Jednoho krásného, zimního dne napadlo sněhu, že tatínek musel velkým hrablem těžký sníh odhazovat z cesty, aby se dalo projít.
Když se děti nasnídaly, oblékly si kombinézy a spěchaly ven, podívat se na tu nádheru. „Jééé, to je bílo, to je krása,“ křičely děti jedno přes druhé. „Co kdybychom si postavily sněhuláka? To je nápad – hurááá!“ Všechny nadšeně souhlasily. Ale jak se to vlastně dělá, to nevěděl nikdo.
Mařenka věděla, že se musí uválet 3 koule. Libuška zase že jedna musí být veliká, druhá menší a třetí, ta na hlavu, nejmenší. Pak ruce a…..co dál? Mařenka začala nabírat k pláči…. „Místo nosu červenou mrkvičku,“ zvolal Štěpánek. „A na hlavu starý, děravý hrnec a místo očí kousky černého uhlí!“ Hned se daly do díla. „A na kabátek knoflíky z kamínků a do ruky koště!“ Tatínek, který měl už cestu shrabanou, se právě vracel domů a na svahu zahlédl děti, jak staví sněhuláka. Byly zmrzlé, tvářičky měly červené, ale byly šťastné. V očích jim hořely plamínky. Pomohl jim zvednout jednotlivé koule na sebe a říkal: „To je opravdu moc krásný sněhulák, jste šikovné děti.“ Děti pojmenovaly svého sněhuláka Mrkvička, podle jeho dlouhého nosu. Všichni se usmívali od ucha k uchu a Mrkvička s nimi.:-)
Napsal/a: Isenka
