Vzhledem k tomu, že jsem od malička člověk panelákový, tak jsem si bydlení v domečku malovala v růžových barvičkách. Zahrádka, zvířátka, záhonky, grilování, prostě vegáč, jak by řekla moje puberťácká dcerka…
Jo jo, malování na růžovo. V tomto případě jsem ideální představitelka naivismu :o) První vystřízlivění se konalo na té vysněné zahrádce. Není velká, ale při sekání trávy jsem měla pocit, že sekám přinejmenším fotbalové hřiště.
Sekačka malá, takže vysypat trávu na hromádku, případně rovnou do kolečka a odvézt za zahradu na kompost. Když si na to vzpomenu, tak během tříhodinového sekání jsem se málem dvakrát oběsila na přívodní šňůře k sekačce, jednou jsem ohnula sekací nůž, asi třikrát obrátila kolečko vzhůru nohama ještě než jsem dojela ke kompostu. A nesmím zapomenout dodat, že náš děda má zahradu posekanou, uklizenou zhruba za hodinku.
Sekání jsem tedy přenechala zkušenějším a dala se na zahradničení. Říká se, že čím hloupější sedlák, tím větší brambory. Tak to mě nalákalo. Upravila jsem si záhon zasadila brambory a pak jen okopávala a přihrabávala. Výsledek? Jdu se přihlásit do Mensy! Zřejmě mám nejvyšší IQ v této republice, protože jsem sklidila ještě míň brambor, než jsem do toho zatraceného záhonku zahrabala. Mičurine, já to vzdávám, je to jen a jen na tobě.
Na podzim baráček už nebyl do růžova, ale přímo do zlatava. Všude listí, listí a zase listí. Neustále do kolečka do kola. Shrabat, naložit odvézt a zase shrabat. Neříká se právě tomuhle sysifovská práce? Už jsem se těšila na zimu.
Neměla jsem. Topili jsme v kamnech. Takže nezbývalo než složit třicet metráků uhlí a nasekat hromadu dřeva. Ruce jsem měla samý puchýř, černá jak mouřenín a proklínala chlapy, že si odpočívají v práci a skládání je na ženský. (babička trvala na tom, že to musí být hned, co kdyby začalo pršet) Topení už byla sranda.
Párkrát jsem si vyudila celý byt, párkrát mi vylítly saze, ale naučila jsem se to. Jenže vytopit stoletý barák, který má metrové kamenné zdi je takřka nemožné. V zimě jsme měli v ložnici i 13° C. Při sedmnácti stupních v obýváku jsme si lebedili jak je teploučko. Možná pro dospělé, ale pro půlroční mimino to není nic moc.
A člověk sídlištní začal přehodnocovat svoje mylné představy o bydlení v baráčku na samotě u lesa. Doktor, pošta, obchod tři kilometry daleko, bydlení s tchýní….. Autobus jezdí ve středu a v dubnu… Děti chodí ráno do školy ty tři km pěšky, protože není spojení. Homo panelacus začal přemýšlet o útěku zpět do civilizace a do králíkárny.
Je to už tři neděle, co bydlíme v malé bytovce zpět v civilizaci. Stojím u okna a koukám na zahrádky a začíná se mi stýskat. A vím, že až děti odrostou, že si pořídíme svůj vlastní baráček s malou zahrádkou a já si budu zvyšovat IQ pěstováním brambor. Už se na to moc těším.
Napsal/a: Ramira
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (29 vyjádření)
Já Zuzu doufám, že už to bude poslední stěhování. Ale to jsem si říkala už při tom nedávném :o)
A mám pocit, že ani ta táborová chatka by mne nepřekvapila :o)
Nebyla jsem přihlášená, nezlobíš se za tu chatku, žene?
To jsem zvědavá, Ramiro, co budeš dělat, až se zabydlíš! Přiznej, že aspoň na pár týdnů budeš mít zase vzrůšo :-))!
Nadruhou stranu tě ale už nic nemůže překvapit. Leda tak táborová chatka… :-))))
Jarmuschko a to si říkáš kamarádka???!!!!:o))
Jedno stěhování bylo před dvěma lety a druhé letos v dubnu.
Ramiro, ty už bez toho stěhování nemůžeš být, ne!? ;o)
A navlékla jsi to tak, aby to bylo na oko ze strany manžela kvůli práci…
Každopádně si myslím, že jestli máš teď za sebou docela čerstvě dvojí(?) stěhování, tak tohle bude hračka… už na to máš gryf…
Že by si s založila firmu, která by balila věci před stěhováním!? ;o)
Přeju Ti, ať jsi Ty (i Tvoje rodinka) spokojená i na tom novém místě!
;o)
Jaholko, rozhodnutí se stěhovat do domečku bylo dílem okamžiku. Vyhrála zahrada a krásná příroda okolo. (Navíc babča šla do důchodu a tak naše rozhodování bylo důležité jen tak na oko.) Bohužel mi nedošlo to ostatní co s tím souvisí. Ale nebyl to malý prostor co tolik vadil. Nejhorší byla špatná doprava, škola a školka daleko…
Teď máme taky dva plus jedna, je nás tu pět a je to naprosto vyhovující. Když si vezmeš, že jsem tu celý den jen s malou, ostatní se vrací až odpoledne či večer, tak ty dvě místnosti a kuchyň je tak akorát.
A je to dva dny co mi můj choť sdělil, že do půl roka se stěhujeme znovu. Kvůli práci. A já se začínám docela těšit.
Ramiro,docela by mě zajímal ten okamžik,kdy jste se rozhodli přestěhovat…. Protože stěhování je vážně traumatický zážitek sám o sobě:)… ale stěhovat se ještě někam,kde je to menší,horší,prozatím…Otázka bydlení je u nás doma docela citlivá…zvažujeme také pro a proti. A k tomu všemu jsou naše představy omezeny našimi financemi:) Připadám si jako ta zlá:), protože držím mé Petra při zemi… Ale někdo to dělat musí,že?:)
Tak tohle se mi moc líbilo. Konečně něco jiného než žehlení, praní a dudlíky. A neříkejte mi, že to tak musí být když jste na MD, že o ničem jiném psát neumíte a nemůžete.
Maro, ještě ti chci poděkovat za tu pochvalu. To je lepší jak tisíc bodíků :o)
Mobile Sliding Menu