U nás odjakživa koluje „pověra“, že když se má do rodiny narodit nový človíček, tak někdo z rodiny odejde na onen svět. A musím říct, že se to zrovna u nás potvrdilo trojnásobně…
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, byla jsem už ve druhém měsíci. Neměla jsem žádné problémy a ani jsem netrpěla nevolností. Jediné, co dělalo starost doktorům, byl můj vysoký krevní tlak. A tak jsem každý měsíc trávila preventivně tři až čtyři dny v nemocnici na pozorování. Dítko rostlo jako z vody a já jsem kynula a kynula. Přibrala jsem třicet kilo a vypadala tak na dvojčata.
V sedmém měsíci jsem byla s maželem na výletě a najednou zvonil telefon. Volala uplakaná tchyně, že se jejímu příteli stala v práci nehoda, ať hned přijedeme. Bohužel měl smrtelný úraz. Snažila jsem se být klidná, abych nestresovala i mimimko.
Druhý den jsem šla na pravidelnou kontrolu a opět mě poslali do nemocnice kvůli vysokému tlaku. Ale to už mě bylo řečeno, že tam budu až do porodu. Mimčo se obrátilo zadečkem dolů a tlak nechtěl klesnout.
Na pohřeb mě samozdřejmě nepustili, tak jsem vše prožívala „jen“ v nemocničním pokoji a klidu. Manžel denně navštěvoval mě i maminku, která se ze všeho zhroutila.
Když se konečně vše uklidnilo a my se zase mohli v klidu těšit na příchod toho nejcenějšího, přišla další rána. Bylo to čtrnáct dní před porodem, kdy dovezli do nemocnice mého dědečka. Šla jsem ho hned navštívit a dlouho jsme si povídali.
Hrozně se těšil na první pravnoučátko. Druhý den ho měli převézt do léčebny a já jsem mu slíbila, že se za ním přijdu podívat o víkendu, až mě pustí na víkend domů.
Pustili mě, jak slíbili a já se na dědu moc těšila. V sobotu ale přišla babička, že není dědečkovi dobře, ať necháme návštěvu až na neděli. Zrovna když jsme dojedli nedělní oběd a chystali se k odjezdu, zazvonil mě telefon a já věděla, co se stalo, ještě než jsem telefon zvedla.
Volala moje sestra, že děděček ráno umřel. Strašně mě mrzelo, že jsem se s ním nestihla rozloučit a hlavně, že jsem nesplnila slib (že se mu přijdu ukázat ještě „celá“).
Vrátila jsem se zpátky do nemocnice a dávali mi prášky na uklidnění. A za dva dny, když byl za mnou manžel na návštěvě, zvonil telefon jemu. Volala maminka, že umřel jeho dědeček.
Měli jsme se těšit na miminko a místo toho jsme řešili jeden pohřeb za druhým. A já ani na jeden nemohla. Byla to krutá daň.
Ale přece jen se nám přezevšechno narodila o týden později zdravá a krásná holčička. Sice musel přijít na řadu císařský řez, ale vše proběhlo bez komplikací.
Hned jak nás pustili z porodnice, jeli jsme ji ukázat dědečkům na hřbitov a chodíme pravidelně, aby viděli jak jejich pravnouče pěkně roste.
Ale vždy mě bude mrzet, že jsem se nestihli rozloučit a že nemohli maličkou pochovat. Věřím, že se na nás dívají tam, kde teď jsou a mají radost, tak jako já a manžel.
Napsal/a: martof
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (26 vyjádření)
Také jsem něco podobného zažila. Je to hrozné. Když jsem čekala malou, tak mi umřela babička, se krtou jsem měla lepší vztah než s mamkou. Ano rozloučit jsem se s ní pořádně nemohla. Držela jsem se vší silou vůle kvůli miminku. Těhotná byla i bratránkova manželka. Letos mi zemřel dědeček, rozloučila jsem se s oběma, bratránkova manželka opět těhotná.
Také u mě v rodině se někdo narodí a jiný zase odejde. Když se mi narodil první syn, umřela mi za tři měsíce babička. Do té doby zdravý člověk. Když jsem otěhotněla podruhé,umřel mi milovaný taťka,ani jsem mu to nestačila říct…Když se narodil syn mému bratrovi, zemřela babička jeho přítelkyně. Divné,ale já na tohle už věřím!
ahoj všem, úplně mám z tohoto téma husí kůži, myslím že je to osud a člověk to nedokáže změnit, je to asi jakýmsi pravidlem, že se těšíte na malého tvorečka a za to vám má odejít někdo z nejbližších, je to kruté ale věřím tomu, že to tak prostě je, že to tak někdo nahoře nařídil a nedá se to obejít, i když to bolí! Mě se narodil syn před čyřmi lety, kvůli komplikacím musel být odvezen do Brna, před dnem našeho propuštění z porodnice. Můj strýček ten týden se přišel podívat za naší mámou, jestli jsme už doma, ale bohužel.Další příležitost už k tomu neměl, týden na to totiž umřel. nevěřila jsem tomu, že by to mělo být nějaké znamení, ale už v té době pronášela o tom věty naše mamka a já si myslela své..Teď ale tomu opravdu věřím a to hlavně v neprospěch mé osoby. Po třech letech a něco jsem znovu otěhotněla a i když další strýc byl nemocný a měl rakovinu, myslela jsem si, že porodu se dočká, bohužel ani ne před půlrokem také odešel do nebe..mám dvě sesry a těm se také narodily děti, ale v jejich případech se nic takového neodehrálo. Největší ránou pro mě ale asi je teď, zbývá mi měsíc a něco do termínu porodu a právě v tento pátek jdu na pohřeb svému otci! bojím se toho, ale kvůli dětátku musím být silná. Naši jsou od sebe víc jak patnáct let, ale v jakýmsi kontaktu jsme spolu byli. sice za poslední dva roky to nebylo nejlepší a má velký podíl na tom i jeho přítelkyně, ale byl to táta a to mě mrzí nejvíc, že jsem mu spoustu věcí nikdy neřekla a hrála si tak trochu na hrdou. Měl nešťastnou nehodu s elektrikou u sebe v dílně a já si říkám proč?! Zbýval pouhý měsíc a něco a i když vztahy mezi námi byly omezené, věřím tomu, že do porodnice by za námi určitě přijel. Chtěla bych mu vzkázat, že jsem ho měla ráda a že tu jsou určitě i vzpomínky humorné, kterými se snažím teď zahnat trochu žalu. Je mi to líto, ale život musí jít dál a já nikdy nezapomenu…doufám že mi tato situace nepřinese předčasný porod a já to zvládnu.
Ahoj,ted jsem naraz.na tuhle smutnou debatu a nejdříve pár slov k anonymní:ikdyž jsou všechna slova zbytečná,mooc vám chci říct,že je mi to nesmírně líto,a kdybych mohla poslala bych vám obejmutí a všechnu sílu světa!!Víc slov nebudu psát,protože vám nechci otevírat nejvěčí ránu,co nám může život dát!!………Z moji rodinky umírají všichni,které jsem měla moooc ráda,nejdříve můj děděček,otec mé maminky:měl rakovinu střev..Nesla jsem jeho smrt velmi,protože jsem vlastně u něho a babičky vyrůstala!Učil mě lásce k přírodě,pozitivnímu přístupu k lidem a všemu,byl velmi laskavý a hodný!Prý jsem na něho podobná i vzhledem,vypadal jak p.Haničinec.herec….Když umřel,bylo mi 16l..Asi před 8l.zemřel na nádor v hlavě můj strýc,maminčin bratr!!Měl jen 45l.byl to veselej človíček,primář na ARU v Kroměříži,lidi ho měli moc rádi…takže moje babička,která má 78l.-máma mé mámi,vlastně přežila své dítě i manžela ..dvakrát jsem podpírala svou maminku i babičku,které stratili své milé!!.. A umřela nám i moje druhá babička, maminka mého otce!!Měla sice už 89l.,ale byla celej život zdravá,takové malé živé človíče,měla jsem jí nejraději z celé rodinky,byla to má vrba a i mé děti jí zbožnovali….během půl roku dostala 2x mrtvičku..Když jsem za ní každý den chodila do nemocnice,byla jsem sama ve velice těžkém období, 2 operace,samota s dětmi..a byla jsem sní i v ten den,.. /držela jsem jí za ruku../, kdy se už neprobrala. a byla jsem to já,která pak všem tuhla zprávu volala..Když se o tom bavíme s mojim nynějším manželem,vždy mi řekne,že je mu moc líto,že tenkrát ještě nebyl semnou,abych se i já měla o koho opřít..A mě nejvíc bolí,že babička napoznala mého manžela a naší Adélku!!!Vždycky mi moc přála štěstí a byla by to NEJ babička na světě!!Pořád mě to velmi bolí,zvlášt,když můj táta se o babičku staral celej život doma a tad se uzavřel do sebe a já bojuji s ním,aby začal žít..Děkuji,že jsem se zde mohla takhle rozepsat..a přeju všem,at ti,které milujeme, jsou s námi co nejdéle!!!
Ahoj, mě se stalo něco podobného co vám. Přes rok jsme se snažili o mimi a až když mi nečekaně v únoru zemřel dědeček :o(( hned v březnu jsem otěhotněla. Přijde mi to divné, protože jsem uvnitř sebe cítila, ještě než jsem zjistila že jsem těhulka, že tentokrát už budu těhulka, protože někdo z rodiny odešel.Byl to takový pocit.
Ahoj, mě se stalo něco podobného co vám. Přes rok jsme se snažili o mimi a až když mi nečekaně v únoru zemřel dědeček :o(( hned v březnu jsem otěhotněla. Přijde mi to divné, protože jsem uvnitř sebe cítila, ještě než jsem zjistila že jsem těhulka, že tentokrát už budu těhulka, protože někdo z rodiny odešel.Byl to takový pocit.
Mobile Sliding Menu