Vánoce na Ibuprofenu

Svátky byly výživné. Pro všechny. Možná jste prožili svátky na sněhu. U nás sníh nenapadl, zato jsme strávili svátky na…Ibuprofenu.

Poslední několik let (co mám děti) jsem nebyla nemocná. Myslím, že mne po celou tu dobu chránily hormony těhotenské, kojící, znova těhotenské a znova kojící. Často jsem si ve chvílích absolutního vyčerpání v duchu přála těžce onemocnět, nejlépe ulehnout na měsíc do nemocnice, abych se už nemusela o nikoho starat a mohla si odpočinout. Už skoro rok nekojím, těhotná nejsem, takže se nemůžu divit, že nemoc (i když ne nijak závažná) dle mého vroucného přání přišla. A poněkud, jak jinak, nevhod.

Když jsem se tři dny před Štědrým dnem probudila s horečkou 39, uvědomila jsem si, že přání to bylo hloupé a měla jsem si přát raději novou žehličku. Jindřišek už nemocný byl, taťka, ten držel úsměv na rtech jenom díky Modafenu, a Ríšova horečka na sebe nenechala dlouho čekat. A tak mi došlo, že být nemocná zas taková výhra není, protože obstarat děti musím tak jako tak, akorát s tím rozdílem, že je mi u toho děsně blbě.

Taťka mi od první chvíle, co ráno uviděl mé oko zalité zánětem (chytla jsem to od Jindřiška), se spokojeným úsměvem drogového dealera nepřetržitě nabízel tabletu Modafenu, že se mi uleví. Mám však dojem, že léky, ze kterých narkomani vyrábí drogy, už vlastně drogou jsou a tak jsem nabídku tvrdošíjně odmítala. Sáhla jsem po osvědčeném Ibáči, který sice stejně jako Modafen obsahuje Ibuprofen, ale bez dalších přídavků. „Ibáč“ (správně Ibalgin) je zázračný růžový lék, který si má sestra nechává v balíčku pravidelně zasílat do USA, protože tam žádný tak levný a hlavně ultimátní lék na bolest nesežene.

Dětem jsme dodávali do těla třetí z rodiny léků obsahujících Ibuprofen… Nurofen, a tak jsem měla dojem, že by u nás výrobce mohl natočit dost pěknou reklamu, protože bychom to všechno chválili naprosto upřímně.

Starost o děti a jejich nakrmení jsme si rozdělili podle toho, kdo měl zrovna nižší tělesnou teplotu a méně hekal. A doufali, že zítra bude lépe. Jediný, komu se trochu ulevilo (nepočítám-li trvající zánět v oku, silnou rýmu a kašel), byl Jindřišek. Tomu totiž alespoň opadly vysoké horečky a vypadal už celkem čile. Na to, aby nám všem uvařil oběd, střídavě nás jednoho po druhém choval a utěšoval, to nebylo. Co byste chtěli po ani ne dvouletém batoleti.

Dělám věci často na poslední chvíli. Příprava Vánoc není výjimkou. Plánovala jsem si na poslední víkend před svátky ještě nějaké nákupy dárků i výzdoby domova. Místo toho jsme všichni trčeli doma a snažili se dožít večera. Před spaním dealer uspěl a přišla jsem pokorně požádat o jednu tabletu Modafenu, abych se aspoň trochu vyspala, než budeme Ríšovi v noci dělat zábaly. Ležela jsem pod vlivem léku na posteli a cítila, jak se roztékám po polštáři. Jakobych byla z tekuté hmoty, která se po čase rozteče na placku. Ležela jsem na zádech, nos mi stékal po tváři na polštář a takhle rozplizlá jsem během půl minuty usnula. Byla to jedna z nejhezčích chvilek celých Vánoc, další Modafen už jsem si zakázala. Léky na mne teď působí obzvlášť silně (to je těch několik let těhotenství, kojení, těhotenství, kojení bez alkoholu a jakýchkoliv léků).

Je pondělí ráno, dva dny před Štědrým dnem. Netrpělivě oblékáme usoplené a ubrečené děti, abychom odjeli na prohlídku k dětské lékařce. Manžel doufá, že prohlédne i jeho (a když ne, bude jíst, co dostanou děti), protože my na návštěvu svého lékaře nemáme nárok. Jednak prostě nemůže ani jeden z nás odjet na půl dne do čekárny u lékaře, protože by ten druhý zatím se dvěma nemocnými dětmi zemřel vyčerpáním. A pak taky, až bude nějaká ta světlá chvilka energie, je potřeba sehnat kapra, stromek a lamely na stromek, co se nejmenujou lamely, ale lamety.

Můj manžel je technický typ, aspoň jeho zaměstnavatel tomu věří (pracuje v počítačové firmě), přesto mi na mou žádost „Podej mi, prosím Tě, mobil,“ donesl ovladač od hudební věže. Mám standardní mobil s displejem a tlačítky, červené barvy. Ovladač od hudební věže je černý, dvakrát tak velký jako můj mobil, má sice tlačítka, ale opravdu nic, co by se byť vzdáleně podobalo displeji. S taťkou je to vážné. Se mnou taky. Kdo bude řídit auto? Já ne. Urvala jsem přeci před týdnem ruční brzdu. Neumím řídit bez ruční brzy. Jindřišek? Ne, ten ne. Nedosáhne na pedály. Takže je to zase na taťku. Ještěže je tak obětavej.

Lékařka nás sice neprohlédla, i když se manžel snažil strhnout na sebe pozornost už sestřičky. Na její prosbu: „Tak do půli těla, ať se paní doktorka dostane na hrudníčky.“ opáčil: „Já taky?“ a začal si vyhrnovat tričko. Čekárna byla plná dětí (které mimochodem dostaly od Ríši dárek k Vánocům, ale o tom až později) a tak jsme si netroufli lékařku zdržovat. Naši kluci dostali nějaké kapky na rýmu a záněty očí (hurá, něco, co můžu použít i na své zahnisané oko) a my jsme dostali slib, že Ríšovy vysoké horečky brzy samy opadnou.

Horečky neopadly, na druhý den jel manžel k lékařce se synem už sám. Stále se však neukázala pravá příčina Ríšových obtíží.

Taťka odjel na nákupy. Lamety nesehnal, kapra už taky ne. Dovezl stromek a depresi. Zdálo se mi, že ten Štědrý den prostě nezvládnu, že to odložíme, zrušíme, škrtneme. Seděla jsem za stolem a brečela, že je mi blbě a nechci chystat Vánoce, ale spát.

„Vem si Modafen,“ ozval se zas dealer.
„Nechci,“ odsekla jsem.

Ještě jsem si chvíli pobrečela a pak poraženecky nastavila dlaň. Jen, co to zabralo, vyskočila jsem čiperně a šla chystat bramborový salát na druhý den.

Na Štědrý den se nám už celkem ulevilo. Až na Ríšu. Děti jsme nechali odpoledne dlouho spát, aby nám nepadli únavou ještě před rozdáním dárků. Největší úspěch měly prskavky a jedna obyčejná plechová káča, kterou koupil taťka na poslední chvíli ve zdejším obchodě se smíšeným zbožím.

A pak Ríšu překvapivě nadchl jeden „měkký“ dárek. Bylo v něm pyžamo s postavičkou Noddyho z kreslené pohádky, kterou má Ríša rád. Hned ze sebe vysoukal jednu z mála vět toho večera:
„Oblečeme Noddy.“

Jen, co jsme mu pyžamo oblékli, lehl si na zem a řekl: „Noddy spinká“.
„Chceš spinkat?“ zeptali jsme se.
„Ano,“ odpověděl Ríša.
To je jeho způsob, jak s námi komunikuje. Neumí říct: „Jsem unavený a chci jít spát.“

Ríša už má horečky devátý den. A my už víme, jaký další dárek k letošním Vánocům dostal a s ním i všechny děti, které jsme potkali v čekárně u doktorky. Plané neštovice. Je to prý „boží požehnání“ a velká vzácnost. Dnes už jsou plané neštovice (které jsme jako děti prodělali všichni) díky rozšířenému očkování těžko k sehnání.

Když se dívám na Ríšu obsypaného ošklivou vyrážkou, je mi jasné, že on by dal přednost dalšímu pyžamu. A Jindřišku, ty máš ještě jeden dárek nerozbalený. Budeš si ho moct užít asi tak za týden. A pyžamo to nebude!

Napsal/a: Žlababa