U nás odjakživa koluje „pověra“, že když se má do rodiny narodit nový človíček, tak někdo z rodiny odejde na onen svět. A musím říct, že se to zrovna u nás potvrdilo trojnásobně…
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem už ve druhém měsíci. Neměla jsem žádné problémy a ani jsem netrpěla nevolností. Jediné, co dělalo starost doktorům, byl můj vysoký krevní tlak. A tak jsem každý měsíc trávila preventivně tři až čtyři dny v nemocnici na pozorování. Dítko rostlo jako z vody a já jsem kynula a kynula. Přibrala jsem třicet kilo a vypadala tak na dvojčata.
V sedmém měsíci jsem byla s maželem na výletě a najednou zvonil telefon. Volala uplakaná tchyně, že se jejímu příteli stala v práci nehoda, ať hned přijedeme. Bohužel měl smrtelný úraz. Snažila jsem se být klidná, abych nestresovala i mimimko.
Druhý den jsem šla na pravidelnou kontrolu a opět mě poslali do nemocnice kvůli vysokému tlaku. Ale to už mě bylo řečeno, že tam budu až do porodu. Mimčo se obrátilo zadečkem dolů a tlak nechtěl klesnout.
Na pohřeb mě samozdřejmě nepustili, tak jsem vše prožívala „jen“ v nemocničním pokoji a klidu. Manžel denně navštěvoval mě i maminku, která se ze všeho zhroutila.
Když se konečně vše uklidnilo a my se zase mohli v klidu těšit na příchod toho nejcenějšího, přišla další rána. Bylo to čtrnáct dní před porodem, kdy dovezli do nemocnice mého dědečka. Šla jsem ho hned navštívit a dlouho jsme si povídali.
Hrozně se těšil na první pravnoučátko. Druhý den ho měli převézt do léčebny a já jsem mu slíbila, že se za ním přijdu podívat o víkendu, až mě pustí na víkend domů.
Pustili mě, jak slíbili a já se na dědu moc těšila. V sobotu ale přišla babička, že není dědečkovi dobře, ať necháme návštěvu až na neděli. Zrovna když jsme dojedli nedělní oběd a chystali se k odjezdu, zazvonil mě telefon a já věděla, co se stalo, ještě než jsem telefon zvedla.
Volala moje sestra, že děděček ráno umřel. Strašně mě mrzelo, že jsem se s ním nestihla rozloučit a hlavně, že jsem nesplnila slib (že se mu přijdu ukázat ještě „celá“).
Vrátila jsem se zpátky do nemocnice a dávali mi prášky na uklidnění. A za dva dny, když byl za mnou manžel na návštěvě, zvonil telefon jemu. Volala maminka, že umřel jeho dědeček.
Měli jsme se těšit na miminko a místo toho jsme řešili jeden pohřeb za druhým. A já ani na jeden nemohla. Byla to krutá daň.
Ale přece jen se nám přezevšechno narodila o týden později zdravá a krásná holčička. Sice musel přijít na řadu císařský řez, ale vše proběhlo bez komplikací.
Hned jak nás pustili z porodnice, jeli jsme ji ukázat dědečkům na hřbitov a chodíme pravidelně, aby viděli jak jejich pravnouče pěkně roste.
Ale vždy mě bude mrzet, že jsem se nestihli rozloučit a že nemohli maličkou pochovat. Věřím, že se na nás dívají tam, kde teď jsou a mají radost, tak jako já a manžel.
Napsal/a: martof
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (26 vyjádření)
Pro anonymní z 12.4.
Taky je mi to hrozně moc líto,je to určitě ta nejhorší věc,co se může v životě stát,přijít o děťátko.Chce se mi až brečet,když se podívám na ty své dvě kuřátka a uvědomím si,co se vám stalo.Tak ať to s holčičkou,manželem a zatím nenarozeným zlatíčkem vše zvládnete,opravdu moc vám všem držím palečky a přeju moc štěstíčka.
pro anonymní
dobrý den,moc mě mrzí co se Vám přihodilo.Vždy je hrozně těžké se vyrovnat se ztrátou někoho blízkého a v případě vlastního dítěte je to mnohem horší.Přeji Vám hodně hodně štěstíčka a hlavně aby celé těhotenství a porod proběhlo v pořádku a miminko k Vám přišlo v plném zdraví.At už to bude kluk nebo holčička.Držím pěsti at vše zvládnete a přeji aby Vás potkalo už jen samé dobro.
U nás je to bohužel naopak.Před dvěma měsíci nám auto porazilo desetiletého syna.Od prvního okamžiku jsme věděli,že má tak těžce poškozený mozek,že se již neprobere.Máme ještě tříletou dcerku,kterou jsme neplánovali už kvůli našemu věku a hlavně proto,že se synem jsem byla na laparoskopii kvůli srůstům(snažili jsme se o něj 5 let).Dcerka se narodila po 7 letech skoro zázrakem.Protože je rozmazlená,spíme spolu v jejím pokoji.Když syn utrpěl úraz spali jsme všichni tři s mužem v jedné posteli,aby nám nebylo smutno.Proto vím naprosto přesně,že jsem otěhotněla dva dny před tím,než nám syn zemřel.Utěšuju se tím,že jsme si ho přivolali zpět,protože cítil,jak moc nám chybí.Zatím je brzy na zjištění co to bude ,ale všichni věříme tomu,že to bude kluk.Už teď se na mimčo všichni těší a pomáhá nám překonat smutek po synovi.
Ahoj, já osobně s tím zkušenost nemám, ale něco pravdy na tom bude. Moje mamka pokaždé, když byla těhotná, jsme čtyři,řešila pohřeb.Každé její těhotenství někdo z rodiny odešel, na jednu stranu se divím, že nás je tolik.Všechny kterým se něco takového stalo moc a moc obdivuji a přeji hodně síly.
Ahoj lenule,
Mám z Tvého příběhu slzy v očích a mráz po celým těle.Naprosto chápu jak Vám muselo být.Já když se podívám zpětně na svůj život,tak zjištuji,že se mě střídá období radosti a smutku cca po dvou až třech letech.Ted bylo tři roky to štatsné období a bohužel musím říct,že už začíná zase to špatné.V pátek zemřela teta a já jen trnu kdo bude další.
Hodně štěstí tobě a celé tvé rodině a HLAVNĚ ZDRAVÍ
Ahoj Martof!musím říct,že máš velkou pravdu s tím někdo se narodí a někdo umře.Je mě líto co se vaší rodině stalo a vím jak se cítíš.U mě se stalo skoro to stejný,akorát,že kolem mě zemřelo v krátké době moc lidí.A upřímě řečeno,ani mě nenapadlo to někomu vikládat nebo psát,protože tohle sou nepříjemné věci.Začalo to tím že nám zemřel tchán na rakovinu plic a já se s ním taky nestihla rozloučit,protože sme usoudili že bych neměla na začátku těhotenství jezdit často do nemocnice.Byla to velká rána protože to byl suprovej děda.No abych pokračovala.Tak když byl den pohřbu,říkali sme si že snad se už nic nestane a jenom sme to dořekli,přišel můj tatík oznámit že mě zemřela babička.Takže se další týden konal další pohřeb.Pár dní po babiččině pohřbu opět přišel tatík s partem na kerém stálo jméno mé kamarádky které bylo teprve 22 let.Zabila se v autě.To už sem si říkala že to není možný,ale bohužel bylo.A aby to nebylo vše,tak ve smutečním průvodě za rakví mě začne zvonit telefon a volá bratr.Myslela sem že chce pokecat,ale on nám oznámil,že 6 našich kakmarádů mělo autonehodu a 3 z nich zemřeli.Myslela sem že už to nerozchodím.Ale to už sem na pohřby odmítla jít,abych nějak tím vším vypětím neublížila mimču.Takže sme s mužíčkem řekli,že na říjen 2005 v životě nezapomenem.No a na závěr je to asi tak 14 dní zemřel můj vlastník.Tak doufám,že už všechno špatný zkončilo a bude následovat jenom to dobrý.Tak přeju hodně šťastných dnů s děťátkem a žádné smutné zprávy
Ahoj,po přečtení článku od Martof jsem si uvědomila tu hroznou pravdu, že když se někdo narodí,zároveň někdo zemře. Nikdy dříve jsem se nad tím nezamýšlela, až teď. Loni jsem otěhotněla a čekala své první děťátko, byla jsem moc šťastná. V té době najednou pořád trápily mého tatínka bolesti. Když jsem byla v pátém měsíci tatínek zemřel (tři dny po tom co jsme mu řekli,že to bude chlapeček). Bylo to pro mne nejhorší období mého života. Malej se naštěstí narodil zdravý a teď nám dělá jen samou radost. Moc mě trápí, že svého vnoučka už můj tatínek nikdy nepochová…
