Jak jsem poprvé dostala

16.2.2009 Padmé 19 komentářů »

Zmíněných „poprvé“ už bylo v mém životě hodně a dala by se o tom popsat spousta stránek papíru. Ovšem tohle „poprvé“ stojí za to. Dalo by se to nazvat, jak jsem si poprvé dala „na hubu“…

Právě jsem se vyloupla ze skořápky. Dala škole poslední sbohem a s pocitem naprosté volnosti a svobody se přihlásila mezi dalšími 150 uchazeči o pracovní místo v JZD Slušovice, pamětníci budou vědět, kde to bylo, a pro ty mladší ročníky, co nevědí: byl to takový maličký kapitalistický státeček uprostřed socialistického Československa. Tenkrát jsem byla do morku kostí přesvědčená o svých kvalitách, přednostech, úžasných schopnostech a nepochybně jsem si myslela, že jsem středobodem vesmíru.
Přijali mou žádost. Hurááá. Tetelila jsem se blahem. Sbalila kufry a jela. Jela jsem autobusem 300 kilometrů. No, odvahu jsem tedy měla!

Na osobním oddělení mi vysvětlili podmínky přijetí: absolvuji tzv. „půlroční kolečko“, což je takové jejich síto, během kterého oni zjistí, pro co mám předpoklady a jaké pracovní uplatnění pro mě bude nejvhodnější, budu dostávat různé druhy prací v různých oborech a uvidí se, jak obstojím. Zavezli nás na ubytovnu, rozházeli do pokojů po třech a představili nám „velitele“ – voják z povolání, to byl skutečný nářez, o vojenské drezuře všech absolventů se ale rozepíšu až v jiném příspěvku.
Moje první umístěnka byla v cestovní kanceláři. Zajásala jsem. Hned první den jsem si dala záležet, oblékla jsem si halenku, úzkou dlouhou sukni, sako a k tomu vysoké podpatky a přicupitala jsem do práce o 1/4 hodiny dřív. Už na mě čekala otevřená náruč sekretářky, byla to moc hodná paní, ihned se mě ujala, provedla mě po cestovce, ukázala mi kanceláře a začala mi vysvětlovat pracovní věci. Pak dorazil „boss“. Hned mi bylo jasné, kdo to je. Vysoký, štíhlý mužský v nejlepších letech (cca 40) v perfektně padnoucím obleku s úžasně uvázanou kravatou s ohromně velkým egem vstoupil do kanceláře! Pozdravil, představil se, přivítal mě a hned začal, že potřebuje napsat pár dopisů a jestli umím psát na stroji „na diktát“. Odpověděla jsem, že umím, že mám státnice. Šel do své kanceláře a já za ním cupitala jako školačka. Pohybem ruky mě pobídl, abych si sedla ke stroji a postavil se za mě. Počkal, až si vložím papír do stroje a začal diktovat. Stíhala jsem v pohodě. Psalo se mi dobře a psala jsem bez chyb. Zjevně byl spokojený, po práci se mnou prohodil pár vět: odkud jste, kde jste se tu vzala a co byste chtěla dělat. Já mu s naprostou samozřejmostí odpovídala zcela upřímně a hned jsem mu vyklopila, že by se mi líbilo v cestovní kanceláři. On se jen pousmál a řekl, že se nad tím zamyslí, jestli by to šlo zařídit. Po zbytek dne jsem ho neviděla, pracovala jsem u sekretářky a seznamovala se s ostatními zaměstnanci. Plná nadějí jsem šla druhý den do práce a doufala, že by mě z toho „kolečka“ mohl stáhnout a nechat mě pracovat v CK. Už byl v kanceláři a hned si mě zavolal. Chtěl napsat nějaké dopisy. Tak jsem šla. Sekretářka vysílala podivné pohledy, mrkala na mě a já netušila, co mi chce naznačit… Zasedla jsem ke stroji a s prstíky připravenými na klávesách jsem čekala na diktování. Zase se postavil za mě a tentokrát mi položil ruku na rameno. Přiznám se, trochu mě to vykolejilo, ale okamžitě jsem zaplašila pochybnosti a řekla sama sobě, že nejsem z cukru a nějakou ruku na rameni přežiju. Diktoval, já psala jako o život, občas se mě dotkl na rameni, občas na šíji a já nevěděla, co si o tom mám myslet. Když byla práce hotová a on mě pustil ze své kanceláře, doklopýtala jsem do sekretariátu a rovnou jsem se zeptala sekretářky, jak dlouho pro něj pracuje a jaký je. Byla tam už několik let a zdálo se mi, že by pro něj dýchala, řekla mi, že když mu vyjdu vstříc, postará se o mě, finančně mě zajistí a že je to bezvadný chlap… Asi mě chtěla uklidnit, ale já jsem se necítila dobře. Pochybnost usedla jako prach. Třetí den jsem šla do kanceláře s tlukoucím srdcem. A cítila obrovskou úlevu – nebyl v práci, odjel na služební cestu. A já strávila úžasný den, učila jsem se nové věci, povídala si s novými kolegy a se sekretářkou jsem si dala kafíčko, všichni společně jsme šli na oběd a odpoledne makali jako mourovatí.
Čtvrtý den. V práci jsem byla včas, hned jsem se nechala zaúkolovat, aby viděl, že jsem co platná a snažila se být milá a usmívat se. Boss chtěl uvařit kávu a že mu ji mám přinést. Tedy jsem uvařila šálek kávy a nesla mu ji. Stoupl si těsně přede mne. Stál hodně blízko. Mohl být ode mne tak 15 cm. Přestávala jsem dýchat a mozek mi vypověděl službu… Vzal mě kolem pasu, přitiskl mě k sobě a zeptal se mě, jak moc chci pro něj pracovat. Nevypravila jsem ze sebe slůvka. Nebyla jsem schopná otevřít pusu. Zřejmě to pochopil jako souhlas a jeho ruce sjely na můj zadek. A to mě probralo z mrákot. Zasyčela jsem na něj, ať ty svoje ruce dá okamžitě pryč. A on se jen usmíval, že se spolu jistě domluvíme. Odsekla jsem, že nedomluvíme. Zůstal stát bez jediného pohybu a povídá, já jsem si myslel… a znovu se začal usmívat a znovu sunul svoji ruku po mém pozadí. Odvětila jsem, že to myslím vážně, že na TOMHLE se doopravdy nedomluvíme. Vzal to jako HRU a začal být aktivní. Ani nevím, co se přesně stalo, jen jsem slyšela plesknutí a dívala se na svou ruku na jeho pravé tváři, jeho tvář začala rudnout a mě pálit dlaň. Já mu jednu vrazila!! V životě jsem nikoho neuhodila!!
Pak to šlo ráz na ráz, vyhodil mě z kanceláře, vyhodil mě z cestovky a na osobní oddělení nahlásil, že nejsem „vhodná“.
Nikoho jsem tam neznala, na osobním oddělení jsem se bála něco říct, neměla jsem to komu říct a naprosto jistě jsem věděla, že „vhodná“ tímto způsobem nejsem. Tak jsem mlčela.
O den později už jsem stála v pět ráno v kuchyni u šedesátilitrových hrnců po lokty ponořené ruce v horkém lepkavém hnusu a šéfová na mě řvala: Pořádně to vydrbej, ať je to čisté… A v hrnci bylo na dně pět centimetrů připálené omáčky…
V tu chvíli jsem měla sto chutí s tím praštit, vrátit se domů a vykašlat se na celé Slušovice. Jenže to bych nesměla být já. Zasekla jsem se. Řekla jsem si, že to dokážu. Že JIM VŠEM dokážu, že jsem dobrá, že to zvládnu. A tak jsem začala opravdu dřít, přijala jsem jakoukoliv práci, olámala jsem si všechny nehty, umývala obrovské množství nádobí, stírala jsem podlahy, pracovala 12 hodin denně a postupně se dozvídala: už vás není 150, už je vás tu jen 120 a za měsíc, když už jsem pracovala jako prodavačka v zahradnických potřebách: už vás není 120, už je vás jen 80…
S velkým sebezapřením a se zaťatými zuby jsem absolvovala již zmíněné „kolečko“, po půl roce nepředstavitelné dřiny nás zůstalo jen 7.
Všech 7 nás přijali. Ze zaměstnanců JZD Slušovice jsme se stali členy JZD Slušovice.
Nastoupila jsem do obchodního úseku, dostala jsem svou kancelář a musím přiznat, že když se mě zeptali, v jaké barvě si budu přát vybavení kanceláře, tekly mi po tvářích slzy jako hrachy….

TAK takové bylo moje „poprvé“. Poprvé v životě jsem někoho uhodila. Poprvé v životě se mnou někdo „zametl“. A poprvé jsem se postavila na vlastní nohy vlastními silami.