Kdo je Bůh?

Rubrika: Výchovné tipy

459937_quietness_2Tuto otázku si po staletí kladou nejen teologové, ale i obyčejní lidé, vy, já…. a z různých reakcí a rozhovorů soudím, že nás opravdu není málo….
Pro někoho je Bůh Něco kolem nás…. vyšší moc, energie, síla přírody… možná a svým způsobem od všeho trochu. I když – ono je výstižnější věřit v Boha jako v někoho konkrétního, než se rozplynout v nicneříkajícím „něcismu“ (jak to nazval jeden známý kněz 🙂 )…Zkusme se podívat na Boha křesťanů.
Pro Židy byl Bůh – Jehova – někdo, jehož jméno nebyli ani hodni vyslovit. Někdo veliký, hrozný, někdo, kdo přicházel jako mstitel, kdo za ně bojoval ve válkách, kdo smetl faraonovo vojsko do moře.
Ježíš nám říká, že Bůh je Láska, náš Otec. Dobrý Otec. Někdo, skrze něhož vše povstalo, Tvůrce, milující dokonalá bytost. Bůh, který nepřichází ani ve vichru, ani v bouři, ani v jiných živlech…ale přirovnává ho k mírnému vánku, který zaslechneme pouze tehdy, když se sami v sobě ztišíme…
Ono je těžké představit si někoho jako Lásku…

Ráda bych vám tento příměr představila na jednom biblickém příběhu – příběhu o marnotratném synovi. Můžete si jej najít v Lukášově evangeliu – LK 15, 11-32. Vypráví o otci, který měl dva syny. Mladšího přestalo bavit žít v otcově domě a pracovat, proto otce požádal, aby mu dal část majetku – dědictví – které připadá na něj. Pak odešel do cizí země, kde svůj díl majetku prohýřil v nevěstincích a propil. Když už neměl ani co jíst, přijal práci u jednoho sedláka – pásl vepře. Ale i tak měl velký hlad a živil se jen lusky, které žrali vepři. Šel do sebe a řekl si: „I ten poslední nádeník mého otce má chleba nadbytek a já tu hynu hlady. Půjdu, odprosím svého otce a budu u něj pracovat jako nádeník.“

Otec svého syna denně vyhlížel a když ho uviděl přicházet, rozběhl se mu naproti a objal jej. Syn mu padl k nohám a řekl: „Otče, nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Přijmi mě proto jako svého služebníka.“ Ale otec zavolal sluhy a nakázal jim: „Přineste drahý oděv a opánky, na ruku mu dejte prsten a zabijte vykrmené tele… a radujte se, neboť tento můj syn byl mrtev a znovu žije, ztratil se a je znovu nalezen.“
To se ovšem nelíbilo jeho staršímu bratrovi. Stál uraženě venku a odmítal jít dovnitř. Vyčítal otci, že on nikam neodešel, poctivě denně dřel, aby rozšířil rodinný majetek – a TENTO, který prohýřil všechno, co dostal, se teď veselí. A otec mu shovívavě domlouvá: „Synu, všechno co je mé, je i tvé, jsi tady doma a jsi můj milovaný syn. Ale tvůj bratr byl mrtev a zase žije…“

Tolik tento příběh. Docela obyčejný – z dnešního pohledu. Ovšem je nutno se na něj podívat v kontextu doby, ve které jej Ježíš vyprávěl. Tehdy, jak známo, vládl v židovsých rodinách patriarchát. Otec byl doma „vládcem“. Neexistovalo, aby dítě – syn – požadovalo něco tak opovážlivého, jako svůj díl majetku ještě za otcova života. Jakoby tím říkalo, že otec pro ně zemřel – a to byla velká potupa a ostuda pro každého rodiče. Přesto otec bez námitek díl majetku synovi vydal.

Dále – syn svůj díl majetku v krátké době prohýřil – a to způsobem docela šíleným i na dnešní dobu – a že ten díl majetku asi nebyl zrovna malý. Nakonec syn skončil jako pasák vepřů – namítnete, práce jako každá jiná. Omyl – vepř byl a je pro Židy nečisté zvíře – a nečistý je i ten, kdo vepřové pojídá. Takže pro onoho syna opravdu hodně potupná lekce – už tím, že nemá dosytosti ani toho žrádla, které žerou jen nečistí vepři. Syn tedy jde do sebe – pozná svůj omyl a chce svůj hřích odčinit tak, že bude pro otce pracovat, ne jako syn, ale jako služebník.

Vrací se domů… a otec? Denně svého syna vyhlíží – syna, který jej tak potupil a který by pro každého jiného otce byl mrtev (tak, jako dal syn najevo otci, že je pro něj mrtev). A poslední, na tehdejší dobu naprosto nemyslitelná věc – otec BĚŽÍ vstříc svému synovi. Krok, který otec nikdy neudělal ani v případě, že by nedošlo k tak osudné roztržce jako v tomto případě. Potupný krok pokorné lásky – bezmezné lásky otce k synovi. A otec nejen že mu běží naproti, ale PŘIJÍMÁ JEJ ZPĚT JAKO SVÉHO SYNA.
V tomto kontextu už možná chápeme trochu lépe, jakou lásku měl Kristus na mysli. Bezmeznou, odpouštějící, nekonečnou.

A další důkaz lásky Boha k nám – „dal svého jediného syna na smrt, aby nás zachránil.“ Kdo z nás by byl schopen obětovat své dítě za život někoho jiného?

Dalším problémem možná bývá slovo Otec – křesťanští psychologové tvrdí, že přijmout Boha jako milujícího Otce mají problém především lidé, kteří nikdy ve vlastní rodině milujícího otce nepoznali – ať už proto, že chyběl úplně, nebo proto, že otec byl despota, tyran, člověk s příliš velkými nároky, člověk, který neumí projevovat city druhým….

Ostatní synonyma pro Boha už pro nás jsou vcelku pochopitelná – Stvořitel, Všemohoucí… atd.
Každopádně bych ráda vyvrátila představu senilního dědečka na obláčku, jak klimbá nožičkama a přitrouble se usmívá – a mne si ručičky nad tím, jak dobře tento svět udělal.
Naopak – mám za to, že Jeho síla je ohromující a ve svém díle neustává… naopak tvoří pořád.

A kdo je Bůh pro mě? Opravdový milující Otec, Někdo, před kým mám přirozený respekt, ale zároveň vím, že není NIC, co by mi neodpustil, když o to budu já sama stát, a že všechno, co se v mém životě děje, (ať už to dobré nebo to zlé) má svůj důvod – a většinou velmi záhy poznávám, že velmi dobrý důvod. Naučila jsem se Boha ze svého rozhodování a života nevyčleňovat (ono to ani dost dobře nejde) – naopak, žít s Ním – jakkoliv to zní nepochopitelně – je pro mě velmi osvobozující. Ano – pro někoho jsem možná slaboch, který se bojí žít svůj život sám, který musí mít nějakou berličku… ale tak to není.
Pro mě je život s ním jako cesta s někým, komu důvěřuji a na koho se můžu spolehnout – nejsem nikdy sama a i kdyby se na mě vykašlali úplně všichni – on ne. A to je pro mě velmi důležité.

Tak – vyčerpávající teologickou odpověď na otázku Kdo je Bůh jste ode mě nedostali…. jen jste dostali malé biblické přiblížení a odpověď na otázku, kým je Bůh pro mě… 🙂

Napsal/a: Ájík

Toto taky stojí za přečtení!

Odvrátí nachlazení, pomohou při alergiích

Občas to vypadá, jako by se proti nám naše prostředí spiklo: pokud nás zrovna netrápí smogová situace z dopravy, přijdou

Čtu dál →

Recenze: Valentýnka a narozeniny

Ivana Peroutková píše nádherné příběhy pro děti. S jejími knihami se setkávám už poněkolikáté. Její příběhy o Aničce mě velice

Čtu dál →

Leona Kysilková: Chci z kluků vychovat samostatně myslící jedince

Leona se přiznala, že byla policajt a že veškeré snahy o výchovu bez křiku, příkazů, zákazů a uplácení u

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (58 vyjádření)

  • Kekunko, krásně napsáno… .děkuji 🙂
    Ano, máš úplnou pravdu, někdy po nás chce Bůh něco, čemu nerozumíme, ale snažit se plnit jeho vůli je nakonec to, co je pro nás dobré… nechce nás mít nešťastné, naopak.
    Ale někdy je ten náš pohled příliš krátkozraký…
    A o fanatických věřících mi nemluv, mám s nimi bohaté zkušenosti :((( A to je to, co mě trápí… tyhle „chodící reklamy katolické církve“ – o těch dobrých, laskavých, Bohem naplněných lidech se moc neví… bohužel.

  • kekunka

    Ájíku, krásný článek. 🙂
    Pro mnoho nevěřících jsou věřící slaboši, ale já si myslím, že to tak není. Třeba jen Marie – to, že přijala a stala se matkou Krista, byla od ní oběť. Věděla, jak se na ni bude její okolí dívat – na těhotnou, svobodnou ženu!
    Nebo mám jednu věřící kamarádku. Od mala toužila jít studovat jednu konkrétní školu. Snažila se na studium i připravit – věnovala svůj volný čas koníčkům, které ji vysněnému cíli přibližovaly. Předtím, než si podala přihlášku na VŠ, modlila se k Bohu. Vůbec nečekala, že by si mohla dát přihlášku na jinou školu, spíš to bylo jen tak, aby se neřeklo. Jenže tehdy k ní Bůh promluvit a ona věděla, že Bůh si přeje, aby šla studovat jiný obor, na hony vzdálený jejímu vysněnému. Dlouho sama se sebou musela bojovat, ale nakonec na tu druhou školu šla. K jejímu velkému překvapení zjistila, že je to přesně to, co ji naplňuje, našla se v tom. Pochopila, proč si Bůh přál, aby šla studovat právě tohle. To, že Ho poslechla, ji stálo hodně přemáhání, hodně vnitřního boje.
    Věřit v Boha není vždy jen procházka růžovou zahradou. Bůh od nás může chtít rozhodnutí, která se nám nelíbí. Věřit v Boha někdy chce pořádnou sílu. Hlavně v situacích, kdy se nám děje něco zlého.

    Také bych si přála, aby mezi věřícími a nevěřícími bylo více tolerance. Aby věřící byli věřícími ve svém srdci, ne jen v puse. Není pak divu, že nevěřící s nimi mají takové zlé zkušenosti jako Matilda.
    Já sama jsem věřící, ale plně chápu babofku i Matildu. Největších podrazů se mi dostalo od fanatických věřících, od lidí, kterým jsem důvěřovala a považovala je za své přátele. 🙁

  • Anonymní

    už to nepotřebuju vědět, omlouvám se všem
    Jana

  • Jovanko, díky 🙂
    Bramborko – krásná slova – oboje 🙂 Já tenhle film bohužel neviděla, ale slyšela o něm… minimálně pointa byla skvělá :))
    Děkuji 🙂

  • Anonymní

    když u mě je problém, že já tím dávám najevo nesouhlas s rodiči – jsou moc ambiciozní a chtějí po mě at studuju vysokou školu, která se mi zdá moc náročná, ale hlavně – nebaví mě a nenaplnuje, a jinou možnost nemám
    proto jsem taková. modlím se k Bohu, aby se to brzyzměnilo
    Jana

  • Jovanka

    Janinko, to určitě nikoho nenapadlo, ale každý má právo říct o sobě jen to, co sám uzná za vhodné.
    A nikdo Ti nemůže říct o sobě úplně všechno, protože úplně všechno o sobě ani sám neví….
    Raduj se z toho, co máš, a tomu ostatnímu dej čas 🙂

  • Anonymní

    děkuju, Jana, jinak mě vůbec nenapadá jak bych tuto informaci mohla zneužít, ani bych to nikdy neudělala – potřebuju někoho, kdo by mi důvěřoval a řekl mi o sobě úplně všechno, nikoho takového nemám, hrozně mi to chybí, tak pořád hledám
    Jana

  • Jovanka

    Janičko, dovol Ájíkovi zachovat si trochu soukromí prosím 🙂 Zkoušky určitě zvládneš, budu Ti držet palce; pak dej vědět, jo? 🙂

  • Bramborka

    „Bůh mi holuba i střechu vzal..“
    „Tak se předveď,o, ukrutný ranaři..“

    versus

    „Jak mám přesvědčit lidi,aby mne milovali a přitom si zachovali svobodnou vůli?“

    To se mi teď tak nějak vybavilo při čtení komentářů (z filmu Božský Bruce) – zdánlivě nesouvisí…

    Alenko, moc krásný článek a myslím, žes to vyjádřila naprosto přesně.

  • Jano, odpovím vám jen jednou větou – nežiju v Havířově.

  • Anonymní

    Ajíku, jinak já bych na té informaci toklik netrvala, chtěla jsem at mi to napíšete na email proto, že když se to nedozvím, nebudu se moct na nic soustředit – mám ted před zkouškama a ráda bych je udělala, a když se nedozvím všechno co chci vědět, nemůžu se soustředit na učení – po zkouškovém období už bude všechno dobré
    Jana

  • Holky, ale to je právě to, co nechci… nebo nemám ty ambice – někoho přesvědčovat, že JEN a pouze ta MÁ víra je ta správná a vy ji musíte přijímat…. to nejde.
    Chtěla jsem vám tímto jen trochu vysvětlit některé křesťanské pojmy, náhled a říct vám, co to dává mě osobně…. jak už jsem psala jinde, každý má svou cestu – a taky svou svobodnou vůli, pro co se rozhodne. A kdyby se zamyslela jen jedna z vás tady, je to hodně a jsem za to ráda.
    Horempádem… je hodně těžké odpovědět na tvé skryté otázky… i tvá babička má svou cestu a nevím… může se modlit za svého syna, ale i on má svou vůli a jestliže se rozhodne pro to, co dělá…. i my máme v rodině někoho podobného. A asi opravdu nejde, aby celá rodina byla jen zbožná a věřící a úžasná… ale je to RODINA, musíme ji brát a přijímat se všemi členy, i s těmi, které zrovna nemusíme (a tak podobně vnímám i církev, která ve své podstatě dobrá je, ale také ji tvoří nedokonalí jedinci, kteří sem tam pokazí co se dá – proto se jí ještě nezřeknu).
    A synonymum pro války – cokoliv ve své fundamentalistické podobě je špatné – tedy i víra. Bůh dal zemi mír a oni si vybrali válku – je proto špatný Bůh? Dal lidem svobodu a tohle jsou výsledky, bohužel.
    Virenko – pojem Božská jednota je moc hezký a myslím, že rozumím, ba podobně vnímám Trojjedinost.

    Jano – já vím a myslím na vás 🙂

  • Horempádem

    Ajiku, tvé články jsou pěkné a dáváš si s tím práci.

    Jak už jsem psala, větší část mé rodiny jsou katolíci. Čili lidé věřící a nutno podotknout hooodně věřící. Má babička mi občas vyčítala, že mě rodiče k víře lépe nevedou a že nesdílím jejich hodnoty.

    Oni se modlí, chodí do kostela, věří v odpuštění, zpovídají se ze svých „hříchů“, čekají na rozhřešení a očekávají, že po své smrti budou spaseni.

    Má babička je neuvěřitelně silná žena. Její život nikdy nebyl lehký. Žila většinu života v chudobě. Mladá se provdala a to za muže, který jí nebyl zrovna dobrým manželem. Žila s ním až do jeho smrti a možná to, že to vydržela bylo z části dílem, že věřila, že bude vykoupena za své utrpení. Má pět dětí. Modlí se za ně. Ne všichni se mají dobře. Jedno z jejích dětí propadlo alkoholismu. To že se za něj modlí, aby se z toho dostal, nijak nepomáhá. Ona trpí, bojí se, ale fyzicky ani ona, ani jeho nejbližší rodina, s tím nic nedělají. Čekají snad, až to za ně udělá bůh?

    Nevím, jaké vykoupení čeká na mou babičku a čeho se od boha po své smrti dočká. Nicméně já bych byla raději, abych jí viděla ještě za jejího života šťastnou a to po zásluze.

    Bohužel tě nepotěším. Nevěřím v boha a ani tvé pěkně a srozumitelně napsané články, ve mě nevzbuzují vůbec žádnou touhu se nad tím zamyslet.

    Vůbec k víře jako takové jsem skeptická a nedokážu jí vstřebat. Víra je pro mne synonymem pro války, rozpory a pro mne naprosto nepochopitelné činy.

    Pokud potřebuji pomoci, tak mi pomáhají lidé, které o pomoc případně požádám. Neposílá je za mnou bůh. Pokud mě někdo žádá o pomoc a je to v mých silách, tak to také není bůh, který by mě oněm lidem přihrál, ale je to moje svobodná vůle jim pomoci.

    omlouvám se přišel manžel a přerušil mi tok myšlenek, tak příště 🙂

  • Anonymní

    nebo Ajíku, jestli mi to nechcete napsat tak nepište, ale asppon se za mě modlete, at se uzdravím – s tím autismem a Aspergerovým syndromem se opravdu nedá žít
    Já se taky modlím, myslím si, že mi Bůh docela pomáhá
    děkuji Jana

  • Anonymní

    Ájíku, tak mi napište na email odkud jste, jestli to tady nechcete psát veřejně
    mnoznecislo@seznam.cz

  • Virenka

    Ájíku, článek je hezký, stejně jako předchozí. Moje problémy s křesťanstvím nikam neposunul, ale to jsem nečekala. K Bohu – moje cítění se neblíží vůbec Otci, dokonce ani ne Matce, pojem Božská Jednota, který používali původní austrálci, je mi nesmírně blízký a uchopitelný a tak nějak to cítím. Něco, čemu je cizí jednostranný pohled, co obsahuje všechny kvality zároveň… No, taky mi dělá potíž to popsat…

    Matildo, k tvé popsané zkušenosti s člověkem, který žije ve vlastním bludu, že je mu ubližováno a přitom ubližuje sám – je velmi pravděpodobné, že dotyčná osoba si myslí totéž o tobě a máte vlastně tím ten problém společný. Taky jsem zažila a vší silou se snažím o pohled z té strany, že dotyčný člověk toto pochopení prostě nemá, není mu nyní dostupné. Jednoho dne dojde dál a potom ho získá. Jsem ochotná ho přijmout i teď, dokud ho nemá, a pokud vehementně nepokračuje ve škodách dál, odpouštím hned. Ale lehké to není, hlavně když jsou ve hře i moje děti, které mám zároveň chránit. Já si ale myslím, že právě tuhle zkušenost jsem potřebovala, abych se ty lidi a jejich lidské chybování – zatvrzelost, ublíženectví apod. – naučila přijímat. Když mi to nepůjde poprvé, přijde začas zkušenost další. Nutit se do něčeho nemá cenu, vím, že to musí být opravdové, z mého nitra. No, nevím, možná ještě potřebuju i další podobné zkušenosti…

  • Holky, teď jsem narazila na http://www.vira.cz – Abeceda víry na internetu… na článek O.Praem. Zemka – Proč mám dnes věřit v Boha… asi třetí článek odshora 🙂
    Je tam tak hezky popsáno, nakolik je víra v Boha osobní a nesdělitelnou skutečností…

  • Jani, to bych si, s dovolením, nechala pro sebe 😉

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist