Pavučinka tajností

V Od srdce i od plic

pavucinkaObčas se nám přihodí „něco“, co by nemělo být zveřejňováno. Vnímáme to osobně a v okamžiku niternosti chceme, aby vše zůstalo jaksi utajeno. Svěříme se jedné blízké osobě a další lidé už se nic nedozvědí. No a já se zamotala… Do čeho? Do tajností.

Jsem si vědoma, že každý člověk může mít „své tajnosti“ či „své tajemství“. Dobře to znám. Vím, že jsou lidé, kteří na sebe všechno všem řeknou a tím se jim uleví (asi, nevím to jistě, jen to odhaduji). Ovšem pak jsou lidé jako například já, kteří nahlas neříkají, co cítí a žijí si svůj život uvnitř – ve svém vnitřním vesmíru. Každý tu volbu má – říct či neříct a je to volba svobodná…

Človíček, o němž bude řeč, je mi nade vše drahý a v mém srdci má své neotřesitelné postavení, milovala jsem ho od prvního okamžiku a můj vztah k němu se stále prohlubuje, podstupuje jisté změny s ohledem na věk, stále se vyvíjí, nicméně je hodně silný, troufnu si říct, že jsme spolu „svázaní“ a doufám a věřím, že to bude moje „doživotí“. Moje maminka s láskyplným úsměvem šeptem říká: „Vám dvěma zapomněli v porodnici přestřihnout pupeční šňůru.“ A něco na tom bude. Já a můj syn máme k sobě hodně blízko a sdílíme spolu nádherný důvěrný vztah.

A já jsem si v poslední době nějak neuvědomila nebo možná pozapomněla, že i ten můj klouček roste, vyvíjí se závratnou rychlostí, nasává nové poznatky a informace, sám o věcech přemýšlí a rovná si své myšlenky a v neposlední řadě: cítí.
Uvnitř je stejně křehký jako já. Vím to. Cítím to. Stačí mi jeden pohled a vím… že se něco stalo, že se něco děje, že prostě „něco“… Občas se mi stává, že se dívám na něj a vidím sebe. Vidím sebe jako dítě, které přemoženo silou emocí si neví rady…

Hned po jeho příchodu domů jsem „věděla“, stačilo se na něj podívat, výraz v obličeji dal tušit velký vnitřní boj. Něco se stalo. A nevěděl si s tím rady.
Chvíli mi trvalo, než jsem se osmělila a zeptala se: „Copak je Ti?“. Neodpověděl. Tušila jsem, že neumí popsat, co cítí. Tak jsem se zeptala jinak: „Chceš si o tom promluvit?“ Odpověděl: „Nemůžu.“ A v očích se mu zaleskly slzičky. Vzala jsem ho do náruče, přitiskla ho k sobě a pošeptala: „Až budeš chtít, můžeme to spolu probrat.“

Netrvalo dlouho a přišoural se ke mně. Jen se na mě díval. Zjevně odhadoval, co udělám, až se dozvím to, co ho tíží. Byla jsem uvnitř netrpělivá a nedočkavá, ale věděla jsem, že musím zachovat klid, nevyzvídat a počkat. A najednou z něj vylétlo: „Paní učitelka se na mě zlobí.“ Tahle věta mě téměř porazila. Má báječnou paní učitelku, skvěle si rozumějí a dobře spolu vycházejí. Paní učitelka je vyjímečná bytost, je inteligentní a k dětem velmi empatická. Z toho mi logicky vyplynulo, že můj synek něco provedl. A já bych ráda věděla, co to bylo. Takže už jsem neotálela a zeptala se: „Proč se na Tebe paní učitelka zlobí?“ Odpověď byla hodně stručná: „Nevím.“ Věděla jsem, že ví. Věděla jsem, že je pro něj těžké to zformulovat do vět. Tak jsem se zeptala: „A čeho se to týká? O čem jste spolu vy dva mluvili?“ A tím, že se rozpovídal, jsme se dobrali k jádru věci. Zalhal. Můj klouček zřejmě poprvé v životě zalhal.
Překvapilo mě to. Nečekala jsem to.

