Tento příspěvek je vlastně reakcí na dotaz v poradně. Maminka Jana se ptala na to, kolik stojí interrupce. A tady je má odpověď, kolik vlastně tento zákrok stojí…
Svatba byla i přesto, že jsme o miminko přišli. Po čase jsem znovu otěhotněla, narodilo se nám miminko a po půl roce jsem zjistila, že jsem opět těhotná. Neplánovaně, nečekaně. A začalo pro mne období šíleného rozhodování. Doma byla zrovna krize, malé miminko, já totálně vyčerpaná a manžel se do druhého dítěte opravdu nehnal. Naopak.
Takže jsem si jednoho dne vzala pár věcí do tašky a nastoupila do špitálu. Nikdy nezapomenu na ten strašný pocit. Seděly jsme před sálkem v nočních košilkách a každá to brala naprosto jinak. Některé do poslední chvíle vtipkovaly, jiné seděly jen tak tiše, další plakaly. Já jsem ještě běžela k telefonnímu automatu a snažila se manžela přesvědčit. Marně. A já nebyla dost silná na odpor.
Přišla na mne řada. Moc jsem se bála – opovržení personálu, bolesti, toho, co jsem šla udělat. Přišel pan doktor a byl velice milý. „Maminko neplačte, netrapte se. Určitě jste se rozhodla nejlíp, jak jste uměla.“ A co bylo dál, to popisovat nemusím.
Hodně dlouho mi trvalo, než jsem se s tím vyrovnala. Doma bylo dusno dál. Časem vše nějak vyšumělo, ale po dalších dvanácti letech náš vztah ztroskotal (z jiných příčin).
Když na tu nemocniční událost vzpomínám, nemám z toho dobrý pocit. Sice nepláču do polštáře, nervu si vlasy, nestala se ze mne alkoholička, neužírám se dennodenně tím, co jsem provedla, ale lehko na duši mi opravdu není. Sice jsem v té době udělala to, co jsem „musela“, to co jsem považovala v té době za nutné, ale je to omluva? Život jsem potom neměla zrovna lehký, ale taky mohlo být vše jinak…
Ještě dnes si na to občas vzpomenu. Většinou, když si moje děti hrají a jsme všichni spokojení. Vzpomínka najednou, z ničeho nic, vyskočí a jako osten píchne – vidíš, vidíš…..
Napsal/a: Ramira
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (114 vyjádření)
Ahoj,tady Markéta.Ten odkaz,že jdu dnes na interrupci jsem psala já.mám to za sebou a můžu vám říct,že bych to opravdu nikomu nepřála.ještě předtím,než jsem šla na ten zákrok,jsem jen brečela a brečela,ale…Teď mám velké výčitky,ale na všechno je pozdě a já pevně věřím,že jednou si budu moct říct,že jsem udělala správně,protože jinak bych tím trpěla jak já,tak i má dcera a pak i to malé.a to bych nechtěla.A co se týká tebe NINO,věř,že ikdyž tě to bude hodně dlouho trápit,věř,že zjistíš,že jsi udělala své rozhodnutí správně.ikdyž je to někdy opravdu těžké,někdy nic jiného nezbývá.a musím říct,že jsi asi opravdu silná osobnost,já bych to asi nezvládla,ale než se nechat od mužského ponižovat a pořád něco vyčítat,tak je lepší být sama.A máš štěstí,že máš kolem sebe lidi,kteří tě podpoří a podrží,protože to je opravdu hodnš důležité.Jak jsi psala o těch penězích,tak nevím jednak,jestli jste manželé,ale předpokládám,že ano,tak máš právo na výživné jak na děti,tak i na nerozvedenou manželku,ale musíš jít na sociálku,kde to všechno za tebe zařídí.Taky jsem byla v takové situaci.Budete muset jít ale k soudu,kde tvému manželovi vyměří výživné.Mě to bývalý taky říkal,že porblémy dělat nebude,ale jen na dohodě to s ním nešlo,tak jsme museli jít k soudu a tam o tom rozhodli.pevně věřím,že to všechno zvládneš,mysli na své děti a na to mimi a bude líp,hlavně tomu věř!Zdraví a hodně štěstí přeje Markéta
Ninuško-s financemi neporadím.Ale strááááášně Ti držím palečky.Děláš dobře a máš velkou rodinu-to je ohromné plus.Je vidět že manžel se neštítí ani takových podrazů jako vyčítat ženě na mateřské že ji živí-fuuuuj.
Jistě svých činů nikdy nebudeš litovat-neboj.
Přeji jen štěstí a zdraví pro mimýska.K
ahoj,tady NINA.Právě čtu ten odkaz nade mnou,je to smutný a držím palce at to zvládneš hlavně psychicky,asi jsi neměla na vybranou když máš nemocnou holčičku a jsi na to sama tak ti přeju brzy nějakého lepšího partnera a štastnější život.Te o mě,psala jsem tu že se na potrat nejdu a 3 dítě si nechám i přesto že manžel mimi nechce.Došlo to tak daleko,že jsem si našla podnájem a od prvního se stěhuji s dětma.Manžel mě začal vyčítat že to dítě nechtěl,že mě už 10 let živý a financuje že se mám taky postavit na vlastní nohy,stále mě nějak ponižuje že se válím,že jiný ženský stále něco dělají a nesedí doma jako já/těh.nevolnosti mám/psychicky mě týrá a já už dál nemůžu,dokonce to řekl i mé matce že mě živý atd.Tak jsem se rozhodla udělat důležitý krok ve svém životě a odstěhovat se,aby budto zjistil že s takovouhle neúctou ke mě to dál nejde a zjistil co vlastně od života chce.Bydlíme na vesnici a já se stěhuji do města kde bydlí moji rodiče,sestra s rodinou i bratr s rodinou,myslím že tam budu mít dobrou podporu,tady nemám ani auto,hlavně že manžel má dvě ale já s ním jezdit nemůžu.Nevíte někdo jak dál postupovat aby platil výživné na mě a na děti?Budu potřebovat nějaký papír od soudu že jsme se dohodli s manželem na výchově a výživě dětí?Peníze budu potřebovat a zatím nevim jestli mě vůbec bude něco dávat i když říkal že problémy dělat nebude,ale už si nevěříme.Zná někdo víc k tomuto problému?Díky ahoj
Ahoj,právě si čtu vaše názory.Vím,že je to horzné,ale někdy nic jiného nezbývá.Abych byla upřímná,před měsícem jsem se dozvěděla,že jsem těhotná,ale zjistila jsem to týden potom,co se se mnou přítel rozešel.Když jsem mu to oznámila,byla jsem v šoku,protože mi řekl,že se ke mě kvůli dítěti nevrátí,ikdyž jsme se třičtvrtě roku o miminko snažili a pořád to nešlo a pak když mě opustil,tak jsem zjistila,že jsem těhotná.Zpočátku jsem si říkala,že bych na potrat nikdy nešla,ale když jsem začala přemýšlet o všech věcech kolem,nezbývá mi jiná možnost.Mám totiž pětiletou dcerku,která je vážně nemocná,má cukrovku a potřebuje moji neustálou péči,kdykoliv se může něco stát a musím s ní do nemocnice a s mimčem bych to nezvládla,asi hlavně i psychicky.Je smutný,že se musí takhle rozhohovat o životě malého tvorečka.pořád jen brečím a vím,že si to budu do smrti vyčítat,ale….zítra jdu na interrupci a je mi z toho hrozně,držte mi palečky,ať vše zvládnu!
Tak jsem právě koukala na to video a je mi z toho hrozně-naše malá byla sice neplánovaná,narodila se mi v mých 20letech-maturovala jsem ještě s bříškem,ale nikdy jsem nepomyslela na to,že bych šla na potrat (jen v případě genetických vad).Dnes je to naše zlatíčko,i když občas dost zlobivý,ale nevyměnila bych ji za nic na světě!A po shlédnutí videa tuplem ne!
Moc zajímavá diskuze, ještě jsem se nazapojovala, tak teď přidám něco svého. Nino, moc Ti fandím. Jsem moc šťastná, že si necháš svoje děťátko. Já jsem podstoupila miniinterupci v 19 letech, vůbec jsem si neuvědomovala hloubku toho, co jsem udělala. Brala jsem to jako něco, co mě zbaví „problému“. Tehdy jsem si nebyla schopna uvědomit, že mi spíš jeden velký problém přibyl. Po tolika letech se s tím nedokážu smířit a tíží mě to jako velký balvan. Našla jsem si muže, kterého miluji, máme spolu tři děti. Čtvrté děťátko jsem vloni samovolně
potratila. Byla jsem z toho hodně smutná, ještě bychom
miminko chtěli. Tak, jak už tu bylo psáno, každé děťátko přináší do rodiny další štěstí. Ať ti ho další miminko, Nino, také přinese. Dej vědět a drž se!!
Ono pro ty otce je to trošku jiná situace než pro matky. Oni v 8-týdenním plodu těžko budou vidět vlastní dítě. Nikdy nezažijou takový ten pocit, že máš nový život v sobě, tak jak nikdy nebudou moct plně prožít porod, i když jsou s maminkou u toho.
A s tou finanční situací – porodné se zvedlo, rodičovský příspěvek přes 7000, k tomu přídavky na děti, to není tak špatné, ne? Já teda nevím jaké jsi měla zaměstnání, co bys případně dělala a jaký by mohl být tvůj plat, ale všechno není jen o penězích, že? Zvlášť, když opravdu nemáte dluhy, tak se to zvládne.
A pokud tě manžel kvůli tomu opravdu opustí, věř, že by se to stalo stejně. Třeba už proto, že by ses ty sama nedokázala vyrovnat s potratem, když to tak cítíš.
Přeji pevné nervy, snad si to otec ještě rozmyslí.
Nino-snad se to jěště zpraví-a viděl to i Táta?
Zkuste probrat finance-jak a kde by se dalo ušetřit-a jak se na tom budeš podílet i Ty-a on vyměkne.Náš tatík je taky velký realista a penízky šetří kde může-ale vždy to nějak vyřešíme a dohodnem se.Zkus poprosit rodinu aby se za Tebe postavila-jeho kamaráda na kterého dá.Vím je to ponižující-ale je to Otec-taky musí dostat šanci.
ahoj,tady Nina.Tak jsem taky koukla na stránky svoboda volby a do smíchu mě teda rozhodně nebylo,odporné.Jsem ráda že jsem se rozhodla správně a že budu mít ještě jedno mimčo i když na to asi budu sama. Už jen tak p
řemýšlím ,jakého sobce jsem si to vzala…..
Myslím,že na tom co Vlaďka napsala není nic špatného a TY Marti by sis to osobně brát neměla-leda že bys s tím nebyla plně smířená-což je pochopitelné-potrat je usmrcení nového života-tak to prostě je.Nemusíš nikomu vysvětlovat proč si to udělala-jestli Tvé důvody byly dostačující-to byla životní situace a musela si ji rychle řešit-nezávidím.Vlaďka v Tvé situaci by volila jinak.
Možná je to naivní-možná by měla velké problémy-ale to už je jen coby kdyby.
Vlaďko, neurazila jsi mě. Jsou to prostě různé pohledy na situaci.
Nechtěla bych odsuzovat ženy, co podstoupí potrat.
Věřím, že je to MOC TĚŽKÉ rozhodnutí.
Mluvím jen za sebe.
pokud by to bylo jen trochu možné, a dítě už by „bylo na cestě“, nechala bych ho narodit se.
Ale kdoví, jak by to bylo ve skutečnosti…
Člověk míní a život mění.
Když jsem čekala na výsledky amniocentézy, dověděla jsem se je až ve 24. týdnu! Copak to jde, v 6. měsíci uvažovat o potratu?!!
(Vlastně by šlo o už o porod dítěte, usmrceného v děloze. Nic horšího si neumím představit.)
A to jsem (spíše pod tlakem rodiny) byla vlastně rozhodnuta „nenechat narodit“ dítě s DS (Downovým syndromem), kterým mělo mé dítě trpět.
To bylo před 8,5 lety.
Chápu všechny pohnůtky, které vedou k tomu, že si postižené dítě člověk nenechá.
Zuzkasim by mohla vyprávět…
Co se týče znásilnění, to je otázka, jaký vztah ta maminka k dítěti má. Pokud ho bere jako „vetřelce“, kterého jí násilník „vložil do těla“, pak je asi lepší dítě nenechat narodit.
Je mi to líto…ale než dítě nechtěné, které trpí neláskou a odvržením od počátku života, dokonce ještě před narozením….to radši…
Na druhou stranu můj duchovní pohled mi říká:
„nic se neděje náhodně“
a vše má svůj smysl, ikdyž mu nerozumíme.
Otázka je, jestli my lidé můžeme zasahovat do běhu života, ať už se to týká umělého potratu, nebo umělého oplodnění…to je stejná otázka etiky.
Máme právo rozhodovat o životech jiných?
Každý ať se rozhodne podle sebe.
Netajím se ale tím, že velmi fandím těm, co se rozhodnou PRO život!!!
:o)
Protože nic není na světě důležitější, než právě život.
Ne,to beru.Já jsem jen chtěla napsat to,že ne každý je dost silný na to to zvládnout.Mám kamarádku,která se svým manželem chodila od svých 16ti let,v 18ti letech s ním otěhotněla (sklamal kondom) a po dlouhém rozhodování šla na potrat,strašně to oplakala,do dnes na to myslí,ale smířila se stím a za svým rozhodnutím si stojí.Oba šli studovat vysokou školu,po promoci se vzali,postavili si domeček,mají pěknou práci a taky mají syna,kterému mohou poskytnout to,co by v těch 18ti letech nemohli a otázka je,jestli by spolu ještě byli,kdyby se před lety rozhodli jinak.Já vím,pro někoho to může být neetické,ale já uvažuju naprosto stejně,jako má kamarádka a proto to vidím jinak.A taky se omlouvám,za to jak jsem to podala:-)
Bobino, já ji neodsoudila, nemyslím si, že je špatná, opravdu jsem jen vyjádřila svůj názor. Je to fakt jen věc názoru a já po Martině nechtěla obhajobu, mě se taky stala v 17 „nehoda“ (v té době jsem bydlela u tehdejšího přítele, doma ne moc dobré vztahy – nikoho tím nechci soudit), taky jsem bulela v křesle, ale tenkrát jsem onomu příteli řekla, že kdyby něco – dítě si nechám, proto jsem napsala, že bych na potrat nešla ani kdyby mi bylo 17. Jestli jsem někoho urazila, omlouvám se, ale nemyslela jsem to zle.
Vlaďko,v tomhle souhlasím s Martinou.Každá žena má právo se rozhodnout o tom,zda si dítě nechá či ne a nikdo nemá právo ji za to soudit,ani posuzovat důvody,které ji k tomu vedly.Každý žije svůj život a každý musí sám posoudit svou situaci a nést si důsledky.Já jsem na interupci nebyla,byla jsem vždy zodpovědná (používala jsem antikoncepci,nebyla jsem promiskuitní),přesto se mi v 17ti stal malér a myslela jsem že jsem těhotná.Bylo to hrozné,nevěděla jsem co dělat a asi bych šla na 99% na potrat,kdybych těhotná byla,ale nakonec to byla porucha menstruace,stres z maturity a hubnutí.Myslím,že tohle mohou posoudit holčiny,kterým se to stalo a nemusí vůbec obhajovat,proč se tak rozhodly a ostatní s tím mohou jen souhlasit,či ne,ale určitě by neměli soudit.Pokud si někdo plete interupci s antikoncepcí,nemám co dodat,ale pokud to někdo vezme jako východisko z nějaké životní situace je to myslím o něčem jiném.
ja se priznavam, ze na ty filmy nemam povahu a uplne se bez nich obejdu. Mi stacili ty fotky a poprve jsem je videla a byla jsem v 8 mes. tehu. malem jsem predcasne porodila . 🙁
Jen si tak matne vzpominam na 7 ci 8 tridu zkl. skoly kdy jusme meli sezeni ohledne sex. zivota a pousteli nam fil “ Modra laguna “
Kdyby se misto toho poustel ten film, myslim, ze by hodne z nas 2 x prehodnotilo, jestli tehotna chci nebo nechci byt a podle toho se i zaridila .Protoze tohle se proste vryje do pameti.
Vlaďko, já tvůj názor respektuji. Já bych jen prostě nesnesla, aby moje dítě zažívalo peklo, jaké jsem si prožila já. Já vyrůstala v pohodové rodině, takže to co se dělo, bylo pro mne dost velké trauma a nechtěla bych, aby něco takového kvůli mně zažíval ještě někdo další. Každý se v takové situaci může zachovat jinak, jen to prostě není tak jednoduché. Samozřejmě, ženská musí počítat s důsledky svého chování když s někým spí, ale každý někdy udělá chybu, tím spíš v devatenácti.
biovirus….proboha:((((
Martino, to je jen můj osobní názor, prostě nějak jsem proti potratům, myslím, že než žena vleze s někým do postele, musí počítat i s důsledky, které se můžou stát, nechtěla jsem se tě dotknout, pamatuju si když jsem mamku prosila, ať si miminko nechá a pak její potrat tajně obrečela (taky měla podobného šílence v patách – nemysli si, že já její žijící dítě (+ další 2 moje sestry) jsem nějak šťastně prožívala, když matka kvůli němu denně brečela, když jsem měla rozbité sklo v posteli, když na ni mířil pistolí, ale jsem ráda, že vůbec žiju, ona se ho nakonec zbavila, chci tím jen říct, že takové situace můžou nastat kdykoliv a v jakémkoliv věku dětí.
Nechci tím nikoho popichovat, ale jen popsat svůj názor, ten názor taky může pomoct ostatním maminkám v rozhodování.
Vlaďko, nevím, jestli jsi tou matkou, co hlásá, že udělala správně, myslela mně, ale beru si to osobně. Ono to není jenom o tom to dítě porodit, ale i o tom, poskytnout mu šťastný život. A já jsem věděla, že to bych v té době nemohla, tak jsem se rozhodla tak jak jsem se rozhodla. A dnes, když se koukám na svojí dceru, jak šťastně může vyrůstat v klidu a úplné rodině, tak si pořád za svým rozhodnutím stojím. Opravdu lituji toho, že jsem se do té situace tehdy dostala, ale stalo se, takže nemá smysl se tím dál týrat, už to nezměním.
Mobile Sliding Menu