Moje malá sestřička chodila do školky. Přišel její první den nástupu do školy. Tolik se tam chudinka těšila. Měli jsme třídy rozdělené podle písmen A-D. Do tříd A, B a C chodily děti podle toho, v jaké bydlely čtvrti. Do třídy D byli většinou posíláni záčci s nějakou dysfunkcí, problematické děti, neposedné nebo jinak se odlišující od ostatních.
Takže moje sestřička nastoupila do D-čka. A začalo PEKLO. To, co se mi jako malému děcku stalo, sice také hodně přispělo, ale věřím tomu, že nebýt její učitelky, nebylo by všechno zas až tak zlé. Naši maličkou učila nějaká vzdělávací poradkyně. Neměla pedagogické vzdělání a podle toho to také vypadalo. Moje sestra byla poněkud živější a živelnější dítě. Smála se nahlas a měla trochu problém se hlásit. Všechno prostě řekla hned. Když její učitelka viděla, že s ní bude trochu těžší pořízení, tak začala navádět děti, aby ji mlátily. Viděla totiž, že se to už děje a naši rodiče s tím nic nedělají. Takže jednoho kluka pověřila, aby ji vždy vyhodil do odpadkového koše svačinu, jakmile si ji dá do lavice, jiný ji měl pokaždé praštit do hlavy, když si sáhla na vlasy, další jí vždy sebral a zahodil každou gumu, když byla jenom trochu ogumovaná a tři kluci dostali za úkol ji zpacifikovat, když bude o přestávce nebo při hodině moc hlasitá. Tímto způsobem si zjednodušovala práci. Jakmile ostatní děti zaregistrovaly, že je něco takového dokonce podporováno učitelkou, začaly moji sestru vysloveně terorizovat. Jak to na ni působilo, si umíte představit. Každý den byl boj dostat ji do školy. Odmítala psát domácí úkoly a připravovat se jakýmkoliv způsobem na vyučování. Naše matka ji do školy vysloveně rvala. Ale aby se začala zajímat o to, proč tam to dítě nechce, to ne. To by pro ni nebylo pohodlné. Takže ji tam každý den dotáhla a já ji začala vyzvedávat z družiny a vodit k naší babičce domů. Den co den plakala, když jsem pro ni přišla. Každý den jsem ji utěšovala. Měla jsem něco udělat… Dodnes si to vyčítám… Ale co…? Rodiče to nezajímalo, babička byla stará. A učitelkám ne… mezi ně patřila přece i ta mojí sestry.
Konečně přišly prázdniny. Trávily jsme je samozřejmě u babičky. Na celé dva měsíce se nás rodiče účinně zbavili a měli pro tebe konečně volný prostor. Vždy se jen objevili (kupodivu) už kolem sedmé hodiny večer, přivezli nám spoustu ovoce a jiné dobroty, a jeli domů do svého svobodného bytu. Nebylo to ale zas až tak špatné. Našla jsem si kamarádku, která měla oba prarodiče docela mladé, ti bydleli ve velkém domě s obrovskou zahradou okolo. A tam jsme trávily celé dny. Babička měla klid. Moje kamarádka v našem městě nikoho neznala a byla ráda, že si s ní někdo hraje. Tehdy to byly asi ty nejlepší prázdniny ze všech.
Jakmile se přiblížil další školní rok, tak se moje sestřička začala bát. Přestala se mnou skoro úplně mluvit a chodila jako bez duše. Nastoupila do školy a začalo to nanovo. Trvalo to dalšího půl roku. Jednoho dne přišla domů opravdu hodně zmlácená. Měla u nosu krev. Tehdy si dokonce rodiče všimli a ač neradi začali to řešit. Chodili do školy a hádali se s ředitelem, který neustále tvrdil, že to není možné, že je to dobrá učitelka a celkově ji kryl. Nakonec našim navrhnul, aby byla moje sestra přeřazená do jiné školy. To ovšem odmítala, i když jsem se uvolila, že tam půjdu s ní. Nikoho tam totiž neznala a tady měla alespoň nějaké kamarádky, které s ní chodily dříve do školky. Takže ve finále byla poslána konečně do třídy C, kde měla být od začátku. Déčkové děti ji stejně bily, ale alespoň ve své třídě měla útočitě. Takže se měla kam schovat a po čase začala chodit na záchod a různě po škole s několika děvčaty, takže už si na ni jen tak někdo nedovolil. Konečně se všechno alespoň trochu přiblížilo normálu.
Ona geniální učitelka, která připravila mojí sestřičce to tíživé peklo na zemi, učila na škole dál. Naše malá ovšem nebyla první ani poslední dítě, kterému něco takového dělala. Nakonec na to dojela. Jé, jakou jsem z toho měla radost! Kdosi se postaral o to, aby ji vyhodili a nikde na škole ji už jako učitelku nepřijali. Byla dokonce hnána k disciplinární komisi. Alespoň tak šly zvěsti po škole.
Po několika letech se moje sestra sama rozhodla, že zajde do nově vzniklého vzdělávacího centra za psychologem, aby se svého břemene konečně zbavila. Rozhodla se tak opravdu sama a ani jsme nevěděli, že tam šla. Jako osobu, se kterou by svoje problémy měla řešit, tam objevila právě onu učitelku z první třídy, která ji učila. Podívala se na ni, neřekla jediné slovo a šla jako dítě za ředitelem onoho vzdělávacího centra vysvětlit mu, jak se věci mají. Prý ji vyslechl, nebyl na ni nikterak zlý a řekl, že si zjistí svoje, protože není první, kdo s něčím takovým přišel. Za pár týdnů už tam ta osoba nepracovala. Již jsme ji nikdy neviděli. Pravděpodobně se odstěhovala z města.
Co dodat? Maminky, hlídejte svoje děti. Nikdy nevíte, jaký ve skutečnosti je člověk, který vaše děti učí. Nevíte, co se ve skutečnosti ve škole děje. Choďte tam často, ať učitelky vědí, že jsou pod dohledem. Ptejte se dětí denně co se tam stalo, jaký byl den. Pozorujte dítě. Všechno vám totiž stejně nepoví. Neuhýbá očima… nezhoršily se známky… má dost kamarádů…? Dítě totiž vnímá svoje problémy jako jenom svoje. A pokud se ještě setká doma s názorem, že by rodiče měli rádi jeho problémy, protože jsou natolik malicherné…tak se uzavře do sebe. Každý problém je problém. A může jich být tolik!
Napsal/a: j.sedmikraska
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Je pravda, že tohle bylo pro moje sestřičku hodně odporvné období. Já šťastná jsem, ale ona je v rozvodovém řízení. Ale dalo by se říct, že to dokázala statečně utnout včas a nemají zatím děti, takže to není zas až tak zlé. Určitě to bude brzy vyřešené.
Říkala jsem si, jestli to mám napsat. Ale pak jsem si řekla, že možná může naše zkušenost někomu pomoci. Neříkám, že jsou takové učitelky běžně. Všude se najde černá ovče a tahle byla opravdu černá. Nejhorší je, když se navíc takový problém skloubí s problémy doma. To je potom fakt špatný. Všechny ostatní učitelky pak byly na nás obě hodné. Jak na základce, tak na střední. Sice byly takové, co děti škatulkovaly do známek, sice to člověka trochu štve, ale jinak mu to neškodí. Na druhou stranu jsem tam měla jednu matikářku a ta byla apsolutně fantastická. Vlastně mě motivovala do učení a já se pak dostala na střední školu. Učila taky fyziku a při ní jsem měla z matiky a fyziky nejlepší známky ve třídě, i lepší než největší šprtka. 🙂 Jenom tohle bylo zlé. Jinak jsem se ve školství setkala s pozitivním přistupem. Ale to víte, když člověk něco takového prožije, tak už nevěří.
Nechtěla jsem vás děsit. Jenom možná upozornit nekoho, komu by se to mohlo případně něco podobného stát. Jenom aby se to neopakovalo, aby jste třeba měli představu, že se taky může něco podobného dít.
radka2 : to snad ani není možný…. už holky nepiště nic dalšího, to je děsný..
ne, já vím, že se o těhle věcech musí mluvit co nejvíc, ale já jsem s ničím takovým nepřišla do styku ani v nejmenším, a troufám si říct, že nikdo z mého blízkého okolí taky ne.
a ještě jsou to učitelky – ženy – matky?????? ne že bych to u chlapa omlouvala, jen prostě nevím, jak se k tomuhle tématu vyjádřit, lítá mi to v hlavě, panebože.
Já jsem původně vůbec nedokázala reagovat ani na tvůj první článek. Teď mohu říci jen jedno,doufám, že jste nyní obě dvě šťastné,ale obávám se, že na nás chystáš ještě nějakou lahůdku… Slova podpory zde nejsou asi nic platná, kdo nezažije – neví. Tak mohu jen poděkovat za odstrašující příklad a jestliže jsem doposud na svoje děti „dávala pozor“, nyní jim zřejmě začnu dýchat na záda..
to můj syn měl učitelku, která se naváděním dětí ani nezalamovala. ve SPECIÁLNÍ škole pro děti se specifickými vadami učení v brně na mendláku učila stvůra, která kdysi učila i mě. vždy si musel kleknout před ni, dát ruce za záda a ona ho „boxovala“. mimochodem je to epileptik. a měla výborné zastání u výchovné poradkyně i ředitelky. to byla sebranka ženských, které dokázali zničit nejedno dítko.
Sedmikrásko, to je otřesné :(((
SOuhlasím, učitele ve škole (i školce) je třeba „kontrolovat“. My máme také štěstí – sice k některým učitelkám výhrady mám, ale kam se hrabou na tohle….
já jsem tedy slyšela i četla dost hnusáren, ale z tohodle je mi – promiňte – na blití…
A hlavně doufám, že v dnešní době už takoví psychopati neučí naše děti.
Přísahám, že tohle je pravda. Tohle se opravdu stalo. Podotýkám, že to nebyla učitelka z profese.
Jestli je tohle opravdu pravdivé, tak to je tedy síla. Jsem hrooozně ráda, že my jsme natrefili na hodnou učitelku…
No, sedmikrasko, přiznám se ti, že je pro mne dost těžko uvěřitelné a představitelné, že učitelka navádí děti proti jiným dětem a sama iniciuje šikanu…
Mobile Sliding Menu