Občas se nám přihodí „něco“, co by nemělo být zveřejňováno. Vnímáme to osobně a v okamžiku niternosti chceme, aby vše zůstalo jaksi utajeno. Svěříme se jedné blízké osobě a další lidé už se nic nedozvědí. No a já se zamotala… Do čeho? Do tajností.
Jsem si vědoma, že každý člověk může mít „své tajnosti“ či „své tajemství“. Dobře to znám. Vím, že jsou lidé, kteří na sebe všechno všem řeknou a tím se jim uleví (asi, nevím to jistě, jen to odhaduji). Ovšem pak jsou lidé jako například já, kteří nahlas neříkají, co cítí a žijí si svůj život uvnitř – ve svém vnitřním vesmíru. Každý tu volbu má – říct či neříct a je to volba svobodná…
Človíček, o němž bude řeč, je mi nade vše drahý a v mém srdci má své neotřesitelné postavení, milovala jsem ho od prvního okamžiku a můj vztah k němu se stále prohlubuje, podstupuje jisté změny s ohledem na věk, stále se vyvíjí, nicméně je hodně silný, troufnu si říct, že jsme spolu „svázaní“ a doufám a věřím, že to bude moje „doživotí“. Moje maminka s láskyplným úsměvem šeptem říká: „Vám dvěma zapomněli v porodnici přestřihnout pupeční šňůru.“ A něco na tom bude. Já a můj syn máme k sobě hodně blízko a sdílíme spolu nádherný důvěrný vztah.
A já jsem si v poslední době nějak neuvědomila nebo možná pozapomněla, že i ten můj klouček roste, vyvíjí se závratnou rychlostí, nasává nové poznatky a informace, sám o věcech přemýšlí a rovná si své myšlenky a v neposlední řadě: cítí.
Uvnitř je stejně křehký jako já. Vím to. Cítím to. Stačí mi jeden pohled a vím… že se něco stalo, že se něco děje, že prostě „něco“… Občas se mi stává, že se dívám na něj a vidím sebe. Vidím sebe jako dítě, které přemoženo silou emocí si neví rady…
Hned po jeho příchodu domů jsem „věděla“, stačilo se na něj podívat, výraz v obličeji dal tušit velký vnitřní boj. Něco se stalo. A nevěděl si s tím rady.
Chvíli mi trvalo, než jsem se osmělila a zeptala se: „Copak je Ti?“. Neodpověděl. Tušila jsem, že neumí popsat, co cítí. Tak jsem se zeptala jinak: „Chceš si o tom promluvit?“ Odpověděl: „Nemůžu.“ A v očích se mu zaleskly slzičky. Vzala jsem ho do náruče, přitiskla ho k sobě a pošeptala: „Až budeš chtít, můžeme to spolu probrat.“
Netrvalo dlouho a přišoural se ke mně. Jen se na mě díval. Zjevně odhadoval, co udělám, až se dozvím to, co ho tíží. Byla jsem uvnitř netrpělivá a nedočkavá, ale věděla jsem, že musím zachovat klid, nevyzvídat a počkat. A najednou z něj vylétlo: „Paní učitelka se na mě zlobí.“ Tahle věta mě téměř porazila. Má báječnou paní učitelku, skvěle si rozumějí a dobře spolu vycházejí. Paní učitelka je vyjímečná bytost, je inteligentní a k dětem velmi empatická. Z toho mi logicky vyplynulo, že můj synek něco provedl. A já bych ráda věděla, co to bylo. Takže už jsem neotálela a zeptala se: „Proč se na Tebe paní učitelka zlobí?“ Odpověď byla hodně stručná: „Nevím.“ Věděla jsem, že ví. Věděla jsem, že je pro něj těžké to zformulovat do vět. Tak jsem se zeptala: „A čeho se to týká? O čem jste spolu vy dva mluvili?“ A tím, že se rozpovídal, jsme se dobrali k jádru věci. Zalhal. Můj klouček zřejmě poprvé v životě zalhal.
Překvapilo mě to. Nečekala jsem to.
Paní učitelka to velmi snadno a rychle „prokoukla“ a zcela oprávněně se na něj zlobila. Slzy se mu začaly koulet po tvářích a ze rtů se vydralo: „Mě to tak mrzí…“ Na to jsem mohla říct jen jediné: „Věřím Ti.“ Věřila jsem, že ho to mrzí, dobře ví, že lhát se nemá. A navíc – jeho utrpení bylo viditelné. Jen jsem nemohla přijít na to, proč zalhal. A tak jsem se zeptala: „A proč jsi to udělal? Proč jsi jí neřekl pravdu?“ Odpověděl ihned: „Bylo to tak těžký, tak strašně těžký…“ Co na tohle může máma říct? Honila se mi hlavou spousta myšlenek, od samotného faktu, že v životě člověka se opravdu může stát, že pravda se stane těžko dostupnou a těžce vyslovitelnou, vždyť pro pravdu trpěla spousta lidí a za pravdu zaplatili i cenu nejvyšší, až po skutečnost, že je to ještě dítě a chybí mu životní zkušenost.
A tak jsem začala vysvětlovat: „Víš, někdy se Ti může stát a buď si jistý, že se Ti to v budoucnu ještě stane, že se ocitneš v situaci, kdy pro Tebe bude těžké říct pravdu. Ale Ty sám dobře víš, co je správné a co ne. Rozlišit to umíš. A stejně tak víš, že lhát se nemá. Pokud to uděláš, budeš se cítit jako právě teď, bude Ti smutno, bude Ti zle a budeš mít výčitky svědomí. Příště, až se to stane, bys měl být poučený a vědět, jak se k tomu postavit. Chyby děláme všichni, ale neměli bychom v nich setrvávat. Na chybách rosteme a učíme se. Udělal jsi něco, co se nemá. A záleží jen Tobě, co uděláš příště.“
Naslouchal mým slovům, v hlavince mu to šrotilo a najednou vyhrkl: „Neříkej to tátovi… prosííím…“ Moje reakce byla unáhlená, šla přímo od srdíčka, kývla jsem a řekla:“To víš, že neřeknu.“ Aniž bych se předem zamyslela nad tím, co říkám.
Proč mě o to požádal je jasné, styděl se.
Styděl se za své chování a nechtěl k tomu další „svědky“.
A tak jsem se sama pomyslně přilepila. Na pavučinku. Jsem lapená v pavučince tajností. A nesmím to říct, protože bych zklamala synovu důvěru a protože slib je slib…
Jsem upřímně ráda, že jsem mohla být tím vyvoleným svědkem já. Jsem nesmírně ráda, že jsem měla možnost k tomu říct svůj názor a nasměrovat tím jeho další konání. Jsem ráda, že máme za sebou první bolavou zkušenost s pravdou a lží.
Přesto se mi stále dere do mysli: A neměla bych to manželovi říct? Mohou i uvnitř rodiny být tajemství? Ano či ne?
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)
Padmé, tvůj poslední příspěvek na mne působil dost „ostře“. Jako nějaká Tvá obhajoba.
Prozradíš, k jakému závěru jsi došla? Zda pro Tebe mohou být i uvnitř rodiny tajemství?
Děkuji Vám za Vaše názory, příspěvky a vlastní zkušenosti, je to pro mě cenné čtení. Díky moc.
Uplynulo už pár dní (mezi tím, co se to stalo, než jsem článeček napsala, poslala do redakce…. ) takže nové info: s paní učitelkou je to vyřešené, vysvětlené. Považovala jsem to za důležité, takže jsme to probrali.
Se synem jsem o tom mluvila (několikrát), nemohl to v žádném případě pojmout na první „pokus“, byl plný emocí a cítila jsem, že potřebuje trochu času, aby se s tím „porovnal“, aby si to nechal projít hlavinkou… Takže jsme se k tématu vrátili o dva dny později – kdy už byl klidný a schopný komunikovat.
K anonymitě – zcela úmyslně jsem jisté podrobnosti vynechala (tedy nenapsala), můj syn nemá úplně volný přístup na net a vím s jistotou, že na tyto stránky nechodí. Kdyby sem čirou náhodou „zabloudil“, o mé přezdívce neví, nezná ji.
Co se týče manžela, tak ten sice volný přístup na net má, nicméně na tyto stránky taktéž nechodí.
Já si předně taky myslím, že Padmé nic neprozradila, jen popsala situaci, která v ní navozuje otázku. Číst o tom pravda může každý, ale Padmé je tu pod přezdívkou, synek bezejmenný, takže to nevidím zase až tak identifikovatelně…
U nás si o věcech s manželem povídáme. Bývá to u nás opačně, synek spoustu věcí řekne taťkovi s tím, ať to neříká mně :(( Sice hlavně proto, že zrovna, když ho dušička tlačí, je prostě doma JEN taťka a já v práci, ale je to tak. Manža mi všechno sdělí, většinou do telefonu, a žádá o neprozrazování. A jak píší holky, do pár dnů mi synek sám sype všechno do klína…
Když tě přímo žádal, já za sebe bych asi neříkala hned v prvních dnech. Moje zkušenost se starším je taková, že nejhorší břit je do pár dní otupený, takže já bych manžovi řekla – o pár dní později, protože kdyby se potom nějak uřekl, už na to nebude synek reagovat přecitlivěle, když to bude mít přechroustané. A manža ctí menší tajemstvíčka – to jsem zjistila, když mi synek cosi svěří, já sděluju manžovi a ten hlásí – to já už vím a byl jsem žádán ti neříkat… 🙂
U těchto příspěvků jsem si všimla zajímavé věci. Podobný názor jako mám já, Jovanka, Zuzina mají myslím maminky starších dětí.
Nevím, ale pro mne, tím že mám doma velkou slečnu, nejsou podobné situace ničím neobvyklým. Jak jsou děti malé, mají malé starosti. Vezmu třeba případ 3 letého Pepíčka, kterého na písku kousne čtyřletý kamarád. Pepíček brečí atd. Večer, když dítko spinká, sednu s manželem a vyprávím, co bylo ten den atd. a zároveň řeknu, co se stalo na písku. Ano, u malých dětí to jsou „drobnosti“. Ale jak nám děti rostou je toho pořád víc a víc a často se stane, že prostě provedou nějakou hloupost. A pokud to máme doma nastavené tak, že i to starší dítě přijde, chce znát náš názor, chce si o tom promluvit, poradit, pak je to naprosto skvělé. Protože ne všude, to tak funguje. A taky si pak večer sednu s manželem a probereme, co se ten den dělo, stejně jako v případě malého Pepíčka. Tak jak to popsala Ájík, i otec potřebuje být v centru dění, pokud ta rodina má zdravě fungovat.
Prostě já moc neuznávám fungování rodiny na principu, neříkej to tátovi, neříkej to mámě, neříkej to tomu a tomu..Z toho může být za chvilku dobře začarovaný kruh. Někdy to ale třeba z výchovných důvodů nutné je. Pak já osobně bych to manželovi řekla, třeba i pro jeho názor, zda si myslí, aby se šel kluk učitelce omluvit, nebo něco podobného. A někdy se opravdu stane, že tatínek pak musí dělat, jako že nic neví, což ale myslím není problém. Ono pak stejně uběhne pár dní a dítko se přizná i jemu.
Mám pocit, že se špatně vyjadřuji, ale snad si to Padmé přelouská.
Padmé, moc pěkný článek, za mě:
Situaci si zvládla nádherně, jen mě chybí jedna jediná věc a to, vysvětlit mu také, že se paní učitelka může přestat zlobit, pokud jí vysvětlí, že ho to mrzí (omluví se) a jak těžké pro něj bylo říct pravdu, takhle mi to připadá jakoby neuzavřené (myslím mezi nimi dvěma).
No a myslím, že otec by měl vědět co a jak, ale v žádném případě bych mu to neřekla synovi za zády. Zkrátka bych si se synkem znovu promluvila, o tom, jak mě toto tajemství a slib jemu daný tíží a asi bych se zeptala, zda on neví, co s tím dělat, jak sobě ulevit, aby to jeho zároveň neponížilo nebo nezranilo.
Tak tak za mně, doufám, že se dostanu k přečtení komentářů, připadá mi toto téma hodně zajímavé a článek opravdu povedený.
Padmé, nádherný článek, jde od srdíčka a je vidět, že máte se synem opravdu krásný vztah.
Já nějak nevnímám, že bys vyzradila tajemství – neřeklas, oč jde, proč tvůj syn zalhal – a i když to nebylo správné, jak dobře píšeš, je to ještě dítě a v pudu sebezáchovy občas zalžeme asi každý.
K tvému dilematu – u nás je to nastaveno asi podobně jako u holek – a občas už jsem v té situaci byla (taky Domča přišel a „mami, neříkej to taťkovi…“ :)) )- řekla jsem mu to večer, když už kluci spali a my jsme si povídali, rozebírali děti a problémy… samozřejmě s tím, že jako nic neví. Ale myslím, že i tatínek by měl být zasvěcen do problémů, které má jeho dítko, třeba jen proto, aby si propříště více všímal těch jemných signálů, které dítko vysílá (obecně jsou k tomuhle muži imunnější, proto myslím, že není nic špatného na tom, když jej žena popostrčí)- a aby věděl, že i malí kluci mají svá trápeníčka. Vnímám na manželovi, že, ač vcelku citlivý a empatický člověk , tyhle signály prostě přehlíží nebo spíš – nevnímá. Takže myslím, že manželovi bys to klidně říct mohla – jako věc přísně tajnou, samozřejmě 🙂
Ale je to jen a jen na tobě. Tak hodně štěstí 🙂
Padmé já se ještě vracím…,ale zajímalo by mě,jestli ty osobně to už považuješ za uzavřené,vyřešené tím,že jste si o tom promluvili.Věřím,že žádná máma si moc nechce připustit,že její dítě má i chyby a je schopno i něco provést,něco špatného s vědomím že tohle se nedělá.Ale já si právě myslím,že to patří k vývoji a dále záleží jak se se získanými zkušenostmi vyrovná.Asi tak jak jsi to svému synovi řekla ty.Ale k životu patří i to postavit se k následkům čelem.A proč si to nenatrénovat právě u těch nejbližších.Asi bych si se synem znovu o tom promluvila,o tom tajemství,a směřovala bych ho k tomu,aby to tatínkovi na sebe prásknul sám.Jak tak píšeš tak je citlivý kluk a myslím,že tak jak tobě vrtá hlavou říct či ne,tak i on nad tím přemýšlí a možná by mu to paradoxně pomohlo.
Peťka mě předběhla 🙂
Babofko, ale Padmé zde přeci neprozradila vůbec nic. Nevnímám to tak, že článkem cosi prozradila, pouze popsala situaci do které se dostala s otázkou, zda povědět manželovi, nebo ne.
A ještě dodatek, který jsem dostatečně nezdůraznila. Musí být skvělé vedět a přesvědčovat se dnes a denně o tom, že sklízíš plody toho, cos zasela, že tvůj klouček je bezva kluk, že ho dobře vychováváš… Je skvělé, že jste si tak blízcí a že ti důvěřuje. Právě proto ho nezklam…
Padmé, zápasím sama se sebou, co ti na to napsat a jsem si jistojistá, že se ti to líbit nebude. Jako článek slohově nádherné… Jako realita smutné. Ani snad nevnímám negativně fakt, že lhal. (Ani nevím jaký měl důvod, tak těžko soudit, zda jednal špatně nebo dobře…) Spíš mě mrzí, že jsi vyzradila vaše společné tajemství. Když tě žádal, abys to neříkala tátovi, určitě ani v nejmenším nepomyslel, že bys to „vyzvonila“ spoustě dalších, známých či neznámých lidí. Konec konců i ten táta si teď může na netu přečíst, co provedl… 🙁
A k tvému dotazu… Tajemství mám nastavené tak, že se o něm nikomu dalšímu neříká… Takže pokud bych slíbila, že neřeknu, neřekla bych. Zklamat něčí důvěru je tak snadné…
Promiň…
Padmé, máš skvělého syna a Váš vztah by mohla spousta lidí závidět.
Jinak – cítím to jako Peťka se Zuzinou. Taky bychom to asi spolu probrali, s tím, že je to veliké tajemství – a až mu to bude dcera vyprávět, ať dělá překvapeného. Pro sebe si nechávám jen ta holčičí tajemství 🙂
Já to právě cítím taky tak nějak asi jako Zuzina.
Že si v rodině řekneme vše, i to nepříjemné. Pokud je to důležitá věc. Drobnosti a holčičí tajemství, je něco jiného a to si taky třeba necháme s dcerou pro sebe. Ale pokud jde o něco závažnějšího, co se týká i výchovy, pak to řešíme společně a myslím, že i manžel by měl takové věci vědět. Přijde mi dost hloupé, tak jak to řeší jinde, že maminka jde třeba na třídní schůzky a předem se s dítkem dohodne, že to tátovi neřekne. Všechny průšvihy zametají pod stůl, tatínek nic neví a je pak v té rodině za „blbce“ (lepší slovo jsem zrovna nenašla).
Abych to napsala jasněji. Drobnosti ano, ale větší věci, průšvihy apod. by měl vědět i otec. Nebo v opačném případě, i maminka. 🙂
Ahoj Padmé..u nás to chodí jak u Peťky,Když jsme ,,konečně:-)“ s manželem sami dva,probíráme věci tak nějak okolo a nejvíce naše zlatíčka.Kolikrát povykládám manželovi i to co jsem si s dcerou vyřešila sama a hned se shodneme co je ještě nutné probrat třeba i z pozice tatínka a na co zapomeneme…Dcera už není až tak hájená princezna.taky měla tendence ,,lumpačit“ a já chtěla, po domluvě ode mně,aby se manželovi přiznala sama,s tím,že přiznání je u nás bráno jako polehčující okolnost:-D
Takže tajemství s dcerou míváme,ale spíše takové ty holčičí:-))
Keen, Danasi, Berulinko, Nuninko, Peťko, moc moc Vám děkuju za napsání, za Vaše názory a vlastní zkušenosti.
