Moje zpověď IV

Na první pohled to tak nevypadá, ale vlastně jsem celkem uzavřený člověk. Naučila jsem se své problémy řešit jen sama v sobě. Ale už mohu říct, že to umím i bez bolesti…

Asi je to divně napsané, že? Je to tak. Umím řešit své starosti a nebolí mě to. V člověku se postupně může hromadit tolik strachu, vzteku, stresu, beznaděje…. A také je schopen to dlouho ustát, jenže i tento pohár není bezedný.

Přemýšlím, kde jsem vůbec ten starý tupý kapesní nožík našla. Nejsem si jistá, ale možná v nějakém haraburdí ve sklepě. Fakt nevím, ale líbil se mi. To právě tato malá a na dotek chladná šedivá věc se mi měla stát doslova „přítelem“. Ne, není to divné. Ten nožík mi opravdu pomáhal. Jasně, způsob nebyl právě šťastný, ale dnes chápu ty, kteří se k něčemu takovému uchýlí.

Nevím, kdy to začalo. Určitě to ale bylo z nějaké hádky. Já pak měla vztek. V některých věcech bych nemusela být objektivní, určitě i já jsem dělala dost hloupostí. Na druhou stranu, každý člověk musí ze sebe dostat to, co ho trápí. Ať je to jakkoliv. Dnes vím, že pokud například řeknu něco dceři a jí se to nelíbí, musí svůj vztek určitým způsobem ventilovat. Nechci, aby to musela řešit jako já. Až bude starší, ať si třeba pustí raději nahlas hudbu, nebo ať prostě mrskne polštářem. Ať svůj vztek ze sebe dostane.

Já tohle udělat nemohla. Prostě jsem vzala nožík, a i když byl tak neskutečně tupý, udělala jsem jednou první „čáru“. Ten kdo si tohle neprožil, nepochopí, že se opravdu dostaví neskutečné uvolnění. Skoro až euforie. Možná si někdo bude myslet, že jsem nějaký blázen. Ale tohle je prostě „řešení“ pro tu chvíli. Postupně se to začalo stávat pravidlem. Já sama jsem si uvědomovala, že se mě najednou týká to děsné slovo – sebepoškozování. Ale uměla jsem si zdůvodnit, proč to dělám, v jakých chvílích to dělám, co mi to v onu chvíli přináší za úlevu, ale i to, že bych to dělat neměla. Nebyla jsem žádný blázen, psychopat, jen to prostě byl jediný způsob, jak ventilovat vztek a tak… aniž by o tom někdo věděl, aniž bych za nějaký prudký výlev mohla dostat výprask. Tohle byl jen a jen můj svět, do kterého jsem nikoho nepustila, do kterého jsem nikoho nezasvětila.

Vždycky to odnesla jen levá ruka. Nebylo účelem si ublížit na životě, to mě nikdy nenapadlo, neměla jsem žádné sebevražedné myšlenky. Ani jednou jsem se tím nožíkem nepřiblížila k žíle. NIKDY. Chtěla jsem prostě jen vědět, jestli tělo je bolestí stejně tak otupělé jako duše. Kdo ví, možná jsem se tím chtěla trestat sama. Co ale vím je, že jsem cítila i fyzickou bolest a vlastně jsem byla ráda. S každou kapkou stékající krve, jakoby ze mě odcházelo to zlé, co jsem v sobě právě měla.

Nikdo si toho nevšiml. Ruku jsem jednou dokonce měla skoro posetou drobnými řeznými rankami. Teď na ruce jsou už jen jizvy, které mě usvědčují. Čtyři z nich jsou lehce viditelné. Ostatní se dobře zhojily, ale při pozorném pohledu na ruku jsou vidět také.

I to je věc, kterou jsem chtěla napsat. A to hlavně proto, abych upozornila rodiče. Myslíte si, že tohle vaše dítě nikdy nemůže napadnout? Omyl, stačí, aby bylo jen o trochu citlivější než jiné děti. Stačí hádka, byť hned přejde, mezi rodiči a dítě to nese kolikrát velmi zle. Navenek na něm nemusíte poznat vůbec nic. Dokonce stačí i vliv ve škole, špatné kamarádské vztahy se spolužáky. Prostě důvod přijde odkudkoliv. Chtěla jsem tím říct, že naše děti musíme opravdu vnímat. Některé pro nás banality, co děti říkají, bychom neměli brát na lehkou váhu. Oni se nám kolikrát snaží něco říct, ale pokud se pak setkají s naším podceňováním situace, může to být pro dítě zásadní!

Já ze svého pohledu dnes vím, že to, co jsem dělala, bylo špatné, ale na druhou stranu dobré v tom, že vím, že si dám sakra pozor, abych nikdy nepodcenila náznaky, pokud mé dítě bude mít problém.