Moje tiché volání o pomoc, aneb jak i stáří může být smutné

Rubrika: Od srdce i od plic

1207153_wireless_2Už dlouho jsem sem žádný článek nesepsala..nějak jsem nevěděla, o čem vlastně by měl být…. Až teď poslední dny mám jakousi potřebu zase dát dohromady několik vět…Brzy tomu bude rok (krátce před Vánocemi), co nás opustil můj děda.. Nebyl to přímo můj vlastní, ale s babičkou spolu žili 18let…. On byl vdovec, ona vdova, a tak se dali prostě dohromady a babička opustila svůj domov a nastěhovala se k němu… Po té, co děda zemřel, v bytě sama být nechtěla, a tak si ji naši vzali k sobě, sem do baráku, a přizpůsobili jí 1 místnůstku, která bývala naším dětským pokojíčkem. Mým a mých sester. Pak se začala řešit otázka, co s bytem, když je „opuštěný“. Tak jsme došli k závěru, že když babička je tady, že bychom ho od ní odkoupili a ona by se nastěhovala sem místo nás, kde vlastně dřív, než „si našla dědu“ bydlela… Babička souhlasila. Říkali jsme si, jak tu bude hospodařit, venku se může věnovat zahrádce, kterou i u svého bytu stále pilně obhospodařovala, a že to bude prostě fajn. Babi i ve svých 84 letech byla velmi „akční“ a i pro „pírko přes plot“ schopná skočit. Jediné smítko jim doma na koberci neleželo, vždy u nic voněl čerstvý koláč, a jak někdo nic nedělal a jen bloumal a seděl, tak ho babička hned hnala k nějaké činnosti. Mezi lidmi byla ve své kůži, jezdila s vrstevníky na výlety atd. Jí prostě každý tu její „akčnost“ v tolika letech jen tiše záviděl…….. Dědovým odchodem to postupně ale nabíralo na její straně takový směr, na který jsme nikdo z její strany nebyl zvyklý….. Babi se začala do sebe rychle uzavírat, přestala komunikovat a nechtěla chodit nikam, ani do společnosti jejích nejbližších – tedy nás… Zůstávala sama ve svém pokojíčku jak zakletá princezna čekající na svého prince… Vše jí přestalo zajímat. Kdybychom jí vše nenachystali „pod nos“ tak by i hlady snad umřela. Nezajímá jí prostě nic, nikdo jí takovou neznáme a je to pro nás šok, ale říkáme si, že to přejde… Jenže to takto jde jeden, dva, tři… měsíců a začíná to být horší a horší. Naši nikam nechtěj jet, hlavně mamka, protože cítí zodpovědnost za babičku. V létě je sestra donutila na týdenní odreagování k moři – prostě je postavila před hotovou věc, jinak by ani dovolenou neměli, a se mnou se domluvila předem, zdali to týden vydržíme s babi sami. Mně to nijak nevadilo a zvládli jsme to… Naši si aspoň krásně odpočinuli, zasloužili si to… Babi ani nepostřehla, že byli pryč…. Prostě žila ve svém světě. Její zdravotní stav se také začal zhoršovat, babi chřadne. Celý den vydrží sedět zkroucená na židli s rukama v klíně a koukat do země nebo poklimbávat. Když jí řekneme, ať se jde projít ven, že tam je krásně, odpoví „ale prd“. Jak sedí, je jí stále zima, i v létě v těch největších vedrech. Dřív by se pro každého rozdala. Teď si vše schovává a přepočítává i rohlíky, zda jí neubyli. Své věci neustále zamyká anebo přesouvá, aby jí je „někdo nevzal“. Já jsem tento její stav začala už dříve pozorovat a díky internetu jsem pročítala stránky s Alzheimerovou chorobou a vše i do puntíku sedělo…. Nejhorší je, že začala být strašně zlá na našeho syna… Jak se někde objeví, začne do něj šít a už se ho párkrát i fyzicky snažila napadnout. Ale jen na syna… Z dcery se může doslova poprdět. Jak vidí syna, je úplně jiná. Když si hraje, tak „vyvádí samé blbosti“. S hygienou je to na „štýru“. Odmítá se chodit mýt a tím, jak se do sebe uzavírá, tak nevnímá čas a začíná pomalu „blbnout“. V noci chodí po bytě a místo do pokojíčku nebo na wc chodí směr půda apod…prostě ztrácí i přehled… V pokojíčku má televizi i rádio, jenže vše je pro ni blbina, a tak je má zapnuté minimálně. Poslední dobou to s ní bylo hodně psychicky špatné, a když s ní jela moje mamka pro léky k doktorce, paní doktorka se doslova zhrozila z toho, jak babi zesinala a jak to není ta, kterou znala, a když jí mamka řekla to, co babi vyvádí, tak ji poslala na psychiatrické vyšetření….. Tam byly minulý týden. Psychiatr nejprve mluvil s mou mamkou a sestra vedle hovořila s babičkou. Vyzpovídávala jí zkušebně „ze základních věcí“ (věk, bydliště, rodinný stav, počet dětí…) Babi nic nevěděla správně… Tvrdila věk 43, a že neví, kolik má dětí a jen se trefila na město, kde se právě u Dr. nacházela, ale proč tam je nebo v jakém domě ne. Pak si jí k sobě vzal lékař. Diagnóza: středně těžká demence. Naordinoval jí další léky s tím, že kontrola za měsíc.. Když byla zase tady doma, tak to s ní začalo hodně „mlátit“. Začala, že moje mamka není její dcera, ale cizí paní, co tu jen uklízí. A že neví, co to je za chlapa té paní dole (ta paní jsem já a ten chlap má být můj manžel). Vytáhli jsme rodinné fotky a ukazovali, ona nevěřila… Mamka z toho byla zoufalá a přišly i slzy… Babi tvrdila, že nebyla na naší svatbě, a že mého manžela zná jen ze zastávky autobusu. Nechtěla se nechat vykoupat „od té cizí paní“, tak jsem nastoupila já, a mě pořád něco vykládala… Marná snaha něco vysvětlovat, vyvracet jí to… Tak jsme druhý den zase volali Dr. a ten jí zvedl dávkování…. Jenže to nezabírá.. I když jednu chvíli se zdálo, že to bude v pohodě. Celý víkend ležela v posteli, že ji bolí záda, prý z práce, a že teda nemůže druhý den do práce, a že ji tam budou hledat. Včera to ale začalo být vůbec dramatický… Začala být agresivní na mamku, nechtěla nic jíst, že si sem na návštěvu nic nedovezla a že jí volali, že si pro ni mladý přijedou, a že na ně teda čeká… Vydržela sedět celé odpoledne až do večera v kuchyni a divila se, že teda nejedou… Pak že jí nějaký náchoďák spal v posteli a že ona v kanceláři rozhodně spát nebude… Prostě se jí to vše motalo… Má nachystanou spakovanou nákupní tašku – tam 1 brýle, korále, 1 rohlík a ponožky a kalhoty od pyžama! Pak začala s tím, že neví, proč se všechny její skříně stěhují za ní a proč nejsou ve svém bytě, než ona přijede domů… Tak jsme znovu začali vysvětlovat, že už tady ¾ roku bydlí, je tu její domov…ale to jí prostě nevysvětlíme… Mamka už neměla sílu a odešla brečet vedle… Já z toho už byla také víc než jen zoufalá a za poslední dny toho i na mě už je moc…. Tak tam seděla a úplně paličatě. A už bylo 20h, a že tam bude sedět, jindy šla spát už po 19h a teď prostě ne. Nakonec jsem jí nějak přemluvila a doprovodila do jejího pokojíčku a pomohla do pyžama, ale i tak byla na mě i mamku ošklivá…. Pořád mlela svou, že mají přijet pro ni a mají přijít z vedení a kameramani atd… Tak jsem jí řekla, že jim ráno zavoláme, a že přijedou ráno, že dnes už je pozdě….. Pak ještě několikrát z pokojíčku vyšla, že ji zajímá, kde se zamyká barák, a že jí určitě utečeme, že nás teď viděla z okna s dětma.. Řekla jsem jí, že děti už půjdou spát a venku nás viděla z okna odpoledne. Opět, marná snaha cokoliv jí vyvracet a vymlouvat…. Dnes jede mamka opět k Dr. už s velkou zoufalou prosbou o radu…. Nevíme, jak toto skončí, moc dobře asi ne, ale takto to dál nejde… Je to na psychiku strašně těžké a prostě se nad tím „stavem“ nedá jen mávnout rukou a říct si, že to bude dobré.. Nebude, bude to čím dál horší…. Mamka spí celou dobu, co takto babi začala „blbnout“, na ½ oka, protože neví, kam se kdy babi v noci vydá… Je nevyspalá a za ty poslední měsíce jako když sama zestárla o 20let…. Zhoršil se jí krevní tlak a celkově je fyzicky vyčerpaná a kolikrát i psychicky. Původně jsme si říkali, že bychom zažádali o Domov důchodců, ale teď jsme názoru, že to na DD není… Je to na nějaké sanatorium… Je to strašně smutný, když nevíme, jak to skončí, ale prostě síly ubývají v tomto směru i mně a to s ní nejsem non-stop.

Tento článek jsem se rozhodla napsat nikoliv proto, abychom tu našli politování, ale protože jsem to ze sebe potřebovala dostat…. Takové moje tiché volání o pomoc……

Napsal/a: Enží

Toto taky stojí za přečtení!

Jak zařídit, aby mu to ve škole šlo

Kdo z vás si nepřeje, aby se jeho dětem ve škole dařilo? Přihlaste se! A kdo si naopak přeje,

Čtu dál →

Pomóc, moje dítě nejí maso!

Svíčková. Knedlíky s omáčkou si přidá, maso nechá. Šunkofleky. Miluje je, ale šunku vždycky vydoluje do posledního kousku. A nesní.

Čtu dál →

Tip na výlet: Ovčí farma Horní Dvorce

Dnes přicházím s tipem na trochu netradiční výlet. Není to výlet nijak časově náročný, dětem se ale jistě bude

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • Anonymní

    hruuuuuuuuuuuuuuuuzzzzaaaaaaaaaaaaaaaa

  • Tak babička je už umístěna v tamtním ústavu..Mamka jí dělala doprovod z důvodu papírování atd..Babičku jsme včera připravily na „výlet“…Sbalily jí potřebné věci, tam toho moc nepotřebují a řekli jí, že ráno pro ně (ní a mamku) přijede malý autobusek, kde budou i jiní lidé. „Malý autobusek“ byla ve skutečnosti sanitka…Tam se prý snažila trochu vzdorovat, začala mamku obviňovat atd..pan doktor prý byl ale moc milý a chápal to a tak babče vysvětlil (spíš „oblbnul“, jí to je stejně šum a fuk) co a jak bude…a dál se uvidí…
    Jen ráno se syn ptal, kam babička jede..tak jsem mu to řekla a on s takovou úlevou řekl „to je dobře, aspoň mě nebude už trápit a nadávat!“ Z jeho pusinky to znělo tak upřímně a byla tam znát jakási úleva…

  • Ahoj Enží,
    je smutné, když si má člověk užívat krásného podzimu života, dostane takovouhle nemoc.
    Na řeči okolí nedejte, lidé jsou někdy dost krutí ve svých úsudcích, aniž by věděli, o čem mluví. Držím Vám všem moc palečky, abyste to s babičkou zvládli a aby se jí v novém domově líbilo.

  • Tak zítra má babča objednanou sanitu do Havl.Brodu………..

  • ahoj Enží,
    když jsem četla tvůj článek, bylo to jako bys psala o mé babičce. Též jí diagnostikovali stařeckou demenci. Letos jí bude 95 let, v tomto stavu je cca 10 let. Stav tvojí babičky se pravděpodobně nezlepší, stáří se nedá zastavit. Moje babička bydlí v domě pro seniory, nebylo možné starat se o ni, její stav vyžaduje non stop dohled, to se zvládnout nedá. Zkuste jí také zajistit místo v podobném zařízení, nebo se tvoje mamka udře. Držím palečky at to co nejrychleji vyřešíte a konečně si všichni, hlavně tvoje maminka, odpočinete.

  • Ahojda Enží, tak co mají místo, nebo nemají?
    Taky mě napadlo zkusit se optat ve více ústavech, vím třeba by to bylo z ruky, ale babička by mohla odjet na dovelenou dřív a vy si odpočinout a třeba ji pak jen nechat přemístit blíž až bude místo volné!
    Nevím jak to chodí, tohle mě jen napadlo, tak se na mě nezlob :o)

  • Milá Enží,
    přesně vím,o čem píšeš,protože jsem v prostředí starých a zmatených lidí pracovala přes tři roky,na LDN.Když člověk odejde z práce,zavře za sebou dveře a chvíli má klid.Musí být hrozné,když Vy před tím nemůžete nikam utéct.A když fyzicky,myšlenkami jste stále tam.Nemusíte mít vůbec výčitky,že babičku dáte do nějakého zařízení.Ona má svůj svět,ve kterém si bude žít tam úplně stejně jako doma.Ona újmu nepocítí a Vám se uleví.Víš,oni ty léky,které babička užívá,jsou spíše na to,aby se jí mozek prokrvoval a to jí vybízí k větší aktivitě.
    V takových zařízeních dají babičce nejspíš léky trochu zklidnující,v každém případě za ní docházejte a kontrolujte péči o ní.Zběžně jsem přečetla článek od Zuzkysim,tak to prostě chodí.Držím Vám všem pěsti a smekám,že jste to tak dlouho doma vydrželi.

  • Ahojky Enží,
    chápu, jak Ti je. Pracovala jsem na LDN, kde bylo oddělení pro lidi s Alzheimerovou demencí. Je těžké se o takto nemocného člověka starat, chce to opravdu hodně hodně lásky a trpělivosti.
    Existuje organizace, Česká Alzheimerosská společnost, zkuste se na ni obrátit a poradit se…
    Zde je odkaz: http://www.alzheimer.cz/?PageID=1

  • Taky držím palečky, ať se vám podaří co nejdřív najít pro babičku místo v ústavu.Je to sice smutný, ale podle mě nezbytný krok. Babička se už určitě nezlepší, spíš naopak, a opravdu může hrozit i to, že by sebe nebo vás zranila nebo třeba zapálila dům.

    P.S. Kamarádka pracovala v psychiatrické léčebně na gerontologickém oddělení, chodila právě za takovými starými babičkami a jednou vyprávěla, že potřebovala, aby se babička podepsala. Ukázala jí kam, řekla jí její jméno a znovu řekla – tady na ten řádeček. A babička se podepsala řádeček…To mluví za vše, takoví lidé opravdu potřebují 24 hodinový dohled a odbornou péči a vy si nemůžete dělat výčitky, že pro ni chcete ústav.

  • Enží držím palečky… vím moc to nepomáhá ale myslíme na Vás.
    Já si to neumím představit že bych něco podobného měla doma, musí to být pro Vás velká zabíračka, z lidiček okolo si nic nedělej…ty si vždycky něco najdou…
    Vlastně jo, doma jsem to měla, ale byla jsem ještě malá, každou zimu jsme si brali dědu z moravi domů, měl svůj pokoj kam mu nikdo nechodil a stravoval se s námi, jednou kolem 21 hodiny mě vzbudili šílené rány…. otevřela jsem dveře a chtěla strachy zavolat mamču, ale na chodbě strašný kouř a smrad, tak jsem otevřela okno a koukala co že se to děje v pokoji pod tím mím – tam bydlel právě děda…
    Co že se stalo, děda se zamknul a zapálil věci ve skříni, naštěstí měli rodiče hned vedle obývák a tak kouř uviděli a ucítili brzy… naštěstí, mamka běžela pro pomoc a taťka pro sekeru aby se dostal do pokoje, dědu našli na zemi a tak s ním rovnou záchranka odjela – bohužel nebo bohudík se už neprobral a za 4 dny zemřel.
    Čumilové tu taky byly a dlouho pak se po vesnici vyprávěli úplné hororové příběhy…. ale za čas to ustalo

    Držím palečky ať to ubytování pro babičku seženete….. co nejdřív

  • Děkuji všem za komentáře…Víc to šlověka „posílí“ i když nechci být litována, to ne. Jen vidím, že v tom nejsme sami a věřte, kdo to nezažil, neumí si to představit. Je to jak říkám „očistec-hadr“. Mamka má strach, co řeknou lidi ze vsi, když by babku odvezli…řekla jsem jí i sestra jí to říkala, že na tohle koukat nemůže-oni s babčou nebydlí, nestarají se o ní a nevědí co to je za stres a psych. i fyz. vytížení a když budou chtít, pomluví stejně i když je člověk sebelepší…Navíc do takových to ústavů se lidi nedávají jen tak pro nic za nic…Doufáme, že místo dopadne a že v úterý se dozvíme pozitivní zprávu….
    Včera byli s babčou koupit nové bačkory – aby měla na tu „dovolenou“ až pojede brzy ;o) No babička říká, že si jí zaslouží a že musí do práce zavolat, aby si tu dovču dojednala…a kdy že pojede, se ptá..tak říkáme, že SNAD brzy…tak doufejme že to dopadne! Zatím všem ještě jednou mco děkuji za podporu…

  • Milá Enží,
    dobře vím, o čem mluvíš. Nám před měsícem skončilo podobné trápení. Babička bydlela na vesnici 60km daleko, její stav se nejdříve zhoršoval pomalu, ale na jaře nastaly velké změny. Chodila po dědině v noční košili, nevěděla kde je. Nepoznávala nás, když jsme přijížděli na návštěvu. Vymýšlela si, pak začala být sama sobě i okolí nebezpečná. Čurala buď v koupelně do rohu nebo v ložnici vedle postele, odmítala se vykoupat, převléct, do omítky vyvrtala plastovou tyčinkou hlubokou díru, potom tvrdila, že neví, kdo to jak udělal. V noci vstávala, chtěla jít pryč, domů (byla v domě, ve kterém bydlela od té doby, co se vdala, pravděpodobně chtěla jít do domu, kde se narodila, ten už ale není náš). Nádobí a všelijaké věci denní potřeby jsme nacházeli na úplně jiných místech (struhadlo v dílně, hrnce schované v botníku…), papíry a pruhy látky mívala popsané úplně nesmyslnýma slovama. Potom už nenacházela potřebná slova ani při běžném hovoru, používala nesmyslná slova. Při poslední návštěvě na mou mamku (svou dceru) dokonce vytáhla nůž. To už jí mamka vyjednávala pobyt na psychiatrii u nás ve městě. Na psychiatrii jí dali nějaké silné léky, 3 dny téměř v kuse spala, na veškerá vyšetření už bylo pozdě, prý z jakéhosi testu inteligence dosáhla 3 bodů. Po týdnu se našlo místo v léčebně dlouhodobě nemocných, naštěstí docela blízko nás, takže jsme za ní mohli chodit často. Mamka tam byla denně po 3 měsíce, já jak mi to vyšlo, mám miminko, nechtěli mě tam s ním moc pouštět, ale můj synek byl jediný, kdo dokázal na její tváři vyloudit úsměv, takže jsem ho tam alespoň jednou za týden brala. Chodili jsme ji krmit, potom už odmítala, poslední měsíc měla sondu do žaludku, někdy to bylo docela utrpení ji sledovat. Ona ale ke konci vypadala celkem klidná, tak jsme si říkali, že ji aspoň snad nic nebolí. Před měsícem umřela. Bylo to pro nás všechny vysvobození. Kdo nás odsuzuje za to, že jsme si ji nevzali domů, vůbec netuší, o čem mluví. Opravdu byla nebezpečná a nemohla bych mít doma takovouto osobu a k tomu miminko v jednom bytě. Navíc u nás nikdy ani nebyla, nezvykla by si. Asi týden pobytu v LDN byla v síťovém lůžku (naprosto oprávněně, brala uklizečkám saponát, pila ho a nenechala si vymluvit, že toto dělat nebude, utíkala z oddělení pryč, chodila na pánské pokoje…), doma bychom to řešili jak? Kdo by jí píchal infuze, zaváděl cévku, sondu, řešil horečky, pak dny, kdy jí ani nešla změřit teplota, protože byla tak studená… Spala přes den, v noci chodila, křičela.. Potřebovala péči 24 hodin denně, tohle není schopen nikdo doma zajistit, psychicky to bylo zcela vyčerpávající. Moc vám přeju, aby se i pro vaši babičku našlo místo v léčebně dlouhodně nemocných, zkuste to zatím vydržet, chce to moc síly, ale věřte, že to jednou skončí. Dávejte pozor na děti, babička opravdu neví, co dělá. Jestli vám kdokoliv jen naznačí něco v tom smyslu, že ji chcete dát pryč, zbavit se jí, nechcete se o starat apod., tak mu řekněte, ať si to jde na jeden den vyzkoušet za vás, věřte, nevydržel by to ani pár hodin. Najít místo v LDN bývá těžké, záleží na kraji, ve kterém žijete, chce to hodně se ptát na sociálce, na psychiatrii dostat doporučení, zkusit i nějaké poradny, mamce to tehdy dalo několik dní intenzivních telefonátů, běhání po celém městě, nakonec se to bohužel podařilo až přes známé, ale byla to už opravdu kritická situace. Hodně štěstí.

  • kristýna

    I já ti posílám alespon podporu, a je to asi jediné řešení ten ústav, myslím si že se tam o ní dobře postarají.

  • Jovanka

    Enží, je to strašné, co píšeš, ale babičce už Vy asi moc nepomůžete a snad se brzy najde místečko v tom ústavu. Zkoušejte tam často volat (kdyby to trvalo moc dlouho), ať to první volné dají Vám.
    Jinak, to, co píšeš, se fakt stává. Pamatuju si, když jsem ještě pracovala na sociálním odboru, jak někteří staří lidé opravdu své příbuzné nepoznávali. Jedna paní o své dceři prohlašovala, že je to jedna známá paní, která si ji vzala domů, že je u ní jen dočasně. Mnozí také odcházeli ze svých domovů a pak se ztráceli (resp vůbec nevěděli, kde a proč jsou); paní bloudila v pyžamu ve sklepě, před čímž si sama do toho sklepa naprosto bezdůvodně sjela ze sedmého patra. Jiná zase strkala počurané kalhotky za topení. Nebylo to hned, než je našli….
    Dávejte na babičku pozor, ať se jí (nebo i Vám, kdyby třeba nejen byla agresivní, ale třeba aby něco nezapálila) něco nestane, a abyste zachránili i mamču a sebe, snažte se co nejrychleji o tu ústavní péči.
    Přeji hodně pevné nervy. A kdyby měl někdo chytrý z okolí chytré řeči typu „nepostarají se o vlastní mámu“, tak ho můžete poslat – víš kam.

  • Dáša P.
    Dáša P.

    Enží,
    tak to tady čtu a hrozím se toho, jak může být stáří zlé. Pro všechny. Nikdo neví, jak skončíme. Ale opravdu vám přeji, ať se pro babičku brzy najde místo v ústavu, protože tam by se měla dostat hodně rychle. Ach jo, stáří je tak smutné. To je lepší umřít ještě v plné síle, než toto.
    Držím moc pěsti.

  • Enží, chci ti vyjádřit podporu. Já si osobně myslím, že odborná péče by mohla být prospěšná a vaší rodině, ale hlavně mámě, to pomůže. Ale je hloupé, že v takové situaci má spousta lidí špatné svědomí, že se o blízkého člověka nepostarali až do konce. Proto chci napsat, že naopak pro babičku by to byla ta nejlepší péče, která už není ve vašich silách. Já si myslím, že je to to nejlepší a nejideálnější řešení. Otázkou je, jestli dostanete šanci. Musí to být nesmírně vyčerpávající a náročné:-(
    Neumím moc psát slov podpory a pochopení, a tak jen v krátkosti napíšu, držte se! Buďte silní a trpěliví. Děti odkoukávají vaše chování a bude to pro ně velké ponaučení pro život.

  • Ahoj Enží, moc dobře vím o čem mluvíš.Pamatuju si že když byla jedna paní v sousedství nemocná a rodina ji dala do ústavu, tak jsme všichni jejich krok odsuzovali a říkali si že se o starou a nemocnou nechtějí starat. Později ale onemocněla naše babička rakovinou a ke konci nemoci měla úplě stejné stavy jaké popisuješ, nevěděla kdo jsme, byla na nás zlá, nechtěla si od nás vzít jídlo ani se nechat umýt, u nás to bylo o to horší že už měla bolesti, dostávala morfium a v podstatě se vůbec nemohla hýbat. Moje mamka-její dcera- už byla zoufalá přeci jen je to dcera a když vidí jak její mamka trpí, je to pro ní snad to nejhorší a ještě to hrozné rozhodnutí jestli ji dát nebo ne někam do ústavu jestli je to pro ni to nejlepší -a co si budem namlouvat i ten fakt co tomu řeknou ostatní- nakonec jsme našli hospic kam jsme babičku umístili, protože jinak by to omarodila i mamka. V hospici byla 3týdny a starali se tam o ní úžasně,takovou péči bychom ji při nejlepší vůli nikdy neposkytli veškeré léky hned k dispozici,lékař 24 hodin. Po 3týdnech babička zemřela,ale v jejím případě to bylo vysvobození,stav se zhoršoval a ke konci už se téměř neprobírala. Tím chci jen říct,že si vůbec nedělej výčitky-pro babičku jste udělali, co jste mohli.

  • Enží, já tě slyším a musím říct, že ráda, protože mi lehce podobné myšlenky taky chodí hlavou. Chudák tvá máma, ta to teď nese asi nejvíc.
    Minule jsme byli u našich, je jim letos 70 a 75. Mí kluci dostali od dědy autíčka a klasicky, každý chtěl auto toho druhého. Můj táta se začal okamžitě rozčilovat a řekl texto: „Vy jste jak ty primitivní zmetci z Hlavního nádraží.“ Pak to ještě před nimi opakoval. Můj táta je takový odevždy, jen s tím věkem se to ještě prohlubuje. Taky jednou švihal syna po hlavě pláštěnkou. Je to hrůza a děs!
    Manželovi rodiče jsou ještě starší, babička se začíná skládat(má cukrovku a nemocné srdce) a děda Parkinsona(82). Už se pomalu začínají tež řešit ústavy. Jenže oni jsou hrozně vázaní na chalupu i jeden na druhého. Tchýně nechce pustit dovnitř ani pečovatelku:-(. Kdyby byli přestěhováni, tak asi umřou.
    Je smutné mít nablízku to nepěkné ze stáří a postupného umírání. Já čerpám sílu z manžela a dětí…

  • Omlouvám se za překlepy..je jich tam víc než dost….:o/

  • Dlužím krítké pokračování….po úterní návštěvě u psychiatra čekáme na uvolnění místa v Havlíčkově Brodě. Mají plno a ředitel ústavu přislíbil panu Dr. že mu dá v pondělí vědt a my se to dozvíme v úterý. Zatím jí přidal léky na zklidnění, ale nějak asi nezabírají… Je to fakt už neúnosné…včera babička fyzicky napadla mamku…byla jsem u toho, takže jsem včas zakročila, aby to nedošlo až k nějaké větší újmě…I tak máme všichni strach….Takže teď víme, že prostě tam jí bude nejlépe..pořád chce někam cestovat, věčně sbaleou nákupní tašku a tak jsme jí řekli, ež pojede na dovolenou k moři a ona se pořád ptá, kdy se už pojede….Tak jsme řekli, že už brzy…Jen doufám(-e), že to místo se opravdu uvolní…postupně vidím, jak i mamka ztrácí sílu a na mě toho začíná být také dost a jsem i víc podrážděná a prostě celkově z toho unavená…Dnes opět vyjela po našem synovi-chtěla ho strčit zeschodů!!! Jen proto, že ona utrhla venku u plotu houbum, položila jí na schod a on se na ní šel podívat…Včera se zase s námi oklivě hádala…včera slavila 85* a my jí šli popřát, tak na nás vyjela, že si z ní děláme prd…že žádný narozeniny nemá a že není žádná stará bába! Syn na ní vykuleně koukal..pak se mě ptal, proč babička povídá takový blbosti ap roč je tak zlá…Řeka jsem mu, že je nemocná a hlavně i pro něj nebezpečná a že ať jí raději jde z cesty a nesmí s ní zůstat nikde o samotě…
    Prostě tohle není normální zdravý člověk….

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist