Proč tak málo pochopení?

Rubrika: Od srdce i od plic

80892_thumbsuckerMožná to někdo odsoudí a řekne si jaká je to hloupost, možná se najde někdo, kdo se s tím ztotožní a bude mu připadat, jako by se mluvilo o něčem naprosto důvěrně známém. Určitě jste si tím také prošli, nebo s některými reakcemi se potýkáte právě teď…

Dítě se vám vzteká, kroutí, řve jako tur, válí se po zemi a je jedno jestli právě vytírá tou krásnou čistou bundičkou nějakou louži, nebo snad psí bobky. Máte plné ruce práce, abyste dítě udrželi na těch „záměrně neochotných“ nožičkách. A nejen, že vás tenhle boj totálně fyzicky vyčerpá, narozdíl od toho vzpurného tvorečka, ale pomalu a jistě vás s četností těchto pouličních divadýlek vysávají především reakce okolí.

Po očku sledujete, kdo se na vás dívá, kdo pohrdavě kroutí hlavou, kdo se za vámi ještě snad stokrát otočí, div, že si to nenamíří přímo do stromu – a to ještě v tom lepším případě.

V tom horším posloucháte výchovné rady rádoby moudrých dam a pánů, kteří jsou svými úsudky naprosto mimo mísu.

Ze zkušeností těchto inteligentních lidí, kteří toho samozřejmě o výchově nutně vědí více než vy, soudě prý z toho, že vychovali tolik a tolik dětí, je zřejmé, že na výchovu vlastního dítěte v žádném případě nestačíte a vlastně nejlepším řešením bude, když děti dostanou pořádně řemenem nebo vařečkou. A podle mého názoru je takové řešení jen ubohý přežitek, kdo nemá hyperaktivní dítě, nepochopí, že ono může mít opravdu veliké problémy se sebekontrolou. Takové dítě není nevychované nebo rozmazlené, jak se spousta lidí domnívá – a velmi mylně se domnívá. A to samozřejmě nemluvím o období vzdoru. Je zvláštní, jak na to spousta rodičů, kteří mají již děti dávno odrostlé tomuto období, zapomíná. Možná ti dříve narození si vzpomenou, co se s takovými dětmi udělalo ve školce.

Že by vám to, co píšu, něco připomínalo? No ani se nedivím. Mně se to stalo nejednou, například při nákupu v Hypernově, kdy jsem šla s Martinkou už k pokladně, ale proto, že jsme měly ten krásny vozík, co vypadá jako auto, musela jsem malou vyndat ještě před pokladnami. To ovšem byl ten pravý „spouštěcí mechanismus“. Scénka jako z Národního a slovní komentář platící dámy u vedlejší pokladny: „To je fakt síla, to dítě by potřebovalo pořádně přes hubu.“ Tak jí odpovídám: „Prosím? To o tom asi něco víte, že?“ „Tak to teda vím, sama jsem vychovala 3 děti.“ „A jak? Tak, že jste je zmlátila a myslela jste, že problém je vyřešený?“ Ona odpovídá: „No ta Vaše by to teda potřebovala!“ „Já své dítě mlátit nehodlám. Navíc, možná jste u té výchovy chyběla, protože jinak byste vedla v patrnosti, že děti mají období vzdoru a více či méně si tím projde každé, to moje je navíc hyperaktivní.“ Její odpověď zněla prostě a jednoduše: „Hysterko, to je dneska snad každé, ale málokteré se takhle příšerně vzteká, to je děs.“ Na to už jsem ani neměla sílu odpovídat. A navíc je již dlouho známo, že agrese opět střídá agresi.

U dětí hyperaktivních je to daleko těžší. Tím, že se nedokáží většinou jinak prosadit, nezbývá jim nic jiného než to vyjádřit vztekáním a křikem. Velmi často se hyperaktivita vyznačuje afektovým jednáním. Nedokáží pochopit pravidla a většinou bez pomoci ani uznávat autority.

Já jsem Martinku nemohla dřív vůbec upoutat jinými věcmi, když třeba chtěla někam běžet, a to zrovna nebylo možné, protože jsme šly k doktorce. Takže rady, že je dobré dítě upoutat jiným vjemem jsou sice dobré, ale až tak ve věku 3,5 až 4 roky. Dřív se vám to bude dařit jen velmi těžko.

Chtěla jsem tímto článkem také říct, že mě mrzí, že tyto děti – s ADHD – hyperaktivitou – jsou vylučovány určitým způsobem ze společnosti. Chápu a dobře si uvědomuji, že jsou různá postižení a také o moc horší než toto, ale i hyperaktivita má svá specifika, zvládat tohle dítě není o moc lehčí.

Bylo mi hrozně, když nás nechtěli na takovém tom cvičení s dětmi a rodiči, že jsme nemohli jít na loutkové divadlo atd. Těch případů je více a se stejným výsledkem. Jak asi může být mámě, která vidí ten zklamaný pohled v očích svého dítěte. Ono chce mít také kamarády, tak proč je kvůli handicapu vyloučeno ze společenských aktivit? Jen proto, že narušuje program, protože prostě není v jeho silách sedět, nebo věnovat se nějaké činnosti tak dlouho jak je naplánováno? Proč mám při každém neuvědomělém a nechtěném výlevu vzteku své dcery, obhajovat její chování před ostatními lidmi? Proč je společnost taková, že soudí aniž by znala důvody?

Své dítě miluji, a tak moc bych si přála, aby jí bylo umožněno žít stejně jako jiné děti, aby s nimi mohla trávit čas, protože já vím, že je s dětmi šťastná. Chci vidět jak si s nimi vytváří vazby a jak se díky nim sama zdokonaluje.

Bohužel pojem hyperaktivita je u nás velmi podhodnocen. Lidé se domnívají, že přeháníte a jste hysteričtí, možná také, že chcete vypadat důležitě. Kolikrát se mi stalo, že když se moje malá vztekala a já jsem lidem vysvětlovala: „Ale ona je hyperaktivní, proto se tak vzteká.“ , tak mi bylo řečeno: „Ale to je teď každé, vy s tím naděláte, nepřehánějte!“, nebo neposlouchala, co jsem jí řekla – tak to samé, to prostě Martinka dostala nálepku – rozmazlený fakan – a já – neschopná matka.

V každém případě si nikým nenechte namluvit, že jste špatní rodiče. Nemůžete za nevědomost a předpotopní názory lidí, kteří o tom nic neví a vaše dítě neznají. Není vaší povinností své dítě věčně obhajovat, stejně na vás lidi budou koukat jako na neschopné. NENÍ TO VAŠE CHYBA. Vy víte, že děláte to nej co můžete.
Martinka je naše a takovou ji milujeme, respektujeme, tolerujeme.

Napsal/a: kathy

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (41 vyjádření)

  • Ahoj Kathy,docela s tebou soucítím.Asi od 2 let jsem na svém synovi pozorovala,že je jiný,živý,nikde neposedí,neposlouchá,pořád jen lítá,na plavání byly problémy,na cvičení lehce také,ale dost jsem si ho hlídala a zaujímala ho jinak,že nám nikdy nikdo moc neřekl,ale jakmile ve 3 letech začal chodit do školky,zyčali menší potíže,učitelky si neustále stěžovali,Matěj tam pak nechtěl chodit,že ho nemá ráda a dělal jí naschvály,no děs.jasně nálepka nevychovaného dítěte,jak jinak.a tak jsem neváhala a objednala nás k psycholožce,pak k dětské neuroložce a dostali jsme nálepku ADHD-hyperaktivita s poruchami pozornosti,aspoň ve školce jsem jim předala papíry,dlouze si s nima promluvila a byl jakž takž klid,protože tyhle děti mají problémy i s řečí,tak nás přeřadili do logopedické třídy,kde je jen 14 dětí a byl na něj čas,takže byl spokojený.děti má moc rád,ale neumí se zapojit v kolektivu,takže byly problémy na hřištích,na ulici,v krámě…a tak podobně,nehodlala jsem lidem vysvětlovat,že dítě je postižené/oni jen vidí vzteklé a neposlušné dítě,chápu,že se na to sppustu mamonek vymlouvá/.Navíc mám nevýhodu,že mé dítě je hodně přerostlé a tím víc na sebe upoutá pozornost.
    Jak píšeš ty nehodlám ho mlátit,to nepomůže a navíc to psycholožky zakazují,protože tím se vše zhoršuje,tyhle děti za to prostě nemůžou je to mozková vada.
    Teď je mému synovi 6,5 po loňském odkladu jsme byli na zápisu ve škole,normální školu jsem zavrhla,kolektiv 30 dětí by nezvládl,ačkoli je nadprůměrně inteligentní,vybrala jsem logopedickou třídu v normální škole,bude tam lehce individuální přístup a super učitelka,protože u něj bude začátek hodně těžký.
    Prošli jsme řadou vyšetření u neuroložky,psycholožky,dětského psychiatra a ještě nás určitě čeká,ale proto přece svoje dítě nezavrhnu mám ho ráda a maximálně se mu věnuji a všem co maj podobně postižené dítě držím palce a přeju pevné nervy,ten kdo to nezažil,to prostě nepochopí,
    A malý dodatek,k tomu mám ještě mladšího ani ne 4 letého,živý je taky dost a jen čekám co se z toho vyklube,jestli je to jen nápodoba staršího bratra,nebo taky lehká hyperaktivita,ve školce už problémy jsou,no uvidíme.

  • Ahojky holky, predne chci rict, ze za komentare dekuji a mohu videt tohle i z pohledu ostatnich, at uz jsou reakce negativni nebo pozitivni.
    Aji, presne jak rikas, nemylis se. Myslela jsem takove aktivity. Martinka je a byla takova, ze milovala spolecnost deti, sama mi treba rika, ze tam by chtela nebo ne, ja se ji to snazim splnit, napriklad to divadlo, ona tam proste moc chce, tesi se na to, bohuzel ale je pro ni opravdu nadlidsky ukol vydrzet. Chapu, ze to muze nekoho obtezovat, kdyz nesedi a potrebuje zmenu, ale ja vim, ze je stastna, ze tam jdeme, ze neco vidi a zazije. Ale ja chci aby byla stastna, vim, ze od deti se kterymi je muze ziskat take ruzne dovednosti, mnoho se muze naucit. V prvni skolce odkud nas vyhodili mi bylo receno at zustane se mnou doma, ze musi dozrat. Chapu co mi tim chteli rict, ale opravdu to dite dozrava a uci se vic kdyz je samo jen s rodici, nebo kdyz muze cerpat od deti, svych vrstevniku i od tech starsich? A jake bude jeho sebevedomi, kdyz bude poslouchat, ze nekde neni zadouci? Je pravda, ze ani ted kdyz ji jsou 4 roky nemuze byt ve specialni skolce dele jak 4 hodiny, i pres to, ze ma ve skolce podporu osobni asistentky. A uprimne mne uz to taky leze na mozek, kdyz jsem vlastne cele dny sama s ni. Do prace jit nemuzu a manzel byva cely mesic pryc a jen potom tyden doma – jezdi s kamionem.
    A co je podle me dosti smutne je to, ze ani lide od kterych by to opravdu clovek necekal, vzhledem k jejich zkusenostem, nemaji pochopeni. A to jsou ucitele a ucitelky. Jakmile je dite neposloucha, zacnou na nej mit alergii a pak je to dite aniz by za to mohlo na tomhle bito.
    Karamelo ahojky, od psycholozky na tohle radu nemam, ale na mem blogisku jsem napsala nekolik zpusobu, ktere jsem vyzkousela a osvedcily se mi v ruznych situacich.
    Jeste jednou chci rict, ze chapu, ze nekde to proste neni mozne abych s malou chodila atd., ale i tak si myslim, ze maji stejne pravo na zarazeni do spolecnosti jako kazde jine dite.
    Jak jsem psala hyperaktivita je podhodnocena svemu pravemu vyznamu a bohuzel jsme ve skatulce.
    Ano je na nas jak se s tim vyporadame, nicmene dite jako takove nemuze bojovat o prosazeni samo, musime mu pomoci, ale jak, kdyz jsme nepochopeni?
    Kacka

  • kathy..tak jsem si opět pěkně početla:-))
    reakce jsem jen proletěla tak snad se nebudu opakovat.

    Já bych těm ,,chytrákům“ říkala do očí no ona se vzteká protože je nemocná,má ADHD–tohle už tolik lidí nebude moci zařadit do svého slovníku…oni jsou to totiž většinou tupounci ubozí…a sklapne jim:-))))

    Mě taky rozčiluje když slyším šuškandu jéééžiš to je vztekloun,ale i od blízkých lidí se dozvídám,že malý je ,,asi“ hyperaktivní co???:-))) no co na to říct….jak jim dokázat,že se spíše předvádí a s udržením pozornosti problém nemá..těžko,když zrovna předvádí své tády tády tády íííííííííííííííííííííííí áááááááááááááááá……

    v kroužku,když děti sedí a zpívají tak malý chodí kolem nich dokola:-))) když je někde moc dětí tak se jich straní…jak se některé začnou honit a vískat tak se jistě přidá:-))) prostě je to RARACH…a můj milovaný ČERTÍK…

    vařečka u nás úřaduje a je to jen z důvodu mojí lehce nervní povahy…vím,že on je dítě a že má svoje pocity,které ještě dobře nechápe….ale musela bych se zbláznit…tak ho postraším vařečkou a třeba jednou plesknu když vyleze podesáté z postýlky…funguje to,respektuje to ….tak snad mu nezadělám na nějaký blok…pevně doufám,že časem se bude dát čím dál víc věcí vysvětlit a domluvit se na kompromisu…

    kathy a nějaký recept od pí psycholožky jak jednat s dítětem co se vzteká nemáš ??? jak se chovat a nenásilně je ,,donutit“ respektovat Tvoje přání ??

  • Pavlinko, o metodách výchovy těchto „dam“ mi vykládej… Má maminka je jinak fajn, ale bohužel je spíš ve věku, kdy by mohla být mým dětem prababičkou (mě měla ve 40 letech)… takže to byl a někdy ještě i je boj vysvětlit jí, že děti prostě někdy jsou živější, proč je nenechat vylítat, vyječet – když jsou zrovna venku na zahradě – vyskákat a vyblbnout… i když už i babička udělala pokroky 🙂 Takže pár facek je pro ně asi ta nejlepší výchovná metoda 🙁 Kathy, vůbec bych nepochybovala, že hyperaktivitu své dcerky máš ověřenou odborníky… spíš jsem to myslela všeobecně, právě směrem k těm maminkám, o kterých jsem se zmiňovala… Naprosto chápu, že výchova hyperaktivního dítěte musí být velice náročná a z tvého článku je zřejmé, jak moc svou dcerušku miluješ a snažíš se jí pomoci. A co se týká docházení do kroužků… zrovna třeba našeho Jeníčka (2 roky) si neumím představit, že bych s ním někam chodila – jednak by se mě držel za nohu a nespustil mě z očí 🙂 a jednak by si nejspíš zalezl do rožku s hromadou hraček a mějte mě rádi s nějakou kolektivní aktivitou :))) Ale Pavlínko, myslím, že Kathy měla na mysli školkové aktivity typu divadlo, cvičení maminek s dětmi apod. … nebo se mýlím ?

  • Pavlinkav

    Holky, nemáte to jednoduché. S tím, že hyperaktivita je velice oblíbený pojem se také setkávám a takovým rodičům, kteří ho používají naplano, vždycky jen říkám, ať jsou rádi, že hyperaktivní není a nepletou si pojmy s dojmy…. Takže asi tak.
    S tím chozením do kolektivu souhlasím se Zuzkou, kroužky jsou velice v módě, ale takové malé dítě tu pozornost ve velké většině případů stejně neudrží, i když je „normální“. Naše malá než se rozkouká a vstřebá nové prostředí, kde je tolik zajímavostí, tak můžeme jít domů:o) A to chodíme jen do Sokola cvičit.
    Hyperaktivita se opravdu dá diagnostikovat od velmi útlého věku, jen to není diagnóza konečná, ale musí se pravidelně docházet na kontrolní vyšetření. Konečná diagnóza podle mých zdrojů padá kolem 7-8 roku při nástupu do školy.
    A co na ty reakce okolí říct – holky, prostě vydržet. Ty (jak já s oblibou říkám) postarší lady jsou zvyklé všechno řešit jinak, než je zvykem v dnešní době. Za jejich éry se s takovými dětmi zas tak často nesetkávaly a hlavně pokud se nějaké objevilo, tak ho hned šoupli do škatulky „nevychovaný spratek“ a dál to neřešili. Ze školy potom putoval do zvláštní, ať byl chytrý jak chtěl, byl nezvladatelný…
    Bohužel dle mého názoru je ADHD, ADD i hyperaktivita daň za naši moderní dobu a medicínský pokrok…

  • Kathy, nepoznala jsem z tvých příspěvků, kolik je Martince let. Předpokládám jen, že zatím do školy nechodí. Píšeš, že ji nikde v kolektivu dětí nechtějí. Čeho se to týká? Nějakých programů v mateřských centrech, kroužků ve školce nebo jen samotné školky? Dnes je taky velmi módní dítě vodit pokud možno už od kojeneckého věku do různých kroužků a podobných aktivit. Já proti nim v zásadě nic nemám, ale rozhodně si nemyslím, že je to nezbytná věc. Někomu to sedne, jinému ne. Jsou děti, které ochotně spolupracují opravdu už od začátku batolecího období, jsou děti, které nemají zájem spolupracovat (a nejsou hyperaktivní). Prostě jen nechápou, proč by měli teď s maminkou a ostatníma říkat říkanku, cvičit, malovat apod., když jsou v nové herně a je tam tolik lákavých věcí. Nebo prostě nemají momentálně vůbec náladu. Taková maminka s dítětem je potom nešťastná a připadá jí, že její dítě to tam jen narušuje a „není normální“. Zažila jsem to sama. Syn prostě nebyl zralý na žádné takové činnosti před 2. rokem a i teď, pokud nemá náladu, tak nespolupracuje. Takže s ním chodím jen na programy, které jsou více volné, kdo nechce dělat, nemusí. Vyblbne se s ostatníma dětma, těší se na nové hračky a pokud si u toho poslechne pohádku (už je zvyklý tam chodit, takže se na tu pohádku těší), udělá i nějaké to kolo kolo mlýnské, tak je to spíš bonus. Nemám důvod mu něco vnucovat, je to spokojené, bystré a živé dítě (ostatně já tam mívám na starosti i jeho půlročního brášku, popř. sama program vedu, takže nemusím upínat svou pozornost jen na něj).

  • A jinak Martinka opravdu nebyla pouze zivejsi, vsechny aspekty jejiho chovani na hyperaktivitu ukazovaly: ocituji ze spravy psycholozky: Martinka neodpovida na otazky, na vyzvu vetsinou nereaguje, je vsak schopna komunikace, pokud ma sama o ni zajem, prinasi zajimave predmety, ukazuje a spravne sdeluje co prinesla, beha po mistnosti, bere veci, ktere ji zaujmou, zase je pousti,vyjimecne si vydrzi s necim hrat delsi dobu (5min), pozornost je velmi nevydrzna a uzka, neni schopna stridat zamereni (proto vubec „neslysi“, kdyz ji nekdo neco rika), v prubehu vysetreni se kvalita spoluprace stale zhorsovala, pouziti standardizovanych metod bylo prevazne nemozne, Zaver – porucha pozornosti, hyperaktivita
    a druha psycholozka – spoluprace s holcickou je velmi narocna, je casto prerusovana vyraznym psychomotorickym neklidem, odklony pozornosti, obcas i afektivni reakci
    No jak rikam zjistit se to da i drive, ono se rika, ze se to zjisti spise ve skolnim veku, protoze teprve tam se poznaji rozdily.
    Nekdy ale i drive. Ale zase jsem rada, ze drive a muzeme s tim i tim driv pracovat.
    Kazdopadne se s temi nazory take umim ztotoznit, ale preci jen me to trapi.
    Pa pa

  • Ahojky holky, ja s vami urcitym zpusobem souhlasim taky, vim jak je to mysleno, ale opravdu tim, ze tohle slovo pouziva dost lidi, jsme na tom biti. Martinka ma ADHD diagnostikovanou dvemi nezavislymi psycholozkami a neurologem, ktery potvrdil ADHD z EEG vysetreni. Ono je to tezke, myslim, ze ti co melou o vychove, by si meli zamest pred svym vlastnim prahem a jak rika Dasa, kdybych malou zmlatila, tak budu spatna take.
    Samozrejme ze i chapu, ze takove dite narusi zabavu ostatnim, ale ona neni ani snaha, aby se to s takovym ditetem zkusilo.
    Dasi, s Radkou si obcas take pisi na blogisku.
    No zase jako milujici maminka chci aby i moje dite melo sanci. Tohle je fakt dost tezke.

  • Tak co se týká názoru na hyperaktivitu, naprosto se ztotožním s názorem Dáši a Virenky… příliš často jsem se bohužel setkala s tím, že rodiče svou výchovnou nedůslednost ukrývají za hyperaktivitu… i mí kluci byli a jsou velice živé děti, s obdobím vzdoru máme své zkušenosti také, ale hyperaktivní nejsou. Tudíž je pro nás určitě jednodušší tyhle „akce“ zvládnout. Problém vidím opravdu v tom, že tihle „moudří rádcové“ hážou všechny vztekající se děti do jednoho pytle a problém je taky v tom, že když znáte pět matek, které své dítě doslova zanedbávají, co se týká výchovy, dokonce i péče a pak potkáte maminku, která tak jako vy MÁ skutečně hyperaktivní dítě, o něž se na rozdíl od těch předchozích matek vzorně staráte, nerozlišují… Kathy, upřímně tě obdivuji ( a vás všechny) už za to, že reakce okolí ustojíte se ctí, já už totiž pěním jen při pohledu na to, jak taková rádkyně na penzi kárá jinou maminku, aniž by znala příčiny… Držím vám všem palce, určitě není jednoduché toto ustát, ustát i to vyčlenění z kolektivu… ale aspoň vám budiž útěchou, že drtivá většina dětí ze svých problémů vyroste a je nadprůměrně inteligentních. Držím vám palce!

  • Virenka

    Dášo, souhlasím s tím, že v batolecím věku ještě není diagnoza hyperaktivity „košer“, protože v tomhle věku prochází stavem blízkým hyperaktivitě spíš většina dětí.
    Mně se ta inflace hyperaktivity nelíbí nejen kvůli rodičům, jejichž dítě je výrazně hyperaktivní, ale taky kvůli tomu, že moje o něco živější kluky (a jiné zdravé a živé děti) mnoho lidí označuje na první pohled za hyperaktivní, aniž doopravdy vědí, co za tím hledat. Je to prostě používaný výraz. Mně se opravdu nelíbí, že děti, které z radosti při hře (venku či v herně) pobíhají a výskají, jsou označovány jako hyperaktivní, a to i pedagogem či dokonce psycholožkou (zažila jsem i reakci, kdy dítě mezi dveřmi označené jako hyperaktivní prošlo testy a ona nám oznámila, že se jí to asi zdálo…), jen tak, od oka…

    Na reakce okolí při výbuchu dítěte na veřejnosti už nereaguju, cokoliv řeknete, je podnětem k diskusi. Maximálně říkám: je to těžký… už ať jsme venku…atd., naštěstí to období máme téměř za sebou (mladší 3,5roku). Můj starší syn byl nejdřív označen za autistu a občas za hyperaktivního, ani jedno není z lékařského hlediska pravda, ale z běžného davu taky vyčuhuje. Osobně se nálepkám diagnoz bráním, co to jde, to mu z mého pohledu nijak nepomáhá. Na své odlišnosti bude muset nejvíc zapracovat sám, v závěsu my rodiče. Pokud budou potíže ve škole, je to něco jiného a pak budeme řešit víc, ale i on ví, že kolektivu je třeba se přizpůsobit a v rámci svých možností se snaží. Vím dobře, že až v dospělosti uvidím, jak jsme uspěli, je to běh na hodně dlouhou trať, stejně jako u vás, Kathy a ostatní, ať s diagnozou nebo bez ní. Držme si palce.

  • Kathy, je mi líto, že musíš řešit takové problémy s úplně cizími lidmi. Neříkám, že mi někdy netuhne krev v žilách, když nějaké dítě předvádí „divadlo“, je to tak. Člověk se otočí, je chvilku třeba fascinovaný tím, co dítě vyvádí, ale já bych se nikdy nesnížila k tomu, abych někomu dávala své rady, když neznám příčinu. Nedokážu si představit, že bych jako Ty s tou neznámou paní takhle slušně komunikovala (to slušně myslím z Tvé strany). Sama tenhle problém neznám, ale pamatuji si hyperaktivního kluka, kterého řešili na základní škole a neodepsali ho do „zvláštní“, ale zvládli to. Dnes je to normální mladý muž, kterému by tuhle „nálepku“ už nikdo nepřilepoval.
    Držím palce.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Jo, Kathy,
    a přijď za náma do Zápisníčku pod článeček
    „Určitě nejsem sama“ od Mykese. Uvidíš, že nejsi taky sama. :o)

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Ještě k té účasti na dětských aktivitách, jak se Ti nelíbí, že vás nikde nechtějí…
    Chápu Tvé zklamání z vyčlenění z kolektivu. Ale chápu i ostatní. Děti si spolu hrají, pracují na něčem, a nechtějí žádný rušivý element.
    Dítě se i přes svůj hendikep bude muset jednou přizpůsobit, jinak bude stále vyčleňováno ze společnosti vrstevníků. Celý život ho nemůžeš ochraňovat, a vyjednávat, aby ho mezi sebe přijali.
    Takové jsou pravidla soužití ve společnosti (smečce). Nedodržuješ pravidla, budeš vyloučen.
    Tyhle děti to mají těžké (a ještě těžší jeho rodiče), ale nemůžeme pro ně vytvořit jiný svět, než který tu je. Přizpůsobit se musí ti „jiní“, ne ta většina.
    To si vůbec neber osobně, mám taky HA dítko, tak prostě jen říkám, jak to je.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Souhlasím se Zuzkou, že výraz HYPERAKTIVITA je v dnešní době nadužívaný kdekým, a opravdu je některé maminky používají coby „univerzální omluvu“ za jakékoliv chování svého dítěte.
    Tím trpí především skutečně hyperaktivní děti a jejich rodiče.
    Mám pocit, že hyperaktivita se ale v batolecím věku (do 3 let), kdy probíhá období vzdoru, nedá ještě diagnostikovat. V té době je každé dítě jaksi živější.

    Ale ono je to koneckonců jedno, jestli jde o dg. nebo obyčejný dětský vzdor. Poznámky okolí naštvou vždy. Všichni tihle okolo stojící lidé jsou „strašně chytří“, a „vychovali plno dětí“, ale nikdo už se neptá těch dětí, jak vnímali své dětství, jaká traumata (zbytečná) si s sebou nesou.
    Dostali pár facek, aby byl klid a hotovo.
    Reakce dámy u vedlejší pokladny, že by dítě mělo dostat PŘES HUBU mluví za vše. To je síla. Zajímalo by mě, co by okolí dělalo, kdybys své dítě opravdu začala mlátit PŘES HUBU. To bys byla špatná máma taky, a poslali by na Tebe sociálku. Takže ať děláš co děláš, všechno je špatně, a ostatní ví vše nejlíp.

  • Ahojky Zuzko, to je prave ono, uz se na nas kouka prave jako na ty, kteri tu zasterku pouzivaji, ale je proste tezke vychovavat ditko, ktere ne vlastni vinou nekdy neni ani schopne vnimat co se mu rika, a impulsivita je proste jeho druhe ja. Mrzi me, ze nas rodice hazi opravdu do jednoho pytle s temi, kteri kryjou svou neduslednou vychovu. Pritom nas mala naucila naprosto nepoznane trpelivosti. Ale jakoby to byla povaha lidi, tak i my stale reakce okoli sledujeme, i kdyz podstatne mene.
    Take me ale trapi,ze nas nikde nechteji. Proste s malou nemuzu jit skoro nikam co je urceno detem. Je to desne tezke, ale snazime se bojovat, nedame se, nedame nase dite. Ona nas potrebuje a na nas je ji pomoci.
    Kacka

  • Anonymní

    Možná mám určitý odstup tím, že jsem s dětmi pracovala, ale je pravdou, že někdy se hyperaktivita používá jako zástěrka za nedůslednost rodičů. Je to prostě pojem, který je mometálně docela módní používat. Na druhou stranu dobře vím, jak těžké je někdy s hyperaktivním dítětem pracovat. Rodičům těchto dětí nezávidím a přeju jim spoustu síly.

    Pak bych ještě ráda nabídla pohled matky, která má živé dítě (jsem přesvědčená o tom, že můj syn není nijak zvláštní, ani hyperaktivní, je jen docela živé dítě). Scénu s vystoupením z vozíku „autíčka“ jsme zažili zrovna před týdnem, vztekací scény jsou u nás téměř na denním pořádku, synovi je 2,5 roku. Otevřeně přiznám, že jsem toho zkusila dost (ano, i po zlém jsme se tomu pokoušeli zabránit), pravdou je, že dítě si v tomto stavu asi vůbec neuvědomuje, co všechno se okolí snaží udělat pro to, aby scéna byla aspoň trochu kratší či snesitelnější. Ono v tu chvíli bojuje samo se sebou, nevnímá pokyny, výhružky, prosby, asi ani to bití. Takže na to nereaguju nijak. Nerozčiluju se (zbytečně neztrapňuju ještě sebe), snažím se zbavit publika (jo, v té frontě před pokladnou to dost dobře nejde), dokola jen vysvětluju, že u nás si ještě nikdo nic nevyřval ani nevyječel. Naštěstí zatím nemám moc zážitků s cizími lidmi, kteří by se snažili mi kecat do výchovy.
    Zuzana

  • Babofko, je to proste desny prezitek, agrese akorat vystrida agresi a k cemu to je? Ono je fakt, ze kdyz se diteti naplaca, resi to akorat tu konkretni situaci a to take ne vzdy, rozhodne to neresi problem samotny. Mne se teda zase na zakladce asi ve 3.tride stalo, ze jsme meli takovou blbku ucitelku a ta me bouchla normalka hlavou o tabuli protoze jsem napsala spatne slovo „libilo“. Takze to je taky sila. Nechapu jak si cizi clovek vubec muze dovolit vztahnout ruku na cizi dite. Ja se svoji povahou bych to jen tak nerozdychala. jsem hrozny prudas. 😀
    A vis co je zarazejici? ze nejhorsi jsou zensky co ti melou o vychove a opravdu jsou nekdy velmi zle. A jak vidno tak i ty zenske si to vic dovoli vztahnout na cizi dite ruku.
    Kacka

  • Kekunko, resime tedy uplne to same co se tyce vzhledu, je mi necelych 25 a vypadam ze jsem snad jeste pod zakonem 😀 nekdy me to desne stve… ono se rika: bud rada, jednou si budes rikat jeste ze vypadas mlade, no ale nekdy se lidi snazi jednat se mnou jako s mladym teletem a me to docela urazi. Nehlede na to, clovek rozumove nedozrava vekem, ale zivotnimi zkusenostmi, se mnou se zivot prave dvakrat nemazlil, ale to je na jine tema. Kolik je tobe, jestli smim vedet? Vis uz jsem to tady nekolikrat psala, zalozila jsem minuly tyden svuj blog, ktery je na tema hyperaktivita, ale nejen to. Mam velkou radost, ze to plni muj zamer, maminkam davam ruzne informace, sdelujeme si co nas trapi a co je noveho, je tam nekolik rubrik. Prislo mi ze lidi kteri neco takoveho resi jsou na to sami a nemaji informace. Taky uz jsme si rikali, ze az nas bude vic, udelame nejaky srazik. No a s tema vztekajicima se detma to bude taky celkem slusne haloooo 😀
    Moc bych rada tam privitala i jine rodice, kteri se chteji o neco podelit, zazitky, pribehy atd.
    Jestli chces tak se mrkni na http://kathyalp.blog.cz
    Budu moc rada.
    Dekuji ti za podporu, moc si toho vazim. 🙂
    Kacka

  • kekunka

    kathy, úžasný článek. Opravdu se mě hodně „dotkl“. Bohužel taky znám reakce okolí, ale z jiné strany. Jsem mladá maminka, která navíc vypadá o hodně mladší, někteří mi hádají i 18. A spousta podobných odporných lidí mě zastavuje a poučuje mě, jak mám své dítě vychovávat, radí, co dělat, aniž by věděli, jak to vlastně dělám. Nejčastější otázka: Kojíte? Hned jim zklapne, když řeknu, že ano. Malá ještě nemá ani rok, ale už teď se děsím, jaké bude období vzdoru. Okolí bohužel nezměníme. 🙁 Snad tě aspoň potěší, že v tom nejsi sama…

  • Kathy, s těmi fyzickými tresty jsi mi připomněla, že jsme se vcelku nedávno s mamčou bavily o tom, kdy já přestala čůrat do plen a začala chodit na nočník. A dozvěděla jsem se, že v jeslích (tedy ve dvou letech) ze dne na den. Když si pro mě máma přišla, už ve dveřích jsem jí hlásila „Teta bác bác“. Učitelka to prý nijak dál nerozebírala a moje máma taky ne. Bylo mi z toho divně, asi bych – určitě!!! bych nenechala mlátit cizím člověkem své dítě za to, že se počůrá… Já vím, s ADHD to nesouvisí, ale s tou generací lidí, kteří nás vychovávali, ano. Bohužel.
    Ale článek moc hezký. Ze života…

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist