Ať se sejde jakákoli společnost, dojde-li v konverzaci na téma víry, začíná lítat spousta protichůdných argumentů, názorů, emoce začnou bouřit a každý z plamenných řečníků se snaží prosadit právě tu svoji pravdu, svůj pohled na věc.
A přiznám se, že mě velmi překvapuje, když se postupně dovídám, kolik známých a příbuzných v nedávné době nechalo pokřtít svoji ratolest. Proč? Překvapily mne, a do nynějška stále překvapují, jejich důvody. Tedy některé důvody…
Příklad č. 1: Celá rodina je věřící, vcelku pravidelně chodí do kostela a křest je tedy samozřejmostí jejich života. To naprosto chápu a plně respektuji.
Příklad č. 2: Rodiče miminka už nechodí pravidelně do kostela, ale prarodiče ano, sami rodiče pokřtěni jsou a tak nějak se to od nich ze strany rodiny očekává. Lze snad i říct, že to, že nejsou každonedělními návštěvníky mší, neznamená, že věřící nejsou. I v tomto případě chápu jejich rozhodnutí.
Příklad č. 3: Rodiče pokřtěného dítěte věřící nejsou a na moji otázku, jak je to tedy napadlo a co je k tomu vedlo, mi odpověděli: „My (rodiče) jsme taky pokřtění.“ Upřímně mi tento argument připadá naprosto scestný, navíc ještě s dodatkem „Když jsme ho nechali pokřtít teď, když je malé dítě, církev se za něho zaručuje, ale kdyby se chtěl nechat pokřtít v dospělosti, musel by navštěvovat povinné hodiny výuky víry.“ Nevycházím z údivu… Předpokládám, že pokud někdo v dospělosti při hledání sama sebe najde i svoji víru, uvedené povinné hodiny bere spíš jako klad než jako zápor a své křtiny si pak i vychutná. Je to jeho svobodná volba, jeho další krok v životě. Jen mi není jasné, jak moc bude onen pubescent či dospělý vděčný svým rodičům, že mu zvolili jeho víru už v dětství a on se přitom našel ve víře zcela jiné? Římskokatolické vyznání je v našich podmínkách sice nejrozšířenější, ale ne jediné! Co pak? Nechá se vypsat z církve? Tak k čemu tedy křtiny v tomto případě?
Příklad č. 4: Rodiče nejsou věřící a jediným vyřčeným argumentem je opět „Já jsem taky pokřtěná.“ Já. Matka. Otec nikoli. A samotný akt křtu? Jedno velké divadelní představení se spoustou pozvaných hostů, následným rautem, převlékáním kostýmů hlavních aktérů, spousty darů, polibků a širokých úsměvů pro fotografa. Nenacházím slov. Myslím, že takové ovečky církev skutečně nepotřebuje…
Určitě se postupem doby pohnutky ke křtinám mohou mírně měnit. Pamatuju si, jak mi moje babička vyprávěla, že když porodila moji mámu i jejího bratra, chodil pravidelně pan farář do porodnice a novorozence pokřtil co nejdříve po jejich narození. Byla ve srovnání s dnešní dobou neporovnatelně vyšší úmrtnost novorozenců a tak všichni pospíchali, aby v případě smrti narozeného miminka odešla jeho dušička do nebe. Mám-li být upřímná, věřím, že pokud Bůh existuje, bere si do nebe duše všech zemřelých dětí. Jsou to nepopsané listy papíru, které se ještě nestihly na tomto světě rozkoukat, natož jakkoli provinit. A vida, doba skutečně pokročila, už i papež před pár měsíci zrušil limbus, tedy předpeklí pro děti, které zemřely, aniž byly pokřtěny. Snad se tím tedy Bůh bude řídit… 🙂
Ale ne, nechci se vysmívat. Zkrátka důvod ke křtu z doby mé babičky, zdá se, pominul. Ale já se nemůžu ubránit pocitu, že vedle víry a tradice přichází v otázce křtu nový fenomén, a to módní trend.
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (53 vyjádření)
To absolutně není dobře,Majulko, a ani nemyslím, že by to tak Virenka myslela. Popsala to velice hezky a dobře – Virenko, dík 🙂 A co popisuješ ty, Majulko, to je samozřejmě úplně špatně… jak to tu tak někdy čtu, tak se vám,holky, vůbec nedivím, že si o věřících myslíte své…. Ano, určitě by mě mrzelo, kdyby kluci – jak to říct – „odpadli od víry“ … ne proto, že by zklamali nějaké mé očekávání nebo ambice „být dokonalá křesťanská rodina“… absolutně ne. Vím, že se to stává i těm nejhodnějším lidem, i těm nejzapálenějším v tom dobrém smyslu slova. Mrzelo by mě to proto, že by se podle mého názoru připravili o určitou jistotu, bolelo by mě to kvůli nim – jejich tápání, ztrátě určité jistoty, ztrátě toho, co by je mohlo naplňovat… proto. Ale vím, že já jako matka je nemůžu přestat milovat, nemůžu je vyčlenit z rodiny… tím se akorát zatvrdí… můžu se akorát tak modlit a věřit, že Bůh si je stejně v tom dobrém najde. Víš, to je totéž, jako když se jedna matka urputně modlila za kněžská povolání a když pak její syn vstoupil do semináře a opravdu začal studovat na kněze, byla z toho nešťastná. Takové linkování života dětí není správné – a není ani účinné. Můžu své děti ve víře vychovávat (ne že dostanou najíst, až se pomodlí :))) – spíš je směrujem k tomu, aby za jídlo poděkovaly a když usnou ještě před modlitbou, taky je nebudíme :))) – můžu jim pomáhat ze všech sil, dokud o to stojí. Ale tu svou cestu víry už si musí najít každý sám, ať pokřtěný a ve víře vychovaný, nebo ne. Ale moc vám děkuji i za tenhle pohled, protože mně to, co popisujete tady, přijde hodně nepochopitelné a vzdálené….
No ale přesně jak píšeš. Stala se černou ovcí a nemá to v rodině lehké, protože se stala nevěřící. A to si myslím právě není dobře. Proto bych něco takového nechtěla.
/ Děti chcete najíst? Musíte se nejdřív pomodlit. Chcete jít spát? Musíte se ještě pomodlit./ Vidíš já jsem v katolické rodině vyrůstala, ale ne v takové, abychom se museli takto modlit. Byla jsem dítě, které bylo křtěno právě jen proto, že to chtěla babička, ale i táta. Tátova rodina je až dost pobožná. Jeho bratranec je farář a jiného bratrance dcera vyučuje náboženství. Nás nikdy do víry násilně nenutili. A neříkám, že táta by nebyl rád kdybychom se dali na víru. Mně by třeba vůbec nevadilo, kdyby jedno z mých dětí vstoupilo do nějaké církve, tak proč těm silně věřícím rodinám vadí, když to dítě z ní vystoupí, nebo nevstoupí anebo zkrátka ztratí víru. Natož pak, že nepokřtí své děti. Chtějí po někom to, co ten člověk nechce a psychicky ji nutí aby byla stejná jako oni. Ty jsi právě popsala příběh toho, co já zde kritizuji. Co to má za následky? “ Ty nemáš naši víru, tak jsi zatracena“ To snad nechceš tvrdit, že to je dobře.
Majulko, snad jsem nikde nepsala, že bys dětem hanila nebo vyvracela víru? To jsem rozhodně nechtěla říct. Jen jsem citovala, jak jsi psala o tom, proč nenechat děti vyrůstat bez víry – to podle mě ve věřící rodině opravdu nejde. Já z věřící rodiny nejsem, ale nemyslím si, že by děti od rodičů získávaly nějaká dogmata, že musí věřit tomu a tomu. Je to podobné, jak píšeš ty, rodiče prostě odpovídají. K tomu se víra „žije“-chodí do kostela, umějí se modlit a vědí proč, a vědí jak. K aktivní víře patří křest, to já chápu a respektuju stejně jako Babofka, která psala článek.
Moje kamarádka křtěná katolička se ale v 18 letech stala pravou černou ovcí, široká rodina vůbec nemůže pochopit, že po katolickém gymnáziu a pravidelném navštěvování kostela, s bratrem v semináři, opravdu tomu všemu nevěří.
Nakonec to přijala a překonala její maminka, díky jí za to. Přesto nemá spoustu věcí v rodině snadných. A své 3 děti k víře nijak nevede, což je v širší rodině taky častý námět hovoru. Nejsou pokřtění – a to je u nich velká bolest.
Není pravda, že bych dětem hanila nebo vyvracela výru. Když se zeptají na výjevy se Starého či Nového zákona, tak jim vše řeknu jak to vím a vůbec jim nevymlouvám existenci Boha. Prostě jim jen odpovídám na otázky, co chtějí vědět. Vyprávím jim příběhy z Bible, jako by byly skutečné. Vždyť třeba jsou, co já vím. Jen je nechci do víry nutit. Nejsem vyloženě ateista, jen nevěřím úplně všemu co třeba křesťanství hlásá. Ale neříkám dětem, že tomu nevěřím. Nechávám je dojít samotné k poznání. Kdyby chtěli chodit na náboženství, tak ať si chodí. Podporovala bych je v tom. Je mi jasné, že když není podpora v rodině, tak málo lidí k tomuto poznání dojde. Ale podporovat se v tom ty děti můžou, ale jen tak lehce a když budou chtít později pokřtít, tak ať tak učiní. Hodně dětí má vzor v rodičích a pokud jsou rodiče věřící, tak děti k tomu mohou dospět aniž by byly do toho nějak nuceni.
„…Psala jsem, že mi příjde vlastně až sobecké nutit děti do nějaké víry v době, kdy sami nemůžou rozhodnout, zda tomu chtějí věřit či ne. Proč je nenechat vyrůstat bez víry a až budou mít dost rozumu na to jak chtějí prožít svůj život, zda chtějí víru v boha, tak je prostě pak nechat, ať si věří…“
Majulko, tohle, co jsi napsala, takhle ale vůbec nefunguje. Víra není něco, k čemu dospěješ rozumem, je to úplně odlišná kvalita, opravdová víra (v cokoliv) je dar, který nemá každý. Schopnost věřit se musí pěstovat od dětství. V tom já věřící úplně chápu, že nechtějí ani nemohou přerušit kontinuitu v rodině, to by přece bylo úplně nepřirozené! Každý rodič předává dítěti svou „víru“. Křesťan tu křesťanskou. Ty jako ateista se ale taky musíš vyjádřit. Dítě se zeptá, co si myslíš. Odpověď nevím mu nestačí, a právem. Jako rodič jsi jeho vzor a chce se učit od tebe. Tvoje víra či nevíra, tvůj postoj k jeho otázkám a tvoje tolerance ke zcela odlišným názorům zformuje jeho vlastní osobnost a podle tohoto mustru začne vytvářet vlastní postoje.
Věřící nechá dítě podstoupit křest, protože tak to je živou součástí jeho života. Kéž jsou všichni rodiče, nejen věřící, dostatečně tolerantní v budoucnu, když dítě pokřtěné odmítne chodit do kostela, odmítne víru rodiny, nebo naopak víru začne praktikovat v rodině ateistů a bude chtít podstoupit křest. Jen co nejméně „černých ovcí rodiny“.
Majulko, pro mě JE to důležité. Naprosto chápu, že pro tebe jako nevěřící to asi je nepochopitelné… taky ti to nevnucuji, jak vedeš nebo vychováváš své děti, je čistě tvá věc.Nabízím jen svůj pohled (že jsem v posledním příspěvku odbočila, to dobře vím, za to se omlouvám :). A jinak ke křtu: Je to pro mě důležité z toho důvodu, že víru považuji za součást svého života, ne že žiji jinak v kostele a jinak doma. Považuji to za¨takovou přirozenost, jako že jím, dýchám… vím, že život s Bohem je pro mě důležitý, dává mi určitý vnitřní rozměr, svým způsobem mi víra život zjednodušuje,obohacuje … prostě mi přijde, že je to to lepší v mém životě – a logicky chci to lepší předat i svým dětem. Je to dejme tomu něco podobného – použiji jednoduchý příměr : Jsi zastánkyní zdravé výživy, jsi přesvědčená, že zatímco vláknina a nenasycené mastné kyseliny (dejme tomu 🙂 tvému tělu prospívají a jednoduché cukry mu naopak škodí. Nebudeš se snažit tyto základy dobré výživy předat i svým dětem? Určitě ano. A jistě, ony se pak stejně rozhodnou samy, jestli jim tahle výživa chutná. Ale ty víš, že když jim základy zdravého stravování předáš, nejen že budou mít základ do budoucna, ale budou i zdravější, nebudou obézní atd. A stejné je to i s vírou. Ta má pro mě stejnou (spíš větší) důležitost, jako zásady zdravé výživy. Kdybych byla nevěřící nebo jinak věřící, asi bych to viděla stejně jako ty. Jenomže věřící jsem a proto má pro mě křest naprosto jiný rozměr, než jen prázdné předávání nějaké tradice…. která je tady mimochodem už celá staletí, jenomže prázdná tradice je jen skořápka. Proto si taky myslím, jak už jsem psala výš, že ke křtu by měly být přinášena opravdu jen ta miminka, jejichž rodiče víru opravdu CHTĚJÍ předávat dál.
Já jsem Ajíku diskutovala na téma a k tomu jsem připojila co si myslím o církvy. Ale ty diskutuješ právě mimo téma. Psala jsem, že mi příjde vlastně až sobecké nutit děti do nějaké víry v době, kdy sami nemůžou rozhodnout, zda tomu chtějí věřit či ne. Proč je nenechat vyrůstat bez víry a až budou mít dost rozumu na to jak chtějí prožít svůj život, zda chtějí víru v boha, tak je prostě pak nechat, ať si věří. Ty budeš spokojená, že věří ve stejného boha jako ty a nemusíš je k tomu nutit. A nebo nebudu věřit, ale budeš snad spokojená taky. Hlavně že budou vést plnohodnotný život. Proč je pro tebe tak důležité,aby tvoje děti věřily ve stejného boha jako ty. Proč jim tvrdit, že nad námi je Bůh a dohlíží na naše činny apod. Co když to není pravda. Já vím že ty tomu věříš, ale je nutné aby tomu věřily i tvé děti? A křtít miminka, která ani nevnímají okolí, natož jestli existuje Bůh, to mi příjde úplně nesmyslné.
Majulko, ano, já tvůj pohled úplně chápu… pálení čarodějnic, majetek církve obecně – to jsou šílenosti, které se děly, které souvisely s tehdejší mocí církve a „kapku“ odbočily od toho, co hlásal Kristus… to nebudu popírat, protože to nejde… jenomže: doba pokročila, co je z dnešního pohledu naprosto šílené, bylo kdysi normální – pozor, absolutně to nehájím! – prostě to vyplývalo z kontextu doby,souviselo to mimo jiné i s nevzdělaností atd. Dnešní církev nikoho nepronásleduje, velkými majetky taky nevládne… většina dnešních katolických kněží by ve středověku hořela na hranici právě tak. A jako nebudeš asi svému sousedu vyčítat, že jeho prapradědeček před pětisty lety zabil v afektu tvého prapradědečka, stejné mi to přijde i s vyhrabáváním hříchů středověké církve… ano, bylo to šílené. Jenomže co církev už dávno nedělá, to dnes soudruzi po celém světe dělají naprosto normálně – mučí, pronásledují, vězní, vraždí… ty, co myslí jinak než oni. V kterém společenství se v minulosti nedělo něco šíleného? Souviselo to s dobou. Jenomže v souvislosti s komunisty se to bohužel děje stále.A nejenom s nimi.Ale to jen mimo téma, dál diskutujte na téma Křtiny 🙂
Tak já jsem křtěná, ale vedená jsem k žádné víře nějak zvlášť nebyla. Dnes různé náboženství považuji spíš za něco jako sekty. Příjde mi to takové nucení dítěte aby věřil něčemu k čemu by třeba sám z vlastní vůle vůbec nedošel. Jaký je rozdíl mezi křesťanstvím, různými sektami, komunismem a podobnými spolky, které někoho obrací někam aniž by ten dotyčný o to stál. Zvlášť děti, které vůbec neví o co jde. Také se kloním k tomu, jestliže naše děti dojdou k nějaké víře, tak ať si ji vyznávají. Já jim nebudu plést hlavy něčím, v co bych třeba chtěla aby věřili, protože já tomu věřím. A Ájíku, oni komunisti teď už taky nikoho nezabíjejí a neberou majetky. V tomto si jsou právě s křesťanstvím dost podobní co se týče minulosti. Myslím si že u nás křesťanství hodně utrpělo právě v době husitské. Co ten Mistr vlastně kázal? Proč ho upálili? Právě protože poukazoval na špatnosti které jsou pácháni ze stran církevních hodnostářů.
Virenko, určitě ano, křest je opravdu velice zásadní svátost a zrovna tak, jako nikdo nepodstupuje rituály – dejme tomu – budhistů, pokud k tomu nemá vztah, myslím, že by tomu tak nemělo být ani u této svátosti. Pokud sama nemáš ke křesťanství vztah, nejsi v tomto smyslu věřící, určitě děláš dobře, že necháváš dětem prostor pro dobu, až budou tyto věci chápat. Měj se hezky 🙂
Ájíku, máš pravdu, trošku to od těch křtin uhnulo. Já jsem nikdy žádnou křesťanskou průpravu neprošla, ale jestli to chápu správně, tak se křesťané nazývají právě podle toho křtu. Je to zřejmě zásadní rituál, něco, co je v názvu odlišilo od jiných věřících uskupení. Můj názor je, že by moje děti měly mít možnost se k něčemu takovému vyjádřit v době, kdy už aspoň trochu chápou, o čem je řeč. Tohle si samozřejmě myslím hlavně proto, že v naší širší rodině žádná kontinuita není, tudíž jim vlastně v tomhle smyslu není co předat a do jakého společenství je začlenit.
Virenko 🙂 Neřekla bych, že reinkarnace je vyloženě nedotknutelné téma, spíš tomu nevěříme a patrně nás nic nepřesvědčí o opaku… ale nic proti tvé víře 🙂 A s tím dialogem je to kapku složitější… víš, docela jednoduše může probíhat dialog mezi křesťanskými církvemi, to je právě ekumenismus, ale islám mezi křesťanské církve nepatří – nic proti nim, ale jejich Bůh je Mohamed a přes to prostě jejich vlak nepojede. Je to právě o toleranci – jistě, islám je víra jim vlastní, ať si ji mají, můj názor je ten, že Bůh je jeden pro všechny a on si to přebere… ne tak zpravidla ti, kdo islám vyznávají. Ve velké míře to jsou extrémisté, kteří bez uzardění pálí křesťanské kříže, ale běda, když někdo namaluje karikaturu Mohameda – žádají jeho smrt a je jim jedno, že oni napadají „našeho Boha“ mnohem horším a krutějším způsobem… Ale to tady nevyřešíme, většina lidí vyznávajících islámskou víru jsou jistě mírumilovní lidé a ti zajisté taky tolerují naši víru… a s těmi by se něco společného určitě našlo. Akorát už jsme kapku odbočili od tématu Křtiny… :))))
Holky, omlouvám se, já nebudu komentovat všechno.
Za sebe jen můžu říct,že jsem pokřtěná a dnes nejsem křesťan. Mám vlažně praktikující matku a otce ateistu. Manžel je také „vlažný věřící“ ač biřmovaný. Možná mi jednu dobu (samozřejmě puberta:-)) trochu vadilo, že nemám možnost volby. Ale když jsem zestárla(;-)), došlo mi, že tu volbu mám vždycky a křest mně nijak nesvazuje..
Obě mé první děti jsou pokřtěné, třetí ještě ne, ale asi bude.
Jednak mi přijde, že křtiny moc hezká příležitost, kdy se sejde širší rodina, protože ruku na srdce, kdy jindy se schází než na pohřbech a je to minimálně poučné vědět kdo a kde. Ale co mi přijde mnohem mnohem důležitější je uvedení dítěte do farnosti, do společenství ostatních věřících a to, že dítě získá kmotru či kmotra. Pokud je vše, jak má, je to druhý táta či máma a v období puberty je báječné, že někdo takový existuje. Proto je jeho výběr hodně důležitý.
Děti do ničeho nutit nebudu…
No, já s tím dialogem s věřícími organizovanými v církvích tedy nevím… (Nic proti zde přítomným!) Oni snad lépe zvládají diskusi s ateisty, než s věřícími jiné církve… Hlavně křesťanství a islám, s tím jsem měla zkušenost i mezi svými přáteli, to když jsem chvilku sledovala a pak s úsměvem pravila, že vyznávají stejného Boha, málem se fyzicky vrhli na mě :-)). Ale pravda, bylo to ještě za studií, třeba už jsou tolerantnější.
Náš šestiletý se kolem vánoc začal ptát na Josefa, Marii, Ježíška, ptal se na to, kdo všechno byl svatý. Shodli jsme se, že teď v únoru začne chodit na biblické hodiny pro nejmenší k hustiskému faráři, s jeho dcerou chodí do školky. Jen mám strach, jak on skousne, že Tomík je prodchnut myšlenkou reinkarnace… Už tolik nemluví o svých vlastních vzpomínkách na minulé, ale pořád mu zůstalo nějaké povědomí, že po smrti se znova narodíme, rád a často se o tom baví… Vím z diskusí i s tímhle farářem, naším kamarádem, že reinkarnace je pro křesťany opravdu nedotknutelné téma…
Určitě ne, Babofko, mě je jasné, že lidé mají spoustu otázek a nejasností a rozhodně to neberu jako útok… U zpovědi je to asi jak u koho, pokud je to cizí zpovědník, asi je to klasické vyznání hříchů – rozhřešení. Ale pokud je to kněz, který už tě trochu zná, je to zpravidla dialog, což je velice příjemné… Úplně nejlepší jsou asi zpovědnice ve formě místnosti, kde kněz i věřící sedí na židli naproti sobě a povídají si. A při mši to monolog taky není, věřící odpovídají, v mnoha kostelích se aktivně podílí na průběhu bohoslužeb, např. na dětských mších zas mají děti vlastní prosby atd. Dialog uvnitř církve rozhodně probíhá, někdy i dost ostrý… tak proto píšu, že doufám, že se blýská na lepší časy :)))
Ano, dnes to církev nedělá, ale také bývaly doby, kdy za odlišné názory upalovali na hranici… Dnes nevím, ale mám pocit, že vlastně ani dnes žádný dialog neprobíhá. Nevím jak u zpovědi, tam jsem nikdy nebyla 🙂 ale při mších je to rozhodně monolog… S reformou souhlasím, aspoň za nějakou malou se přimlouvám, když ne větší… 🙂 Jinak doufám (a dle tvé reakce soudím), že ses neurazila, když si teď po sobě přečtu svůj předchozí příspěvek, vyznívá asi dost útočně, což nebylo záměrem… 🙂
Babofko, tos mě potěšila 🙂 No, asi to ve spoustě věcí mám jednodušší, to nepopírám, jsem za tu jistotu moc ráda. Jinak – s těmi komunisty 🙂 ti za odlišnost názorů zavírali nebo popravovali, což církev nedělá. Můžeš mít svůj názor, můžeš polemizovat, diskutovat… jediná neoddiskutovatelná fakta jsou dogmata – a těch zas tolik není 🙂 Je pravda, že spousta názorů v církvi je trochu mimo, nějakou malou reformu by to určitě chtělo 🙂 Ale doufám, že se blýská na lepší časy 🙂
Babofko – psst, nebo tě uslyší! 🙂
Mě teda nechybí, z diskuzí, do kterých se zapletl, jsem většinou odcházela.
Krásně jste to holky shrnuly, mě nezbývá, než se vším souhlasit…
Babofko, líbí se mi to přirovnání, jak píšeš, že i když jsi vegetariánka, tak u dětí na tom netrváš, to se vidí málokdy. Já totiž tak nějak vnitřně cítím, že je nutné dát dětem větší prostor, ne je omezovat a tvrdit jim – to co říkám a dělám já, je jediné správné. Je fajn jim ukázat tu možnost, ale výběr (pokud to jde) nechat na nich. Vždyť přece nejsou naším majetkem, máme je jen na chviličku půjčené, abychom jim předali to nejlepší z nás a pak je vypustili do života…
Á propos, netušíte, kam nám odletěl Bělásek? Dlouho jsem ho tu neviděla… Určitě by nám k tomu také něco zajímavého řekl… 🙂
Karamelko, to už skoro hraničí s vydíráním, ale co je tedy v tomto případě správné? Odvrhnout Boha, kostel, víru, křest nebo přijmout? Vždyť asi chtěla pomoct rodičům, nebo ne? Cti otce svého a matku svou… 🙂
Jinak samozřejmě souhlasím. Bohužel asi většina věřících tolerantní vůči ostatním vírám není a uznávají jen toho svého Boha. Myslím, že nám pěkně ukázal Bin Ládin a patrně stále ještě neskončil…
Zuzkosim, je určitě správné jednat podle svého nejlepšího vědomí i svědomí. Nicméně i když já jsem vegetariánka a jsem přesvědčená, že pro svůj organismus tak dělám to nejlepší, chci svému dítěti dát obojí. Jak masitou stravu, tak bezmasou a ať se sám v dospělosti rozhodne. Stejně tak mu ukážu a budu ukazovat cestu víry, ale křest a rozhodnutí k němu taky ponechám na něm, nebudu rozhodovat za něj.
Ájíku, musím říct, že ti někdy tak trochu závidím. Tu jistotu, přístup k životu, pravdě, víře, smrti, určitě se ti jinak přijímají rány osudu… Určitě to máš v životě oproti mě snazší. Já mám problém v životě přijmout veškeré autority, přijmout něco, s čím nesouhlasím, co se mi vnitřně příčí. Věřím (ale ne v úplně vše), co církev hlásá. Neuznávám papeže a už vůbec jeho názory. Ano, je spousta lidí, kteří potřebují, aby jim někdo „velel“, aby určoval jejich směr v životě, názory, postoje, cesty,… je to zkrátka snazší. Víš, někdy mi to připadá, že je dost lidí, kteří byli spokojeni, když jim komunisti určovali způsob života, co mají (mohou) říkat a co ne, a církev v podstaě dělá to samé. Ale to je asi fakt na jinou debatu… 🙂
Mobile Sliding Menu