Dvě malé holky…

Rubrika: Od srdce i od plic

584461_sisters_statueJsem tady nová. Četla jsem několik zpovědí a rozhodla jsem se, že si také přispěji. Na svoje dětství nevzpomínám a ani se o něm nesnažím přemýšlet. Pokaždé, když se tak stane, tak mně jímá vztek. Nejhorší ze všeho je, že s postupem let neustále sílí. Někdy si přeji všechno zapomenout, začít se dívat na svoje rodiče, jako se dívají jiní, přeji si nemít na duši tolik jizev…

Byly jsme dvě. Naštěstí a nebo naneštěstí? Já a moje sestra… Která z nás to měla horší? Většina mých vzpomínek má příchuť hořkosti. V posledních letech přemýšlím, jestli existuje jediný aspekt, ve kterém moji rodiče neselhali. Snad jenom v tom, že nás nenechali umřít hlady a měly jsme kde spát.

Kdybych měla rozepisovat jednotlivé události, které mne i moji sestru potkaly v láskyplné péči naší maminky a tatínka, tak by tohle byl opravdu velmi dlouhý článek. Musím tudíž vybrat ty nejbolestnější.

Moje sestra, chudinka, byla ještě hodně malá, když se naši rozhodli, že začnou podnikat. Otevřeli si malý krámek a velmi rychle se stali workoholiky. Nás, dvě malé holky (mě bylo šest a mojí sestře čerstvé tři roky) jednoduše odsunuli k naší babičce. Chodily jsme tam den co den po škole a školce, trávily tam celou sobotu a polovinu něděle. Domů jsme chodily jenom spát a jíst večeři, kterou většinou naše matka vařila až do deseti do noci. Jak to bylo příjemné si asi umíte představit.

Babička už byla stará a nemohla tudíž pochopit, co trápí malé dítě. Měla ráda svůj klid, takže nějaké běhání venku na čerstvém vzduchu nepřipadalo v úvahu. Náš svět byla televize a její byt 1+1 s výjimečnými výlety na hřbitov, kde byl pohřben náš děda, a vyzvedáváním obědů v nedaleké jídelně. Kamarádky jsme mít nesměly. Okolo bytovky, kde naše babička bydlela, byla sice velká zahrada, ale ta byla také tabu. Nebyly by jsme neustále pod dohledem. Dodnes nechápu, proč nás potřebovala mít k sobě tak těsně připoutané, ale i přes to si jasně vzpomínám, že právě jenom v její péči jsem cítila lásku a zájem. Od rodičů nic takového nehrozilo. Pro ně byl jediným dítětem jejich obchod.

Co bylo nejspíš neodvratitelným důsledkem toho, že jsme byly takto odvrženy z rodičovské lásky bylo to, že se na mě moje sestra extrémně upnula. Není ani divu. Byla jsem ten jediný, kdo se s ní učil, kdo ji odnaučoval lhát, vysvětloval jí, co je správné a co není, ten, kdo si s ní hrál… Dalo by se říci, že jsem se pro ni stala svým způsobem matkou. Umíte si představit, jak může být pro malé dítě těžké vychovávat jiné malé dítě? Jak může být těžké řešit šikanu svojí sestřičky, když se sama potýkáte s násilím ve třídě? Ano, obě jsme byly šikanované. Proč? Dnes už to vím. A je mi z toho velice smutno.

Malé dítě je malé dítě. Malé dítě někdy něco zapomene a není se čemu divit. Je to malé dítě. Jednou, když jsem doma zapomněla spláchnout ve svých pěti letech a můj otec na to přišel, tak mně šíleně seřezal. Ječel na mě, že jsem strašný prase, že tohle se dělat nesmí, a že jestli se to ještě jednou stane, tak že mě zabije. Od té doby jsem měla strach jít na záchod, když nebyla naše matka doma. Držela jsem to jak nejdéle to šlo. Nastoupila jsem do školy. Seděla jsem v lavici a měla stejný strach, jako když nebyla moje matka doma. Nikoho jsem neznala, byla jsem v novém prostředí. A tak jsem to držela až domů. Nešla jsem na záchod. Mohla bych na to zapomenout… spláchnout. A pak by mě mohl někdo zabít. Zní to absurdně, ale tehdy jsem to tak opravdu vnímala.

Po týdnu se mi stalo to, že jsem to nevydržela a počůrala jsem se. Naše učitelka volala mým rodičům do „krámu“. Přišel můj otec a umíte si představit, co následovalo. Odvedl mně domů a tam mě seřval do kulata a samozřejmě i zbil. Převlékl mě a odvedl zpátky do školy. Tohle se opakovalo několikrát, až to vyvrcholilo tím, že jsem se pokakala. Tehdy na mě naše učitelka už doslova řvala. Asi kontaktovala úřady péče o dítě a ty se o mě začaly zajímat. Chtěly mně i někam odvážet, ale víc mi rodiče neřekli. Nevím, co se tehdy dělo. Pamatuji si jenom mlhavě, že se můj otec hádá s nějakou paní…
Co bylo důsledkem toho všeho? Byla jsem terčem. Všichni se mi smáli, pomlouvali mně a ve finále i mlátili. Naštěstí já jsem měla sílu se bránit. Moje sestra takovou sílu neměla…

Náš otec byl celkově velice surový. Vybavuje se mi jeden jediný den, kdy mě vedl ráno do školy. Bylo to myslím někdy v říjnu a bylo po dešti. Vedl mě za ruku a já jsem uklouzla. Abych neupadla, tak mně s trhnutím až zvednul ze země. Potom mě na stejném místě zmlátil. Neřekl ani slovo, já nehlesla a šli jsme dál. Neodvážila jsem se ani říct, že mě ta ruka bolí. Jak s ní trnul, tak mi ji nějak pochroumal. Ale já jsem mlčela a ani svojí mámě jsem to neřekla. Šla jsem do školy a pak ze školy. Myslela jsem si, že jsem si to zasloužila ten nářez i tu bolest v zápěstí. Dnes už vím, že takové chování mého otce bylo špatné. Aby zmlátil dítě, protože uklouzlo a natáhlo mu jeho milostivou ruku…

Občas jsem zakopla. O konferenční stolek, o židli, o práh… Když se něco takového stalo, vždy jsem dostala minimálně seřváno, protože to můžu rozbít. Neplakala jsem. Bolest jsem vnímala jako trest za zakopnutí. A ani případné facky nebyly výjimkou.

Někdy jsem při nastupování do auta trochu víc bouchla dveřmi. Pokaždé se na mě můj otec osopil, že mu je likviduji, napřahoval na mě pěstí a ječel (pro změnu), že mě zabije. Vždycky jsem to se skloněnou hlavou přijímala. Omlouvala se a slibovala, že to už neudělám. Měla jsem kvůli tomu velké výčitky svědomí…

Když můj otec procházel třeba chodbou a já jsem se mu připletla do cesty, tak do mě většinou strčil tak surově, že jsem sebou praštila o zeď… I to jsem vnímala jako normální…

Takhle bych mohla pokračovat snad do nekonečna. Nejzoufalejší jsem byla, když náš táta udělal na dveře našeho společného pokoje „fabku“. Dal tam klíč jako se dává do vchodových dveří a začal nás zamykat. Jenom naše matka odešla, tak nás tam vyhnal a zamknul. Byly jsme uvězněné a jenom čekaly až se máma vrátí. Ani hrát si jsme neměly chuť. Jenom tak jsme tam seděly. Nemluvily a dívaly se jedna na druhou. Byly to smutné okamžiky… Dvě malé holčičky, zamčené ve svém pokoji, odříznuté od světa…

Moje sestřička tehdy chodila do školky a neuměla říkat „r“ ani „ř“. Snažila jsem se jí to naučit, ale prostě to neslo. Jak bych mohla vědět, jak se to má dítě učit. Bylo mi tehdy šest. Vlastně jsem jí tu školku i záviděla. Já chodila do školy, kde mě každý nenáviděl, pořvával na mě a občas mi i jednu vrazil. To jsem ale vnímala jako normální, protože to tak dělal můj otec. Zvláštní je, že si toho nikdy naše matka nevšimla. Dělal to snad tak mistrně, že na to nepřišla, nebo to věděla a bylo jí to jedno? Nevím…

Jak jsem psala, tak moje sestřička chodila do školky. Měla tam kamarádky, byla tam legrace a vychovatelky byly tak hodné. Naučili ji později i správně mluvit. Každý den se tam těšila a mě denně vyprávěla, co se tam všechno dělo. Poslouchala jsem ji a v skrytu duše ji za to i nenáviděla. Nikdy jsem jí to ale neřekla. Usmívala jsem se a ona povídala, smála se a oči jí zářily… To světlo v jejích očích zmizelo s nástupem do školy. Jestli já jsem si zažila šikanu, tak moje sestřička si zažila peklo. Peklo s velkým „P“… A byla to vlastně moje chyba. „Ty jsi sestra tý holky, co se posrala…“ To se dozvěděla první den ve škole… A táhlo se to dál a dál… Jak jsem psala, tak ona se bránit nedokázala. Takže ji den co den bili… O každé přestávce… A já s tím nedokázala nic udělat. Měla jsem, ale prostě jsem to nedokázala. Nevěděla jsem jak. Oběma nám bylo jasné, že to rodiče zajímat nebude a babička byla stará a měla ráda svůj klid. A tak jsme to obě snášely. Denně si vyprávěly, co se nám ten den stalo a obě plakaly… Ale vždy jenom tak, aby to rodiče nevěděli. Tak zoufalé období…

Jak to popsat, jak to vyslovit… Nemám sílu vylíčit to nejhorší… Teď nemám… Všechno to až moc bolí… Možná za nějaký čas.

Napsal/a: j.sedmikraska

Toto taky stojí za přečtení!

Nevítaní hosté v ústní dutině

Malé oválné vřídky trápí až 25 % populace. Objevují se v ústech nečekaně, ale ti z vás, kteří se s afty

Čtu dál →

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (19 vyjádření)

  • Anonymní

    Určitě je to příběh k zamyšlení. Kolikrát na své děti zvedneme hlas nebo i udělíme „výchovný“ pohlavek pro úplnou prkotinu. Važme si svých dětí a jednejme s nimi jako se sobě rovnými. A hlavně nebuďme lhostejní k ostatním lidem. Někdy i jen pohlazení, pochopení a vůle naslouchat může být tím záchraným kruhem. Ať probůh nemusíme číst takové smutné řádky.
    Olga

  • bože to je šíleně smutný příběh života dvou malých holčiček..až mi tekly slzy..je neskutečný,že malý,bezbraný stvoření neměly nikde zastání,nikde..jak si mohli učitelé nevšimnout,že jsou holčičky šikanovány??..nemohli-protože je ponižovali taky..už tím,co se stalo té starší,že se počůrala..a nebo že by všechno učitelé viděli,ale nezasáhli,protože si to dívenky zasloužily??..nemám na to slov:((..snad jen,ten kdo nepomohl,aby si zažil stejné peklo,jako holčičky..i když vyrostou,mají následky celý život..přeju vám oběma,abyste už nikdy nepoznaly to zlo,jako v dětství a provázela vás jen láska a pohlazení,které si mooooc zasloužíte..na dálku posílám pohlazení na bolavou dušičku.

  • to je tak hrozné, že to ani neumím napsat. teču mi slzy po tváři jak to čtu. Tolik bolesti a utrpení nemůžou malé holky vydržet. Tvoji rodiče si ani nezaslouží říkat tak pěkně rodiče.
    Přeji tobě i tvoji sestře hodně lásky, štěstí a síly.

  • Anonymní

    Tento příběh mě velmi dojal. Je velmi smutné, že jste nanašly u nikoho zastání, jen samou bolest. Přeji vše dobré, lásku a hodně sil do budoucna.
    Marcela

  • Hrozně smutné…….jde mi z toho mráz po zádech, je mi z něho smutno, dokázala jsem si u toho vybavit malou holku s aktovku, jak jde po chodníku a uklouzne, úplně to vidím:(((((((
    Nebudu psát, jestli je to napsané krásně a nebo špatně…….napíší, že si cením tvé odvahy, že jsi dokázala tohle napsat, při psaní se ti musely vracet vzpomínky…….myslím si, že je dobře, že jsi to napsala, určitě se ti trochu ulevilo:(((((
    Nic neomlouvá rodiče, ano rodiče, že se takhle chovali, otec a jeho agresivní sklony, matka za to, že si ničeho nevšimla a nebo nechtěla všimnout a měla strach z manžela………i tohle není omluva:(((((

    Nikdy tohle nedopustím, i kdybych měla být matka prudič ve škole skrz šikanu, nikdy, své děti budu chránit, stůj, co stůj:((((

    Je mi to opravdu líto……měla bych spoustu otázek, ale nejsou na místě……….sedmikrásko, drž se a kdykoliv tě bude něco tížit, napiš nám to, jsme tu od toho, abychom ti pomohli ulevit a napsali povzbuzující slůvka:))

  • Marysek

    ani nevim co na to napsat, nejak mi to hlava nebere, jak je mozne, aby se jeden z rodicu takhle choval ke svemu diteti??? po precteni tohoto clanku si jeste vice vazim svych rodicu, clovek opravdu nekdy nevi, co ma…taky si myslim, ze kdyz se nekomu sveris – aspon timhle zpusobem, ze se ti aspon trosku ulevi…preju ti hodne sily a spokojeny a stastny soucasny zivot

  • Martina

    Tolik bolesti a utrpení je z tvého článku cítit, až mě to bolí u srdce. Není omluvy pro takové chování rodičů. Ani si neumím představit, že by se tohle dalo rodičům odpustit, i když se říká, že v odpuštění je vysvobození….. Vyrůst v takovém prostředí je velký hendikep do samostatného života. Nicméně snad se lze přes tuhle všechnu bolest jednou přenést a skutečně žít. Mít někoho ráda a být někým milována. Moc tobě i tvé sestře přeji, abyste to dokázali, aby vaše bolavé vzpomínky přestaly bolet. Vaše cesta byla moc složitá! V duchu vám posílám lásku, která vám celé dětství tak chyběla!

  • Lien

    Sedmikrásko, krásně napsaný článek, bohužel jeho obsah mě dohání k slzám. Mrzí mě to, nevím co říct, jsem ráda, žes napsala a že bojuješ pro lepší budoucnost, protože minulost už změnit nemůžeme. Posílám ti pohlazení

  • Anonymní

    Sedmikrásko, posílám Ti sílu aspoň na dálku. Je moc dobře, že jsi článek napsala a odeslala – mimochodem, píšeš moc dobře. Pro mě je na tom nejstrašnější to, že když už Tebe a sestru nechali nejbližší na holičkách (vlastní rodiče – nepochopitelné!!!), že jste se sestrou nenašli zastání ani u učitelů ve škole…Je mi z toho do breku a slibuju, že já nikdy takhle lhostejná nebudu! A mrzí mě, že jsi nechodila se mnou do třídy – já už na základce bojovala proti nespravedlnosti a proti šikaně kohokoliv…
    To, že Tvůj otec měl dětství ještě mnohem těžší, pro mě není omluva. A mám radost, že z Tebe je skvělá máma.
    Drž se a Tobě i Tvojí sestře přeji do budoucna jen a jen štěstí.

    Marina

  • j.sedmikraska
    j.sedmikraska

    Děkuju za pochopení. Noc po tom, co jsem tohle odeslala jsem skoro nespala. Vyčítala jsem si, že jsem to ze sebe vydala, ale jak čtu vaše komentáře, tak si už nepřipadám tak zle.

    HANINA25: máš pravdu v tom, že mě to taky štvalo, že musím svoji sestru vychovávat. Ale ona mě opravdu potřebovala. To jediné mi zabránilo se pokusit o sebevražtu. To, že by to beze mě nezvládla, ale to velmi předbíhám. Ona to také neměla lehké a naštěstí jsme byly 2.

    Lussy: děkuju za podporu. Já chování svých rodičů také nechápala. Ale pak jsem se dozvěděla, že proti tomu, co si prožil můj otec jako dítě, bylo naše dětství procházka růžovou zahradou. O tom taky budu psát, až se k tomu dostanu. Zlo plodí zlo. Určitě budu psát dál.

    Ájík: moje sestra si to nepamatuje. Skoro všechno vytěstnila. Takže to snáší docela dobře. Svým způsobem jí závidím.

    Lenia: děkuju.

    Vanda S.: pozitiva se hledají jenom těžko. Později, když jsem si dokázala vybojovat u svého otce autoritu, tak už to nebylo tak zlé. Ale zatím jsem ještě nenapsala to nejhorší.

    JanaK: taky děkuju. Něco na tom s tou bolestí bude. Nějak se mi ulevilo, a i když jsem první noc po tom, co jsem tohle poslala skoro nespala, tak jsem se nějak nadechla.

    nuninka: děkuju moc za přání. Svému malému se snažím dávat co možná nejvíc pozotivních impulsů. Například ho chválím, když se vykaká… No, nejsem směšná… Ale jakou z toho má pokaždé radost…

    Žirafa96: odbornou pomoc mi už doporučovali v mnoha poradnách. A to jsem vždy napsala jenom střípek toho všeho. Možná, že pomoc jednou vyhledám. Zatím jsem se nerozhodla.

    Piškotka: jsi moc milá, že by jsi si se mnou o tom chtěla povídat. Ale já bych to asi nedokázala. Ale děkuju. Určitě budu za nějaký čas pokračovat. Je pravda, že to člověka změní. Mě to změnilo hodně. Moje sestra si to nepamatuje, takže myslím, že na ní to zas až tak velký vliv nemělo. Dalo mi to hodně práce, ale nakonec jsem jí trošku uchránila.¨

    Děkuju všem za komentáře. Ani nevíte, co to pro mě znamená.

    j.sedmikraska.

  • Tak barvitě napsaný článek, normálně tady brečím… to je strašné jak můžou vlastní rodiče takto ubližovat dětem, stvořením, které si nevybraly žít, o kterých rozhodli rodiče… Nemám slov, je mi tebe a sestřičky hrozně líto. Sama ze svého dětství vím, jak se krutě dokáže odrazit v dospělosti, to do kapičky pochopí jenom ten, kdo to prožil, ani nevíš, jak bych si teď s vámi sedla a povídala si o tom…. No je mi to strašně líto, čím jste si prošly a hrozně by mě zajímalo, jak se váš život utváří teď, co rodiče… ale asi je to pro tebe těžké… Přeji ti do života hodně sil, budeš je potřebovat!!!

  • Ahoj!
    Mám oči plné slz. Bylo to kruté dětství a je neuvěřitelné, že nikdo nezasáhnul. Šikana spolužáků je hrozná, ale týrání rodiči zanechává trvalé následky na duši. Jestli jste ještě neuvažovala o nějaké psychologické pomoci, myslím, že by bylo načase o tom vážně zapřemýšlet. Ten problém je tak obrovský,že pouhé vypsání se nestačí, byť alespoň trochu uleví. Najděte sílu a mluvte o tom. Zdeňka

  • Sedmikrásko, to je strašně smutný. K tomu nejsou ani slova co psát. Nejraději bych tě pohladita a obejmula.
    Mám děti +- ve stejném věku a nedovedu si představit něco takového. Jak někdo může dětem ublížit a připravit je nejen o dětsvtí, o sebeůctu, o radost, ale vlastně o celý život.
    Přeji ti, aby tvé děti měly šťastné dětství.

  • JanaK

    Taky se připojuji – moc smutný čtení a je hrozné, že takoví lidé jsou stále na světě 🙁 Ach jo!
    Nicméně se říká, že sdělená bolest je poloviční, tak piš, piš a vypiš všechno, co trápí! Tady je nás hodně a troufám si tvrdit, že palce ti budeme držet všechny!

  • Vanda S.

    Ahoj, vím, že to bude znít krutě, ale i přes to všechno co jste se setrou zažily, prostě musíte najít alespoň záblesk něčeho pozitivního. Tím, že se tu bolest snažíte dusit v sobě je to asi, jak popisujete, stále aktuální. Věřím, že i tahle forma zpovědi Vám pomůže. Hlavní je, že si uvědomujete, že to jste musela snášet není běžné a budete mít velkou motivaci dopřát svým dětem radostnější dětství.

  • Sedmikrásko, je mi z toho tolik smutno…. je mi líto, čím jste si se sestrou musely projít…. Nepředstavitelná krutost, nepředstavitelné následky….. opatruj se…

  • Sedmikrásko 🙁 Je mi z toho hrozně smutno a neumím si představit tu bolest, kterou jste obě musely prožívat. Tím spíš, že si tam (jako každá maminka tady) dosadím ty své dva cvrčky, kteří jsou zrovna ve věku, který ty popisuješ. A nedokážu si představit, že by se rodič takhle mohl chovat k vlastním dětem.
    Pokud najdeš sílu, prosím, piš dál…. třeba ti to pomůže se s tím vyrovnat. Holka zlatá, opatruj se.
    Ráda bych věděla, jak to vnímá tvá sestra….

  • Lussy

    Sedmikrásko,
    hrozně smutný čtení.
    Tohle chování některých rodičů prostě nikdy nepochopím.
    Jestli ti psaní pomůže, klidně piš dál.
    Je mi z toho strašně smutno 🙁

  • Sedmikrásko,strašně smutný…
    Je to hrozný co vše človíček může zažít a jak se to s ním táhne dál v životě.
    I já ve svých desíti letech dostala bratra na “ výchovu“.Byli jsme sami s matkou,takže matka do práce a já odvést brášku do jeslí,po škole vyzvednout,celé odpoledne hlídat,k večeru rychle úkoly a spát.
    No byli chvíle kdy jsem záviděla ostatním,že můžou si běhat a já musím mít na krku toho prcka.Brala sem to jako křivdu.Těch výstupů s matkou co by puberťačka stále se starajíce o bratra,který toho uměl pěkně zneužívat,když viděl že mu vše prochází a věta : seš starší máš mít rozum mě děsí pomalu do dneška.
    Těch přísah co jsem si dala :nikdy nebudu na své děti taková jako matka,těch bylo…
    No dětství za mnou,péče o mého bratra mi dost pomohla při péči o mého prvního syna.Takže jedno pozitivum to mělo.
    Snaha nebýt jako má matka se snad z velké části vyplnila při výchově dvou dětí,ale ikdyž už jsou děti dospělé,já mám jiný život stejně někdy na povrch vyplují ty křivdy z dětství….

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist