle mne špatnou volbou.

Napsal/a: hannah1112