Sliby do budoucna mají zpravidla podnítit nebo udržet snahu dítěte něco dokázat nebo něčeho dosáhnout. Pohrůžky do budoucna naopak mají vyvolat strach před možným trestem a zabránit tím nějakému nežádoucímu chování.
Když máme před sebou nějaký lákavý cíl, když se například těšíme na to, že pojedeme na výlet, že budeme mít pěkné prázdniny apod., je velká pravděpodobnost, že budeme vyvíjet úsilí, které nám pomůže tohoto cíle dosáhnout. Jestliže se bojíme, že se nám zkazí prázdniny, že nedostaneme slíbené kolo, že dostaneme nasekáno, až se večer vrátí tatínek, pak se pravděpodobně budeme chovat tak, abychom k tomuto nežádoucímu cíli nedospěli.
Sliby mají být ovšem uskutečnitelné – znamená to, že dítě má mít reálnou možnost svůj slib splnit. Jestliže řekneme: „Dostaneš kolo, když se budeš dobře učit!“, musíme mít jistotu, že se dítě skutečně dobře učit může. Že má k tomu nejen dobré vnější podmínky, které mu zajišťujeme my, ale i dobré vnitřní podmínky, které jsou mu dány v jeho přirozeném nadání.
Budiž mi dovoleno ze zkušenosti uvést, že právě v tomto bodě se rodiče až příliš často mýlí. Jejich nároky neodpovídají možnostem dítěte. Slibují hory doly a dostávají se pak do trapné situace, když dítě stanovenou podmínku nesplní. Buď musí slíbenou odměnu odepřít a podlomit v dítěti snahu, která mu snad ještě zbývala, anebo slíbenou odměnu dát a tím se dopustit nedůslednosti. Mnohé výchovné obtíže a neurotické poruchy u dětí vznikají tím, že rodiče před ně postaví ideální vyhlídky a stanoví nesplnitelné podmínky. Dítě místo v klidu žije v napětí a zažívá 
nakonec daleko víc zklamání než úspěchu, což jeho snahu jen sráží. Není pak divu, že sáhne někdy i k nepřímému způsobu, jak lákavé vidiny dosáhnout. Vydá se oklikou – cestou podvodu.
Tytéž výhrady platí ovšem i pro hrozby jakožto formu trestu. Není dobře, aby dítě žilo trvale ve stínu trestu a v trvalém napětí. To je vyčerpává a neurotizuje. Velmi často jsme svědky toho, že se hrozba do budoucna přežene. Slyšíme otce, který prohlásí: „Stane-li se to ještě jednou, uvidíš, že…“, a pak následuje něco, o čem všichni účastníci předem vědí, že splnit nelze, například „víckrát ti s ničím nepomohu“ nebo „nedostaneš ode mne v životě už ani korunu“.
Vůbec je lépe moc nehrozit. Souvisí to s otázkou, o které pojednáme hned v příštím odstavci.
Napsal/a: Zdeněk Matějček
