Proč tak málo pochopení?

Možná to někdo odsoudí a řekne si jaká je to hloupost, možná se najde někdo, kdo se s tím ztotožní a bude mu připadat, jako by se mluvilo o něčem naprosto důvěrně známém. Určitě jste si tím také prošli, nebo s některými reakcemi se potýkáte právě teď…

Dítě se vám vzteká, kroutí, řve jako tur, válí se po zemi a je jedno jestli právě vytírá tou krásnou čistou bundičkou nějakou louži, nebo snad psí bobky. Máte plné ruce práce, abyste dítě udrželi na těch „záměrně neochotných“ nožičkách. A nejen, že vás tenhle boj totálně fyzicky vyčerpá, narozdíl od toho vzpurného tvorečka, ale pomalu a jistě vás s četností těchto pouličních divadýlek vysávají především reakce okolí.

Po očku sledujete, kdo se na vás dívá, kdo pohrdavě kroutí hlavou, kdo se za vámi ještě snad stokrát otočí, div, že si to nenamíří přímo do stromu – a to ještě v tom lepším případě.

V tom horším posloucháte výchovné rady rádoby moudrých dam a pánů, kteří jsou svými úsudky naprosto mimo mísu.

Ze zkušeností těchto inteligentních lidí, kteří toho samozřejmě o výchově nutně vědí více než vy, soudě prý z toho, že vychovali tolik a tolik dětí, je zřejmé, že na výchovu vlastního dítěte v žádném případě nestačíte a vlastně nejlepším řešením bude, když děti dostanou pořádně řemenem nebo vařečkou. A podle mého názoru je takové řešení jen ubohý přežitek, kdo nemá hyperaktivní dítě, nepochopí, že ono může mít opravdu veliké problémy se sebekontrolou. Takové dítě není nevychované nebo rozmazlené, jak se spousta lidí domnívá – a velmi mylně se domnívá. A to samozřejmě nemluvím o období vzdoru. Je zvláštní, jak na to spousta rodičů, kteří mají již děti dávno odrostlé tomuto období, zapomíná. Možná ti dříve narození si vzpomenou, co se s takovými dětmi udělalo ve školce.

Že by vám to, co píšu, něco připomínalo? No ani se nedivím. Mně se to stalo nejednou, například při nákupu v Hypernově, kdy jsem šla s Martinkou už k pokladně, ale proto, že jsme měly ten krásny vozík, co vypadá jako auto, musela jsem malou vyndat ještě před pokladnami. To ovšem byl ten pravý „spouštěcí mechanismus“. Scénka jako z Národního a slovní komentář platící dámy u vedlejší pokladny: „To je fakt síla, to dítě by potřebovalo pořádně přes hubu.“ Tak jí odpovídám: „Prosím? To o tom asi něco víte, že?“ „Tak to teda vím, sama jsem vychovala 3 děti.“ „A jak? Tak, že jste je zmlátila a myslela jste, že problém je vyřešený?“ Ona odpovídá: „No ta Vaše by to teda potřebovala!“ „Já své dítě mlátit nehodlám. Navíc, možná jste u té výchovy chyběla, protože jinak byste vedla v patrnosti, že děti mají období vzdoru a více či méně si tím projde každé, to moje je navíc hyperaktivní.“ Její odpověď zněla prostě a jednoduše: „Hysterko, to je dneska snad každé, ale málokteré se takhle příšerně vzteká, to je děs.“ Na to už jsem ani neměla sílu odpovídat. A navíc je již dlouho známo, že agrese opět střídá agresi.

U dětí hyperaktivních je to daleko těžší. Tím, že se nedokáží většinou jinak prosadit, nezbývá jim nic jiného než to vyjádřit vztekáním a křikem. Velmi často se hyperaktivita vyznačuje afektovým jednáním. Nedokáží pochopit pravidla a většinou bez pomoci ani uznávat autority.

Já jsem Martinku nemohla dřív vůbec upoutat jinými věcmi, když třeba chtěla někam běžet, a to zrovna nebylo možné, protože jsme šly k doktorce. Takže rady, že je dobré dítě upoutat jiným vjemem jsou sice dobré, ale až tak ve věku 3,5 až 4 roky. Dřív se vám to bude dařit jen velmi těžko.

Chtěla jsem tímto článkem také říct, že mě mrzí, že tyto děti – s ADHD – hyperaktivitou – jsou vylučovány určitým způsobem ze společnosti. Chápu a dobře si uvědomuji, že jsou různá postižení a také o moc horší než toto, ale i hyperaktivita má svá specifika, zvládat tohle dítě není o moc lehčí.

Bylo mi hrozně, když nás nechtěli na takovém tom cvičení s dětmi a rodiči, že jsme nemohli jít na loutkové divadlo atd. Těch případů je více a se stejným výsledkem. Jak asi může být mámě, která vidí ten zklamaný pohled v očích svého dítěte. Ono chce mít také kamarády, tak proč je kvůli handicapu vyloučeno ze společenských aktivit? Jen proto, že narušuje program, protože prostě není v jeho silách sedět, nebo věnovat se nějaké činnosti tak dlouho jak je naplánováno? Proč mám při každém neuvědomělém a nechtěném výlevu vzteku své dcery, obhajovat její chování před ostatními lidmi? Proč je společnost taková, že soudí aniž by znala důvody?

Své dítě miluji, a tak moc bych si přála, aby jí bylo umožněno žít stejně jako jiné děti, aby s nimi mohla trávit čas, protože já vím, že je s dětmi šťastná. Chci vidět jak si s nimi vytváří vazby a jak se díky nim sama zdokonaluje.

Bohužel pojem hyperaktivita je u nás velmi podhodnocen. Lidé se domnívají, že přeháníte a jste hysteričtí, možná také, že chcete vypadat důležitě. Kolikrát se mi stalo, že když se moje malá vztekala a já jsem lidem vysvětlovala: „Ale ona je hyperaktivní, proto se tak vzteká.“ , tak mi bylo řečeno: „Ale to je teď každé, vy s tím naděláte, nepřehánějte!“, nebo neposlouchala, co jsem jí řekla – tak to samé, to prostě Martinka dostala nálepku – rozmazlený fakan – a já – neschopná matka.

V každém případě si nikým nenechte namluvit, že jste špatní rodiče. Nemůžete za nevědomost a předpotopní názory lidí, kteří o tom nic neví a vaše dítě neznají. Není vaší povinností své dítě věčně obhajovat, stejně na vás lidi budou koukat jako na neschopné. NENÍ TO VAŠE CHYBA. Vy víte, že děláte to nej co můžete.
Martinka je naše a takovou ji milujeme, respektujeme, tolerujeme.

Napsal/a: kathy