Na první pohled to tak nevypadá, ale vlastně jsem celkem uzavřený člověk. Naučila jsem se své problémy řešit jen sama v sobě. Ale už mohu říct, že to umím i bez bolesti…
Přemýšlím, kde jsem vůbec ten starý tupý kapesní nožík našla. Nejsem si jistá, ale možná v nějakém haraburdí ve sklepě. Fakt nevím, ale líbil se mi. To právě tato malá a na dotek chladná šedivá věc se mi měla stát doslova „přítelem“. Ne, není to divné. Ten nožík mi opravdu pomáhal. Jasně, způsob nebyl právě šťastný, ale dnes chápu ty, kteří se k něčemu takovému uchýlí.
Nevím, kdy to začalo. Určitě to ale bylo z nějaké hádky. Já pak měla vztek. V některých věcech bych nemusela být objektivní, určitě i já jsem dělala dost hloupostí. Na druhou stranu, každý člověk musí ze sebe dostat to, co ho trápí. Ať je to jakkoliv. Dnes vím, že pokud například řeknu něco dceři a jí se to nelíbí, musí svůj vztek určitým způsobem ventilovat. Nechci, aby to musela řešit jako já. Až bude starší, ať si třeba pustí raději nahlas hudbu, nebo ať prostě mrskne polštářem. Ať svůj vztek ze sebe dostane.
Já tohle udělat nemohla. Prostě jsem vzala nožík, a i když byl tak neskutečně tupý, udělala jsem jednou první „čáru“. Ten kdo si tohle neprožil, nepochopí, že se opravdu dostaví neskutečné uvolnění. Skoro až euforie. Možná si někdo bude myslet, že jsem nějaký blázen. Ale tohle je prostě „řešení“ pro tu chvíli. Postupně se to začalo stávat pravidlem. Já sama jsem si uvědomovala, že se mě najednou týká to děsné slovo – sebepoškozování. Ale uměla jsem si zdůvodnit, proč to dělám, v jakých chvílích to dělám, co mi to v onu chvíli přináší za úlevu, ale i to, že bych to dělat neměla. Nebyla jsem žádný blázen, psychopat, jen to prostě byl jediný způsob, jak ventilovat vztek a tak… aniž by o tom někdo věděl, aniž bych za nějaký prudký výlev mohla dostat výprask. Tohle byl jen a jen můj svět, do kterého jsem nikoho nepustila, do kterého jsem nikoho nezasvětila.
Vždycky to odnesla jen levá ruka. Nebylo účelem si ublížit na životě, to mě nikdy nenapadlo, neměla jsem žádné sebevražedné myšlenky. Ani jednou jsem se tím nožíkem nepřiblížila k žíle. NIKDY. Chtěla jsem prostě jen vědět, jestli tělo je bolestí stejně tak otupělé jako duše. Kdo ví, možná jsem se tím chtěla trestat sama. Co ale vím je, že jsem cítila i fyzickou bolest a vlastně jsem byla ráda. S každou kapkou stékající krve, jakoby ze mě odcházelo to zlé, co jsem v sobě právě měla.
Nikdo si toho nevšiml. Ruku jsem jednou dokonce měla skoro posetou drobnými řeznými rankami. Teď na ruce jsou už jen jizvy, které mě usvědčují. Čtyři z nich jsou lehce viditelné. Ostatní se dobře zhojily, ale při pozorném pohledu na ruku jsou vidět také.
I to je věc, kterou jsem chtěla napsat. A to hlavně proto, abych upozornila rodiče. Myslíte si, že tohle vaše dítě nikdy nemůže napadnout? Omyl, stačí, aby bylo jen o trochu citlivější než jiné děti. Stačí hádka, byť hned přejde, mezi rodiči a dítě to nese kolikrát velmi zle. Navenek na něm nemusíte poznat vůbec nic. Dokonce stačí i vliv ve škole, špatné kamarádské vztahy se spolužáky. Prostě důvod přijde odkudkoliv. Chtěla jsem tím říct, že naše děti musíme opravdu vnímat. Některé pro nás banality, co děti říkají, bychom neměli brát na lehkou váhu. Oni se nám kolikrát snaží něco říct, ale pokud se pak setkají s naším podceňováním situace, může to být pro dítě zásadní!
Já ze svého pohledu dnes vím, že to, co jsem dělala, bylo špatné, ale na druhou stranu dobré v tom, že vím, že si dám sakra pozor, abych nikdy nepodcenila náznaky, pokud mé dítě bude mít problém.
Napsal/a: kathy
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Ahojik vsem,
pokracovani bude, prave jdu tvorit dalsi cast. A bude tam samozrejme i to jak to dopadlo s ucitelem. 🙂 momentalne jsem marodila ja i mala tak jsem nemela ani moc naladu psat, takze bude trosinku pauza nez to napisu a poslu na schvaleni… takze prosim strpeni … 🙂
Jinak vsem vam dekuji za podporu, je zvlastni si vse znovu v hlave a v dusi prehravat, ale ja jsem opravdu dosti uzavreny clovek a moc veci ze sebe neumim dostat, nebo spise se s tim sverovat, k tomu abych napsala tohle vsechno jsem se prinutila, abych mohla za vsim „zavrit dvere“. Takze jeste jednou dekuji. I za to, ze vas to zajima a ze to ctete.
Kacka
Prošla sis hodně složitým obdobím a já doufám, že jsi z toho venku. O sebepoškozování toho vím taky docela dost – i když ne z vlastní zkušenosti nebo z blízkého okolí, spíše ze zážitků během studia nebo pak z praxe. Asi máš v sobě velkou sílu překonat vše špatné, co tě kdy v minulosti potkalo. Zvědavost mi nedá, jak to dopadlo s tím tvým učitelem? Bude další pokračování tvého článku?
Karamelo, to je možná fakt, že se takové situace mohou řešit i jinak, ale např. v případě mojí příbuzné: v dětském věku si nejprve neuvědomovala, proč jí to přináší takovou úlevu a když z toho měla „rozum“ bylo to silnější než ona – jedná se v podstatě o závislost. Každý jsme jiný a každý řešíme své problémy jinak, tím samozřejmě nechci říct, že tato varianta je tou správnou. Jenže než se dostane takový človíček právě k lidem s pomocnou rukou, tak naráží na spoustu nepochopení.
Jediné co možná člověk pro své dítě může udělat, je, naslouchat a nepodceňovat byť jen pro nás nepodstatné problémy.
katuško o jééé brrr…psychika člověka je zvláštní věc…že Ti úlevu na dušičce přinášela bolest fyzická….vůbec si to neumím představit,co si musela prožívat…já osobně mám z nožů hrozný respekt a možná až fóbii z bolesti pořezáním…dobrovolně bych se sama neřízla…i když říkám fakt nevím co to pro Tebe muselo být…
Možná bych jen vypíchla,že taková cesta řešení problému není dobrá a pokud tohle čte někdo,s podobným problémem je spousta jiných řešení,které mají nějaké výsledky…a je spousta lidiček ochotný dneska podat pomocnou ruku….
Je to hrozné, Kathy ,a moc tě obdivuji za tu sílu a za to, že po takovýchhle zážitcích je z tebe normální člověk ,normální mamka…. Je pravda, že dětská dušička je hrozně citlivá a já taky stále trnu, aby kluci se vším přišli, aby proboha mluvili o všem, co je trápí, dělá jim starosti… nabádám je k tomu stále, snažím se s nimi mluvit, jenomže znáte to, jdou do věku, kdy najednou neví, jestli je to nejlepší říct to a to zrovna rodičům…. 🙁 Kathy, jsi silná osobnost, opravdu si moc vážím toho, co nám tady svěřuješ.
Já mám pocit, že když už o tom uvažuješ na téhle úrovni, jsi ze svých problémů venku. Gratuluji, muselo Tě to stát spoustu sil a chápu, že v těžké situaci se člověk může uchylovat i k takovým praktikám. Jde o to, že jsi necítila nikde podporu, tak sis tímhle způsobem „pomáhala“ sama. Kolik takových lidí chodí kolem nás a nikdo si ničeho nevšimne, dokud sami nechtějí …
A co se dá dělat, aby dítě nepodlehlo ničemu z toho, co se tu píše?
Obávám se, že nic moc… :O(
Kathy, máme v rodině človíčka s podobnými problémy. Teď je to mamina od rodiny, ale co všechno si musela prožít…Jako děti jsme nevěděli, že dělá něco neobvyklého. Mysleli jsme: „Machruje.“ ale došlo to bohužel mnohem dál: Drogy a několikrát pokus o sebevraždu a pak znovu drogy. Nikdo neví (kromě jí samotné) co to spustilo, svěřit se nechtěla, ale dětství nebylo zrovna dobré :-(. Dost jí pomohla zodpovědnost za děti, ale nikdo neví zda-li nějaký silný emoční zážitek znovu nevyvolá podobné reakce. Bylo (tedy doufám, že bylo a už nebude) to pro ni hodně špatné a těžké období. D
mimkys, neboj, urcite jsi fajn maminka a holky v tobe citi jistotu. ja ji necitila a to byl mozna zacatek. nemela jsem moznost se sverit nebo si jen tak promluvit. na druhou stranu je dobre, ze jsem se mohla poucit z chyb dospelych…. snad i tenhle clanek pomuze vsem v uvedomeni si dulezitosti jednani a pristupu k detem a jejich tak lehce zranitelnym dusickam
Toho se bojim, že mi dcerky nebudou důvěřit a s problémy se mi nesvěří.. Snažim se o jejich důvěru, moc to chci.
ahojky, i to je prave duvod, proc to vsechno chci zverejnit, protoze to co jsem delala ja, muze udelat jakekoliv dite a z jakehokoliv duvodu. nemusi to byt nutne kdyz jsou v rodine takove podminky jako byly u nas. to opravdu muze spustit i situace ve skole, proste cokoliv, pokud je dite citlivejsi.
Hrozné, kathy, úplně mi běhá mráz po zádech. Je fakt, že se často pak rodiče diví, co nevědomky napáchali na dušičkách svých dětí. Drogy, anorexie, sebepoškozování… Snad budeme mít vůči svým dětěm (i nám blízkým) oči dokořán…
Mobile Sliding Menu