Už je to zase tady, mám pocit, že už doma s dětmi nevydržím ani minutu. Mateřská a postižení našeho syna mne naprosto vyčerpávají. Mám chuť říct manželovi: „Dnes tady končím. Postarej se o děti, já odcházím a už se nevrátím…“
Můj manžel mi na tyhle moje nápady vždycky říká: „To bys mne nasrala.“ Ale pak dodává: „Stejně bys byla za půl dne zpátky, znám tě.“
Máme dvě děti, ve věku 3 a 1 rok, je mezi nimi přesně dvouletý věkový rozdíl. A je to peklo. Nedovedu si představit, že bych měla třeba děti po roce. A mám dojem, že kdo něco takového zvládá, musí mít snad svatozář.
Já ji rozhodně nemám. Jsou chvíle, kdy doma ječíme všichni tři. Na rodičovství by se měli dělat nějaké zkoušky, něco jako řidičák, protože pak by mne nikdo k dětem nepustil.
Včera večer, jsem se nějak zabrala do jiné činnosti a zapomněla dát dětem včas večeři. Půl hodiny po čase večeře se ozval nejdřív starší syn: „Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!“ Ve chvíli kdy má hlad vzpomene si většinou na sladkosti. Ovšem jakmile si něco umane, nechápe, že potřebuju nějaký čas, abych večeři přichystala a opakuje to svoje pořád dokolečka: „Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!“. Tak já rychle aspoň mažu rohlík marmeládou a ohřívám mu mlíko, aby dostal jídlo co nejdřív a přestal už konečně dokola volat to svoje: „Brumíka bys chtěl!!“ Roční Jindra už taky zjišťuje, že má hlad a začíná pro jistotu rovnou řvát. Takže staršího usazuji k rohlíku s marmeládou a hluk se konečně zmenšil na polovinu, řve už jen Jindra. Chystám v potu tváře rychle jídlo i pro něj a z vedlejšího pokoje stále slyším jeho řev. Už mám skoro hotovo, ale najednou…TICHO?. Přicházím za dětmi, starší Ríša bojuje s rohlíkem, protože se sám ještě dobře neumí najíst. Možná schválně, možná omylem hodil řvoucímu Jindrovi pod stůl taky kus žvance a tím utišil jeho řev. Takže Jindra leží pod stolem na břiše, celej upatlanej od marmelády, a žváchá kus rohlíku, co mu hodil Ríša. Oba naprosto spokojení.
A tak je to u nás neustále. Mám kamarádku, co má stejně staré děti a nevím jakým kouzlem, ale vypadá, že všechno zvládá v pohodě. Doma naklizeno, děti najezené, spokojené, stále vyprané a vyžehlené prádlo v prádelníku. Já nemyla okna ani nepamatuju, vyprané nevyžehlené prádlo přetéká z prádelního koše, to nevyprané jakbysmet. Klukům nemám díky tomu neustále co obléct. Když vařím oběd, vždycky je o něco později než by bylo třeba a starší syn obhlíží kuchyňskou linku, jestli by se tam nenašlo něco k snědku. A to není žádný jedlík. Prostě od rána do večera katastrofa.
Do toho všechny ty aktivity, které musíme se syny provádět kvůli jejich zdravotním komplikacím. Ríša musí denně rehabilitovat, aby své jen částečně fungující tělo udržel v činnosti, má potíže s řečí, takže s ním dělám logopedické cvičení a teď začínám zavádět komunikaci přes obrázky. Mladší Jindřišek je téměř v pořádku, je jen ve vývoji opožděný a má svalovou hypotonii, což ale znamená, že cvičím Vojtovku bohužel i s ním.
Někdy na tyhle aktivity svádím neutěšený stav naší domácnosti. Ale je mi jasné, že i kdybych měla děti zdravé, vypadalo by to u nás stejně. Protože na otázku: „A jak to všechno proboha zvládáš?“ Musím upřímně odpovědět: „Nezvládám“.
Můj sen, něco jako ideální vánoční dárek, je den volna bez starosti o děti. Ráno vstanu, V KLIDU si zajdu na toaletu, V KLIDU se umeju a snídani nachystám jen sama sobě, kávu vypiju ještě TEPLOU. Obleču se, zajdu si do města, projít si BEZE SPĚCHU nějaké obchody. Koupím si něco pěkného na sebe, nelépe spodní prádlo, abych se už na příště nemusela bát, že mne náhle odvezou kvůli úrazu do nemocnice a jak budu muset nějak maskovat tu svoji vytahanou 100x vypranou podprsenku. Zajdu si na oběd, který nebudu vařit a budu mít celý den pohodičku. Zajdu za kamarádkou, která je v rámci mého snu také zrovna bez dětí a můžeme si v klidu promluvit místo toho, abychom u toho přebalovaly, vařily, krmily a štěrchaly. Pak si třeba zajdu do kina, kde jsem nebyla od doby svého prvního břicha. Prostě takový obyčejný den, ale pro mne nedostižný sen.
Můj báječný manžel má pochopení pro mé deprese a v rámci možností mne alespoň o víkendu, kdy je doma, vypouští tak na 2-3 hodiny bez dětí ven. Dělá ta tak trochu pro sebe, ví, že by jinak se mnou nebylo k vydržení. Kromě kil spořádaných čokolád, používání sprostých slov a občasného pláče je to jedna z mála věcí, co mne drží při životě. A to pak vybíhám s touhou koupit si něco pěkného na sebe a nakonec se vracím s nějakými hračkami nebo dětským oblečením.
Jsem si jistá, že můj manžel i děti ví, že když vykřikuju, jak odcházím navždy, nemyslím to vážně, protože by mi přeci bez nich bylo smutno.A taky doufám, že můj manžel, který to má s námi také těžké, neplánuje skutečnější útěk. Musím mu co nejdřív říct: „Bylo by ti bez nás smutno, znám tě.“
Napsal/a: Žlababa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (45 vyjádření)
Žlababo, krásný článek:-) Jsi úžasná, jak vtipně to dokážeš popsat, smekám!
Jinak jsem na tom podobně jako všechny z vás, jen máme zatím jen 1dítě. Také si někdy říkám, jak zvládnu další, ale ZVLÁDNU. My ženské zvládnem víc, než si vůbec dokážeme představit.
Žlababo!
Moc pěkně napsaný článek, i když o věcech, které trápí nejednu z nás.
Já se musím přidat, že děti jsem si přála od svých 20 let. Bohužel jsem nemohla dlouho najít vhodné tatínka :))) a tak jsem na první dítě čekala do 33 let.A začátky i s jedním dítětem pro mě byly krušné. Tak jsem se těšila, jak si budu s miminkem užívat, ale doma to najednou na mě všechno padalo. Byla jsem zvyklá být v práci (pracuji v lékárně )s lidma a najednou mi ten šrumec chyběl (a to nejsem žádná karieristka).Navíc Evička cca do 6 měsíce trpěla na koliky, takže hodně plakala. A do 8 měsíce jsem jí uspávala v náručí (což byla chyba…), tak že jsem s ní v 19hod zalezla do pokojíčku a v 21 jsem vylezla. Neměla jsem nervy nechat jí vybrečet. Teď vím, že jsem byla moc úzkostlivá, ale rodičovstí je vlastně pouze praxe bez nějaké teorie. Jediné co mi pomáhalo,bylo chodit ven na procházky, a to skoro za každého počasí (kromě lijáku a tornáda :)).
Ale zvládla jsem to. A nestydím se přiznat i díky pomoci psycholožky. Právě ona mi poradila, dokud jsou děti malé, postavit manžela před hotovou věc, abych měla jeden den nebo půlden pro sebe a on se staral o děti. Není to nic sobeckého a měly by si na to zvyknout i děti, že maminka má právo na chvilku pro sebe.Chodila jsem každou středu večer na aquaaerobic a jednu sobotu v měsíci na keramiku na 4 hodiny dopoledne a někdy jsem si vyjela do nákupního centra.Pomohlo to Eviččce i manželovi.Manžel se do Evičky víc „zamiloval“ a byl kolikrát nadšený, co spolu dělali. Evička se odpoutala ode mě ,i když začátky mých odchodů bez ní byly krušné (brečela u dveří, maminko….)a nebylo mi z toho nejlépe.
Teď čekáme druhé miminko (Evičce jsou 3 roky). A já vím, od zkušenějších kamarádek a maminkek, že to bude náročné, ale i když někdy propadám pesimismu, tak v skrytu duše je taková malá jiskřička, že to zvládnu.
Jen kdybych měla trochu jinou povahu. Někdy vyjedu na Evičku kvůli blbosti, vadí mi když se vzteká, svrbí mě vždy ruka (jak to říkali naši rodičové,když nás plácli přes zadek, abysme měli proč řvát…)
Když se podívám na některé maminky kolem, tak mám pocit, že se ani nedovedou zlobit a pak propadám pocitu méněcennosti.
Co se týká jídla, tak se mi osvědčilo u Evičky, když začala jíst příkrmy uvařit si večer cca 10porcí a zamrazit.Nebo když budeš vařit pro ostatní, tak toho uvař více a nějakou porci si zamraž.Někdy si uvařím maso večer a druhý den jen uvařím čerstvou přílohu.
Žlababo, popros manžela, aby Ti ten svůj den třeba jednou za měsíc umožnil. Máš to o to těžší, že jsou Tvé děti nemocné a potřebuješ nabít energii. Možná by bylo zajímavé a přínosné, vypovídat se psycholožce, co by Ti poradila ona. Držím Ti moc palce, abys nalezla něco, co by Ti dobíjelo energii a aby to velké životní tempo, které máš, postupně zpomalilo a Ty jsi se mohla víc radovat ze života.
Mirka
kekunka
to mi povídej, uklidím hračky na jedno místo a neuplyne ani minuta a hračky se válí po celém bytě a já po ní chodím a zase je dávám tam, kam patří a ona jde a schválně je zase rozhází, má z toho hroznou radost.
Taky si říkám, jak ostatní můžou zvládnout víc činností a hlavně dvě děti. Kamarádku obdibuju, má rok a půl starou holčičku a narodily se jí dvojčátka, páreček a je úplně klidná, já bych asi vyšilovala, že to nemůžu zvládnout tři tak malé děti.
Také se přidávám do klubu věčně nestíhajících. 🙂 Doma stačí minuta a naše princezna stihne po celém bytě rovnoměrně rozprostřít veškeré hračky. Slovo chaos přesně vystihuje stav naší domácnosti. Nechápu, že některé z vás zvládájí tolik činností. Mně stačí jedno dítě, domácnost a blížící se státnice a nevím, kam dřív.
Žlababo, slyšela jsi o Aple? Je to společnost, která poskytuje autistickým dětem osobního asistenta. Krom toho pro tyto děti pořádá různé akce a setkání, radí rodičům, … Prý je to i do určité míry dotované státem. Třeba by ti asistentka k Ríšovi trošku ulehčila…
Vici, Ty jsi ještě celá? Já jsem se těšila na zprávičku, že už jste 4 😀
Moje starší sestra tvrdila, že když měli první dítě, tak teprve tak v jejích šesti letech byla schopná udržet doma jakž takž pořádek víc jak hodinu. Jenže to už zase byla v jiném stavu, narodilo se druhé dítko, a byli zase na začátku.
Já si zas pamatuji, když jsem taky s holkama cvičila, s oběma – ideálně 4x denně – že jsem byla ráda, když jsem zvládla holky, základní činnosti v domácnosti a trochu času věnovala sobě (jakože jsem si taky něco uklohnila, zdřímla si a tak). A když jsme pak už nemusely cvičit…
A jak říká vicikovka – ještě teď si občas postesknu (hlavně v práci) – co já mohla mít před holčičkama za problémy!? ;o)
No a co, vždyť nemusí být doma nějak naklizeno, jen to chce tam nikoho nevodit, anebo jen toho kdo to zná. Mě by to třeba vůbec nevadilo, že někdo kdo má malé děti nemá uklizeno. Ono to u nás také není vždy tip ťop. Někdy tak projdu byt a říkám si, tady snad vybouchla bomba. No a tak jdu uklízet, mezitím děti dělají zase bordel jinde no a tak to jde stále dokola. Taky si připadám někdy jen jako služka, kuchařka, pradlena atd. A to jsou ti dva už docela velcí, ale o moc lepší než když byli malí to není. A to volno? Myslím že to by si přála každá z nás. Ale jednou se dočkáme. Až nám ty dětičky vyletí z hnízda, tak budeme mít času. Pak se nám bude po tom stýskat a ani si na ten nepořádek nevzpomeneme.
Moc pěkný článek. Taky pořádám tuny čokolád, někdy mám fakt pocit, že mě uklidňují mé pocuchané nervy.
Taky straším, že bych nejraději utekla, ale vím, že by mi bylo smutno a vrátila bych se ještě ten den, protože jak manžel, tak naše maličká, by mi fakt chyběli.
A i já mám pocit, že to někdy nezvládám, přitom mám jedno dítě, prostě se učím a snažím se všechno si rozvrhnout, ale fakt se děsím toho, až někdy přijde druhé mimi, jestli vážně zvládnu dvě děti naráz, proto chci druhé mimi až bude ta naše větší, tak za pět let, i když je to velký věkový rozdíl.
Tak důležité je, že manžel má pro tebe pochopení, to je vždy potřeba. Deprese má každá z nás a občas si každá pobrečíme, nejsi sama, i já prolévám doma kupu slz, kolikrát i při filmu nebo nějaké prkotině, dokáže mě rozhodit i maličkost. Připadne mi někdy, že jsem víc citlivá, než v šestinedělí.
Tak držím pěsti, ať vše v pohodě zvládáš a ať je co nejmíň depek.
Vici, moje řeč, co jsme bez nich dělali?!!! A vůbec – co tu ještě děláš ty? :)))Vandulko, taky známe…. :))) A Jarmuschko – tak o Luhačovicích sním, až budou kluci z domu a my si uděláme s manžou týdenní dovolenou – a nejen Luačovice jako lázeňské město – pěkně i s procedurama, bublinkama…. jéééééééé, ale to je ještě daleko 🙂
…smekám.
Zatím (už to snad dlouho nepotrvá) máme 3 a půl letou slečnu. Jak říká paní učitelka: „Verunká je svá.“, což mě (i mého klidného manžela) dost často přivádí do stavů…snad nejde najít ani slova, do jakých. Ale když hlídají rodiče, po půl hodině ticha už to pro změnu není k vydržení. Jednoduše nám chybí ten binec, neustálé švitoření, křik, zvuk padajících hraček (v lepším případě), rozlité kakao, drobky na koberci,…Jaká je odměna? „Maminko, tatínku – milujeme se, že jo, všichni i s miminkem v bříšku.“
Už kolikrát jsme si s manželem říkali, co jsme vlastně dělali než jsme měli naši Verču? – Asi jsme se museli příšerně nudit.
Přeji všem zúčastněným – nezblázněte se a hodně síly všem.
Žlababo (kdysi jsem jednu toho jména znala :-)), mám čtyři děti s plus mínus takovým věkovým rozdílem a řeknu ti jedno – asi nejhorší představa byla a stále je jakákoli zdravotní komplikace. Vysvětlovat proč ti nemusím.
To co ty prožíváš oprávněně – při péči o nemocné děti – já prožívám se zdravými dětmi a tudíž permanentním pocitem absolutní neschopnosti. A když si vzpomenu, jak jsem vojtovku cvičila s naším nejstarším (a tudíž v té době jediným) dítětem a měla pocit „že nic nestíhám“….no raději to nebudu rozebírat.
Takže ten pocit že nic nezvládám (vlastně to není pocit, ale realita), kila sežraných čokolád, občasný pláč a vyhrožování, že „od vás uteču“ – jsou mi důvěrně známé.
Moc vám přeju, abyste od sebe nikdy neutekli!
Můj už ne tak tajný, ale dlouhodobý sen je odjet na týdenní relaxační pobyt třeba do Luhačovic – však některé víte, už jsem vás lákala. Zatím o tom jen sním.
A tak jsem aspoň odjela na ten Brněnské sraz (jak řádila vichřice Emma), co byl nakonec velice intimní, v úzkém kroužku – spykly se proti nám snad všechny živly.
Přes týden moc možností nemám – jak dojíždíme a jsme závislí na jednom autě (zatím), tak je náš harmonogram doslova napjatý.
Žlababo, s tím, že nestíháš, si hlavu vůbec nelam, to občas každá z nás. (A to jsem na tom asi jako Kaťule, manža se mi vždycky směje, že mám v zadku vrtuli). Taky honím úklid a žehlení a vaření… a pak se na to taky vyprdnu a jdu si raději pohrát s prckama.Taky umím nadávat jak hotař a když nás tady začne ječet 5, je to docela drsné… Můj muž má naštěstí pro tohle pochopení, i když občas je stejně natvrdlý jako ostatní chlapi. A představa mého „úžasného“ dne? Úplně stejná jako ta tvoje – vaše 🙂 Cvičení s tvými dětmi je určitě náročné. Myslím, že jsi úplně skvělá máma a v rámci svých možností zvládáš to, co je podstatné… Drž se! :))
Žlababo, je naprosto pochopitelný, že dáváš přednost důležitým věcem. Je totiž uplně jedno, jestli máš nažehleno, vypráno nebo navařeno, je důležitý, že s dětma cvičíš. To jim přinese rozhodně větší užitek než naklizená domácnost. Co se táče tvého snu… Pokud nepočítáte doma každou korunu, najmi si alespoň na jeden den nebo víkend hospodyni a odpočiň si. Já sem to udělala na začátku těh., kdy mi bylo opravdu moc špatně a nebyla jsem schopná se ani převléct. To, že mi uklidila, navařila, vyžehlila bylo supr..:o) Když bylo vše hotovo měla jsem najednou spoustu energie, ten pohled na bordel mě už prostě neubíjel..:o)))Držim tobě i tvé rodině palce..:o)
Holky, teď trošku odbočím, ale představa klidného dne o samotě, tráveného procházkou, obědem nebo večeří a potulováním se po obchodech, to je i moje občasná myšlenka. Nedávno jsme měli s manželem tak trošku problém, řekla jsem mu, že občas potřebuji být jen sama, že nezvládám být pořád zavřená v domě s dětmi a stereotypní prací v domácnosti, daleko od kamarádek, kde na mě všechno padá. Zabralo to, pochopil, bylo mu trošku stydno, když si uvědomil, co mám celé dny. Důležité asi je, nebát se o tom promluvit, pokud není chlap úplně zabedněný, uvědomí si, že chodit do práce, i když třeba náročné, je v podstatě relax…
Zase krásný milý článek jako vždycky. Mám taky dvě zdravé děti s přesným odstupem dvou let a tuhle honičku zažívám denně, naštěstí jsem docela organizačně schopná, takže mám docela často pocit, že se snažím udělat co nejvíc věcí za co nejmíň času. Lítám ale jako hadr na holi a večer jsem totálně vyřízená. Jedu úplně na maximum svých sil. Kolegyně z práce mi vždycky říkají, že mám brzdit, nebo někde narazím a bude to pořádně bolet … od podzimu se vracím do práce, čekám, jestli to pak bude všechno trochu klidnější, nebo se z toho zblázním úplně.
Ty se staráš o dvě děti, které vyžadují více péče a pozornosti, než je obvyklé. Abych se opravila – spíše všechnu tvoji pozornost a péči, proto musí tvoje okolí chápat, že absolutně nemůžeš mít včas navařeno, uklizeno, opráno, ožehleno … hlavně zachovej klid a nepanikař. Na svém příštím „opušťáku“ si kup něco pro sebe, místo pro děti, hned bude zase svět veselejší.
Žlababo, mám tři děti, dvě už starší pubertální a 2,5leté batole. Doma jsem s nimi už 13 let a pocity mám naprosto stejné. A nejvíc mě potěšila Tvá představa svátečního dne. Mám úplně stejnou. Onehdy jsem řekla manželovi, že nejkrásnější dárek by pro mě byl víkend, kdy bych byla úplně sama a nemusela se o nic starat. A on na to:“Víš, že to mě nikdy nenapadlo?“ No, mě na jeho místě asi taky ne.
Nejhorší je, že když pohár trpělivosti přeteče, odnesou to děti, protože jsou po ruce. To se jim pak omlouvám apod. A pevně věřím, že i přesto ony vědí, že je miluju. Pavla
haha Žlababo….tak jak to dneska vypadá u nás….rozhodla jsem se že upeču beránka…no tak beránek je upečený…ale…na dece-co mám preventivně na sedačce je rozpatlaný rohlík s máslem…na koberci vysypaná cukřenka-kterou jsem uklidila asi málo vysoko:-)) a na zdi po celém bytě úúúžasné kroužky hnědou voskovkou…malý má roztrhlé tričko na boku..ovšem ne ve švu ale v látce takže to fááákt nevím jak se stalo???? podotýkám ,že máme 2+1 byt a chodím ho od vaření neustále kontrolovat…K
Žlababo, já se přidám k Lence, máš můj obdiv, protože to, o čem píšeš zažívám denně s mýma zdravýma dětma, musí to být nářez, protože tobě nezbývá nic jiného, než se opravdu naprosto obětovat a je mi jasné, že čas pro sebe nemáš veškerý žádný. A přesně jak Lenka, pokud se udělá jen trochu hezky, všechny je seberu a utíkáme ven, vracíme se s chutí na svačinu a horké kakao, a pak je večer, kolem deváté je konečně jakžtakž klid a mě teprve začíná ta známá domácí šichta, pokaždé mám pocit, že se z toho gauče nezvednu… Včera se mě Anička (10) zeptala, co by mi k svátku matek udělalo největší radost. No co jiného, než kdyby někdo uvařil dobrý oběd za mě a nebo mě vzal do restaurace na príma mňamku…
Źlababo, i když jsou moje děti úplně zdravé, znám tyhle pocity úplně přesně. Doma je nepořádek, nemám vyžehlené prádlo, dětský pokoj vypadá jako po bombovém útoku, přemýšlím, co udělat k jídlu, aby to vyhovovalo všem zbývajícím čtyřem členům rodiny, děs a běs.
Pocit, že všichni ostatní všechno zvládají líp, je taky asi běžný. Kamarádky se vždycky diví: Jak to, že ty máš tři děti a jsi připravená první, jak to zvládáš? Já na to odpovídám, to jsi nebyla u nás doma. Je hezky, takže místo toho, abych uklízena a vyšilovala z domácnosti, jdu s dětmi raději ven, práce mi neuteče, nemá nohy!
Hodně zdaru a pevné nervy. Lenka
Mobile Sliding Menu