Tatínku, děti, odcházím navždy!

Rubrika: Od srdce i od plic

1196217_upper_colour_sessionUž je to zase tady, mám pocit, že už doma s dětmi nevydržím ani minutu. Mateřská a postižení našeho syna mne naprosto vyčerpávají. Mám chuť říct manželovi: „Dnes tady končím. Postarej se o děti, já odcházím a už se nevrátím…“

Proč mají jen chlapi to privilegium, že mohou opustit svou ženu a děti a klidně v těch největších nesnázích? U rodin s postiženým dítětem se tohle stává poměrně často. Taky bych to chtěla zabalit. Jenom proto, že jsem děti porodila na to nemám nárok? Nebo jak to je?

Můj manžel mi na tyhle moje nápady vždycky říká: „To bys mne nasrala.“ Ale pak dodává: „Stejně bys byla za půl dne zpátky, znám tě.“

Máme dvě děti, ve věku 3 a 1 rok, je mezi nimi přesně dvouletý věkový rozdíl. A je to peklo. Nedovedu si představit, že bych měla třeba děti po roce. A mám dojem, že kdo něco takového zvládá, musí mít snad svatozář.

Já ji rozhodně nemám. Jsou chvíle, kdy doma ječíme všichni tři. Na rodičovství by se měli dělat nějaké zkoušky, něco jako řidičák, protože pak by mne nikdo k dětem nepustil.

Včera večer, jsem se nějak zabrala do jiné činnosti a zapomněla dát dětem včas večeři. Půl hodiny po čase večeře se ozval nejdřív starší syn: „Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!“ Ve chvíli kdy má hlad vzpomene si většinou na sladkosti. Ovšem jakmile si něco umane, nechápe, že potřebuju nějaký čas, abych večeři přichystala a opakuje to svoje pořád dokolečka: „Brumíka bys chtěl! Taky Brumíka! Brumíka bys chtěl!“. Tak já rychle aspoň mažu rohlík marmeládou a ohřívám mu mlíko, aby dostal jídlo co nejdřív a přestal už konečně dokola volat to svoje: „Brumíka bys chtěl!!“ Roční Jindra už taky zjišťuje, že má hlad a začíná pro jistotu rovnou řvát. Takže staršího usazuji k rohlíku s marmeládou a hluk se konečně zmenšil na polovinu, řve už jen Jindra. Chystám v potu tváře rychle jídlo i pro něj a z vedlejšího pokoje stále slyším jeho řev. Už mám skoro hotovo, ale najednou…TICHO?. Přicházím za dětmi, starší Ríša bojuje s rohlíkem, protože se sám ještě dobře neumí najíst. Možná schválně, možná omylem hodil řvoucímu Jindrovi pod stůl taky kus žvance a tím utišil jeho řev. Takže Jindra leží pod stolem na břiše, celej upatlanej od marmelády, a žváchá kus rohlíku, co mu hodil Ríša. Oba naprosto spokojení.

A tak je to u nás neustále. Mám kamarádku, co má stejně staré děti a nevím jakým kouzlem, ale vypadá, že všechno zvládá v pohodě. Doma naklizeno, děti najezené, spokojené, stále vyprané a vyžehlené prádlo v prádelníku. Já nemyla okna ani nepamatuju, vyprané nevyžehlené prádlo přetéká z prádelního koše, to nevyprané jakbysmet. Klukům nemám díky tomu neustále co obléct. Když vařím oběd, vždycky je o něco později než by bylo třeba a starší syn obhlíží kuchyňskou linku, jestli by se tam nenašlo něco k snědku. A to není žádný jedlík. Prostě od rána do večera katastrofa.

Do toho všechny ty aktivity, které musíme se syny provádět kvůli jejich zdravotním komplikacím. Ríša musí denně rehabilitovat, aby své jen částečně fungující tělo udržel v činnosti, má potíže s řečí, takže s ním dělám logopedické cvičení a teď začínám zavádět komunikaci přes obrázky. Mladší Jindřišek je téměř v pořádku, je jen ve vývoji opožděný a má svalovou hypotonii, což ale znamená, že cvičím Vojtovku bohužel i s ním.

Někdy na tyhle aktivity svádím neutěšený stav naší domácnosti. Ale je mi jasné, že i kdybych měla děti zdravé, vypadalo by to u nás stejně. Protože na otázku: „A jak to všechno proboha zvládáš?“ Musím upřímně odpovědět: „Nezvládám“.

Můj sen, něco jako ideální vánoční dárek, je den volna bez starosti o děti. Ráno vstanu, V KLIDU si zajdu na toaletu, V KLIDU se umeju a snídani nachystám jen sama sobě, kávu vypiju ještě TEPLOU. Obleču se, zajdu si do města, projít si BEZE SPĚCHU nějaké obchody. Koupím si něco pěkného na sebe, nelépe spodní prádlo, abych se už na příště nemusela bát, že mne náhle odvezou kvůli úrazu do nemocnice a jak budu muset nějak maskovat tu svoji vytahanou 100x vypranou podprsenku. Zajdu si na oběd, který nebudu vařit a budu mít celý den pohodičku. Zajdu za kamarádkou, která je v rámci mého snu také zrovna bez dětí a můžeme si v klidu promluvit místo toho, abychom u toho přebalovaly, vařily, krmily a štěrchaly. Pak si třeba zajdu do kina, kde jsem nebyla od doby svého prvního břicha. Prostě takový obyčejný den, ale pro mne nedostižný sen.

Můj báječný manžel má pochopení pro mé deprese a v rámci možností mne alespoň o víkendu, kdy je doma, vypouští tak na 2-3 hodiny bez dětí ven. Dělá ta tak trochu pro sebe, ví, že by jinak se mnou nebylo k vydržení. Kromě kil spořádaných čokolád, používání sprostých slov a občasného pláče je to jedna z mála věcí, co mne drží při životě. A to pak vybíhám s touhou koupit si něco pěkného na sebe a nakonec se vracím s nějakými hračkami nebo dětským oblečením.

Jsem si jistá, že můj manžel i děti ví, že když vykřikuju, jak odcházím navždy, nemyslím to vážně, protože by mi přeci bez nich bylo smutno.A taky doufám, že můj manžel, který to má s námi také těžké, neplánuje skutečnější útěk. Musím mu co nejdřív říct: „Bylo by ti bez nás smutno, znám tě.“

zdroj můj blog na http://dmo.blog.cz

Napsal/a: Žlababa

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (45 vyjádření)

  • Anonymní

    Tak i když to sem nepatří napadla mě u Vašeho článku a reakcí na něj jedna věc :
    Když jsem byla v pubertě tak jsem vždycky při hádce s rodiči vytáhla to , že mě dostatečně nechválí a nikdy mi neřekli nic hezkého . Nebyl to pravda chválili mě , ale já jsem si vždycky zapamatovala jen to , když na mě mamka řvala , že jsem pitomá …
    A nevím čím to bylo , že jsem si vzala vždycky jen to špatný

  • Někdy mám taky takovou chut se zbalit a někam utéct,ale pravda,že nahlas to neříkám.Jen tak to prohodím když jsme s kámoškama. Zvládat postižené dítě a ještě druhé je náročné a ještě když je tam věkový rozdíl 2 roky. Mám 13letou pubertačku a 7letého dauníka a su občas zralá na chocholouška. Holka se o sebe více méně postará,ale ty její řeči,no hruza. Jak mi vždycky říká „ježiši mamko to neřeš je jiná doba“ a pod. Malý tak ten potřebuje neustále dozor,hlídání no je to kolotoč. Ale taky si myslím,že kdybych jim řekla,že už mi vážně lezou na nervy a že odejdu pryč by jim uškodilo a možná zanechalo i nějaké ty následky. Ovšem uplně chápu ty pocity co Žlababa má! Přeji jí i všem pevné nervy

  • Plně souhlasím s Brmbullkou. I když je mi jasné, že Žlababa musí být psychicky vyčerpaná, není dobré něco takového říkat. I když ona to vážně nemyslí… děti mohou mít pocit, že je maminka nemá dost ráda…..že nejsou hodni její lásky. Pak si nechávjí nezpracované pocity v sobě a s nimy se pak perou třeba i po zbytek svého života. To všechno aniž by si to vůbec uvědomovali. Je to spouštěč vzorců programů, podle nich pak se odvíjí další budoucnost každého člověka.

    Ono to není jednoduché, ale každý z nás s tím více či méně bojuje a nebo bojoval.

  • Jéééééééééé… to by se mi líbilo 🙂 Mariato, nebyla jsi včera náhodou u nás? 🙂 To snad ani není možné, co ty děcka dokážou v minutě nadělat! Udržet barák při pěti chlapech aspoň dva dny vpořádku – to je prostě nemožné. Asi je někam pošlu 🙂

  • treba cokoladove lazne..tady na jihu moravy_:)

  • Anonymní

    Ahojky. Žlababko, máš můj obdiv. Moc držím palce, neboj, to Tvé úsilí se Ti vrátí, až uvidíš výsledky na klukách. Jinak se neboj, mám tři kluky a nestíhám úplně stejně jako většina maminek, co mají malé děti. Zrovna včera jsem byla u kamarádky a ta měla všude tak krásně uklizeno, že mě doma přepadla „neuróza“ a dneska jsem jsem jen dávala pokyny typu: žádné jídlo do pokojíčku, uklízet po sobě hračky, zavírat pastu na zuby, umýt po sobě umyvadlo, sklopit zpátky prkýnko……a jak myslíš, že to tu vypadá teď?:-)))). Hádáš správně, jako vždycky. Taky bych mohla teď jít žehlit, uklidit koupelnu, kuchyň. Místo toho jsem tady:-). Ale práce opravdu neuteče. Ten den pro sebe si určitě prosaď, jak to jen bude možné…….HOLKY A CO KDYBYCHOM JELY SPOLEČNĚ NA NĚJAKÝ WELNES VÍKEND? Teda my, co zrovna nekojíme:-). Mariata.

  • Anonymní

    Halo halo, konečně někdo přiznal, že řve a mluví sprostě 🙂 A pocity mám stejné, a to mám mírně postižené dítě jen jednou, za sebou jeho těžkou operaci a před sebou nejistou budoucnost. Ale je můj. A že bych se sebrala a šla pryč???? To mě napadá 100X denně. Také s tím prádlem jsi mě rozesmála. Já mám dvě podprsenky. Jednu jsem kupovala před otěhotněním a před tunami čokolád, co konzumuju na nervy. Takže mi z ní leze poloviny poprsí… Tak ji nenosím. Mám ještě jednu, novější. A na té mi včera ruply obě kostice a málem mě probodly. S malým jsem docela izolované, nechodíme mezi lidi, aby nic nechytil a nezatížil srdce. Tak jsem vyjmula kostice a přemýšlím, ve které dekádě budu mít hezké prádlo, aby mě případně mohlo srazit auto a nepovažovali by mě za bezdomovkyni 🙁
    Tak se drž a klííííííííííííííííííííííd. Zanadávej, neklesej na mysli. kdybys viděla můj chlívek znásobený tím, že jsem teď měla chřipku a zbytek sil opravdu neplýtvala na čištění sporáku, žehlení a podobně. ůUž se těším, až bude půlnoc a vrátím se k reakcím, vypadá to zajímavě. Jdeme cvičit, nebo nebudeme chodit ani ve dvou letech.

  • Martina

    Nejde nezareagovat. Taky mívám pocity, že bych nejradši někam odjela a ať si ty dvě malé potvůrky (holky 3,5 roku a 9 měsíců) dělají co chtějí. Ta starší má období, kdy vůbec neposlouchá a dává mi najevo, že ji v jejím životě způsobuji jen samé nepříjemnosti – oblékání, jídlo, uklízení, chození spát apod. Je dost těžké ji k něčemu přinutit a ta mladší byla dost náročné miminko do půl roku, a teď už lozí a staví se, a taky se musí pořád hlídat. Pro jistotu nechce chodit spinkat a když tak spí jen hodinku. Takže je to „peklo“. Mívám toho často plné zuby. Nechápu, proč si lidi pořizují děti 🙂 Příroda to má dobře zařízené, jinak bychom se nerozmnožily. Ženy snáší ty „útrapy“ v domácnosti a navíc jsou na dětech citově závislé, že nejsou schopny je opustit. Mě se už po dvou hodinách stýská. Ach jo. Nezbývá, než to všechno vydržet a počkat, až budou děti větší :-)) to pak ale budou jiné starosti. Naštěstí mám skvělého manžela, který mě chápe a pomáhá mi. Přeji všem pevné nervy. Nejste v tom sami!!!!

  • Virenko…to je dukaz toho ze maly hodne vnima a citil ze to mezi tebou a manzelem neni v poradku….deti jsou jak senzory…..ja kdyz mela krizi s byvalym manzelem vzdy jsem si zakladala na tom aby kluci nebyli u toho jak vse resime….divila by ses co se dnes po 7 letech od synu dozvidat co vse vi a jak to tehdy vnimali….kdybych to tusila resila bych vse na rovinu i s nima….proto rikam ze se pred detmi nema lhat a o vsem o cem uz maji jakys takys pojem se ma s nimi mluvit a spolurozhodovat

  • Anonymní

    ahoj Žlababo,opravdu pěkný článek mě jako z duše napsané.Já mám tři zdravý děti,té nejmenší je sedm měsícu a kluci potřebují pozornost,jenže já na to nestačím.První kluk potřebuje denní přípravu do školy s učením,druhý syn též potřebuje větší pozornost,chodíme k logopedce a má odklad do školy,jenže nemám čas si k nim sednout a aspon hod. být s nima v pokoji a řešit to.Je to smutný a já se tím trápím.Ten tvuj sen je i mojím snem,doma pořád něco dělám a stejně není nic není vidět,manžel příjde z práce a je binec,nejhorší je že si ani s ním nepopovídám,když mu začnu říkat něco tak pšššt ted koukám,když poslouchá tak řekne a proč mě to říkáš???Když nekouká na tv spí.My spíše žijem vedle sebe než spolu.Když si sednu k pc když malá spí,tak slyším:zase je na tom internetu.Přitom já nemám žádný volný čas pro sebe jen právě když spí.Přeju pevné nervíky nám všem!!!

  • Virenka

    Brmbulko, děti jsou vnímavé, souhlasím, často způsobem, který situaci ani neodpovídá. V jiném příspěvku jsi poradila mamince s nevěrníkem, ať nechá starší děti doma otci a na pár dní odjede. Nedávno jsme se s manžou pohádali, strašně jsem potřebovala na hoďku vypadnout na vzduch a vydýchat to. Oblékla jsem se, ale náš šestiletý z nějakého důvodu pojal pocit, že odcházím navždy a už nikdy mě neuvidí. Opravdu NIKDY jsem nic takového ani neřekla, ani mě to nenapadlo. Tak strašně plakal, že jsem odejít nemohla. Bylo by mi to moc pomohlo, ta chvíle mimo. I když děti u hádky nebyly, mají dokonalé anténky. Kluk, který jinak nemá problém, když odjíždím o víkendech na semináře, takovouhle situaci nezvládl, i když viděl, že odcházím jen s klíčemi v ruce před dům:-((.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Brmbulko,
    to jsi řekla (bohužel) velkou pravdu o tom, jak se dají děti naprogramovat takovými výroky.

    Ale v podstatě to v malém děláme všichni a denně.
    Jsi zlobivý!
    Jsi zlý, když jsi zničil sestřičce obrázek!
    Jsem z Tebe smutná!
    Jsi nešikovný!
    Když se nebudeš učit, tak…
    atd. atd.
    Malé nevinné řeči, programy, které denně do dětí vkládáme. A pak se divíme, když jsou skutečně zlé, zlobivé, nešikovné, flákají učení…

  • Anonymní

    Jsem na tom stejně,mám 2 děti,jsou o rok od sebe,manžela mám věčně v práci a jsem skoro pořád sama,ale naučila sem se vše dělat sama,nesnáším binec,než jdeme ven uklidím,to že přijdem a binec se udělá zas neřeším,někdy toho mám nad hlavu,a pocity že je nechám s tatínkem mně přepadávají,můj manžel když je doma je s dětmi,a já jdu ven,pomáhá to.Děti mám divoký,porád se bijou,někdy už to nemůžu poslouchat,takže podle mně mají všechny maminky stejné pocity,pokud nejsou z jinýho světa.

  • Zuzkosim, to je pravda:-)
    Také jsem o něčem takovém uvažovala, ale ztroskotalo to, že nemáme hlídání. A abych si platila paní, to bych si na to nejen nevydělala, ale ještě bych to dotovala. Tak jsem to vzdala. Ale s tím odpočinkem, koukat se na to takhle, je to fakt 🙂

  • Mám syny 2,5 a 0,5 roku, jednou týdně chodím na 1 hodinu pracovat – učím kroužek ve školce. Kamarádky se mě ptají, jestli se mi to vyplatí a jestli mě to ještě víc nevyčerpává. Finačně se mi to rozhodně nevyplatí, ale lehce si udržuju praxi a já si tam chodím odpočinout. Být s cizíma dětma není tak vyčerpávající jako 24h denně s vlastníma, je to prostě malý únik z domu. Doporučila bych tohle každému.

  • Souhlasím s Brmbulkou. Dítě je velmi citlivé a vnímavé. A co když se (nedejbože) stane, že tatínek nebo maminka skutečně odejde? Ať už rozvod nebo smrt nebo cokoliv. Vysvětlete pak dítěti, že to nebyla jeho vina.

  • Vandulo…tezko soudit…ale divila by ses co vse dite vnima a jak….ja to pak vidim a slysim prave z te detske stranky ve skole….a nekdy jsou rodice vazne na facku…a pak kdyz jim to rikam….neveri ze to jejich dite vnima tak jak to rika mne….deti jsou velmi vnimave.,..kolikrat vic jak dospeli…jen jsem chtela upozornit aby jste si na takove vety davali pozor

  • Brmbulko, to co říká ta „tvoje“ maminka je na facku. Ale myslím, že je rozdíl v tom co a jak říká ona (kterážto tím dítě vydírá) a mamina, která ve chvílích zoufalství vykřikne něco o odchodu. Nevím, třeba si to namlouvám, určitě taky záleží na konkrétním dítěti. Ale myslím že třeba naše děti ty moje občasné výlevy o odchodu neberou vážně vůbec (o manželovi nemluvě :)).

  • žlababo….neřikej takove veci….deti to velmi vnimaji a ty rikas ze tomu neveri….ale co vis…mam v etride hosika ktery proste nema od prirody dano…..na VV a rucni prace je vynikajici….ale maminka proste chce mit lumena….a kdyz se neche ucit rikava mu ze on ji tak trapi ze se ona kvuli nemu zabije….chcpes to????..kluk je z toho totalne v pr***i

  • Když už Mirkali nakousla psycholožku, tak já se přidám s bachovkama – tedy přesně Bachovy esence. Už jsem se (znovu) dostala do takového kruhu a bachovky mi opět pomohly vyladit se na správnou vlnu a fungovat normálně. Moc doporučuju, funguje to kouzelně.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist