Ztratili jsme Zajíčka!!!

Rubrika: Od srdce i od plic

930110_little_rabbitBála jsem se, že se to někdy stane. Že nebudu dostatečně pozorná a neuhlídám to. A dnes se to stalo, cestou ze školky, ztratili jsme Zajíčka!!!

Co budeme dělat, večer půjde můj tříletý syn spát a bude potřebovat Zajíčka, k ránu se možná vzbudí a jediné, co mu v takové chvíli pomůže znovu usnout je přeci Zajíček. A ON je pryč. Do večera zbývá už jen půl dne.

Náš syn si nikdy s plyšáky nehrál. Jakéhokoliv nabídnutého plyšáka změřil dvousekundovým pohledem a odhodil do kouta. Záviděla jsem ostatním rodičům dětí, že se jejich ratolesti pomazlí s plyšákem a hned je jim lépe. Plyšáky vidím všude, určitě každé dítě v naší zemi má svého plyšáka a asi ne jednoho, je dost možné, že plyšáci jsou vůči dětem v těžké přesile.

Nedávno byl u našeho syna diagnostikován dětský autismus, prý s touto nemocí je spojen právě nezájem o plyšáky, různé panáčky a panenky, prostě hračky, co představují živé bytosti. Autisté si raději točí s kolečky všech druhů, otvírají a zavírají dveře, dělají nepořádek nebo naopak staví předměty do řad. S hračkami si hrát neumí, vše se jen snaží roztočit nebo rozštěrchat. A co je naprosto nezajímá, jsou plyšáci.

A tak to bylo i u nás. Ale přišel den, dva měsíce před synovými třetími narozeninami, opět jsem mu zkusila nabídnout jednoho plyšáka, co dostal od babičky v době, kdy mu byl asi rok. Malinký žlutý zajíček, bezejmenný, žádná postavička z televize, kterých jsou plné hračkárny, prostě jen Zajíček. No a navzdory autismu se Ríša do Zajíčka zamiloval.

Zajíček pracuje na plný úvazek, odpočinek nezná. Účastní se především večerního usínání, kdy ho Ríša hladí po plyšových uších, v noci musí být stále ve střehu, protože když se syn náhodou vzbudí s nějakým zlým snem, tak ačkoliv zatím moc málo smysluplně mluví, okamžitě vykřikne s naléhavým tónem: „Zajíčka!!!“. Hned musím vyskočit a vylovit Zajíčka z pod postele, kam většinou v noci zapadne. Ráno Zajíček s Ríšou snídá, doprovází ho do školky. Pak čeká Zajíčka jediná chvilka klidu za celý den, to čeká ve skříňce, až jde zase Ríša v poledne se školky domů.

Cestou už má opět mnoho práce, poslední týden musí, nechápu proč, „papat kamínky“ až má z toho ušmudlanej čumák. Marně Ríšovi vysvětluju, že Zajíček kamínky nemá rád.

Prostě Zajíček je už neskutečně ušmudlanej, ale tak vytíženej, že se nemá ani kdy vykoupat.

Při poslední cestě ze školky domů se Ríša honil se svým kamarádem, pošťuchovali se, nakonec i mydlili klackama, no a těsně před nástupem do tramvaje jsem si všimla, že Ríša nese místo Zajíčka klacek. Vrátili jsme se, volali, hledali, ale nenašli. Zajíček je pryč!

Jak jednoduché by bylo koupit nového Medvídka Pú, Bořka nebo Rákosníčka. Ale takového bezejmenného zajíčka? Kde ho máme proboha sehnat? Co budeme dělat?

Už jsem plánovala, jak pošlu manžela na večerní průzkum okolí školky, naštěstí ale stačilo, aby zašel do obchodu. Babička si totiž vzpomněla, že Zajíček byl tehdy přibalený k čokoládovým velikonočním vajíčkům a koupila ho v nějakém supermarketu v rámci rozšířené nabídky velikonočního zboží. A teď budou náhodou zase velikonoce a velikonočního zboží jsou plné obchody. Takže tatínek místo průzkumu křoví u školky jen zajede do supermarketu a tam koupí spolu s balíčkem čokoládových vajíček nového bezejmenného žlutého zajíčka.

Manžel zajíčka skutečně v supermarketu sehnal a večer mi předával balíček se slovy: „Vzal jsem dva, pro jistotu.“

Ríša nového zajíčka přijal, i když zřejmě vycítil, že se s ním něco stalo, že není stejný jako dřív. Nový zajíček má na rozdíl od původního na ruce přidělaný něco jako odznáček s nápisem „Windel“. Ríša si označení všiml hned, jak se mu nový zajíček dostal poprvé do ruky. Zkoumavě si odznáček prohlížel, ale pak jen zahlásil: „Zajíček dvojté vé“, čímž chtěl říct „Zajíček má W“.

Avšak ten, kdo ví, že pro Ríšu je „dvojté vé“ jedna z nejlepších věcí hned po Zajíčkovi, chápe, že je vlastně všechno v naprostém pořádku.

zdroj: můj blog na http://dmo.blog.cz

Napsal/a: Žlababa

Toto taky stojí za přečtení!

Jindřichův Hradec

Prohlédněte si Jindřichův Hradec. S našimi tipy o nic nepřijdete

Jindřichův Hradec si zaslouží vaši pozornost. Je to nádherné město s pěknou historii. Najdete tu nádherné chaty a chalupy,

Čtu dál →

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (11 vyjádření)

  • Anonymní

    ahoj,jdu Vam naproti! Tom

  • kekunka

    Taky jsem ráda, že to dobře dopadlo. Krásný článek. Jen mi připomněl jednu smutnou událost z mého dětství. Milovala jsem mončičáky – bílé. Když jsem jednomu okousala prstíčky na ručičkách a nožičkách, dostala jsem nového. Sice to nebyl ten starý „krásný“, ale jakž takž jsem to akceptovala. Až… Mým favoritem byla tehdy Míša. Už taky vypadala hrozně, ale já ji milovala snad nejvíc. Měly jsme jet na Vánoce k příbuzným, ale mamka mi tu „hrůzu“ zakázala vzít s sebou. A to i přesto, že jsem jí (ve svých 6 letech!) přišila napůl ukouslý čumáček! To aby vypadala líp. Tak jsem Míšu položila doprostřed pokoje, vedle její kamarádku – staršího bílého mončičáka, a odjela. Strasně jsem se na Míšu těšila. Jenže když jsme se vrátily, Míša i s kamarádem nebyla. Otec mou milovanou Míšu (i s tím druhým mončičákem) spálil v kamnech. 🙁 Ach ty dětské lásky… Jsem proto ráda, že to se Zajíčkem dopadlo dobře. 🙂 Kéž by takovéhle krásné konce měl každý ztracený plyšák.

  • Ještě že jsou ty velikonoce, je možné, že by tatínek už králíčka na cestě ze školky nenašel a Ríša by byl moc smutný … u nás plyšáci byli ale netěšili se nijak zvláštnímu zájmu, spíš nezájmu, navíc jsme zjistili alergii na prach a roztoče, takže jsem plyšáky prostě uklidila do velkého pytle a čekají na svého nového majitele (asi je odnesu dětem do nemocnice). Každému jsem nechala jednoho oblíbeného a i ten občas projde očistou a mražákem.

  • Žlababo, opět krásný a napínavý článek… naprosto tě chápu, náš Martínek, když byl malý, se zamiloval do mého králíčka – byl růžový a dostala jsem ho na konci tanečních od partnera. Ležel zapomenutý v krabici a Martínek ho tam našel – od té doby ho s sebou všude tahal, spinkal s ním… přesně jako tvůj Ríša. Když mu bylo 6, narodil se mu druhý bráška a on mu ho vzal ukázat do porodnice – a v autobuse králíčka ztratil. Mrzelo ho to, ale nesl to statečně. Jaká byla jeho radost, když mu ho dědeček o týden později donesl…. řidič autobusu ho našel a nechal vpředu za sklem, děda si o něj řekl, všechno vysvětlil a náš králíček se nám vrátil… 🙂 Takže pro králíčky máme mimořádnou slabost 🙂 Na tvém povídání je vidět, jak je Ríša šikovný – prostě si toho SVÉHO králíčka pozná 🙂

  • karamela

    Taky mám milovaného zajíčka..jmenuje se Micoňek:-) co ten toho zažil..byl se mnou i v ozdravovně když mi bylo 6let a tam mu jedna sestřička musela přišívat hlavu,protože jsme si s ním házeli a ona upadla:-) je mi skoro 30 a stejně tohle chápu…prcek má spinkací plyšáky tygra a sněhuláka Tondu-ten má chudák vylouplá očička…a malý to sem tam komentuje a lituje ho…je to milé vidět tu lásku a péči co dítě plyšáčku dává ….

    Žlababo máš nejen báječného synka ale i spolehlivého manžela…máš hodně. K

  • Opravdu moc pěkný článek.Taky jsem ho četla s napětím a jsem ráda,že to dobře dopadlo.

  • Ahojky, moc hezký článek, pěkně jsem si početla, takové milounké…

  • dancingmary

    Ahojky, moc pěkné.

  • Virenka

    Žlababo, v první řadě jsem moc ráda, že se podařilo Zajíčka tak rychle opatřit, navíc s tím bonusem W :-)). Kdyby se to nepovedlo, asi by to byla dost katastrofa…
    No, a potom ti musím říct, že opravdu krásně píšeš, krásně se to čte od první do poslední věty, za sebe můžu jen říct čím víc, tím líp :-))).

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Žlababo, naprosto Tě chápu. Pro vás to musí být jo naročné, když vím, co zažíváme my s holkama. Zatím jsme nic neztratili, ale děsím se okamžiku, až bude medvídek naší Lu tak „ohraný“, že už nepůjde zachránit (Any naštěstí nemá jednoho favorita, pravidelně střídá asi tři plyšáky) – vím, jaký je vždy problém, když jej potřebujeme vyprat (je to taková „malá biologická zbraň“). Nemáme doma klasické radiátory, takže zimu musíme vždy přetrpět. V létě nás zachraňuje slunce.
    No a když byly holky v nemocnici, Lu si nešťastně méďu pozvracela. Já se na jednu stranu radovala – mám záminku ho vyprat. Ale na druhou jsem litovala Lu – musela vydržet přes noc do druhého dne. A já mokrého medvěda nesla do práce a dosušovala tam. V kanclu na topení…
    Tak ať zajíček dobře slouží a náhradník může dlouho čekat…

  • zuzkasim

    🙂 milé, byla jsem při čtení napjatá, jak to dopadne a jsem ráda, že to dopadlo dobře. Když mi bylo 14, jeli jsme na dovolenou na Šumavu a po cestě jsme se stavili na Karlštějně. Rodiče zaparkovali auto na cestě u lesa a na hrad jsme kousek došli pěšky. Po návratu jsme byli zděšení, auto bylo vykradené. Zmizely cennější věci a kufr, ve kterém byly všechny moje věci. Dovolená se nekonala, jeli jsme domů. Brala jsem si s sebou samozřejmě svoje milé věci, dodnes mě ztráta některých mrzí.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist