Za devatero horami a devatero vodami, žili byli, na břehu řeky Vltavy, tři sněhuláci. První se jmenoval Čestmír, druhý Bedřich a třetí Radoslav, to proto, že se pořád ze všeho radoval.
Toho roku byly v Čechách třeskuté mrazy a sníh ležel od listopadu až do března. Dospělým se to zdálo dlouhé, ale děti se bezstarostně oddávaly zimním radovánkám, sáňkovaly, klouzaly se na zamrzlé řece, koulovaly se a stavěly sněhuláky. Tak přišel na svět i Čestmír, Bedřich a Radoslav, kterému děti udělaly z uhlíků pusu od ucha k uchu, tj. od ucha hrnce k uchu hrnce.Sněhuláci stáli přes den bez hnutí, ale jen co zhaslo ve vesnici poslední světýlko a Měsíc protrhal mraky, vrhli se sněhuláci na klouzačku a dováděli až do rána. Když měli obzvlášť dobrou náladu, a to bylo často, tak se ještě těsně před východem slunce pořádně skoulovali, a potom už zase šupajdili na svá původní místa a spali až do večera. Málokdo to totiž ví, ale sněhuláci přes den spí a v noci dovádí na sněhu.
Jednoho večera se Čestmír probudil, hlava ho třeštila a byl celý rozpálený. Muselo to být opravdu zlé, protože se ani neradoval ze sáněk, které jedno dítko zapomnělo venku, a jež jsou pro sněhuláky největším povyražením. „Kluci, kluci, mně je tak těžko,“ naříkal Čestmír. Bedřich ani Radoslav se také necítili dvakrát dobře, ale pořád na tom ještě byli lépe než Čestmír.
„To bude nějaká chřipka, zaslechl jsem ráno chlapy, že teď hodně řádí,“ řekl soucitně Radoslav.
„Kdepak chřipka,“ promluvil zkušený Bedřich, „jaro se blíží. Je už konec března a moje rodina má za oknem teploměr, a dnes byla jen nula.“
„Achich ouvej,“ zabědoval Čestmír. „Je s námi konec!“
„Takový už je život sněhuláka,“ pravil odevzdaně Bedřich.
„Takhle to ale přece nemůžeme nechat!“ vykřikl Radoslav, nejmladší ze všech tří a vždy ochotný bojovat až do konce.
„Hochu, hochu, co můžeme dělat? Takové jsou zákony Boží, že jak je nula, začne vše tát. Proti tomu není odvolání ani lék.“
„Odvolání ani lék možná ne, ale něco přece udělat můžeme. Víte, že já stojím před školou, a dnes jsem odpoledne nemohl spát a slyšel jsem pana učitele, jak při zeměpisu vykládal dětem o nějakém polárním kruhu, kde je prý věčný sníh a led. To musí být nádherné místo! Jedna holčička, jmenovala se, tuším, Esterka, se pak pana učitele ptala, jestli by tam mohli jet na školní výlet, že by se tam nádherně koulovalo, ale ten se jen smál a řekl, že je to mooooc daleko. Ale kdyby prý sedla v Praze na loď a jela po ní až do Hamburku, a tam přesedla na jinou a jela dál na sever, tak že tam určitě dorazí.
A tak mě, kluci, napadlo – až teď začnou tát ledy, tak naskočíme na kru a svezeme se po ní do Hamburku. A uvidíme, jestli se ta naše stočí sama dál na sever, a když ne, tak se prostě překulíme na jinou. Tak co vy na to, že je to báječný nápad?“ Radoslavovy oči – uhlíky zářily nadšením.
„No,“ začal Čestmír, „já tedy nevím. Mám z toho strach. Ještě jsem nikdy v životě neslyšel o žádném sněhulákovi, který by cestoval na nějaký polární kruh.“
Ale Bedřich pravil: „Radoslav má pravdu. Když zůstaneme tady, tak je z nás do týdne loužička. Musíme odtud, a to co nejdřív.“
A jak řekli, tak také udělali. Lidé v Praze, Mělníku, Ústí nad Labem i Hamburku se divili, když viděli po Labi proplouvat kru se třemi sněhuláky. Mysleli si, že je nějaké skotačivé děti postavily předtím na ledu, a když pak ten začal tát, tak sněhuláci odpluli. A bylo jim jich líto. Nevěděli, že je litovat nemusí. Čestmír, Bedřich a Radoslav byli totiž na cestě do sněhuláčí zaslíbené země.
Napsal/a: avije