Paní učitelka to velmi snadno a rychle „prokoukla“ a zcela oprávněně se na něj zlobila. Slzy se mu začaly koulet po tvářích a ze rtů se vydralo: „Mě to tak mrzí…“ Na to jsem mohla říct jen jediné: „Věřím Ti.“ Věřila jsem, že ho to mrzí, dobře ví, že lhát se nemá. A navíc – jeho utrpení bylo viditelné. Jen jsem nemohla přijít na to, proč zalhal. A tak jsem se zeptala: „A proč jsi to udělal? Proč jsi jí neřekl pravdu?“ Odpověděl ihned: „Bylo to tak těžký, tak strašně těžký…“ Co na tohle může máma říct? Honila se mi hlavou spousta myšlenek, od samotného faktu, že v životě člověka se opravdu může stát, že pravda se stane těžko dostupnou a těžce vyslovitelnou, vždyť pro pravdu trpěla spousta lidí a za pravdu zaplatili i cenu nejvyšší, až po skutečnost, že je to ještě dítě a chybí mu životní zkušenost.
A tak jsem začala vysvětlovat: „Víš, někdy se Ti může stát a buď si jistý, že se Ti to v budoucnu ještě stane, že se ocitneš v situaci, kdy pro Tebe bude těžké říct pravdu. Ale Ty sám dobře víš, co je správné a co ne. Rozlišit to umíš. A stejně tak víš, že lhát se nemá. Pokud to uděláš, budeš se cítit jako právě teď, bude Ti smutno, bude Ti zle a budeš mít výčitky svědomí. Příště, až se to stane, bys měl být poučený a vědět, jak se k tomu postavit. Chyby děláme všichni, ale neměli bychom v nich setrvávat. Na chybách rosteme a učíme se. Udělal jsi něco, co se nemá. A záleží jen Tobě, co uděláš příště.“

Naslouchal mým slovům, v hlavince mu to šrotilo a najednou vyhrkl: „Neříkej to tátovi… prosííím…“ Moje reakce byla unáhlená, šla přímo od srdíčka, kývla jsem a řekla:“To víš, že neřeknu.“ Aniž bych se předem zamyslela nad tím, co říkám.
Proč mě o to požádal je jasné, styděl se.
Styděl se za své chování a nechtěl k tomu další „svědky“.

A tak jsem se sama pomyslně přilepila. Na pavučinku. Jsem lapená v pavučince tajností. A nesmím to říct, protože bych zklamala synovu důvěru a protože slib je slib…

Jsem upřímně ráda, že jsem mohla být tím vyvoleným svědkem já. Jsem nesmírně ráda, že jsem měla možnost k tomu říct svůj názor a nasměrovat tím jeho další konání. Jsem ráda, že máme za sebou první bolavou zkušenost s pravdou a lží.

Přesto se mi stále dere do mysli: A neměla bych to manželovi říct? Mohou i uvnitř rodiny být tajemství? Ano či ne?

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Kolik % svého platu dáte v létě za zmrzlinu?

30°C ve stínu. Vedro na padnutí. Nechce se vám pracovat, uklízet, vařit. Stejně nikdo nemá na jídlo chuť. Děti myslí

Čtu dál →
sourozenecká žárlivost

Jak na to, když jsou jako kočka a pes

Objevte 3 věci, které dětem pomůžou, aby přestaly žárlit, ubližovat si a dělat naschvály. Ale pozor, ať to nepropásnete.

Čtu dál →

Soutěž: Nečekaná přátelství

Příběhy o zvířátkách mají rády snad všechny děti. Tři knížky, které jsou jich plné, vám chci dnes představit. Jednu

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (37 vyjádření)

  • Padmé

    Ahoj Mari, moc děkuju za Tvé psaní, napsala jsi to pěkně i srozumitelně, neboj :-).
    Taky jsem to řešila (sama se sebou) jako Ty – kladla jsem si otázku, zda si to může rozhodnout dítě samo… Probírala jsem se tím z mnoha úhlů pohledu a pro tentokrát jsem se rozhodla tak, že to tatínkovi řekneme společně (což jsme udělali). Ono není „tajemství“ jako „tajemství“… Určitě v tom hraje roli spousta věcí, věk dítěte, záleží na tom, oč se jedná…

    Teď jsem měla pocit, čistě instinktivně, že se to týká výchovy a tudíž i tatínka.
    Možná mě čekají od mého kloučka v budoucnu jiná „překvápka“ a třeba jednou jeho „tajemství“ zůstane utajeno…

    Tím Ti chci odpovědět na Tvou otázku – ano, myslím si, že ano, může nastat situace, kdy dítě (dospívající dítě, mám na mysli: velké dítě) toužíc po soukromí a přesto po „svědkovi“ událostí bude chtít „tajnosti“ a já je jistě uchovám.

  • Padmé, v první řadě musím napsat, že je to moc krásný článek…..četla jsem ho včera v noci a neměla jsem odvahu nic napsat, dokonce jsem nad tím dnes i přemýšlela…….neumím frázovat, tak to zkusím napsat, tak, jak to cítím………..nevím, dcerka je menší a ještě mě do této situace nepostavila…….nikdy neřekla, neříkej to tatínkovi……takže já poctivá slepice, prostě manželovi všechny úlety dcery řeknu……vím, můžu jí tím v podstatě zklamat nebo nebude mít ke mě důvěru….toho já se bojím……ale cítím jako povinnost, aby o tom tatínek prostě věděl……..takže nemůžu z jistotou napsat, že budu moct někdy v budoucnu, když mě o to dcera požádá to tatkovi neříct……..je to její rodič, takže má v celku právo to vědět, i když mít důvěru dítěte je to nejlepší, co může matka od dítěte mít………..no uvidíme, až malá vyroste a já ti akorát můžu tvůj vztah se synkem závidět, je úžasnej, jak syn, tak ty:-)
    Ale můžu napsat, že třeba od jistých lidí jsem byla kolikrát požádaná, at si to nechám pro sebe a já si to pro sebe nechám, je to něco jiného, než když nás o to požádá dítě???

    Doufám, že jsem to napsala, tak, aby jsi to pochopila, je to téma k velkému zamyšlení, což už jsem díky tobě o tom přemýšlela dnes celý den, než jsem napsala tohle:-)

    Moc, moc ti přeji, aby vám ten krásný vztah vydžel, co nejdéle:-)

  • Lien

    Zuzino, já jsem o tom, cos napsala dlouho přemýšlela a vím, co se myslí spojením milosrdná lež i krutá pravda. Jenže, ať na to koukám, jak koukám, ani pro jednu stranu není lež nikdy milosrdnější než pravda a pravda nikdy krutější než lež. Ale děkuju moc za tvojí větu, opravdu mi dnes v určitém ohledu otevřela oči.

  • Padmé

    Děkuji Vám za Vaše reakce a názory.:-) Jsem ráda, že jste napsaly a těší mě, že se „to řeší“ (tedy diskutuje). Díííky moc.:-)

    Virenko, ono to tak nebývá (nebo spíš nemusí to tak být – vztah mezi matkou a dcerou), já jsem se svou maminkou jako dítě takový vztah neměla, mám ho až teď (jako dospělá). A jinak máš samozřejmě pravdu – dospívání všechno změní – sama jsem zvědavá, jak se tím „prokoušem“.:-)

    Zuzko, jak to dopadlo? Probrali jsme to (všichni dohromady). Manžel sice nejprve „nadskakoval“ a malýho „sprdnul“, ale pak už jsme povídali v klidu… 🙂

    Lien, rozumím Ti, jak jsi to myslela (s tím lhaním). Jen si myslím, že se občas můžeš dostat do situace, kdy je opravdu moudřejší buď chvíli posečkat (tedy mlčet) nebo dokonce i do situace, kdy je lépe pravdu neříct. Můžeš mi věřit, život umí překvapit… a téměř vždy nás zastihne „nepřipravené“… 🙂

    Nejsem zastánce lhaní nebo tajnůstkaření, když to jde a je to vhodné, jsem „pro“ pravdomluvnost.
    Ovšem na druhou stranu – mé zkušenosti mě utvrzují v tom, že ne vždy je všechno černé nebo bílé a ne vždy se vyřčením pravdy daný problém vyřeší… (někdy se může spíš zkomplikovat, vždy záleží na tom, o koho se jedná, jak je mi blízký, čeho se to týká….)

    Přeji krásný slunečný den.
    A ještě jednou děkuji za reakce.

  • Lien v zásadě máš pravdu a já ti přeji aby se ti situace kdy si budeš muset vybrat mezi milosrdnou lží a krutou pravdou vyhnuly.

    Padmé jak tedy dopadlo?

  • Anonymní, proč hlouposti? Tohle je přece velice důležité. Psychický vývoj dítěte je přece velice důležitý a tak jak se bude chovat rodič, tak se bude chovat jednou i dítko. A jde tady přece taky o vztah máma-dítě, aby maminka dítě nezklamala. Já považuji podobné situace naopak za zásadní. Docela se i podobných záležitostí děsím, abych neudělala osudovou chybu.

    Ale opravdu pěkný článek. 🙂

  • Virenka

    Lien, chci jen napsat, že ti rozumím a že se snažím už asi popáté sepsat reakci a vždycky jsem ji musela smazat. Tak radši nic, možná se mi to povede někdy jindy. Budu o tom z tvého pohledu přemýšlet.

    Padmé, jsi citlivá maminka a moc ti ten vztah se synkem přeju. Můj mladší je taky ke mně pevně připoután, pyšní se, že máme stejnou barvu očí a každému se tím chlubí, že je maminčin :)) Ale přes větší citlivost, než to znám se starším, to na tak důvěrné sdělování nevidím, až mu bude tolik, co tvému synovi. Kdybys to nepsala, myslela bych, že toto jde docílit jen mezi matkou a dcerou, tak přeju, ať ti synek jde vstříc pubertě jen pomalu… 🙂

  • Anonymní, jsi ubožačka. Stojíš-li si za svým názorem, aspoň se podepiš, plivnout si jako anonymní je fakt slabošské…

  • Anonymní

    Padmé, ty fakt řešíš hlouposti 🙁

  • Lien

    Ok, upřesním tedy, možná jsem špatně pochopila, pokud dítěti neslíbím, pak samozřejmě nic neporušuju, pokud slíbím a je to „úlet“, musím mu nějak sdělit, že ten druhý je součástí naší rodiny, že slib nedokážu dodržet a co s tím dělat, jinak mít tajemství před druhou polovičkou mi taky nepřipadá dobré, prostě řešit vše společně, ale ne dítěti za zády nebo dokonce ho přesvědčovat o tom, že mlčím jak hrob, nebo že nic nevím. Taky jsem se do této situace ještě nedostala, možná potom budu mluvit jinak, ale teď to vnímám velmi vyhraněně – jako zradu.

  • Peťka

    Virenka mě předběhla a napsala to pěkně. Rodiče jako jednotka, taky to podobně cítím.

  • Peťka

    Lien, u nás třeba platí, že pokud dítko provede něco vážnějšího, automaticky se přizná (nebo i nepřizná) oboum rodičům. Je to stejné, jako v případě, kdy se přijde pochlubit s nějakým úspěchem. 🙂
    A já si myslím, že na řešení vážnějšího problému jsou dva rodiče a oba mají právo vědět, co se děje.
    V tomto případě, třeba Padmé manželovi nic neřekne, ten pak náhodou potká učitelku, ta o dávném „problému“ prohodí slůvko a tatínek bude koukat jak z jara?
    Spíš bych se zamyslela nad tím, proč má dítě potřebu něco zatajovat před druhým rodičem. A mluvím tady o vážných věcech, ne o běžných záležitostech.

  • Virenka

    Lien, pokud slíbíš. Já jsem byla v podobné situaci jedinkrát a dala jsem si dobrý pozor, abych neslíbila… Za sebe nevnímám jako roztroubení sdílení v rámci dvojice já-on. My jsme jako rodiče jednotka a jsou věci, o kterých když si nepromluvím, můžu vidět a řešit pěkně zcestně. Na druhou stranu, neřekla bych nikdy mimo naši dvojku, prarodičům, známým, sousedům, v práci a tak.

    Jestli chápu to, o čem píšeš ty… u nás, když záleží na daném slově, říkáme si to, podáváme si na to ruku. Slib daný na „čestné slovo“ bych porušit nedovedla ani ve vztahu k manželovi. Ale to náš devítiletý ještě nikdy takové tajemství neměl, aby vyžadoval mlčenlivost…

  • Ok, holky, beru námitku o úplném prozrazení zpět. Padmé, pokud jsem byla moc ostrá, promiň. Je fakt, že ještě podobná tajemství neřešíme vzhledem k věku prcka a teprve to přijde. Ale z pohledu dítěte si vzpomínám, jak mě vždycky strašlivě mrzelo, že si šuškandu mezi mnou a mámou málokdy nechala pro sebe a ač táta nahlas nic neřekl, vždycky jsem to na něm poznala, že ví… 🙁

    A pokud jste se už během pár dní posunuli zase o kus dál, paní učitelka se už nezlobí a je všechno vyřešeno, je to fajn… 😉

  • Lien

    Je pravda, že já „starší“ dítě nemám, ale dost mě překvapuje, kolik lidí považuje za samozřejmé dítěti lhát. Pro mě totiž to, že dítěti slíbím, že něco neřeknu, vzápětí to roztroubím a navíc se i druhá strana tváří, že nic neví, nic jiného než sprostá lež není. A to jak ze strany, která něco prozradí, tak ze strany, která dělá, že o tom neví.

  • Peťka

    To je fajn. 🙂

  • Padmé

    Peťko, to není „obhajoba“, jestli to přes ty písmenka není znát, tak to píšu: jsem v pohodě a v klidu :-).
    Psala jsem svůj předchozí komentář jako reakci (nebo jako odpovědi) na dotazy holek.
    Příklad: Lien zmínila paní učitelku – a já s ní naprosto souhlasím, vnímám to stejně, že je to důležité, aby se to vysvětlilo… atd.
    🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist