Nejneobhospodařovávatelnějšími – „Žiju tobě navzdory!“

Učiň kozla zahradníkem, tak to sedí. Jsem neuvěřitelný rostlinokaz. O zahrádku a květinky jsem se v minulosti nijak příliš nezajímala, nebylo toho zapotřebí, bydlejíce v paneláku, nemaje zahrádky ni parapetu „aspoň na muškáty“. Rostlinky v naší domácnosti přicházely a odcházely – tedy, HLAVNĚ odcházely, zatíženy mou nevšední (ne)péčí, řka: „radši zhebnu, než tady zůstat“…

Neničím rostliny nikterak úmyslně. Pořizuji si je vždy s předsevzetím, že tahle to zvládne, ta to přežije. Nu, je jich poskrovnu. Navzdory všem zahrádkářským příručkám a dobrým radám mně nejlépe roste to, o co se nejméně starám. Jakákoliv rostlina, která se ocitne v mé blízkosti, je postavena před hotovou věc. „Jestli si to nezaslouží, nebude žít.“ Nutno podotknout, že snažit se musí opravdu moc. Zapomínám zalévat, ale na to se dá, jste-li květina, po chvilce tréninku, i zvyknout. Nějaká hnojiva a jiné vychytávečky, to u nás doma nikdy nebylo. Ani nevím, jak se pozná kyselá půda od zásadité, plísně a houby nerozlišujeme, děláme, že je nevidíme.

Takto jsme úspěšně odrovnali vzrostlý Fikus Benjamínek a nesčetné množství kvetoucích kaktusů. Zajímavé je, že květiny, které nemám ráda, přežívají nejdéle. Například, taková Difenbachie. Za prvé, ani nevím, jestli se tak opravdu jmenuje. Za druhé – UŽ TO JMÉNO!! Za třetí – je jedovatá. Za čtvrté – jedovatě i VYPADÁ. Chudinka, nikdy mi nic neudělala, a když se mi dostala pod ruku – někdo ji doma nechtěl, měla to spočítané. (Jsem v tom ale trochu nevinně, převážnou část popravy měl na svědomí náš kocour a pes.)

Každé jaro natěšeně vyhlížím v obchodech barevné stojany s kvetoucími sáčky a utrácím nehorázné prachy za kytky, které ani nepřežijí sezonu. Měla jsem pocit, že ty rostliny, které se vyznačují především svojí užitečností (zelenina, bylinky), budou mít větší šanci na přežití, ale je to tak „fifty-fifty“.

Zrovinka před chvilkou jsem koukala na zahradu.
Máme tam jahody – DVĚ a zelené. Drží se statečně. Jejich matky jsem vykopala mezi nálety na jedné opuštěné zahradě. Dále se tam nachází hrášek. Letos se mu daří opravdu skvěle. Je ho mnoho a je velice chutný. Což je, pravděpodobně, důvod, že to u nás NIKDO NEŽERE!!! Hlavně tedy ne ty DĚTI, když HLAVNĚ kvůli nim to přece člověk dělá, že jo … Krásně se nám chytily maliny, ostružiny a černý rybíz. Červený rybíz to pomalu vzdává, asi ví, že je tam jenom kvůli manžovi, který prohlašuje, že by se v rybízu „užral“ a hlavně, ať je ho HODNĚ, a pak ve finále sní jednu misku za rok. Vlašský ořešák, dovezený od dědy z Mostu, to má už nejspíš za sebou. Asi mu nesvědčí ten čerstvý horský vzduch. (Nebo ten krtek, který se nám podhrabal pod barákem až do koupelny? No, nic, problém je stejně – kočkovitě – odstraněn, chcíplého krtka jsem, na lopatě, vynášela ze zahrady minulý týden.)

Bylinky u nás obstojí jak kdy a jak které. Máta a meduňka, které se až doposud nádherně košatily ve stínu netěsnící senkrovny, se po přesazení, aby mi je „rekonstrukční“ bagr nezničil, poručily pánubohu. A mám zase prd. Teda, někteří spíš „prdy“, protože NA TO byla ta máta vážně úžasná.
„Šmitlink“ někde vydržel a někde ne. V místech, kam ho chodí pravidelně zakusovat náš boxer, roste nádherně, nemohu ho však použíti, je poněkud žlutý.

Nejlépe se u nás daří citronovým a mandarinkovým peckám, vyplivnutým do truhlíku. Tyhle rostlinky se drží už pátým rokem a vypadá to, že to nevzdají. Jo, a taky aloe naznačuje, že jí ta moje „péče“ náramně vyhovuje.
Nedávno přišel manžel s tím, že si přikoupíme kousek pozemku, abych si tam mohla založit zeleninovou zahrádku a SKLENÍK!!! Směju se ještě teď (((((((((((((-:

A co vy, děvčátka, jak vám to roste, listuje, kořenuje a zelenatí??(((((((((-:

Napsal/a: Bramborka