Ono se to má tak, my také doma většinou řešíme všechno pohromadě a když ne společně (v tu chvíli), tak večer některé události/zážitky probíráme s manželem (sami dva).
Jinak doufám a přeji si, aby se klouček poučil a už to neudělal. Bylo mi z toho docela „šoufl“, překvapil mě, tak nějak jsem na to nebyla připravená, nečekala jsem to. Celý večer mi to leželo v hlavě, i druhý den jsem nad tím pořád přemýšlela.
Peťko, víš, já si myslím, že kdyby mu přišel první do cesty manžel, že by to na něm nepoznal, tudíž by se neptal. Ale to je moje domněnka, možná by mu to „vyklopil“.
Nechám si to ještě projít hlavou….
Děkuji Vám.
Padmé, to je velmi osobní článek. Moc pěkně napsaný. Jelikož mám s dětma taky pěkný vztah, dokážu to pochopit. Ctím tajemství a když mě někdo požádá, neříkám nic dál. V rodině to mám ale trošku jinak. S manželem si hodně povídáme a řešíme spolu i „problémy“ dětí. Matně přemýšlím, zda se mi někdy stalo, že by holky na sebe něco „práskly“ a zároveň požádaly, aby se to tatínkovi neříkalo. Nevybavím si takovou situaci. Ale i když je jasné, že tajemství by mělo být zachováno, dobrovolně se tady přiznám, že já bych asi o „problému“ našeho dítěte s manželem mluvila. Záleží, o co by šlo. Ale přijde mi, že třeba v tomto případě se Tvůj kluk v něčem zachoval třeba špatně, ovšem cítil vinu a bude se ji určitě snažit napravit. A to je pro vývoj člověka myslím hodně důležité. Jsou třeba děti, které by nad tím mávly rukou, nic by neřešily a věc by se klidně opakovala. I to, že se syn cítí špatně ukazuje na fakt, jak je vychovaný a jaké máte v rodině „zásady“. Vidím to pozitivně a tak bych určitě měla pocit, že o tom má vědět i manžel. Možná bych byla na své dítě až pyšná (netuším tedy co přesně Tvůj syn provedl), ale dál se zachoval dobře. Nevím, zda mi rozumíš, jak to myslím. Jelikož si doma říkáme opravdu všechno, asi bych večer s manželem sedla a příběh převyprávěla s tím, že si syn nepřál, aby to věděl i někdo další. Ty jsi u toho byla první, kdyby byl u toho první manžel, svěřil by se třeba jemu. Nechtěl, aby to vědělo více lidí, protože se cítí špatně a uznává svou chybu, což je pochopitelné. Nevím, jak to máte doma. U nás, pokud bych něco takového prozradila manželovi, byla bych si na 100% jistá, že to u něj zůstane a dítěti by to rozhodně neřekl.
Padmé, moc hezký článek.
Co bych poradila? Nic neříkej, je to přece Vaše tajemství.
Pokud bys to řekla, mohlo by se stát, že příště by ti nic neřekl.
Nesmíš pokazit důvěru mezi Vámi. Pokud se na to bude cítit, řekne to sám 🙂
Padmé,krásnej článek,četla jsem ho se zatajeným dechem a měla jsem na krajíčku..je to krásně,citově napsaný,úplně jsem si představila tu malou hlavičku,jakej má zmatek a neví co s tím..si skvělá máma a já ti držím pěsti,aby ta souhra mezi váma vydržela po celý život:))..a manželovi nic neříkej,je to přece vaše tajemství:)
Sluníčko moje, díky za článek. Potvrdilo se mi to co, vím. Ty a Míša jste skvělí.
A k otázce. Vydrž, neříkej nic manželovi. Ze zkušenosti vím, že dítě (alespoň Adéla a Eliška) se za nějaký čas přišourají a poví to tatínkovi sami. Přijde čas, kdy vstřebají tu událost, kdy si to promyslí a rozumově zdůvodní. Nemyslím tím, že si odůvodní špatnost, ale svůj čin, pochopí a berou to jako životní etapu, jako zkušenost. Ze své chyby se poučí.
Manžel vždy vyzvídá a netrpělivě doráží. Což u vás asi nebude. O to bude mít Míša cestu k pochopení a poučení snazší. A pak i k prozrazení celé věci tátovi.
Padmé : bohužel ti neporadím… snad jen, pokud si to synkovi slíbila.. manželovi nic neříkej.
A jinak před tebou smekám.
Mobile Sliding Menu