Peking a okolí aneb stránky z mého deníku
Sobota 7.5.2006 – lamaistický chrám
Říká se, že časovému posunu se musí člověk přizpůsobit co nejdříve, jinak se s ním nevyrovná vůbec…
Do centra jedeme po čtyřproudové silnici, přesto se suneme krokem – je právě dopravní špička. Peking je zkrátka velkoměsto se vším, co k tomu patří. Rušné ulice, kde se mezi kolonami aut a autobusů proplétají lidé na kolech, často s rouškou na obličeji kvůli prachu (ve mně vzbuzují asociace morové rány), davy lidí na chodnících, obchody, hotely, divadla, administrativní budovy. Restaurace ověšené červenými lampiónky (místní zvyk, červený lampión = restaurace, nikoli hambinec, jak by si někdo mohl myslet). Pro ignoranty vynikající čínské kuchyně je k mání McDonalds, KFC nebo restaurace v západním stylu, kde na jídelním lísku naleznete biftek a hranolky stejně jako vídeňský řízek s kaší. Tradice s moderním světem se zde roztodivně splétají. Uvidíte tu moderní vysoké budovy samé sklo a železo, ale i staré čtvrti s nízkými šedivými domky za stejně šedivou zdí, tiché chrámy, které turisté ještě neobjevili, i historické památky, kde se promenádují masy návštěvníků. Nechybí ani zeleň – všude kvetou stromy a je zde množství překrásných poklidných parků.
My obkroužíme autem obrovské náměstí Tian´anmen, prý největší náměstí na světě vůbec. Lidé si tu vedle mauzolea velkého Mao Ce-tunga pouštějí draky. Lucinka usíná v autě a ani nevnímá, že jsme zastavili a přendáváme jí do kočárku. Jsme totiž u lamaistického chrámu Yonghegong, který chceme navštívit. Jako skoro všechny podobné památky, i tento chrám má klasické členění, kde se střídají nádvoří s jednotlivými síněmi. Nejdříve tedy jdeme alejí stromů k prvnímu nádvoří, které končí první síní. Za ní druhé nádvoří, druhá síň, třetí nádvoří, třetí síň. Děda začíná reptat, že je to tu všechno stejné (no, vlastně má pravdu). A to jsme ještě nedošli na konec, do síně, kde je umístěna ohromná socha Buddhy (18 metrů), vyřezaná z jediného kusu santalového dřeva. Mezitím se budí Lucinka a trochu pobrekává. Chce se chovat, takže ji beru na ruku a pomalu postupujeme zpátky k východu. Za všeobecné pozornosti Číňanů, kteří Lucinku zvědavě okukují a smějí se na ni. Protože už nám kručí v břiše, jedeme do restaurace. Čeká tu na nás tátův kolega z práce a tátovi známí – manželé, on Čech (Láďa), ona Číňanka (Frances) a jejich krásný ani ne 10měsíční chlapeček Honzík. Frances objednala večeři a za chvilku už nám nosí na stůl – brokolici s česnekem, smažené burské oříšky (táta dědovi ukazuje, jak umí nabrat čínskými hůlkami dva buráky najednou, což je jeho oblíbený trik), vařené krevety (ty chutnají Lucince), marinovanou okurku (brr, je ostrá!), vynikající dušenou rybu se zeleninou, maso se sladkokyselou omáčkou s ananasem (mňam), kuřecí kung pao (taky mňam) a tři kachny (pekingské, jak jinak). V Číně se stoluje jinak než u nás. Všechno jídlo se dá doprostřed stolu, každý má svou misku nebo talířek a nabírá si, na co má právě chuť. Někde mají i otočnou desku, jídlo si můžete přitočit k sobě – má to své výhody (jídlo si přitočíte blíž:-)))), ale i nevýhody (nenabíráte-li rychle, což je s hůlkami u méně zkušených problém, vámi vybrané jídlo si k sobě mezitím otočí někdo jiný:-(((). Děda hůlky neřešil, řekl si o příbor (vymlouval se přitom na palec, který si před několika lety téměř uřízl cirkulárkou).
Kachny byly hlavním chodem. Pečou se s hlavou a nohama, samozřejmě vykuchané a oškubané, v rozpálených pecích horkým vzduchem a potírají se směsí medu a koření, takže mají křupavoučkou kůžičku. Kuchař je přivezl na vozíku a nakrájel je před námi na tenké plátečky. Ty se balí do ještě tenčích placiček z rýžového těsta, přidá se nakrájená jarní cibulka a někde i okurka, vše se pokape tmavou omáčkou (něco jako hustá sojovka), placka se zabalí a šup do pusy. Všichni jsme se pořádně napráskli – i děda, ač stále provokoval průpovídkami typu „zlatý knedlíky, tohle já jíst nebudu“. Po návratu do bytu jsme byli pěkně unavení, ale Lucinka byla vyspalá a tak jsme šli spát až s ní po 22.30 hodině.
Neděle 8.5.2005 – výprava do hor
V neděli jsme se vypravili do hor na ryby. Na čínské poměry je to jen kousíček od Pekingu – slabé dvě hodinky autem. Přidali se k nám i Láďa, Frances a jejich Honzík. Ryby tu neplují v horských bystřinách,ale chovají se v malých nádržích, u kterých stojí domky s restaurací. Vyberete si restauraci, sednete si na terasu vedle nádrže s rybami, dohodnete se, kolik chcete ryb a pak dostanete prut a návnadu. I my jsme si vybrali jednu z restaurací a po všeobecném rozplývání místních Číňanů nad našimi dětmi jsme si dojednali, že si ulovíme tři ryby. Prut byla úzká bambusová tyčka s provázkem a háčkem na konci. Kluk, co nám prut dával, na něj napíchl návnadu (asi abychom se nepředřeli)– dost podivnou hnědou hmotu (doufám, že to bylo těsto). 
Franta nahodil a už vytahoval rybu. „Máš to,?“ volal na mě – neměla jsem to, neboť jsem ještě ani nestačila vytáhnout fotoaparát, natož s ním pořídit jím požadovaný snímek. Počkal tedy, až se připravím, hodil prut do vody znovu a ani ne za minutu se mu na něm houpala další ryba. To už jsem vyfotit stačila. Pak nahodil děda a po chvíli napětí a jedné sežrané návnadě bez ryby na háčku byla ulovená poslední, třetí ryba. Já jsem o „rybolov“ přišla. Ale nakonec – lovit za těchto podmínek by mě stejně netěšilo. Táta nás pobavil tvrzením, že jednou zde čekali na ulovení ryby dvě hodiny. Ale to bylo prý odpoledne a všechny ryby už byly přežrané. Po rybolovu jsme se usadili venku u stolu a Frances objednala jídlo (hlavním chodem měly být samozřejmě ty ulovené ryby – dvě s kořením pro nás, jedna bez koření pro děti). Lucinka chtěla pořád obcházet kolem, takže jsme s ní já a Franta střídavě chodili a dávali pozor, aby někde nezakopla a nespadla k rybám. Honzíka si přivlastnili mladý číšník a servírka, nosili ho na ruce a dělali na něj neustále nějaké opičky. Byli by si vypůjčili i Lucinku, ale ta se od nás nechtěla hnout. K pití se servíroval zelený čaj – žádný ošizený v pytlíku, ale pravý čínský, lístečkový, v konvici, kam se stále dolévá horká voda – čím déle se čaj louhuje, tím více je hořký. Děda: „Fuj, to je hořký, to se nedá pít, objednejte mi cukr“. Frances objednala cukr, zatímco táta se jal dědovi objasňovat, že pro Číňany je téměř smrtelná urážka, když si chce někdo tento čaj osladit. Servírka přihopkala po čtvrt hodině s homolí cukru – jiný asi nenašla – a uraženě ji položila na stůl. Děda si cukru nevšímal. „Máš tady ten cukr“, upozornila jsem ho iniciativně. „No, já si na tu chuť zvykl, je to docela dobrý i bez něj“ odpověděl děda, dolil si další várku čaje z konvice, statečně se napil a křečovitě se zašklebil. Cukru se ale nedotkl (ta mužská ješitnost, ach jo:-)))
Po příjemném posezení (kdy se nám Číňané ze sousedního podniku snažili vnutit projížďku na koních k Velké zdi), jsme vyrazili na procházku. Sice jsme měli kočárek, ale Lucinka na rozdíl od Honzíka v tom svém moc dlouho nevydržela, takže to dopadlo jako obvykle – já jí nesla na ruce a Franta jel vedle s prázdným kočárem. Šli jsme jen kousek, pořád po silnici, kolem jezdila auta a už zmínění Číňané s turisty na koních, takže jsme museli dávat pozor nejen na provoz, ale i na to, abychom si do auta neodnesli koňský „suvenýr“. Odměnou nám byl ale pohled na majestátní Velkou čínskou zeď. Pak jsme se vrátili k autům, naskákali dovnitř a zamířili do bytu. Lucinka byla opět bohužel čilá (na rozdíl od nás) a usnula až po 22.00 hodině. To už Franta chrápal a já, kdybych ji nemusela uspat, byla bych taky dávno v limbu.
Napsal/a: Katie
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)
Super článek!!! Škoda, že se neboduje. Minimálně deset bodů pro Katie!!!
Katie,doufám,že máš pokračování.Opět jsem četla jedním dechem,krásný.
Chromle,
Frances samozřejmě není čínské jméno, ale Číňané, kteří jsou v kontaktu s cizinci, si dávají i jméno západní, aby si cizinec nezlomil jazyk (myslím, že si sami prostě jméno vyberou a začnou ho používat, jestli si ho nechají zapsat do nějaké jejich matriky nevím).
V Číně se při stolování nesedí na zemi, ale normálně na židlích. A hůlkama by si se určitě naučila jíst, já to taky zvládla a ani mi to netrvalo dlouho.
A nebyli jsme jen v Pekingu,cestovali jsme na další tři místa, v pokračování se dozvíš na jaká:-)))
Co vím, tak existují v Číně zvláštní zóny, kam je přístup omezen – nejedná se jen o Tibet,ale třeba i o město Shenzen (snad se to tak píše). Jaký je režim v Tibetu nevím přesně, tuším, že cizinci musí mít zvláštní povolení, ohledně Shenzenu – cizince tam pustí bez problému, ale normální Číňany ne, musí mít povolení a projít pasovou kontrolou (když jsme tam byli, přijela pro nás na letiště tátova známá, letiště je mimo ten koridor – na pasové kontrole zjistila, že si doma zapomněla průkaz, že v Shenzenu bydlí a musela čekat, až jí ho někdo přiveze:-))) A mezi Čínou a Hongkongem je taky hranice, nevím jak Číňani, ale my nemuseli mít extra povolení, akorát jsme si museli zařídit víza vícenásobná – tzn. opravňující nás k více vstupům do Číny, protože jinak by nás do Hong kongu pustili, ale zpět do Číny ne.
Katie, škoda, že se tvé články nedají bodovat. Hned bych ti šoupla pětku:-))
Už se těším na třetí díl. ty fotky jsou moc príma. Trochu mě zarazilo typické čínské jméno Frances:-))Způsob stolování se mi zamlouvá, ten otáčecí stůl by byl senzační. Jen jsm nepostřehla, zda jste seděli na židlích, nebo na zemi.
A pokud bych měla jíst hůlkama, tak bych asi zemřela hlady:-))
jen pro zvědavost, byli jste jen v Pekingu? A můžeš v Číně cestovat libovolně, nebo jsou místa, kam turisté(třeba z politických důvodů) nesmějí? Mám na mysli venkov a tak.
Opravdu moc hezký článek.
Mobile Sliding Menu