Na jednom velkém statku žilo malé, černobílé koťátko se svojí maminkou a se svými čtyřmi sourozenci. Ale bylo to koťátko neposlušné. Ať mu maminka řekla cokoliv, málokdy jí koťátko poslechlo. Tuhle ho maminka našla u prasátek v chlívku, jindy se zatoulalo až na daleko na mez, kde se pásly kravičky. Ty mělo koťátko moc rádo a rádo se za nimi chodilo dívat. Moc se mu líbily zvonečky, které měly kravičky zavěšené na krku, a když chodily, tak ty zvonečky krásně cinkaly.
A takhle jednou po ránu, jen co se koťátko nasnídalo, už zase pelášilo ven na mez, podívat se na kravičky a jejich cinkající zvonečky. Maminka na něj jen stačila mezi dveřmi zavolat, aby nechodilo ven ze statku, že za ním za chvíli přijde. Ale koťátko jí neposlouchalo a pelášilo rovnou otevřenými vraty ven. Na mezi pak vesele skotačilo s kravičkami, a bylo mu moc dobře. Když si tak hrálo, uvidělo v trávě motýla. Byl to takový krásný veliký a pestrobarevný motýl. Koťátku se moc líbil. Doširoka mával křídly a nenechal se chytit. A tak za ním koťátko utíkalo sem a tam a zase sem a tam, až zaběhlo do lesa. Ani si to neuvědomilo, protože bylo celé zabrané do skotačení. A utíkalo čím dál víc hlouběji do lesa. Motýl létal mezi stromy, sem a tam a koťátku se to moc a moc líbilo. Myslelo si totiž, že si s ním motýl hraje na schovávanou. Jenže motýl si jen tak létal a pak najednou koťátku uletěl.
Koťátko se zastavilo a rozhlíželo se kolem sebe. Nejdříve si myslelo, že se mu motýl někam schoval a tak chodilo od stromu ke stromu a hledalo. Ale motýlka nenašlo. Když ho to přestalo bavit, tak se chtělo vrátit zpátky na louku. Jenže les byl tak veliký a tmavý, a už vůbec nebyl tak veselý, jako před chvílí. Odevšad se ozývaly takové divné zvuky a praskání. Koťátko dostalo strach. Vůbec to tady neznalo. A venku se pomalu začínalo stmívat. Bylo tu samo a kolem něj jen vysoké stromy a na ty by ono nikdy nevylezlo. A všechno kolem něj tu najednou bylo takové strašidelné. Všude všechno praskalo a houkalo a zase praskalo. Koťátko se celé třáslo strachy a volalo maminku. Vůbec nevědělo, kam má jít. Ať šlo doprava nebo doleva, dopředu nebo dozadu, pořád před ním byl zase jen hluboký les. Milé koťátko bloudilo hlubokým lesem, nad kterým se stmívalo a ono tu bylo samo, bez maminky, u které se cítilo vždy tak v bezpečí.
Ale maminka věděla, že se její milované koťátko zase vydalo někam pryč. A tak když se nevrátilo včas domů, šla ho hledat. Jako správná maminka věděla, kam jít. Vydala se na mez, mezi kravičky, kam koťátko tak rádo chodívalo. Ptala se kraviček: “Kravičky strakaté, neviděly jste tady toho mého malého neposedu?“ A kravičky jí odpověděly: “Ó ano, viděli. Hrálo si s námi, ale pak utíkalo za motýlem do lesa. Tam my nemůžeme, není tam dobrá travička a musíme tady čekat na našeho sedláka.“ Maminka se za ním vydala do lesa a už na dálku slyšela, jak jí koťátko volá, jak volá o pomoc. Bez váhání běžela za jeho hlasem a brzy jej spatřila. Stálo tam chudinka malé uprostřed toho hlubokého lesa, takové celé ztracené. Když vidělo svojí maminku, hned se k ní rozeběhlo a skočilo jí do náruče. A maminka si ho odnesla domů. Doma mu pověděla, že se nesmí takhle toulat, protože by se také mohlo stát, že ho nenajde a ono by tam pak zůstalo samo, samotinké. Také mu pověděla, že les je sice krásný, ale koťátko je, na procházky tam, moc malé a když by tam chtělo jít, tak musí říct mamince nebo tatínkovi, a ti půjdou s ním. Ale nikdy už tam nesmí chodit samo.
Koťátko si maminčina slova vzalo k srdci a od té doby už bylo poslušné. Občas sice vyběhlo zase na mez za kravičkami, protože mají ty krásné zvonečky na krku, ale do lesa už nikdy samo nešlo. Vědělo totiž, že maminka má vždycky pravdu.
Napsal/a: dina
