Nebojte se maminko, vaše dcerka brzy zemře

Rubrika: Kam nechodí slunce...

65904_hospital_corridor_2„Nebojte se maminko, Vaše dcerka nebude žít dlouho,“ popisuje maminka své známé, co jí dnes řekla lékařka její dcery: „…děti, co jen leží a nepohybují se, mají tak zatížené všechny vnitřní orgány, že se nedožívají vysokého věku.“ Ta slova mi vyrazila dech…Vyslechla jsem část rozhovoru dvou matek postižených dětí ve stacionáři, kam dávám na dopoledne svého syna kvůli rehabilitačnímu cvičení.

Občas se někde dočtu, jak se budoucí matky, uvažující o potratu kvůli špatným krevním testům v těhotenství, odvolávají na matky postižených dětí: „Zeptejte se jich, co by udělaly, určitě Vám řeknou, že když by si mohly vybrat, šly by raději na potrat.“

Kdybych věděla, že porodím Ríšu, že bude autista, bude mít dětskou mozkovou obrnu a epilepsii, ale věděla bych, že to bude ON, rozhodně bych na žádný potrat nešla. Protože žádný doktor Vám nemůže říct, jaká míra postižení dítě čeká, jak moc špatně na tom bude a taky co vy s tímto postižením dokážete udělat. Je ale pravda, že Ríša je na tom v rámci svých diagnóz hodně dobře.

Dnes se chodí běžně na potraty při podezření na Downův syndrom. Znám osobně dvě takové děti a jejich potíže se ani zdaleka nepřibližují tomu, jak na tom může být dítě třeba právě s dětskou mozkovou obrnou. A tu přitom většinou „nakoupíte“ někdy v těhotenství nebo při porodu. A nikdo se Vás pak neptá: „Neutopíme ho raději maminko?“

Ríša má brášku, tomu teď bude rok. Když jsem byla s ním těhotná, nešla jsem na žádné krevní testy na vývojové vady. Protože jsem věděla, že dítě si stejně nechám. Kolik poznámek o nezodpovědnosti jsem si musela vyslechnout od sestry vždycky, když se podívala do mé těhotenské průkazky. Přitom je to celé jen tlak zdravotních pojišťoven, které chtějí ušetřit na léčbě takto nemocných dětí. Proto zdravotníci přesvědčují těhotné, abych chodily na riskantní amniocentézy a pak na potraty.

Znám holčičku s rozštěpem páteře, která bude navždy na vozíku, ale je tak neskutečně chytrá a milá. Vždyť kolik lidí je dnes na vozíku po autonehodě, ale jsou i tak rádi, že tu mohou být s námi.

Ano, každá těhotná má právo se rozhodnout, zda půjde na potrat nebo ne. Samozřejmě bych i já na potrat šla, kdybych věděla, že postižení není slučitelné se životem, že dítě čeká jen velmi krátký život v bolestech. Někdo má pocit, že by se o nemocné dítě nedokázal postarat. Já si to myslela také a jak vidíte, nic jiného my nezbylo. To nemá s odvahou nic společného.

Můj syn cvičí od 6 měsíců a má to štěstí, že od dvou let chodí. Ale cvičit bude celý život. Pravou rukou si jen pomáhá, nemá ji zcela funkční, nebude nikdy hrát na piáno, asi se nenaučí zapínat zipy nebo zavazovat tkaničky. Když byl miminko o své pravé ruce vůbec nevěděl a měl ji pevně zaťatou v pěsti, jsme šťastní jak moc se to spravilo.

Nevyměnila bych ho za nic na světě. Nechci jiné zdravé dítě výměnou za to mé postižené. Je hubený po manželovi, má jeho oči, a po mně nos, je tvrdohlavý jako já, je prostě NÁŠ. Nechci jiné zdravé dítě, chtěla bych zdraví pro svého nemocného syna. Ale to vím, že nejde, a s tím už jsme se vyrovnali. Můžeme mít pět dalších zdravých dětí, ale žádné z nich by nám ho nenahradilo.

zdroj: můj blog na http://dmo.blog.cz

Napsal/a: Žlababa

Toto taky stojí za přečtení!

Děti, rodiče a kapesné

První otázkou v souvislosti s kapesným je jeho existence. Má dítě pravidelný příjem, příležitostný, nebo žádný? Názory odborníků se shodují na

Čtu dál →

Recenze: Hádanky pro školáky

Miluji svět hádanek. Používám je s oblibou ve školní praxi, milují je i moje vlastní děti. Není tedy divu, že

Čtu dál →

[Soutěž] Ať žijí duchové

Pojďte se proletět letadlem a zapátrat po zlodějích. Až to zvládneme, můžeme si spolu zazpívat písničky z oblíbeného filmu

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (25 vyjádření)

  • Anonymní

    Žlababo,
    děkuji za krásný článek. V těhu mému synovi zjistili srdeční vadu, ve 4,5 měsících ji zkorigovali hodně náročnou operací. Měsíc předtím nám řekli, že má genetickou vadu. Náhodná mutace, ani amniocentéza by ji neodhalila jedná se o vadu, která se vyskytuje u jednoho ze 140 000 narozených dětí. Zažili jsme toho spoust a spousty zažijeme. Naštěstí jsem neměla příležitost se rozhodovat. Ale teď vím, že bych se rozhodla stejně. Je jiný, ale šťastný. Každý den je nádherný. Každý smích mě dojímá tak, že kolikrát musím odejít a vybrečet se. Můj syn má moje oči, dědův nos, pusinku a vlásky po tátovi. Je nádherný a šťastný. Držím pěsti všem, kteří se musí rozhodnout. A držím pěsti všem dětem – aby měli rodiče jako žlababa 🙂

  • Jarmuschko, tos mi připomněla – kdysi jsem ležela v nemocnici s paní, která musela jít na potrat (spíš už jen kyretáž), neboť měla podobného „odborníka“ jako kdysi ty – byla ve 4. měsíci těhu, její lékař jí tvrdil, že je vše vpořádku… pak šla k jinému a ten zjistil zamlklé těhu od 3.týdne těhotenství… Chudera, byla z toho hrozně nešťastná. Doufám, že takoví „odborníci“ už pomalu vymírají…

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    No vidíte, a mě můj bývalý (naštěstí) gynekolog, když jsem k němu přišla z kliniky, řekl, že čekám dvojčata a že dáme jedno pryč…
    Už tehdy jsem se měla sebrat a utíkat pryč. Ale já si u něj protrpěla celé těhu. A když jsem k němu přišla, že mám nějaké problémy, tak mě seřval, že je to určitě horší, než popisuju.
    Furt mě tlačil do nemocnice a já mu furt říkala, že doma ležím a spím a že mám syndrom bílého pláště. Kdyby mi řekl, že existuje poradna pro riziková těhu, a že mě tam posílá, ať si tam se mnou promluví, neodporovala bych. Ale o té „taktně“ pomlčel…

    Plošné krevní testy neodsuzuju (no jo, vyšly mi i při dvojčatech a nejasném stáří těhu – ten můj „odborník“ v tom dělal větší zmatky než já), k amnio se stavím (z pozice toho, kdo ji ještě neřešil) tak, že bych stejně na přerušení nechtěla jít. Tak proč riskovat.
    Jsem trochu fatalista – co má být, to bude.

    Žlababo, vůbec jsi mě tím článkem nepřekvapila (ani jedním). Jen konstatuji, že pozoruji, jak s klukama vyzráváš (jako víno (o; ). Tak se držte (celá rodina).

  • Holky, teda to je vážně mazec! A potom – spoléhej na odborníky! Jo, maminky v sobě mají neskutečnou sílu, pokud jde o jejich děti.

  • Hmm reagovala bych jen na poslední příspěvky…souhlasím že přístup za totality byl všude stejný…odporný…takový chladný a vše co bylo jen trošku odlišné od normálu bylo házeno ,,přes palubu“. Já se narodila o měsíc dříve s váhou 2600g a to bylo před skoro 30ti lety jako bych se narodila mrtvá..měla jsem pupeční kýlu a tu mi neoperovali se slovy..na co,stejně to nepřežije. Nakonec mi to zpravili až v 6ti letech spolu se slepým střevem. K

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist