Jak jsem poprvé dostala

Rubrika: Od srdce i od plic

929930_trendyZmíněných „poprvé“ už bylo v mém životě hodně a dala by se o tom popsat spousta stránek papíru. Ovšem tohle „poprvé“ stojí za to. Dalo by se to nazvat, jak jsem si poprvé dala „na hubu“…

Právě jsem se vyloupla ze skořápky. Dala škole poslední sbohem a s pocitem naprosté volnosti a svobody se přihlásila mezi dalšími 150 uchazeči o pracovní místo v JZD Slušovice, pamětníci budou vědět, kde to bylo, a pro ty mladší ročníky, co nevědí: byl to takový maličký kapitalistický státeček uprostřed socialistického Československa. Tenkrát jsem byla do morku kostí přesvědčená o svých kvalitách, přednostech, úžasných schopnostech a nepochybně jsem si myslela, že jsem středobodem vesmíru.
Přijali mou žádost. Hurááá. Tetelila jsem se blahem. Sbalila kufry a jela. Jela jsem autobusem 300 kilometrů. No, odvahu jsem tedy měla!

Na osobním oddělení mi vysvětlili podmínky přijetí: absolvuji tzv. „půlroční kolečko“, což je takové jejich síto, během kterého oni zjistí, pro co mám předpoklady a jaké pracovní uplatnění pro mě bude nejvhodnější, budu dostávat různé druhy prací v různých oborech a uvidí se, jak obstojím. Zavezli nás na ubytovnu, rozházeli do pokojů po třech a představili nám „velitele“ – voják z povolání, to byl skutečný nářez, o vojenské drezuře všech absolventů se ale rozepíšu až v jiném příspěvku.
Moje první umístěnka byla v cestovní kanceláři. Zajásala jsem. Hned první den jsem si dala záležet, oblékla jsem si halenku, úzkou dlouhou sukni, sako a k tomu vysoké podpatky a přicupitala jsem do práce o 1/4 hodiny dřív. Už na mě čekala otevřená náruč sekretářky, byla to moc hodná paní, ihned se mě ujala, provedla mě po cestovce, ukázala mi kanceláře a začala mi vysvětlovat pracovní věci. Pak dorazil „boss“. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Vysoký, štíhlý mužský v nejlepších letech (cca 40) v perfektně padnoucím obleku s úžasně uvázanou kravatou s ohromně velkým egem vstoupil do kanceláře! Pozdravil, představil se, přivítal mě a hned začal, že potřebuje napsat pár dopisů a jestli umím psát na stroji „na diktát“. Odpověděla jsem, že umím, že mám státnice. Šel do své kanceláře a já za ním cupitala jako školačka. Pohybem ruky mě pobídl, abych si sedla ke stroji a postavil se za mě. Počkal, až si vložím papír do stroje a začal diktovat. Stíhala jsem v pohodě. Psalo se mi dobře a psala jsem bez chyb. Zjevně byl spokojený, po práci se mnou prohodil pár vět: odkud jste, kde jste se tu vzala a co byste chtěla dělat. Já mu s naprostou samozřejmostí odpovídala zcela upřímně a hned jsem mu vyklopila, že by se mi líbilo v cestovní kanceláři. On se jen pousmál a řekl, že se nad tím zamyslí, jestli by to šlo zařídit. Po zbytek dne jsem ho neviděla, pracovala jsem u sekretářky a seznamovala se s ostatními zaměstnanci. Plná nadějí jsem šla druhý den do práce a doufala, že by mě z toho „kolečka“ mohl stáhnout a nechat mě pracovat v CK. Už byl v kanceláři a hned si mě zavolal. Chtěl napsat nějaké dopisy. Tak jsem šla. Sekretářka vysílala podivné pohledy, mrkala na mě a já netušila, co mi chce naznačit… Zasedla jsem ke stroji a s prstíky připravenými na klávesách jsem čekala na diktování. Zase se postavil za mě a tentokrát mi položil ruku na rameno. Přiznám se, trochu mě to vykolejilo, ale okamžitě jsem zaplašila pochybnosti a řekla sama sobě, že nejsem z cukru a nějakou ruku na rameni přežiju. Diktoval, já psala jako o život, občas se mě dotkl na rameni, občas na šíji a já nevěděla, co si o tom mám myslet. Když byla práce hotová a on mě pustil ze své kanceláře, doklopýtala jsem do sekretariátu a rovnou jsem se zeptala sekretářky, jak dlouho pro něj pracuje a jaký je. Byla tam už několik let a zdálo se mi, že by pro něj dýchala, řekla mi, že když mu vyjdu vstříc, postará se o mě, finančně mě zajistí a že je to bezvadný chlap… Asi mě chtěla uklidnit, ale já jsem se necítila dobře. Pochybnost usedla jako prach. Třetí den jsem šla do kanceláře s tlukoucím srdcem. A cítila obrovskou úlevu – nebyl v práci, odjel na služební cestu. A já strávila úžasný den, učila jsem se nové věci, povídala si s novými kolegy a se sekretářkou jsem si dala kafíčko, všichni společně jsme šli na oběd a odpoledne makali jako mourovatí.
Čtvrtý den. V práci jsem byla včas, hned jsem se nechala zaúkolovat, aby viděl, že jsem co platná a snažila se být milá a usmívat se. Boss chtěl uvařit kávu a že mu ji mám přinést. Tedy jsem uvařila šálek kávy a nesla mu ji. Stoupl si těsně přede mne. Stál hodně blízko. Mohl být ode mne tak 15 cm. Přestávala jsem dýchat a mozek mi vypověděl službu… Vzal mě kolem pasu, přitiskl mě k sobě a zeptal se mě, jak moc chci pro něj pracovat. Nevypravila jsem ze sebe slůvka. Nebyla jsem schopná otevřít pusu. Zřejmě to pochopil jako souhlas a jeho ruce sjely na můj zadek. A to mě probralo z mrákot. Zasyčela jsem na něj, ať ty svoje ruce dá okamžitě pryč. A on se jen usmíval, že se spolu jistě domluvíme. Odsekla jsem, že nedomluvíme. Zůstal stát bez jediného pohybu a povídá, já jsem si myslel… a znovu se začal usmívat a znovu sunul svoji ruku po mém pozadí. Odvětila jsem, že to myslím vážně, že na TOMHLE se doopravdy nedomluvíme. Vzal to jako HRU a začal být aktivní. Ani nevím, co se přesně stalo, jen jsem slyšela plesknutí a dívala se na svou ruku na jeho pravé tváři, jeho tvář začala rudnout a mě pálit dlaň. Já mu jednu vrazila!! V životě jsem nikoho neuhodila!!
Pak to šlo ráz na ráz, vyhodil mě z kanceláře, vyhodil mě z cestovky a na osobní oddělení nahlásil, že nejsem „vhodná“.
Nikoho jsem tam neznala, na osobním oddělení jsem se bála něco říct, neměla jsem to komu říct a naprosto jistě jsem věděla, že „vhodná“ tímto způsobem nejsem. Tak jsem mlčela.
O den později už jsem stála v pět ráno v kuchyni u šedesátilitrových hrnců po lokty ponořené ruce v horkém lepkavém hnusu a šéfová na mě řvala: Pořádně to vydrbej, ať je to čisté… A v hrnci bylo na dně pět centimetrů připálené omáčky…
V tu chvíli jsem měla sto chutí s tím praštit, vrátit se domů a vykašlat se na celé Slušovice. Jenže to bych nesměla být já. Zasekla jsem se. Řekla jsem si, že to dokážu. Že JIM VŠEM dokážu, že jsem dobrá, že to zvládnu. A tak jsem začala opravdu dřít, přijala jsem jakoukoliv práci, olámala jsem si všechny nehty, umývala obrovské množství nádobí, stírala jsem podlahy, pracovala 12 hodin denně a postupně se dozvídala: už vás není 150, už je vás tu jen 120 a za měsíc, když už jsem pracovala jako prodavačka v zahradnických potřebách: už vás není 120, už je vás jen 80…
S velkým sebezapřením a se zaťatými zuby jsem absolvovala již zmíněné „kolečko“, po půl roce nepředstavitelné dřiny nás zůstalo jen 7.
Všech 7 nás přijali. Ze zaměstnanců JZD Slušovice jsme se stali členy JZD Slušovice.
Nastoupila jsem do obchodního úseku, dostala jsem svou kancelář a musím přiznat, že když se mě zeptali, v jaké barvě si budu přát vybavení kanceláře, tekly mi po tvářích slzy jako hrachy….

TAK takové bylo moje „poprvé“. Poprvé v životě jsem někoho uhodila. Poprvé v životě se mnou někdo „zametl“. A poprvé jsem se postavila na vlastní nohy vlastními silami.

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (19 vyjádření)

  • Padmé

    Ájíku, děkuju. Člověk to potřebuje slyšet (v tomto případě „číst“). Víš, ona ta ruka byla tak rychlá, že předeběhla i tu myšlenku, co bude potom?? Bála jsem se, že mě vyhodí úplně, že se tam ani neohřeju… Ještě jednou díky.

  • Padmé, myslím, žes to udělala dobře 🙂 Aspoň mu bylo hned jasné, že to myslíš vážně… třeba by ostřejší slůvko nestačilo – takhle je to bez diskusí okamžitě :)))

  • Padmé

    Majulko, moc ti děkuju za Tvůj příspěvek/komentář.
    Jsem na tom podobně, možná stejně, nemám ráda jakýkoli fyzický kontakt cizích lidí – „BRRRR“ – stojím-li ve frontě a přilepí se na mě nějaký bezzubý staroušek… jedu-li plným autobusem a na svých lopatkách cítím šestky nějaké vyšumělé dámy… brrr
    No a k tomu, co se mi stalo: na to jsem připravená nebyla, bohužel. Moje reakce byla instinktivní, bylo to hodně rychlé :-)) Dodnes nevím, jestli bylo správné, co jsem udělala a nejsem si jistá, zda by nebylo vhodnější zvolit ostřejší slůvko nebo zvýšit hlas…

  • Majulka

    Padmé tak to sis teda užila. Je to asi hrozně nepříjemný, člověk neví jak se zachovat. A než si uvědomí o co tomu druhýmu vlastně jde? Já naštěstí takové zkušenosti nemám. Co se tedy týče nadřízených. Zkoušeli to na mě spíš kolegové v práci a ti se snáz odpálkujou. Ale je mi strašně nepříjemný když se mi nějakej chlap jen tak dotkne, třeba vezme kolem ramen, když cítím, že to dělá protože si chce sáhnout. Brrr
    Tak nevím, jestli je to normální, že mně to tak vadí. Ale naskočí mi třeba i husí kůže.A to dokonce i když jsem připravená:-))) Něco jiného je, když mě kolem ramen vezme kamarád tak nějak kamarádsky.
    Tak jsi fakt statečná. Jak jsi to všechno tak mladá zvládla. Myslím, že Slušovice mohli být rádi, že tě měli.

  • Padmé

    lenous: děkuju, že jsi napsala, tééda to je hustý, četla jsem to se zatajeným dechem, určitě (100%) jsi udělala dobře, že jsi od něj odešla a
    abychom to uzavřely optimisticky:
    „co tě nezabije, to tě posílí“ aneb jak říkával pan Werich:
    „kdo je připraven, není ohrožen“ :-))

  • Padmé, určitě v tom sama nejsi. Je to tím, že v prvním zaměstnání jsme prostě přespříliš snaživé a snažíme se i přehlížet to špatné, co se kolem nás děje. Já jsem taky nebyla úplně blbá, věděla jsem, že je to nestandardní chování, ale měla jsem strach, strach, že když nebudu plnit svoje úkoly, vyletím s ostudou. Nenechala jsem situaci dojít k nějakým extrémním koncům, ale bylo to hodně nepříjemné. Hlavně: představ si situaci: služební cesta v Jihoafrické republice, tisíce kilometrů od domova, šéf v kapse Tvůj pas i zpáteční letenku a dvoulůžkový pokoj… K tomu neustálé narážky, proč si nedám koktejl, proč nepiju, proč se víc neusmívám…
    Spala jsem na pohovce „na jedno oko“, abych věděla o každém jeho pohybu po pokoji, neustále vystresovaná, k čemu se odhodlá a jak se budu bránit. Hned po téhle zkušenosti jsem od něj odešla a hodně se mi ulevilo.
    Nedovedu si ale představit, jak bych si stěžovala na fundovaného advokáta a tenkrát se ještě o harašení vůbec nemluvilo, jo to byla doba. Dneska bych ho asi nakopala a hádej kam 😀

  • Padmé

    Kasparek: děkuju za milou pochvalu, teď se tu tetelím blahem 🙂

  • Padmé

    Džejn: omlouvám se za chyby, já jsem tak nostalgicky rozpoložená, myšlenkama jsem dvacet let zpátky…
    takže jsem ti chtěla napsat:
    vítej „do klubu“ postižených děvčat :-)))

  • Padmé

    lenous: děkuju za tvůj příspěvěk, já jsem si kolikrát říkala, co jsem udělala špatně, že si „tohle“ ke mě dovolil, no jsem ráda, že „v tom“ nejsem sama
    Džejn: tak vítej „do klubu“ postižených děvčas :-)) samozřejmě žertuji, protože teď po tolika letech už to nebolí, ale pravdou zůstává, že tenkrát to byl šok

    milli.s – normálně jsi mě dostala, tlačím slzičku zpátky od očka, v tom letadle jsem potkala svou velikou lásku a v tom sudu… no o tom až příště …
    Dostihy tam byly naprosto úžasné, dokonalá příprava, nádherní koně, skvělí žokejové – prostě to bylo suprskvělý 🙂

  • Od Slušovic nebydlím daleko,ale z toho kapitalistického městečka si nejvíce pamatuji dostihy.Nechodili jsme na závody,ale byly tam takové trhy,tak jsme s našima obhlíželi stánky,což mě jako dítě nějak zvlášť nebavilo.Vždy jsme raději se sestřenicí skončily na kolotočích.Jinak se mi vybavuje letadlo,v kterým byla restaurace a před pár lety jsem s holkama byla zapít svobodu v Sudu.Myslím,že ten tam stál i tenkrát.Věřím,že tam tehdy byli pěkní prevíti,kteří si hráli na velké Bosse.

  • Anonymní

    Taky si na to moc dobře pamatuji.Jeden čas se mnou studovala dcera tehdejšího předsedy-samozřejmě ji předcházely „zaručené“ informace…Ale šťastná nebyla.Zjevně se snažila (byla nucena?) studovat něco, k čemu neměla nejmenší vztah,zkoušela už po xté první ročník v různých částech republiky a byla úplně mimo všeho a všech.Po prvním ročníku zmizela, kdo ví, jak to s ní dopadlo…
    Padmé, moc hezký článek,svou ruku na cizí tváři jsem v podobné situaci taky zažila,jen to nebyl BOSS,ale ctihodný vyučující na VŠ.Z šoku jsem se probrala až v odjíždějící tramvaji, do které nějak nevím, jak jsem se dopravila…Džejn

  • Zažila jsem něco podobného jako Padmé, byla jsem 18-ti leté tele – my tenkrát v 18-ti letech ještě telátka byly, co jste stejně „mladé“ jako já, tak to určitě víte. Byla jsem holka z venkova, dostala jsem místo u velmi známého pražského advokáta a byla jsem vystavena něčemu podobnému. Povinná pusa na rozloučenou, když jel na služební cestu, stěžování si na předčasně zestárlou manželku, objednávání jednoho pokoje na služební cesty (ještě že tam byly pohovky) a tvrzení (po všech mých odmítnutích), že pokud nebudu přítulná, dobrá sekretářka ze mě nikdy nebude. Utekla jsem tam odtud taky a dobře jsem udělala, dnes bych asi reagovala rychleji a tvrdším způsobem. Padmé, klobouk dolů.

  • Padmé – zrovna v roce 1990 jsem měla dva roky do maturity 🙂 Ale pamatuju si to velmi dobře 🙂
    A propos – neplánované „akce“ jsou nejlepší :)))

  • Kasparek

    ahojky, moc krásný článeček gratuluji přímo od srdíčka.já bych mu dala ještě několik!Pravda,to se nám to říká teď ale kdyby to byla naše situace kdo ví,zda by jsme jen neotevřely pusu ohromením!už se těším na další článeček.papapa

  • Padmé

    Ájíku, to nebyl plánovaný akt, to byl pouhý instinkt, dodnes pořádně nevím, jak se to semlelo, byl to mžik.

    Jsem ráda, že si to pamatuješ. Já měla pocit, že už si to nikdo nepamatuje (kromě mě :-)), protože už je to tak dávno. Ty´s musela být ještě školou povinná, když to tam s obrovským rachotem v r. 1990 končilo… Nikdy jsem nelitovala, že jsem tam byla. Ba právě naopak.

  • Padmé, tedy …. směju se tu a říkám si – dalas mu to dobře :)))) Měl dostat ještě z druhé strany. Jak je vidět, jsi pěkný buldozer (v tom nejlepším smyslu slova)- to je skvělé 🙂
    A piš dál, Slušovice mě opravdu zajímají – neboť si na ten „státeček“ dobře pamatuji… co bylo ze Slušovic, to bylo skoro jako ze „Západu“ :))

  • Padmé

    Karamela: to ještě není román, to je jen první kapitola :-))) Napsala jsi to moc pěkně „kus masa“- je to trefné!
    Bramborka: přesto, že přesně nevím k čemu, sluší se říct – děkuji 🙂

  • Bramborka

    Gratuluji(((-:

  • Padmé:-) to snad ani není možné…prožila sis úplný román.
    Je mi líto,že pro šéfa jsi byla jen ,,kus masa“…ale zvládla jsi to báječně-možná jsi mu měla dát z obou stran a pořádnou. Život nám chystá všelijaké zkoušky:-( A pomocnou ruku najdeme nejsnáze na konci svého ramene.
    Zůstaň taková a věř si. K

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist