Čeští porodníci jsou špičkovými odborníky. Jedna skutečnost jim však uniká: že rodičky jsou lidské bytosti s psychickými potřebami. V náročné situaci, jakou porod bezpochyby představuje, potřebují mimo jiné i citlivý přístup a respekt ke svým pocitům a přáním…
Jak lékaři, tak porodní asistentky i maminky a jejich partneři se shodují na tom, že jim jde o přirozený, nekomplikovaný a bezpečný porod. Málokdy a na máločem se všichni zúčastnění tak shodnou, jako na tomto. Přesto jsme v současné době svědky zásadních sporů, píší se petice a 8. října dokonce proběhla demonstrace Za normální porod před Ministerstvem zdravotnictví. Oč tu tedy vlastně běží?
Vzájemná osočování a zjitřené emoce
Debaty mezi porodníky, porodními asistentkami a zastánkyněmi přirozeného porodu nejsou ničím novým, rozběhly se brzy po revoluci a dosud neutichly. Zmíněné strany se však stále nějak nemohou dohodnout. Debaty se přitom snaží moderovat řada organizací i médií včetně televize. Na internetu lze najít nespočet zkušeností rodiček a sáhodlouhé diskuse. Řada reakcí dorazila i k nám do redakce. Jen za několik posledních týdnů nám napsaly matky, zastánkyně přirozených porodů, klinická psycholožka, dula a dokonce i jeden zkušený otec.
Sledovat debaty mezi oběma tábory je však dosti frustrující. Zaznívají totiž většinou stále tytéž argumenty, aniž by došlo k vzájemnému přiblížení a pochopení. Dohodě nepřispívají ani plamenné výroky, zjitřené emoce, vzájemné osočování, mystifikace a dezinterpretace výzkumů i faktů. Porodní asistentky se cítí nedoceněny, lékaři uráženi a matky se uchylují k ublíženě-hysterickým výkřikům. Radikální část rodiček řeší nespokojenost s lékařským přístupem ze zdravotního hlediska riskantnějšími porody doma.
Pokusme se na chvíli odfiltrovat emoce, mystifikace, útoky a vzletná vyjádření a zkusme zjistit, kde tkví „jádro pudla“.
První hodina
Z hlediska novorozenecké úmrtnosti stojí české porodnictví na světové špičce. Zdá se však, že spolu se skutečně efektivními praktikami snižujícími úmrtnost a prospívajícími zdraví dítěte i matky se svezla – a drží – řada praktik, jež jsou zbytečné či pouze ulehčují práci porodníkům, zatímco matku či dítě traumatizují.
Otázkou například je, nakolik je nutné ihned po porodu dítě měřit, vážit, kapat mu desinfekci do očí či píchat injekci s vitaminem K, což jsou vše rutinní praktiky českých porodnic. Mohli bychom si říci minimálně proč ne, svým způsobem čím dřív, tím líp… avšak: z biologicko-psychologického hlediska je čas po porodu nesmírně cenný z hlediska kontaktu matky s dítětem. Hladina stresových hormonů je v průběhu porodu vyšší než kdykoli jindy v průběhu života, což mimo jiné způsobí, že dítě je po porodu velmi bdělé. Má široce otevřené oči a všemi smysly vnímá – za přirozených okolností matku. I matka je po porodu přirozeně zvědavá na své dítě, touží ho vidět a být s ním v těsném fyzickém kontaktu. Přiložení k matčině prsu v prvních minutách po porodu má navíc kladný efekt na rozvoj kojení a tím, že dítě dráždí matčinu bradavku, spouští vylučování oxytocinu. Tento hormon pomáhá ke stahování dělohy a porodních cest a zmenšení rizika poporodního krvácení. Odborníci se proto víceméně shodují, že by v tuto dobu mělo novorozeně ležet mámě na břiše/hrudníku/ v náruči a nikdo by je neměl rušit. Tolik teorie.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: Pavla Koucká
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (46 vyjádření)
Virenko…“tak trochu středověk“, píšeš.
:o)
Já myslím, že ve středověku snad rodičkám v kleku rodit nezakazovali, nebo jo?
Kdy se tedy „naposledy“ rodilo přirozeně?
Ze které doby pocházejí takové ty dřevěné porodní židličky?
Promiň, nechci psát na veřejné stránky, odkud jsem. Jsem celkem ráda, že aspoň někde jsem anonymní a snad to tak ještě nějakou dobu zůstane 🙂
Sončo, nepsala jsem, že mi okolí názory a postupy toleruje, tolerance je jev, který jsem zatím moc nepotkala. Pokud mlčím, moje postoje se prostě pomíjejí, jsou ochotni to přehlédnout. Nesmím to moc strkat pod nos.
Nepsala jsem taky, že NEPRACUJU v porodnici českého typu. Všechny u nás jsou české. Myslela jsem takovou, kde jsou všichni do jednoho zastánci pouze klasického. V takové nepracuju, u nás je skupinka porodních bab, s kterými navzájem víme, o čem mluvíme. Ale jsem z malého města a okolní nemocnice jsou ještě mnohem přísnější, vím, že žena nesmí třeba ani do kleku nebo na stoličku, tak trochu středověk – z mého pohledu. Tam bych dělat nemohla. V jedné mě primář žádal o spolupráci a z rozhovoru vyplynulo, že když žena nechce rodit na lůžku, je mojí povinností ji k tomu přimět… To jsem myslela tím, kde bych dělat nemohla.
Virenko, díky za vysvětlení a moc ti fandím. Akorát jsi mě zarazila tím, že okolí ti toleruje tvoje názory a postupy, jen protože mlčíš a nepřesvědčuješ je o své pravdě.
Fakt netuším, jak změnit naše porodnictví, když lékaři si stojí za tím, co je naučili ve škole a diskuze o alternativách odmítají. A rodičky nemají potřebné vzdělání a pokud se se situací odmítají smířit, jsou prohlášeny za nezodpovědné a hysterické.
Ještě se zmiňuješ, že nepracuješ v porodnici českého typu. Co si pod tím přestavit? Vrchlabí?
Myslela jsem, že po druhém porodu už nebudu mít potřebu zabývat se porodem jinak, ale přece jen si přečtu ještě něco od Odenta a Hovory s porodní bábou. A budu ráda, když ještě něco, holky, doporučíte.
Určitě není dobré slepě věřit všemu jen proto, že to říká lékař, ale nemůžeme být medikem, právníkem, politologem, odborníkem na výživu, ekologii, sociologii, ekonomem atd. Musíme bohužel věřit do jisté míry těm, kdo v daném oboru získali vyšší vzdělání a mají dlouholetou praxi. Já chci i normálně žít, ne jen studovat obory, které mě třeba ani nezajímají, jen se kolem nich běžný život občas točí.
Důvod, proč většina rodiček zastává názor většiny odborníků, je jasný. Nedostatek informací, a stále ještě vžitý postoj idealizace osoby lékaře.
Kdyby totiž značná část rodiček (a pacientů) prohlédla, bylo by to ohrozilo i ji samotnou, protože by ztratila jistotu a víru v autority.
Hodně mi v takové souvislosti naskakují slova písničky J. Nohavici „Pane prezidente“.
Stejný princip. Nechat zodpovědnost na druhém, na tom,co „ví víc“, je pohodlné, a dovoluje to do něj projikovat svá přání. Vlastně lidé takto chtějí být klamáni, nechtějí vědět pravdu. Udržuje je to tak v naději, že ten někdo je v případě nouze podrží, zachrání, že je všemocný.
Přiznat si, že to má jisté hranice, tak trochu bolí.
Mobile Sliding Menu