Když se nad tím zamyslím dál, tak mi dochází, že když se bratrovi narodil jeho první syn, tak měsíc potom nám zemřela babička. Je to až děsivé, já se snad budu bát mít druhé děťátko…. Ála
Ahoj, nad tímto zvláštním jevem už jsem se taky zamýšlela, a mám opravdu obavu, že se toto vyplní. Vím že když jsem se narodila já, zemřela mé mamce babička. Mám strach, že opravdu někdo z naší rodiny umře když se mi narodí miminko. Jsem ve čtvrtém měsíci….. nevím asi je to osud. Ale jsem ráda že jsem narazila na stránku, kde toto někdo podotkl, protože kamarádky kolem mne to tak nevnímají jako vy tady. Reňa
Ahoj,mám taky podobnou smutnou zkušenost.Když jsem čekala naše první miminko tak můj dědeček byl už hodně nemocný.V pátem týdnu jsem potratila a dědův zdravotní stav se náhle zlepšil a lékaři mu dávali naději.Já jsem mohla po třech měsích znovu otěhotněta a taky to tak dopadlo.Byla jsem ve třetím měsíci,když zazvonil telefon a já se dozvěděla,že děda je na tom hodně špatně.Sedla jsem s manželem do auta a jela 250km za dědou. Děda byl už v nemocnici.Byl na tom špatně.Ještě v noci umřel.Babička říkala,že na mě čekal,stihla jsem mu ukázat naši holčičku asponˇ na fotkách z ultrazvuku.A mému manželovi umřela babička,když sem byla v sedmém měsíci.No prostě hrůza.
Ahoj,
mám podobnou smutnou zkušenost a tak těžko se mi o tom píše :o( Trávila jsem u svojí babičky celou dobu během studia na vysoké. Za tu dobu jsme k sobě velmi přilnuly, ač jsme se i hašteřily… Ale s babičkou byla legrace, brala všechno tak sportovně, laškovala s mýma kámoškama a prostě – byla skvělá.
Dokončila jsem vejšku, šla do práce, pak radostně otěhotněla, narodila se nám nádherná holčička. Babička ji viděla jen na videu, a pak nás babulinka opustila. To mě mrzí nejvíc, že malou neviděla. Moc mě to bolí a nedokážu se s tím smířit. Vždycky jsem si myslela, že to ponesu statečněji. Ale byla to moje poslední bábinka, jinak už žádné prarodiče nemám.
ahoj a hodně síly
Mrazí mne, když čtu tento článek i příspěvky k němu, nedá mi to a musím napsat, že i u nás je to taktéž. Těsně před narozením první dcery zemřel mému manželovi strýc a těsně před prvním rokem téže dcery zemřel druhý. Když se mi narodila druhá dcerka tak moje babička prožívala naprostou eufórii z jejího narození. Byla nadšená. Jak moc se těšila jak s ní oslaví její první narozeniny, ale bohužel se jich nedočkala. Krátce před jejími narozeninami zemřela. Ani nevíte jak to bolelo, a moc bolí dodnes, při každé vzpomínce na ni, ikdyž už to budou čtyři roky. Doufám, že se na nás zhora dívá, a drží nad námi ochrannou ruku, a tímto bych jí chtěla za všechno poděkovat. BABIČKO, jestli se na nás díváš, DĚKUJI.
asi na tom „mezi nebem a zemí“ něco bude. když se nám narodila Lea tak jsme ji mojí babičce ani neukázali, byla poslední rok pořád po nějakých nemocničních zařízeních, a když měla malá 4 týdny, tak nám umřela.
Chtěla bych poděkovat všem za povzbuzující slova.
Já na věci mezi nebem a zemí věřím a k dědečkům promlouvám pořád.Vím že se určitě ještě potkáme.
Hodně štěstí a zdraví všem
U nás to taky tak většinou bylo.Když jsem čekala první dítě a byla jsem v 7.měsíci zemřel mi táta.Docela dost jsem plakala,protože jsem se s ním dlouho neviděla/rodiče se rozvedli a tatínek byl stále v nemocnici a bydlel v jiném městě/.Měla jsem pocit,že jsem mu nestihla říct jak moc ho mám ráda a rozloučit se s ním./dozvěděli jsme se to až po pohřbu/.Naštěstí děťátko přišlo na svět v pořádku,v termínu a je to šikulka ve všech směrech,takže se ten smutek na mimi nepodepsal.Právě čekám další přírůstek a doufám,že se zase nenaplní tato pověra.
U nás to taky tak většinou bylo.Když jsem čekala první dítě a byla jsem v 7.měsíci zemřel mi táta.Docela dost jsem plakala,protože jsem se s ním dlouho neviděla/rodiče se rozvedli a tatínek byl stále v nemocnici a bydlel v jiném městě/.Měla jsem pocit,že jsem mu nestihla říct jak moc ho mám ráda a rozloučit se s ním./dozvěděli jsme se to až po pohřbu/.Naštěstí děťátko přišlo na svět v pořádku,v termínu a je to šikulka ve všech směrech,takže se ten smutek na mimi nepodepsal.
Je to moc smutné téma, ale moje mamka říká, že smrt nikdy nechodí sama. A u nás se to plní. Máme za sebou šťastné a mutné dva roky. Máťa se narodil a za 8 týdnů jsem byla na pohřbu mému strýci (tatínkův ml. bratr), byl moc mladý, aby odešel – o tom, že je těžce nemocný jsme se dozvěděli, když byly malému dva týdny. Za rok zemřel dědeček a přesně do roka i babička (rodiče maminky). Ten poslední rok byl asi nejtěžší hlavně pro mojí maminku. A tu velkou radost nám dělají všechny dětičky.
Mě umřel náhle dědeček (matčin otec) 8 dní po narození mého bratra (mě byly necelé 4 roky) – právě s ním se pojí mé nejprvnější vzpomínky z dětství – procházky lesem a pohádky…ještě se dozvěděl, že má vnoučka, ale už jej neviděl…tehdy jsem z toho moc neměla rozum, až teprve teď mi dochází, jak se musela cítit moje máma…no jo, co se dá dělat, aspoň ty děti že nám dělají takovou radost…
Mně umřela tchyně, když jsem byla v pátém měsíci. Jeli jsme ji říct do nemocnice, že budeme mít holčičku a že se bude jmenovat po ni. Strašně se na ni těšila. Když se malá narodila, tak ji byla děsně podobná a potvrzují mi to i lidi, kteří znali babičku jako malou holku. Taky ji teď chodíme pravidelně ukazovat na hřbitov.
Ahoj Marfor,myslím,že vím,jak se cítíš.Taky se nemůžu smířit s tím,jak je to nespravedlivé,že umírají ti,co máme rádi.Mojí mamince umřel tatínek 3 měsíce před mým narozením a přijde mi,že si tu hnusnou štafetu předáváme.Mamča se naštěstí kluků dočkala a trošičku užila.Taky mě mrzí pár věcí,které jsem mamči nestihla říct,ale nesmím a nechci se s tím trápit.Povídám si s ní aspoň v duchu a Matýsek ji mává do nebíčka.To,že je maminka smrtelně nemocná,jsme se dověděli taky pár dní,po narození druhého chlapečka a i když nejsem věřící,ani pověrčivá,někdy mě taky napadá,že jsou věci mezi nebem a zemí.
Ty jo, jde mi mráz po zádech… V roce 2003 umřela mě i manžovi babička… A v roce 2004 jsem konečně otěhotněla a narodily se nám holčičky…
Martof, já myslím, že je moc dobře, když na svého blízkého aspoň myslíš, když nemůžeš být s ním…
Já byla v Pobaltí, když umřela moje babička. Byli jsme zrovna na Hoře křížů a mě se do ruky dostal jeden křížek, kde bylo přání „za zdraví babičky“ – přidala jsem k tomu jednu mušličku od moře se stejným přáním. A ten den v podvečer jsem se dozvěděla, že babička umřela…
Dodnes si „s ní povídám, raduju“ z úspěchů holčiček…
Mobile Sliding Menu