Ať se sejde jakákoli společnost, dojde-li v konverzaci na téma víry, začíná lítat spousta protichůdných argumentů, názorů, emoce začnou bouřit a každý z plamenných řečníků se snaží prosadit právě tu svoji pravdu, svůj pohled na věc.
A přiznám se, že mě velmi překvapuje, když se postupně dovídám, kolik známých a příbuzných v nedávné době nechalo pokřtít svoji ratolest. Proč? Překvapily mne, a do nynějška stále překvapují, jejich důvody. Tedy některé důvody…
Příklad č. 1: Celá rodina je věřící, vcelku pravidelně chodí do kostela a křest je tedy samozřejmostí jejich života. To naprosto chápu a plně respektuji.
Příklad č. 2: Rodiče miminka už nechodí pravidelně do kostela, ale prarodiče ano, sami rodiče pokřtěni jsou a tak nějak se to od nich ze strany rodiny očekává. Lze snad i říct, že to, že nejsou každonedělními návštěvníky mší, neznamená, že věřící nejsou. I v tomto případě chápu jejich rozhodnutí.
Příklad č. 3: Rodiče pokřtěného dítěte věřící nejsou a na moji otázku, jak je to tedy napadlo a co je k tomu vedlo, mi odpověděli: „My (rodiče) jsme taky pokřtění.“ Upřímně mi tento argument připadá naprosto scestný, navíc ještě s dodatkem „Když jsme ho nechali pokřtít teď, když je malé dítě, církev se za něho zaručuje, ale kdyby se chtěl nechat pokřtít v dospělosti, musel by navštěvovat povinné hodiny výuky víry.“ Nevycházím z údivu… Předpokládám, že pokud někdo v dospělosti při hledání sama sebe najde i svoji víru, uvedené povinné hodiny bere spíš jako klad než jako zápor a své křtiny si pak i vychutná. Je to jeho svobodná volba, jeho další krok v životě. Jen mi není jasné, jak moc bude onen pubescent či dospělý vděčný svým rodičům, že mu zvolili jeho víru už v dětství a on se přitom našel ve víře zcela jiné? Římskokatolické vyznání je v našich podmínkách sice nejrozšířenější, ale ne jediné! Co pak? Nechá se vypsat z církve? Tak k čemu tedy křtiny v tomto případě?
Příklad č. 4: Rodiče nejsou věřící a jediným vyřčeným argumentem je opět „Já jsem taky pokřtěná.“ Já. Matka. Otec nikoli. A samotný akt křtu? Jedno velké divadelní představení se spoustou pozvaných hostů, následným rautem, převlékáním kostýmů hlavních aktérů, spousty darů, polibků a širokých úsměvů pro fotografa. Nenacházím slov. Myslím, že takové ovečky církev skutečně nepotřebuje…
Určitě se postupem doby pohnutky ke křtinám mohou mírně měnit. Pamatuju si, jak mi moje babička vyprávěla, že když porodila moji mámu i jejího bratra, chodil pravidelně pan farář do porodnice a novorozence pokřtil co nejdříve po jejich narození. Byla ve srovnání s dnešní dobou neporovnatelně vyšší úmrtnost novorozenců a tak všichni pospíchali, aby v případě smrti narozeného miminka odešla jeho dušička do nebe. Mám-li být upřímná, věřím, že pokud Bůh existuje, bere si do nebe duše všech zemřelých dětí. Jsou to nepopsané listy papíru, které se ještě nestihly na tomto světě rozkoukat, natož jakkoli provinit. A vida, doba skutečně pokročila, už i papež před pár měsíci zrušil limbus, tedy předpeklí pro děti, které zemřely, aniž byly pokřtěny. Snad se tím tedy Bůh bude řídit… 🙂
Ale ne, nechci se vysmívat. Zkrátka důvod ke křtu z doby mé babičky, zdá se, pominul. Ale já se nemůžu ubránit pocitu, že vedle víry a tradice přichází v otázce křtu nový fenomén, a to módní trend.
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (53 vyjádření)
Karamelko, jak píšeš, to jsou právě ty šílené pohnutky (jak popisuješ výš), pro které říkám – křest rozhodně ne! Přesně tak, zrovna jako třeba netoleruješ dítěti lízátko jen proto, že mu ho někdo jiný dá – a je to normální pro jeho dítě – tak nevím, proč by měli dotyční dávat pokřtít dítě jen pro to, že to chce někdo jiný, zatímco ty to vnitřně necítíš a ani nechceš. A tolerance – no, to je asi pro každého běh na dlouhou trať a toleranci se musíme učit celý život…. to, co toleruješ bez problémů dnes, nemusíš tolerovat za pár let a naopak… a souvisí to se zráním osobnosti. Ale to už je jiné téma… :))))
Zuzkasim,já myslím,že pokud je to Tvoje víra tak k tomu logicky povedeš své děti… stejně jako máte určitý výběr jídelníčku,sportů,knih..specifický právě pro Vás,tak máte svou víru.
Pro mě je z článku důležité jedno…je to na rodičích a néééé na babičkách! jedna moje kamoška je křtěná a vedená k náboženství a ,,chození“ do kostela jen pro to,že její babička tím podmínila finanční pomoc jejím rodičům…no to je směšné..
opravdu by to mělo být vlastní rozhodnutí a ne jen takový obřad pro okolí.
zuzkasim a Tvůj pohled ,že Bůh je jen jeden s různými jmény se mi moc líbí…
.. a je tu otázka: proč teda nejsou všichni věřící tak tolerantní?????? proč je pak problém pro některé rodiče přijmout,že jejich dítě má jinou víru? proč je problém uzavřít sňatek v kostele s jiným náboženským směrem? proč ??? K
Zuzko, myslím, že je to vpořádku, protože vaše pohnutky, které vás k tomu vedly, nejsou – nevím jak to nazvat – prostě nejde ani o prázdnou tradici, ani o pověru ve smyslu „aby bylo zdravé, aby se mu nic nestalo…“ .Navíc u křtu je podstatný slib, který Bohu a církvi dáváte – že věříte v sílu této svátosti (která se vůbec neprojevuje navenek) a že v podstatě odevzdáváte své dítě Vyší moci – a také že se budete snažit své dítě vést k Bohu. Nakonec – v dospělosti je rozhodnutí stejně na každém z nás, ať už je člověk ve víře vychováván nebo ne. Ale svou výchovou můžete dítěti poskytnout jednak „povědomí“ a jednak i informace, na základě kterých se pak může rozhodnout. A k rodině obecně – je to vaše dítě, vy je budete vychovávat a vy máte právo posledního slova i v této záležitosti. Co se týká přestupu do jiné církve, myslím, že velký problém tam opravdu není, minimálně protestantské církve katolický křest víceméně uznají bez problémů, vím jen, že různé varianty křesťanských společenství třeba trvají na novém křtu… ale to pro „zapáleného novokřesťana“ určitě problém není.
Zajímavé je, že u nás je to naprosto obráceně než ve většině tu popisovaných rodin. My děti chtěli pokřtít, manželova rodina byla skoro proti, naši do toho nemluvili, jen se divili. Nejsem pravidelně „praktikující katolík“, ale věřící ano, manžel asi trochu taky. Chtěla jsem křtem za naše děti poděkovat. K víře je budu vést tak, jak to budu sama umět (mě nikdo nevedl, takže to bude asi dost kostrbaté), rozhodně je nebudu do ničeho nutit. Doufám, že jim moje rozhodnutí nechat je pokřtít v miminkovském věku nebude nikdy na obtíž. Nevím, jestli je to takový problém při přestupu do jiné církve, věřím že ne, protože podle mě je Bůh jen jeden a jak si ho která církev nazývá či uctívá je už spíš na volbě lidí. Manžel to vidí podobně, on křtěný není (jeho rodina tohle zavrhuje), já jsem (babiččina práce:-) ). Naše rozhodnutí nechat děti pokřtít bylo upřímné, i když možná pro někoho nepochopitelné.
Babofko, nedávno vyšel na téma přidělování peněz církvím článek v Týdnu. Už si to moc nevybavuji, ale stát církvi platí duchovní, takže dle počtu duchovních na počet věřících si nejvíce peněz vydělá Apoštolská církev, a pak další menší jako Jednota bratrská, husitská… Nechci úplně plácat, ale mám zato, že jeden věřící u apoštolské církve vycházel na 8000 Kč.
Tak co se týká prémií, to určitě ne 🙂 Tyhle info mám zaručené, jedna moje moc dobrá kamarádka dělá kněžím výplaty 🙂 Ty jsou fixní, okolo 10.000,- podle odsloužených let, takže žádná sláva, proto mi to přilepšení z darů věřících třeba zrovna na ten benzín přijde OK. A církev nedostává finance na kostel podle toho, kolik lidí tam chodí, naopak, teoreticky čím víc věřících, tím je církev jakoby ztratnější (tak se to samozřejmě nedá brát, to jen pro vysvětlení). Každá církev dostává od státu fixní částku – římskokatolická je dejme tomu nejpočetnější, takže má těch peněz z daných církví asi nejvíc, ale stát rozhodně nepřerozděluje stylem – vás přibývá, tak vám přidáme. Navíc katolická církev má ještě ve správě spousty kostelů , o které se musí starat, to zas třeba na rozdíl od jiných církví. Takže finanční ohodnocení závislé na počtu pokřtěných nebo oddaných párů… rozhodně ne. Nevím, možná to takhle funguje v zahraničí, to opravdu nevím, ale u nás určitě ne 🙂
Ájíku, mě jde právě o ten finanční příděl, který je vázán na počet věřících. Určitě nikdo nechodí sčítat lidi na mše do kostela a proto se domnívám, že počet věřících se určuje počtem pokřtěných. Ale kdyby se šlo do důsledku, zjistilo by se, že z počtu pokřtěných je třeba jen polovina skutečně věřících a finanční příděl by se pěkně zkrouhnul. Proto se ptám, jestli třeba nějaký kostel může dostat od státu víc peněz než jiný, protože tam proběhne třeba víc křtů, biřmování, svateb, zlatých svateb, apod… A samozřejmě ten daný kněz je také nějak finančně odměněn (tak jak známe třeba kvartální nebo roční prémie, za to, že získal víc oveček pro víru).
Babofko, pokud vím, od státu církev za křty peníze nedostává.Asi bude příděl financí vázán na počet věřících, ale přijde mi, že všechny ty součty, sčítání lidu atd. jsou velice relativní. Ano, bývá zvykem, že za křest, svatbu,pohřeb ap. zúčastnění něco dají – u nás je to obvykle v rozmezí 500 – 1000,- Kč. Je to jakoby dar pro kostel a je na knězi, jak s ním naloží. Co vím já, aspoň ti naši kněží jej většinou použijí zpětně pro kostel nebo jako příspěvek na benzín – vzhledem k tomu, že spoustu času stráví v rámci svých „služebních povinností“ za volantem, to naprosto chápu. Vím i o takových,kteří jej poukáží např, pro misie – jako milodary, jak píšeš. Ale rozhodně to není tak, jak byla nedávno v Tv nějaká aféra – nevím už jestli v Praze a nepamatuji si přesně, o jakou církev šlo (jestli husitskou… ale opravdu nevím, taky se nechci nikoho dotknout), že tam jeden kněz vybíral za křest 10.000,- To v žádném případě, případné dary jsou opravdu jen symbolické. Je pravda, že naši kněží si za křest našich dětí nevzali nic – nechtěli. Snad jsem ti to vysvětlila 🙂 Víš, to se mi právě nelíbí, že někteří kněží křtí úplně všechny děti – nemyslím, že je to správné, a nejsem si vůbec jistá, že to poslouží k dobru věci.
Ájíku, možná budeš vědět a já se snad vyjádřím tak, abys pochopila, přitom předesílám, že nechci tím nikoho urazit. Nedostává kněz za každou pokřtěnou ovečku nějaké „odměny“? Přeci i díky počtu věřících, kteří se k víře přihlásí, dostává ta daná církev peníze od státu, ne? Tak třeba jsou faráři nějak takto motivováni, děti nevěřících neodmítat?
(Pamatuju si, že když měli děda s babičkou v kostele zlatou a diamantovou svatbu, nesli panu faráři obálku s penězi za vykonání obřadu. Obálku si prý nevzal, ale požádal je, aby dali peníze do kasičky na milodary. I to je vlastně nějaký bonus, který za svoji odvedenou práci kostel dostává, ne?)
Matildo, v podstatě jsi hezky shrnula, co jsem psala výš… 🙂
Babofko, v podstatě souhlasím… jak víš, my věřící jsme (myslím „praktikující katolíci“ – i když já tenhle obrat nemám ráda), takže pro nás to byla jasná volba, děti vedeme k víře, chodí do náboženství, až přijde čas, budou biřmováni atd. prozatím problém není, děti berou svou- naši víru jako samozřejmost. Ale myslím, že problém opravdu nastává v okamžiku, kdy rodiče chtějí dítě pokřtít kvůli tradici (to v tom lepším případě), jsou však i tací, kteří dítě nechají křtít, „aby bylo zdravé“ nebo z jiných komických pohnutek… a tam už opravdu vidím problém. Jednak kněz by správně dle kanonického práva dítě rodičům, kteří nejsou věřící a tuto svátost neberou nijak vážně a závazně,ani pokřtít neměl a sice z jednoho prostého důvodu:křest je z pohledu církve velice důležitá svátost a pokud se rodiče nezaručí, že své dítě budou ve víře vychovávat – což je koneckonců věc, kterou při křtu SLIBUJÍ – je odpovědný kmotr dítěte nebo potažmo ještě kněz, který takový křest provedl. Dokonce jsem v knize jednoho skvělého katolického psychiatra a zároveň jáhna četla, že v jedné farnosti bylo dítě pokřtěno „pro víru kostelníka“ – rodiče se ani neobtěžovali při křestních slibech otevřít ústa, aby slíbili to, proč tam vlastně přišli. Přišlo mi to hrozné a myslím, že to je problém spousty kněží – pokřtí všechny děti – jenomže tady nejde o rituál ani o tradici, v těchto případech by se opravdu měli lidé křtít, až pokud svou víru v dospělosti najdou a chtějí praktikovat (spíš bych volila výraz ŽÍT). Já z pohledu věřící vidím ve svátosti křtu natolik důležitou věc, že by tak měla být i chápána. A co se týká věčného života dětí, které zemřely ještě než byly pokřtěny – nevím, ale myslím, že s tím Bůh problém nemá 🙂
Díky babofce za hezký článek. Mě nezbývá než souhlasit. Mám kamarádku, která nechala pokřtít svou dceru jen proto, že si to žádala její léčitelka, hluboce věřící paní, která k ní docházela na tzv.udržování těhotenství – zvedání plodu. Ač s tím její rodiče moc nesouhlasili, tak přítelkyně si dodneška myslí, že se jí dcerka narodila jen díky oné paní. A protože ona ani manžel křtění nebyli a nejsou věřící, měli s pokřtěním dcery nemalé problémy. Hledání kněze, který by tento obřad provedlo, se protáhlo na dlouhé měsíce a domnívám se, že byl nakonec uplacen tučným peněžním darem. Dodneška to beru jako velkou frašku.
Mé děti mají ve svých miminkovských knížkách uvedeno, že nejsou křtěné jednoduše proto, že toto velké životní rozhodnutí by měly učinit samy ze své vlastní vůle, až je k tomu jejich životní cesta sama přivede.
Já křtěná nejsem, manžel ano. Ani jeden z nás ale není praktikující věřící, takže jsme děti křtít nenechávali. Tchýně nás do toho trošku nutila, chtěla dokonce, abychom měli svatbu v kostele, což by z mé strany představovalo i chodit na katechismus, abych se vdávat kostele, jako nekřtěná mohla. Možná bych se musela nechat i křtít. Nemám proti křtu ani nejmenší, ale myslím, že by neměli rodiče – ti nevěřící, za své dítě rozhodovat, jen pro svůj pocit. Nechala bych to na dítěti, ať se rozhodne samo. Pokud je rodina věřící, berou to jako samozřejmost, ale tam se nejedná jen o ten křest, ale následně i biřmování a podobné rituály.
Jinak jsem na křtinách byla, je to hezké, ale jen kvůli tomu rituálu je to hloupost dělat, musí to být opodstatněné tou vírou, jinak je to prázdné gesto.
My věřící jsme, mě pokřtili jako mimčo, manž se nechal pokřtít jako dospělý. Máme děti, a ty pokřtěné nejsou, jen jedna dcera, ta se pro to v 16 rozhodla. Jinak to že je nenecháváme křtít je pro většinu lidí problém, a tak často vyvětlujeme… Myslíme si, že to je dost důležité životní rozhodnutí, a člověk by měl vědět co a proč to dělá.
míša
Babofko, pěkný článek. 🙂 Také jsem odpůrcem křtů miminek. Mám s tím i jednu zkušenost. Kamarádku rodiče pokřtili, neb se to prostě má, ale sami v Boha nevěří, do kostela nechodí. Kamarádka se v pubertě začala stýkat s věřícími a začalo jí hrozně vadit, že je pokřtěná, vždyť v Boha nevěří! Pak ale v Boha uvěřila a zase problém – byla křtěná katolička, ale chtěla být protestantkou. Nemluvě o problému doma – začaly hádky s rodiči, neb rodičům víra dcery strašně vadila. Kamarádka se nakonec nechala znovu pokřtít – protestantsky, aby se stala členkou církve, kterou si vybrala. A tím pádem další problém s rodiči, další hádky. Po téhle zkušenosti, kdy vím, jak ji to trápilo, mám tendenci každému křtění miminka rozmlouvat.
Sončo, křest není jen očištění od hříchů, křtem dává křtěný člověk najevo, že věří v Boha, chce žít podle Bible, veřejně se ke svému vyznání přihlásí. Tak to ostatně udělal i Ježíš (podle Bible).
Mně se myšlenka křtu novorozenců také nelíbí, jestliže křest představuje očištění od hříchů, tak jaký význam má pro miminko? Ať se každý rozhodne jako dospělý, v co věří. Navíc smývání hříchů se objevuje asi v každém náboženství.
Moje babička s dědou taky nesli mé odmítnutí těžce. Malý ještě nebyl na světě a oni už chtěli s farářem domlouvat křtiny. Já, ač nejsem křtěná, tak se dá říct, že v podstatě věřící jsem (partner úplně naopak – křtěný, ale nevěřící). Ale nesouhlasím s určováním víry v dětství. Myslím, že DOBRÝM se člověk stává hlavně výchovou, ne jen pokřtěním. Ukážu mu obě cesty a on ať se sám jednou rozhodne…
No nevím, pokud rodiče nejsou věřící a tvrdí, že „se církev křtem za dítě zaručuje“ – to je scestný alibismus. Ono by to mělo být spíš tak, že křtem se zavazují rodiče dítěte, že to dítě bude vychováváno ve víře. A pokud to nedodrží, tak vlatně hřeší…
Já křtěná jsem, manža ne. Naše děti taky ne. Pro mě i pro manžu bude přijatelnější, když se nechají holky případně pokřtít z vlastní vůle třeba v šestnácti, osmnácti letech.
Ale se svým názorem jsem si užila se svou babičkou, která to nedovedla pochopit. No jo, byla vychována jinak a jinak to cítila.
Holky máte recht. Moje bývalá tchýně chtěla, abych nechala pokřtít Elišku. Odmítala jsem a i když potom nechal pokřít i jeho bráh mýho bývalýho svého syna, byli oni ti dobří, já ne. Taky to bylo na jednu tím, že oni byly romské národnosti a já ne. Nepokřtila jsem ji, protože se mi to zdálo divné. Oni do kostela nechodí a křtít ji jenom proto, že oni jsou? Ne to ne. Taky byla hádka s býv. tchýni, ale to už je o něčem jiném.
Taky si myslím, že třeba právě křtění je trend, kdy ho někteří předpokládají automaticky. Například moje „skoro tchýně“ se strašně divila, když jsem odmítla syna pokřtít – prý je to tradice. Řekla jsem jí, že se tradicí řídit nebudu, že se řídím svým vlastním vědomím a já ho prostě nenechám pokřtít.A když bude Domča chtít, tak ať se nechá pokřtít v dospělosti. No, jsem za špatnou, jak jinak. Já tedy pokřtěná nejsem, moje matka ano, ale udělala to samé – nechala to na mě, až budu dospělá a já se rozhodla, že ne. Myslím, že je to svobodná volba každého z nás. Je špatně řídít se jen tradicemi a nějakým modním trendem, jak píšeš.
Nechci tím nijak urazit či znevažovat věřící, ale jen chci říct, že to záleží na každém.Tak doufám, že jste mě pochopili.
Mobile Sliding Menu