O neposlušném Honzíkovi

Rubrika: Příběhy pro děti

V jednom velikém městě žil chlapeček, který se jmenoval Honzík. Bydlel tady se svou maminkou a tatínkem, ve vysokém domě, ve kterém žilo spoustu lidí. Stromečky a kytičky by jste tady ale hledali marně. Všude jezdila auta, malá i velká, bylo tu také hodně kouře a rámusu. A večer, když zapadlo sluníčko, tak byl měsíček na obloze vidět jen málo, protože v celém městě svítila všude veliká světla.

Honzíkova maminka měla strach, aby její chlapeček z toho všeho nebyl nemocný, a tak jezdil každé prázdniny na venkov ke své babičce a dědečkovi. Ti měli moc krásnou chaloupku blízko lesa, kam dědeček chodil na houby. Za chaloupkou tekl malý potůček, ze kterého babička často nabírala vodu, protože byla moc zdravá a čistá. Na paloučku u lesa se každý večer pásly srnky a dědeček je tam chodil hlídat, aby jim nikdo neublížil. Jenže Honzíkovi se tady moc nelíbilo. Byl zvyklý, že všude okolo chodili lidé, a tady nepotkal třeba celý den vůbec nikoho. Ve městě měl také kamarády, a tady nikoho neznal. A vlastně tady ani žádné děti nebydlely. Jediný, kdo každý den chodil okolo chaloupky, byl pan pošťák, který občas babičce přinesl dopis nebo dědečkovi noviny. Honzík se sem nikdy netěšil, ale protože jeho maminka i tatínek museli chodit i o prázdninách do práce, tak mu nic jiného nezbývalo.
Babička i dědeček věděli, že se u nich Honzíkovi moc nelíbí a tak se snažili pro něj vymýšlet každý den nějaké nové hry, nebo vzal dědeček Honzíka do lesa, aby s ním sbíral houby nebo pozoroval srnky. Babička jim pak vždycky napekla plný pekáč moc dobrých, velkých buchet s tvarohem, po kterých se dědeček celý večer ještě dlouho olizoval. Ale Honzík byl pořád zamračený a počítal dny, kdy se už bude moci vrátit domů.
Jeden den vzala babička Honzíka na velikou louku, která byla hned vedle lesa. Chodila tam sbírat různé bylinky a travičky, které pak doma sušila nad kamny a v zimě z nich dělala moc dobré čaje, když byl dědeček nastydlý. I sousedi z vesnice k ní chodili pro tyhle bylinky, protože jim vždycky moc a moc pomohly. Babička vzala Honzíka s sebou, protože si myslela, že se chlapec zabaví a třeba ho sbírání kytiček začne bavit. Jenže to se mýlila. Místo toho, aby Honzík babičce pomáhal, tak na všechny kytičky schválně šlapal nebo si na ně sedal.
Babička ho neustále napomínala: “Honzíku, neubližuj těm kytičkám, nic zlého ti přece neudělaly“.
Ale Honzík jako by jí neslyšel. Chodil po louce a schválně znovu a znovu po kytičkách šlapal, sedal si na ně nebo jim ulamoval stonky a házel je všude po louce. Babička měla velkou trpělivost a tak Honzíka neustále dokola napomínala a napomínala. Když už viděla, že s Honzíkem její napomínání nic nedělá a nebere si její slova k srdci, tak se rozhodla, že půjdou domů.
„Honzíku, pojď, půjdeme už za dědečkem. Určitě má hlad, udělám mu něco k jídlu,“ pravila babička a vzala chlapce za ruku. Honzík byl rád, že už půjdou z té ošklivé louky pryč, ale neodpustil si a ještě naposledy šlápl na jednu kytičku.
To už se ale babička rozzlobila: “Honzíku a už dost. Kolikrát ti mám říkat, že ty nebohé kytičky ti nijak neublížily. Rostou tady, aby pomáhaly lidem, když je něco bolí, nebo jim není dobře,“ zlobila se dál babička. „Počkej, až jednou tobě bude špatně, budeš rád, že si pak můžeš vypít takový dobrý čaj třeba z téhle bylinky,“ řekla babička a ukázala na jednu malou kytičku, co se krčila u Honzíkovy botičky.
„Když budu nemocný, tak mi maminka vždycky dává medicínu, co se dá koupit v obchodě a nedává mi žádné takové kytky. Ty by mi stejně nepomohly,“ řekl rozhořčeně Honzík, vysmýkl se babičce z ruky a utíkal uraženě do chaloupky. Babička jen pokývala hlavou a hleděla si kytiček, které nasbírala do malého košíčku.
Dny plynuly, prázdniny se pomalu chýlily ke konci a Honzík se už nemohl dočkat, až si pro něj maminka s tatínkem přijedou. Jenže jeden večer, když venku už byla hustá tma, že nebylo na krok vidět, se mu udělalo špatně. Všechno ho bolelo, hlavičku měl jak v jednom ohni a ani mluvit pořádně nemohl. Dědeček nevěděl, co má dělat. Měl strach, aby se kloučkovi něco zlého nestalo. Ale babička věděla, co dělat. Uvařila milému Honzíkovi čaj z těch malých kytiček, co nasbírala na louce a co jim Honzík tak moc ubližoval, když na ně šlapal. Honzík viděl babičku, jak z nich připravuje čaj a nejdříve se nechtěl napít. Ale babička mu povídá: “Jen pij hochu, jsou to bylinky, které tě zbaví horkosti a i bolest po nich ustoupí, však uvidíš.“ Honzík čaj tedy vypil, ale babičce moc nevěřil.
Ale babička měla pravdu. Do rána byla bolest i horkost pryč a Honzíkovi bylo zase dobře. Babička mu ještě ráno udělala ten dobrý čaj a byla také moc ráda, že je chlapci lépe.
„Babičko,“ zeptal se Honzík, “jak je možné, že mi pomohly ty kytičky, když maminka mi vždycky koupí v obchodě sirup a ten mi pomůže. Jak můžou pomoci takové obyčejné kytky?“ Honzíkovi to pořád vrtalo v hlavě.
Babička se usmála a řekla: “Víš, chlapče, tyhle kytičky tu rostou od nepaměti. Sbírala je už i moje maminka a její maminka a teď je sbírám já. Pomáhají lidem, které něco bolí, stejně jako tebe.“ Honzík pořád jen kroutil hlavou a nešlo mu to na rozum. A tak si k němu babička sedla do postýlky a vyprávěla mu, jak se lidé dříve léčili, v dobách, kdy žádné obchody, ve kterých prodávají zázračné sirupy, nebyly a lidé si museli vystačit s tím, co měli. A tak chodili po loukách a sbírali bylinky, ze kterých si pak vařili čaje, ale třeba i polévky. A to byly jejich léky, které jim pomáhaly. Babička také Honzíkovi vysvětlila, že takové kytičky jsou vzácné a je jich na loukách málo a proto se musí chránit.
Když se Honzík pak vrátil do města, všechno mamince vyprávěl, a pak i svým kamarádům. A k babičce a dědečkovi se na každé prázdniny moc těšil. Těšil se na to, jak bude s dědečkem chodit hlídat srnky nebo na houby a babičce pomáhat sbírat kytičky. A už nikdy nebyl smutný, že není přes prázdniny ve městě, kde je všude spousta kouře a rámusu. Těšil se, jak budou s dědečkem sledovat večer noční oblohu, na které krásně svítí měsíček. A také už věděl, že příroda a její dary se musí chránit, protože příroda je mocná a dokáže vždycky pomoci.

Napsal/a: dina

Toto taky stojí za přečtení!

Nevítaní hosté v ústní dutině

Malé oválné vřídky trápí až 25 % populace. Objevují se v ústech nečekaně, ale ti z vás, kteří se s afty

Čtu dál →

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist