Tatínku, děti, odcházím navždy!

V Od srdce i od plic

1196217_upper_colour_sessionUž je to zase tady, mám pocit, že už doma s dětmi nevydržím ani minutu. Mateřská a postižení našeho syna mne naprosto vyčerpávají. Mám chuť říct manželovi: „Dnes tady končím. Postarej se o děti, já odcházím a už se nevrátím…“Proč mají jen chlapi to privilegium, že mohou opustit svou ženu a děti a klidně v těch největších nesnázích? U rodin s postiženým dítětem se tohle stává poměrně často. Taky bych to chtěla zabalit. Jenom proto, že jsem děti porodila na to nemám nárok? Nebo jak to je?

Můj manžel mi na tyhle moje nápady vždycky říká: „To bys mne nasrala.“ Ale pak dodává: „Stejně bys byla za půl dne zpátky, znám tě.“

Máme dvě děti, ve věku 3 a 1 rok, je mezi nimi přesně dvouletý věkový rozdíl. A je to peklo. Nedovedu si představit, že bych měla třeba děti po roce. A mám dojem, že kdo něco takového zvládá, musí mít snad svatozář.

Já ji rozhodně nemám. Jsou chvíle, kdy doma ječíme všichni tři. Na rodičovství by se měli dělat nějaké zkoušky, něco jako řidičák, protože pak by mne nikdo k dětem nepustil.

Včera večer, jsem se nějak zabrala do jiné činnosti a zapomněla dát dětem včas večeři. Půl hodiny po čase večeře se ozval nejdřív starší syn: „Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!“ Ve chvíli kdy má hlad vzpomene si většinou na sladkosti. Ovšem jakmile si něco umane, nechápe, že potřebuju nějaký čas, abych večeři přichystala a opakuje to svoje pořád dokolečka: „Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!“. Tak já rychle aspoň mažu rohlík marmeládou a ohřívám mu mlíko, aby dostal jídlo co nejdřív a přestal už konečně dokola volat to svoje: „Brumíka bys chtěl!!“ Roční Jindra už taky zjišťuje, že má hlad a začíná pro jistotu rovnou řvát. Takže staršího usazuji k rohlíku s marmeládou a hluk se konečně zmenšil na polovinu, řve už jen Jindra. Chystám v potu tváře rychle jídlo i pro něj a z vedlejšího pokoje stále slyším jeho řev. Už mám skoro hotovo, ale najednou…TICHO?. Přicházím za dětmi, starší Ríša bojuje s rohlíkem, protože se sám ještě dobře neumí najíst. Možná schválně, možná omylem hodil řvoucímu Jindrovi pod stůl taky kus žvance a tím utišil jeho řev. Takže Jindra leží pod stolem na břiše, celej upatlanej od marmelády, a žváchá kus rohlíku, co mu hodil Ríša. Oba naprosto spokojení.

A tak je to u nás neustále. Mám kamarádku, co má stejně staré děti a nevím jakým kouzlem, ale vypadá, že všechno zvládá v pohodě. Doma naklizeno, děti najezené, spokojené, stále vyprané a vyžehlené prádlo v prádelníku. Já nemyla okna ani nepamatuju, vyprané nevyžehlené prádlo přetéká z prádelního koše, to nevyprané jakbysmet. Klukům nemám díky tomu neustále co obléct. Když vařím oběd, vždycky je o něco později než by bylo třeba a starší syn obhlíží kuchyňskou linku, jestli by se tam nenašlo něco k snědku. A to není žádný jedlík. Prostě od rána do večera katastrofa.

Do toho všechny ty aktivity, které musíme se syny provádět kvůli jejich zdravotním komplikacím. Ríša musí denně rehabilitovat, aby své jen částečně fungující tělo udržel v činnosti, má potíže s řečí, takže s ním dělám logopedické cvičení a teď začínám zavádět komunikaci přes obrázky. Mladší Jindřišek je téměř v pořádku, je jen ve vývoji opožděný a má svalovou hypotonii, což ale znamená, že cvičím Vojtovku bohužel i s ním.

Někdy na tyhle aktivity svádím neutěšený stav naší domácnosti. Ale je mi jasné, že i kdybych měla děti zdravé, vypadalo by to u nás stejně. Protože na otázku: „A jak to všechno proboha zvládáš?“ Musím upřímně odpovědět: „Nezvládám“.

Můj sen, něco jako ideální vánoční dárek, je den volna bez starosti o děti. Ráno vstanu, V KLIDU si zajdu na toaletu, V KLIDU se umeju a snídani nachystám jen sama sobě, kávu vypiju ještě TEPLOU. Obleču se, zajdu si do města, projít si BEZE SPĚCHU nějaké obchody. Koupím si něco pěkného na sebe, nelépe spodní prádlo, abych se už na příště nemusela bát, že mne náhle odvezou kvůli úrazu do nemocnice a jak budu muset nějak maskovat tu svoji vytahanou 100x vypranou podprsenku. Zajdu si na oběd, který nebudu vařit a budu mít celý den pohodičku. Zajdu za kamarádkou, která je v rámci mého snu také zrovna bez dětí a můžeme si v klidu promluvit místo toho, abychom u toho přebalovaly, vařily, krmily a štěrchaly. Pak si třeba zajdu do kina, kde jsem nebyla od doby svého prvního břicha. Prostě takový obyčejný den, ale pro mne nedostižný sen.

Můj báječný manžel má pochopení pro mé deprese a v rámci možností mne alespoň o víkendu, kdy je doma, vypouští tak na 2-3 hodiny bez dětí ven. Dělá ta tak trochu pro sebe, ví, že by jinak se mnou nebylo k vydržení. Kromě kil spořádaných čokolád, používání sprostých slov a občasného pláče je to jedna z mála věcí, co mne drží při životě. A to pak vybíhám s touhou koupit si něco pěkného na sebe a nakonec se vracím s nějakými hračkami nebo dětským oblečením.

Jsem si jistá, že můj manžel i děti ví, že když vykřikuju, jak odcházím navždy, nemyslím to vážně, protože by mi přeci bez nich bylo smutno.A taky doufám, že můj manžel, který to má s námi také těžké, neplánuje skutečnější útěk. Musím mu co nejdřív říct: „Bylo by ti bez nás smutno, znám tě.“

zdroj můj blog na http://dmo.blog.cz

Napsal/a: Žlababa

Toto taky stojí za přečtení!

5 úžasných věcí, které jsem pustila do svého života díky vlastní zahrádce

„Starat se ještě o zahradu? Přece nejsem padlá na hlavu!“ Taky jsem si to kdysi říkala, ale dnes to

Čtu dál →

Recenze: Jdu do školy

Také máte doma předškoláčka a přemýšlíte, zda umí vše, co umět má a zda může do školy? Pokud ano,

Čtu dál →

Soutěž: Justýnka a asistenční jednorožec

Mám pro vás opět tři tipy na knižní novinky, které nedovolí, aby vaše děti trpěly „akutním nedostatkem fantazie“, jak

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (45 vyjádření)

  • Anonymní

    Lado,moje rec,vazne!!!-))
    Jessica

  • Anonymní

    Holky, neřešte ten úklid. Mám tři děti, 15,9,1. Taky jsem se dřív honila, myslela si, že musím všechno stihnout. A víte co? NEMUSÍM! Ani vy NEMUSÍTE! Chce to jen zkusit. Koho zajímá, jestli máme všechno vypulírované, když jsme kvůli tomu protivné, utahané, vzteklé a neurotické.Kromě dětí se dá odložit (případně úplně vypustit, zrušit , či jinak zredukovat) úplně všechno. 🙂 Lada

  • Anonymní

    anonymni z 27.3-9:01..Taky moc krasne reakce,uplne jsi me krasne nahlas rozesmala,hlavne s tema dvema podprsenkama,my se ted nemame docela zle..ale ja mam jen tri,vcera se mi z te „oblibene“vytahla kostnice,zapadla mi do pracky,porad jsem poslouhchala,co to v ni tak desne drhne..Druha je ruzova,uspinena kapanek od barvy na vlasy..a ta prvni,ta ceka na prisiti raminka,prdlo mi ve meste:-))Proste porad je neco „dulezitejsiho,nez moje podprdi“,ale cooo,manzel me vidi nejradeji bez ni a milenca nemam:-))Asi si pujdu tu prdlou zasit,dela mi hehci prsa..A jednou si pujdu poradny pradlo koupit:-))A nebo raci vlezu do vany a zamknu se..

  • Anonymní

    Zdravim srdecne vsechny,ale hlavne autorku SKVELEHO clanku!!!Zrovna dneska mam „DEN BLBEC“ a to jsem docela nezmar a nic me hned tak neporazi a nenastve.-))Pubertalni dcerunka,jinak fajn kocka,cim dal vic odmlouva,vsecko ji „prudi“-nejvic asi ja,matka:-))Synator si prave,co jsem byla s malou a nasklebenou pubertackou venku,tak si propichnul ucho a ma v nem nausnici,kdyz pominu to,ze jsem byla proti tomu a Z-A-K-A-Z-A-L-A jsem mu to xkrat,tak muze dostat infekci,netusi magor chytrej,ze tam jsou akupr.body..no matka je chytra,ze:-))Vecne resim,ze se dcerunka zavira nahore ve svem pokoji,kdyz se ji neco zeptam,tak „cooo nic me neniiii“..Navic jsem taky doma uz dlouho,ikdyz i ze zdravot.duvodu a i ze sveho rozhodnuti..Ted zijeme prez more,takze rodinku mam daleko a stejne,moje rodina je hlavne na prachy,jinak zadny dobry vztahy,jen manzelova mama,ta by se pro nas rozdala,mam ni moc rada.Manzel pracuje,sice chodi domu „UZ“ mezi 17-18 hotkou,malo kdy ma volny celej vikend..Nastesti to mam fajn v tom,ze me chape,je s nama casu co se da,pomaha ze vsim,je tak vychovanej:-))..I ja jsem uz xkrat rekla potomstvu,ze at me daji svatek,ze jim utecu na pustej otrov,najdu si svalnatyho,vypatlanyho,bohatyho chlapa a bude,manzelovy to nerikam,jinyho bych nechtela,zatim:-))..Chci vzkazat pisatelce clanku,ze pred ni hluboce smekam!Tve pocity jsou naprosto normalni,vim,ze detem takove „reci“vubec neuskodi,prave naopak,ver mi,znam to z dectvi,bohuzel-daleko vice si deti pamatuji,co delas,jak se k nim chovas,..nez to co rikas,treba i to,ze jim uteces!!!!!!Ja mam za sebou dve poradne operace,stehovala jsem se xkrat..ted ziju bez rodiny daleko..Ale vzdy na tom pokakanym zivote hledam to pekny,ikdyz ho mam casto plny kecky:-))Moc pekny clanek!Hlavu vzhuru,“mas nas“,moc bych chtela,aby ses mela prez vsecko hezky!!!Fakt te obdivuju!Hlavne ver,ze ne kazda ma naklizeno,vyzehleno ..a ze je to zaruka spokojene rodiny,mas plne prano byt unavena,vycerpana,nastvana,znechucena,jadrna..jezisi,kdo by nebyl devce zlate,ve tve situaci jeste vice kazda!!!!Ja mam deti,ty pubertalni,PO ROKU OD SEBE,svatozar nemam,bylo to v poho..Za to tedka:-))Jo a mala prdelka ma zrovna „obdobi vzdoru“,od pubertaku chytla slova jako-debile,ses fakt blbej a zkousi brecet:-)Proste sem rada,ze dneska jsem si proste sedla k pocitaci uz v tuto „casnou“ dobu a muzu psat,ikdyz mala buli,tak delam,ze zde nejsem,tatinek je doma..Jo a pubertaci se hadaji,jak jsou trapni a jak se nesnasi a podobny super reci:-))Asi zbalim kufry…

  • Anonymní

    Milá Žlababo,musím říct,že jsem se u tvého článku rozplakala!Asi nejspíš proto,že jsem se v něm trochu viděla!Máme dvojčata,holčičky mají2,5roku a je to náročné.Ale Tebe opravdu obdivuji!Naše holky jsou zdravé a Vojtovku-jak píšeš-jsme cvičili jen do roku!
    Jsi statečná a nejspíš i úžasná ženská a teď se trochu stydím,že taky někdy fňukám!Určitě to zvládneš,protože svoje děti miluješ,jako většina z nás!!!
    Držím ti palce a přeji pevné nervy!

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist