Domácí násilí

Rubrika: Od srdce i od plic

Jak jsem tak hledala bodíky za články v dnešní den vydané, narazila jsem na článek o červené kartě za alkohol a o domácím násilí. Spíš mě ten článek nejprve zaujal kvůli datu – je napsaný v den, kdy jsem slavila 41. narozeniny.
K domácímu násilí se není o čem vyjadřovat. Všichni jej odsuzujeme a všichni víme, jaké dokáže napáchat zlo a jaké mívá někdy následky…


Z vlastní zkušenosti mohu říci, že je to velmi složitá věc. Většinou žena jako oběť vůbec nepochopí, že je obětí domácího násilí. Je opravdu složité takovým týraným lidem pomoci. Hlavním úkolem takového teroru je uzavřít všechny možné únikové cesty. Vezměme si tedy ženu, i když to bývá někdy i muž. O dětech nemluvě, ale s dětmi to je jiná kapitola.

Tedy – takový muž nejprve svou ženu začne přesvědčovat o tom, jak špatné jsou její kamarádky, začne si ji fixovat na sebe, aby na něm byla závislá. Vynasnaží se – většinou naprosto úspěšně – z jejího života eliminovat jakoukoli únikovou cestu – rodinu, přátele, mnohdy i práci. Taková žena nemá za kým jít, nemá si komu postěžovat a jen se diví, co se kolem ní děje a má pocit, že se zbláznila. Především její muž jí do hlavy vtluče, ať už psychologicky nebo mnohdy i fyzicky, že všechno špatné je její vina a to, že ji zbije, je také její vina. Taková žena žije jako v hrozném snu, nevěří sama sobě, nevěří nikomu okolo. Všichni okolo ní mají od jejího muže zprávy o tom, jaká je to špatná ženská, jak chodí za chlapama, jak má doma nepořádek, nestará se o děti. Je – bohužel – ale mnoho takových, kteří nevidí, že žena je stále jen doma a ven chodí jen s dětmi a nakoupit a ještě doslova pod dohledem sousedů. Oni raději tvrdí, že je to pravda. Takový muž má totiž perfektní přesvědčovací schopnosti, že lidé okolo zapomenou i na to, co vidí, a věří tomu, co se jim do hlavy vtlouká.
Taková žena se nedokáže bránit. Její láska k manželovi nejprve dojde konce a ona jej nenávidí, pak ale nastane divný syndrom – nepamatuji si přesný název, ale vzniká mezi únoscem a jeho obětí, je to druh pomýleného citu. Týraná žena je naprosto závislá na svém muži, miluje jej, tedy aspoň tomu věří a snaží se udělat všechno přesně tak, jak on to chtěl. Horší případy jsou, kdy ona udělá přesně to, co on chce, a stejně dostane výprask za to, že to tak udělala. To je pak opravdu na pokraji šílenství. Z mysli týrané ženy je úplně vytěsněno logické myšlení, to jako, že by jí došlo, že chyba není v ní, ale ona má pocit, že je zralá na blázinec, protože si myslí věci, které nejsou pravda, jako to, co je přáním jejího muže. Takhle to může jít léta. Děti takovou mámu přestanou mít rády. Jsou neustále přesvědčovány, jak je máma špatná, až tomu uvěří. Většinou jsou otcova týrání uchráněny, neboť mu stačí ničit svou ženu.

U nás to začalo tím, že jsem víc jak rok absolutně netušila, že můj muž je lhář a podvodník, že není absolventem průmyslovky, ale má 7 tříd ZŠ a půl roku zedníka a traktoristu nedělá proto, že je to jeho vášeň, ale na nic jiného nemá. Bohužel, i jeho rodina se chovala stejně. Po čase jsem zjistila, že mě pomlouvá v rodině, že chodím za chlapama, že neudržím peníze (také jaké, když jeho plat spolkla exekuce za rozbité auto a bouračku kvůli chlastu), že se nestarám o děti (asi to zvládl sám, když chodil domů k půlnoci). Jeho rodina mě odsoudila. Moje posléze také, protože má adoptivní matka mě má za své životní neštěstí – ona se jen podvolila přání mého adoptivního otce, ona si chtěla užívat a on chtěl, aby se o mne starala. Takže ten vztah není dodnes nic moc. Moje děti prakticky nemají babičku. Velkým kamenem úrazu tedy bylo u nás už to, že já jsem zdolala maturitu na ekonomce, kdežto on se uměl sotva podepsat. Už to bylo hrozné – „vy s maturou, vy se umíte jen válet, a my musíme makat.“ Zpočátku jsem nechápala, proč mi nadává, když ji má taky. Já se flákala – v té tobě jsme už měli Janinku. Bral si mě totiž s nemanželským synem, jehož otec si mne nevzal na přání své matky, že jsem z rozvrácené rodiny (rozvod adoptivních rodičů v mých 16) a našli mu jinou. Vnouče neuznali a otec svého syna také ne – dvacetiletý důstojník naší armády nebyl dost dospělý na uznání svého potomka. Taky dobrý.

A tak to u nás šlo rok za rokem. Když jsem nepracovala, nadával mi, že se válím doma a nenosím peníze, když jsem si zjednala práci, nadával, že tam chci jenkvůli chlapům, a když jsem si to chtěla prosadit, byla jsem v tom. Antikoncepci jsem měla zakázanou, doktorka mi domluvila tajně Danu (tělísko), přišel na to, následoval výprask a zákaz. Tak jsem byla matkou pěti dětí, bez majetku. Když měl úraz nejstarší syn, byla to jeho práce, ovšem, kdybych to přiznala, dostala jsem spoluvinu a vzali by mi všechny děti a ještě by mě čekal postih. I já skončila s těžkým otřesem mozku v nemocnici. A co se dělo? Nic, i policista mi tenkrát řekl, a to byl opravdu dobrý chlap, že s tím nemohou nic dělat, že je něco jako zákaz řešit manželské neshody, prý to většinou stejně musí nějak smést ze stolu. Občas pak chodil mého muže kontrolovat a on si dal pozor. Jenže byl tak dobrým mistrem v psychickém týrání, že by snad bylo lepší, kdyby mě byl bil, než ten očistec, co jsem si zažila pak.

Já dnes děkuji bohu, že můj muž byl takový záletník, který nenechal jedinou sukni na pokoji, že si nakonec našel jinou ženskou a odešel od nás definitivně. Jen díky tomu jsem byla zase volná. Dodnes spolu válčíme. Nechce platit výživné, dokonce nechal naše děti testovat na otcovství. Snaží se všemožně můj život zničit přes děti – těch soudů, co jsem už musela absolvovat, těch tahanic o alimenty. Ale jsem dneska volná a vím, jak je to těžké.

Pro toho, kdo si to nikdy neprožil, je mnohdy jednání týraných lidí hrozně nepochopitelné. Ony to nejsou svobodné bytosti, jsou stále ovládány svými trapiči a dokud nenastane ostrý řez, nikdy se z takové noční můry nevzpamatují.

Pokud ve svém okolí znáte někoho, kdo je obětí násilí fyzického nebo psychického, věřte, že mu nepomůžete zavoláním policie, to zabere málokdy. Pomoci jim je běh na dlouhou trať, potřebují podporu, lásku a neskutečnou trpělivost. Ne, abyste je litovali, to je špatně. Potřebují najít cestu a váš úkol je pomoci ji najít, odvést k psychologovi, povídat si a snažit se je naučit jiné věci, než jen mluvit o sobě. Třeba přes aktivity dětí. Chce to opravdu velmi citlivý přístup. Když začnete tím, že řeknete, že ten tyran je …., odradíte je, oni vás zavrhnou. Tohle je opravdu hodně složité a těžké. Mnohdy stačí dobrý přítel a všechno pomalu jde. Přála bych všem, kdo se v takové situaci nalézají, hodně sil a dobré přátele.
Dneska už je zákon o domácím násilí a jsou mnohé prostředky, které lze využít, ale nejdůležitější je opravdu citlivý přístup.

Napsal/a: JanaOss

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (20 vyjádření)

  • Anonymní

    DOMACI NASILI JE NECHUTNY..NESNASIM TAKOV CHLAPY.JA JSEM TAKE JEDNOHO SOBECKEHO MUZE MELA.BOHUZEL JSEM S NIM OTEHOTNELA A PAK TO ZACALO.VSE MUSELO BYT DLE NEHO.DELAL SI CO CHTEL,MNE JEN PRIKAZOVAL A BIL.S DCERKOU MI NEPOMAHAL..ODESLA JSEM OD NEHO.NASLA JSEM SI MUZE,KTERY ZAS PRO NAS DELAL 1.POSLEDNI.TO DOSLOVA..VSE PRO NAS NIC PRO SEBE.JEDNOHO DNE MI TO VYCETL A CHTEL SE PRED MYMA OCIMA V KUCHYNI ODSTRELIT.PISTOLI NABIL A ODESEL DO KOUPELNY,KDE VYSTRELIL.NASTESTI JEN DO VZDUCHU.TAK JSEM SI RIKALA,ZE UZ NENI NECO V PORADKU.NICMENE JSEM ZUSTAVALA S NIM.MELA JSEM HO RADA.ZANEDLOUHO ZACAL ZIT VE SVYCH PREDSTAVACH A ZE SE PRY STEHUJU K MAME.TAK JSEM SE SBALILA,ZE PUJDU.ON ZAMKNUL BYT A REK,ZE KDYZ HO OPUSTIM PODREZE SE.JA REKLA,ZE JDU,ALE KLICE MEL ON.NASTESTI JE ODHODIL JA JE RYCHLE VZALA A ON SE ZACAL REZAT.SKONCIL V BLAZINCI..DNES UZ MAM KONECNE DO TRETICE BAJECNYHO CHLAPA DO ZIVOTA.MAME SPOLU DCERKU,ALE STARA SE O OBE HOLKY NADHERNE..CHCI VZKAZAT VSEM HOLKAM,ZENAM,MAMINKAM….AT NEZUSTAVAJ TAM,KDE NENI NECO V PORADKU-PONIZOVANI,BITI,VYDIRANI ATD.BUDETE NESTASTNE CELY ZIVOT.VZDYCKY SE DA VSECHNO VYYRESIT A HLAVNE VY AMMINKY-MYSLETE NA SVE DETI V CEM ZIJI!!!!!!!!

  • Anonymní

    Já jsem asi jedna z mála, která se dokázala sebrat a po prvním pokusu o zbití odejít. Pomohlo mi to, že jsem zatím bezdětná a to, že výchova doma ze mě a sestry udělala sebevědomé frajerky, a taky učitelka ze střední, která nám v hodinách psychologie říkala, že když se některá z nás nechá týrat, bude jí chodit strašit ( díky, paní profesorko Javůrková ). Tři měsíce společného bydlení to byl prima chlap, až se opil do němoty a myslel, že mě bude vychovávat. V tu chvíli mi docvakly všechny jemné náznaky předtím ( opravdu si dával pozor, ale čertík ty růžky malilinko vystrkoval ) a ještě ten večer jsem se sbalila a odešla. I když jsem pak bydlela rok v práci, stálo to za to a čtyři měsíce po odchodu od násilníka jsem poznala, že jeden můj dlouholetý kamarád už není jen kamarád. Dneska jsme spolu už devět měsíců, měsíc spolu bydlíme a můžu říct, že princové nevymřeli, ale jednoho mám doma. I přesto se občas přistihnu při myšlence, kterou hodnotím situaci, co udělal nebo neudělal, z pohledu potencionální oběti… ale čím dál tím méně. Měla jsem – a mám – opravdu štěstí.

  • bamiska

    všem posílám pohlazení tohle je smutné téma a všem přeju aby se to nikomu už nestalo…

  • Musím se přidat k těm,které prožili domácí násilí.Ja to psichycké které pomalu přerůstalo ve fizické,dnes jsem již rovedene a když jsem četla článek tak se mi roztekly slzy.On na to člověk přijde až díl,já na to přišla po čtrnácti letech ex manžel mohl chodit všude a když jsem začla po mateřské tak bylo zle nemluvě o tom když jsem nastoupila do práce tam se mi otevřeli oči a našla jsem ztracené sebevědomí.Je pro mne dost težké se stím vyrovnat je to rána do citů .

  • TaHad

    Zavo, musím ti odpovědět. Ano, určité náznaky už na začátku vztahu byly. Já jsem mu ale věřila, nevěděla jsem, že je to z jeho strany jen přetvářka. Vyprávěl mi, jaké byly jeho EX potvory, já že jsem úplně jiná, pořád byl pozorný, zajímal se o mé děti, což byla taky přetvářka, věděl, že mě na to dostane. Věděl, že mě můj exmanžel nepohladil, že mi nenosil kytky….. věděl jak na mě, poznal co mi chybí a já jsem mu na to skočila. Netvrdím, že bylo vždycky všechno jen špatné…. ale pomalu se to stupňovalo a po nastěhování k němu už to bylo neúsnosné (to už bylo špatně všechno) a já se od něho konečně odpoutala. Ubližoval mi hodně a nikdy na to nezapomenu, sama nevím, proč to bylo tak těžké ten vztah ukončit….. pořád jsem doufala, že to bude dobré, že když nebude mít důvod, že na mě zlý nebude….. dokáže každého, kdo ho má rád, tak hodně ranit, ponížit, totálně zdeptat. Okolí mě varovalo, že bije ženský….. tomu jsem nechtěla věřit – je fakt, že mě nikdy neuhodil, ale on dokáže tak hodně ublížit…. ani nemusí fyzicky tu ránu dát.

  • Zava

    Ahoj,
    překvapuje mě to množství příslušnic VAŠICH DĚTÍ, kterých se tento problém přímo týká. Sama jsem se setkala s dom. násilím jen v pozici pozorovatele – párkrát ještě u rodičů, když matka po návratu otce z hospody mu začala dělat kázání. Pak nastal dusot po bytě a pláč mámy. Pravděpodobně došlo na facky, modřiny máma nikdy neměla… V době dospělé jsem několikrát poskytla azyl sousedce, když u nich doma pro ni a jejího syna nebylo bezpečno. Oba pánové jsou jinak milí a příjemní. Přesto jsou u nich určité známky v chování, které by mě asi varovaly.

    Zajímalo by mě, zda opravdu není možné z chování muže v počátcích vztahu poznat, o jakého člověka jde.

    V dobách randění mi stačil náznak dělení na mužské a ženské role v domácnosti nebo o tom, že je třeba pít alkohol nebo jiný náznak a byl se vztahem konec. I když byl mladý muž krásný, milý, inteligentní, pracovitý, galantní a vůbec úžasný. Možná to bylo vypěstováno příkladem rodičů.
    Asi nemá cenu se ptát žen, kterých se to týká, zda si na nějaký podobný náznak nevzpomenou. Pro mě to byl tak silný podnět, že si to pamatuji dodnes. A opravdu to byla jen poznámka typu „ts, nádobí, to já doma neumývám a nikdy mýt nebudu..“ Už jsme se nikdy neviděli, takže nemůžu říct, zda se z onoho muže tyran vyklubal..
    Přeju všem ženám muže vyrovnané a milující.

  • Anonymní

    Ahoj,já jsem byla také obětí domácího násilí.Jak jsem tu četla,je pravda,že to probíhá pomalu,že si to ani člověk neuvědomí.Mé manželství trvalo bezmála 7 let,když to vezmu zpětně,domácí násilí jsem vydržela 5 let,kvůli synovi,abych mu nebrala tátu.Dnes se divím,jak jsem to mohla tak dlouho vydržet.Občas mi fyzicky napadl,ale většinou domácí násilí u nás bylo psychické.Nejprve zakázal mi stýkat se s mojí rodinou,později jsem nesměla mít žádné kamarádky(protože ženské tlachání odvádí od práce,kterou jsem mohla mezitím vykonat).Nikdy se mu člověk nezavděčil,pokaždé to mělo být obráceně.Neustále se muselo pracovat,na koníčky žena neměla nárok.Podle něj byl muž pánem tvorstva a ženská musí dělat a poslouchat.Měl i kontrolu nad financemi.Popud k odchodu mi dalo to,že začal psychicky týrat i našeho syna s kterým jsem musela chodit k psychologovi.Šla jsem od něj a ze sebevědomé holky,která se za něj provdala se ze mně stala holka,která si nevěří,kterou nikdo nebude mít rád,která nikdy nebude mít ještě rodinu.Tohle jsem měla vsugerováno od manžela za dobu našeho manželství.Prostě,že jsem neschopná.Trvalo mi to dlouho,než jsem se k tomuto kroku odhodlala,ale jsem ráda a jsem to opět já.Dnes jsem podruhé vdaná,mám za manžela skvělého muže,ještě jedno dítě a jsem spokojená a moje první manželství vnímám jako noční můru.Mimochodem můj exmanžel si našel novou přítelkyni,která mu porodila dítě a vydržela s ním rok a půl a odešla,jak mi později řekla,nejprv to byl okouzlující muž a pak se z něj stal tyran.Dnes žije můj bývalý sám.A já s ním udržuju ty nejnutnější vztahy,které spolu musíme mít kvůli synovi.

  • odejít od takového člověka je zěžké,byla jsem s ním 3 roky. první rok to byl úžasnej chlap (bylo mi 15,on o 10let starší) druhej rok se to rozjelo a ten třetí jsem čekala až mi bude 18. tašku jsem si balila potají ve sklepě,utekla jsem s 200,- který jsem si několik měsíců šetřila po pětikorunách z nákupu. neměla jsem nikoho,odjela jsem do většího města a skončila na ulici…. mezitím jsem se 3x pokusila o sebevraždu a 4x se mě pokusil zabít on. jinak otřesy mozku,zlomeniny atp.ani nepočítám. strach dokáže člověka uplně ochromit,byla jsem paranoidní a nevěřila nikomu kdo mi chtěl pomoc. doteď se bojím spát po tmě. rány pěstí přebolí a zlomeniny se zahojí,ale duše zůstává pokřivená…ještě že teď mám tak citlivého a chápavého manžela. ze všeho mě dostal a jsem mu za to hrozně vděčná

    otec byl alkoholik a matku taky hodně bil,říkala jsem si že po první ráně od chlapa odcházím a matku nechápala. teď už ji chápu

  • JanaOss

    ano, přesně tak to je. každá z nás by s takovým chlapem zatočila, dokud do toho bahna sama nespadne. A když není kam se obrátit, jste na něm plně závislí, je to peklo, začarovaný kruh, ze kterého nelze utéct a navíc v mozku tepe, je to tvoje chyba, jsi špatná….

    Je velkým štěstím, když to skončí rozchodem s takovým chlapem, ale rozchod ještě není konce. Ne vždy. Já můžu říct, že následovala léta tahanic po soudech, kdy si vymýšlel vše možné, aby mi znepříjemnil život. O děti nikdy nestál, ale stále podával nové a nové podání k soudu. Jeho žena měla už tři děti, baráček jedna jedna, takže to byl nereálné. Jenže já, byla zase ve vleku a hrozně jsem se ho bála. Já nejsem útočník, jen obránce a jen odrážím útoky, nikdy neútočím a to je to nejhorší. Když vás někdo vykresluje jako špatnou matku a přitom se děti od něj vrací psychicky zdeptané a vy nevíte, co dřív, ovšem zakázat návštěvy nemůžete, jinak sociálka, co vám jde po krku děti odveze k němu, je to fakt na vraždu. Já měla štěstí, že jsem na to nebyla sama dlouho a můj druhý muž byl dobrým spolubojovníkem a hodně věcí se díky němu vyřešilo.
    Po takové zkušenosti každý menší problém s dětmi např. ve škole prožívá jako naprostou katastrofu a dlouho trvá, než se sebere a najde svou rovnováhu.
    Dneska jsem vůči němu opatrná, ale nebojím se ho. Dneska už vím, kde byla moje chyba a vidím i ty jeho a děti? Proč je přesvědčovat? ony na to přišly samy.

  • Také mám osobní zkušenost s domácím násilím,vím co to je maskovat monokly a modřiny,znám noční probouzení v noci mé i našich dcertřeba kvůli tomu,že nemohl něco najít,znám ten strach,kdy se blíží doba jeho příchodu z práce a děti se se slzami v očích ptají,jestli bude táta zase řvát,znám nedostatek financí proto,že hrál automaty a v hospodě pil jen drahý alkohol,znám vulgární nadávání i před dětmi..Nakonec jsem se s pomocí sociálky ocitla v azylovém domě pro matky s dětmi po tom,co se objevil v jeho ruce nůž-hned druhý den jsem ho šla(samozřejmě potají,jako že jdu do práce)udat a už to jelo…nebudu se o tom už moc rozepisovat,je to už 8let,co jsme od sebe,do dnešní doby dcerám nic navíc nedá,nezná narozeniny,vánoce,alimenty platí jen polovinu…Všem ženám přeju,aby se v takové situaci nikdy neocitly a když by měly pocit,že se něco děje,aby hlavně na to nebyly sami….

  • Horempádem

    TaHad, ano souhlasím s tebou, že ne pro každou ženu je to lehké a mnohdy ohromně složité. Mě tenkrát strašně moc pomohla rodina, která mě podpořila. Naštěstí jsem to nesnášela dlouhou dobu, protože varovná signalizace mi začala fungovat velice brzy, prostě dřív, než bych se do toho zakopala, jak to u většiny žen bývá, že to snáší roky. Jak už jsem psala výše, kdyby to trvalo déle, tak se neudržím a nyní mi nosíte buchty za mříže:-)

  • TaHad

    Jani, vím přesně o čem píšeš a jak strašně těžké je vymanit se z vlivu tyrana. Mě se to naštěstí podařilo. Nemyslím si, že jsem nějaká chudinka, která si nedokáže sama poradit, ale také se mu podařilo odříznout mě od rodiny, od přátel…. nezbyl mi nikdo…. všichni mě varovali, všichni věděli, jaký je a v jakém stavu byla jeho manželka, když od něho s dětmi utekla. Viděla jsem, jak podivně se chová jeho dcerka – silně postižená jeho chováním. Když jsem v minulosti viděla, jak sebou nechají některé ženy orat, byla jsem přesvědčená, že bych s takovým byla hned hotová, že bych si to nenechala líbit…. sama nechápu, proč jsem s ním tak dlouho vydržela, proč jsem si nechala ubližovat, proč jsem se nechala ponižovat, proč se mnou tak mával. Rozum mi radil: PRYČ OD NĚJ!! ale já byla jak ovce…. když jsem se k němu s mýma klukama nastěhovala, nabralo to takových rozměrů, že se nedalo dýchat….. po třech měsících společného bydlení jsem konečně začala jednat, protože bych vážně zešílela….nic mu nebylo vhod, ať jsem se zachovala jak jsem chtěla, vždycky to bylo špatně a následovaly sprosté urážky, neustálé útoky a já už nevěděla kudy kam….. a to proto, že si myslel, že jsem jeho „zajatec“, že nemám kam jít…. že se prostě nemůžu bránit. Bála jsem se chvíle, kdy se dozví, že hledám jiné bydlení a byla jsem připravená, že budeme utíkat jen tak, že tam všechno necháme….. Když už se to nedalo utajit, nejdřív řádil, sliboval nám peklo na zemi… pak se uklidnil, změnil od základu své chování…. zase byl milý, pozorný…. možná si myslel, že zase uvěřím a zůstanu. Když jsme se odstěhovali, ještě mě zkoušel vyhledávat, ještě jsme se občas setkali, ale už i on vycítil, že jsou jeho snahy marné….. Dnes jsem ráda, že s ním nemám vůbec nic společného, i když to mohlo být jinak, ale to už by bylo na ještě delší povídání a nejsou to zrovna příjemné vzpomínky.
    Ono je snadné radit, ale žena, která se ocitne v takové situaci, musí sama chtít něco řešit, jinak jsou všechny rady zbytečné. ON jí nedovolí se s někým přátelit, s kýmkoliv udržovat kontakt…. není to tak jednoduché

  • Horempádem

    Jano. To samozřejmě chápu, tím nic proti tvému vyjádření situace ve tvém článku. Jen jsem nastínila situaci svou a to jak by se to řešit mělo a to právě proto, aby to třeba nějakou ženu, která řeší tento problém, třeba trošku nakoplo.

  • Jani určitě jsi to neměla v životě lehké…je dobře,že jsi článek napsala,jen tak můžeš pomoct jiným ženám..holky,které si myslí jak by rychle s tyranem zametly se možná mýlý jen pro to,že se s tím nikdy nesetkaly.Pochybuji však,kdyby se to stalo v jejich blízkosti,nějaké kamarádce,že by jejich reakce byla tak rázná a hned poprvé ,kdyby se jim kamarádka svěřila,že ten úžasný manžel co vždy baví celou společnost se doma změní v něco úúúplně jiného, by dokázaly jednat,za tu ženu,protože té trvá daleko déle než si uvědomí,o co vlastně jde…:-(

  • JanaOss

    Já nechci, aby mě někdo litoval. v žádném případě.
    Je to spíš poučení, pomoc v tom, pochopit, proč se nechá žena týrat. Podobně je to i u dětí. Oni se nenechají týrat, oni nepochopí, že je to týrání, až pak.

    Já jsem se chtěla jen podělit o zkušenosti. Třeba to někomu zachrání život nebo pomůže. Jestli jen jedné ženě, pak mohu být spokojená sama se sebou, že jsem to poprvé řekla veřejně

  • JanaOss

    Snažila jsem se vysvětlit, že ti, kteří takto zotročují jiné, jsou velmi opatrní a velmi vychytralí. Asi jsem to dost jasně nevyjádřila. To všechno většinou začíná pomalinku, pozvolna, nejprve se kolem týraného člověka udělá vákuum, pak začne pozvolné přiosřování. Ten, kdo je týraný si to ani neuvědomí a navíc je mu vnuceno, že to je jeho vina a že si za to může sám. Mnohdy i děti jsou tomu naučeny, že si to máma zaslouží. Taková žena to pak fakt nemá lehké. Ví, že nedá dětem, co by měla, že se k nim někdy chová nepřiměřeně, že někdy křičí nebo je potrestá za něco, za co by to dřív neudělala a tak její sebevědomí klesá, její pocit viny je o to těžší a tím má ten dotyčný tyran ještě lepší pozice, protože žena – matka pak jeho ZA TO MŮŽEŠ TY bere víc osobně, protože ví, že udělala chybu u dětí. Je to začarovaný kruh, je to jako had škrtič, který se okolo krku stahuje víc a víc a není z toho úniku. Nikdo ti nevěří, nikdo nemá chuť ti pomoct, všichni okolo jsou již dávno poučeni, jaká jsi lhářka, jak nic neděláš a děláš zavrženíhodné věci. Ty jsi pro okolí ta špatná.

    To všechno neberte jako stěžování. Já jsem chtěla jen ukázat z vlastní zkušenosti, jak to opravdu vypadá, když je žena týraná také z toho druhého břehu, nejen z pohledu okolí. navenek je takový chlap perfektní manžel, galantní, dobrý otec. To všechno mu nahrává do karet. Není divu, že některé ženy vraždí své muže ve chvíli, kdy ten terror přesáhne mez únosnosti. A věřte tomu, že se to stále stupňuje, protože oba si na určité zvyky zvyknou a tyran chce vidět svou oběť na kolenou, ne zvyklou na jeho praktiky, to mu nestačí.

  • Horempádem

    Ahojky Jano, o tom, že s tím mám zkušenost se nebudu rozepisovat, páč se to takhle jednoduše do placu hodit nedá. Dokážu to možná pochopit, ale zrovna tak jednání ženy odsoudit, pokud to žena neřeší nebo prostě neodejde, o to víc, když jsou v tom děti. Děkuji bohu za svou povahu, protože tyto věci dokážu řešit razantně a neschovívavě. Nejsem typ ženy, která by to dovolila, natolik si uvědomuji existenci svého já. Nyní když už jsem vdaná a mám dítě a stalo by se mi tohle, tak bez váhání dokážu říci, že si zbalím svých pět švestek a dítě, zanechám za sebou i ten podělanej majetek a mizím. Protože kdo si zaslouží nejméně tomu přihlížet jsou právě děti. Co je asi pro takovou ženu nějtěžší? Udělat první krok….pak už je tu cesta ven.

    Vím také, že pokud bych s tyranem zůstala déle, neskončilo by to jinak, než tím, že bych si šla regulerně posedět za vraždu v afektu.

    Nakonec bych řekla jediné, žádný takovýto muž by z toho neměl vyjít beztrastně a při každém narození holčičky, bych jí implantovala radar, aby se takovému individuu spolehlivě vyhly.

  • No, Jano, já jen moc nechápu, jak člověk může nějakému takovému individuu naletět. A prosím neříkej mi, že láska je slepá. Zažila jsem si taky párkrát v životě růžové brýle, ale vždycky jsem se snažila „vystřízlivět“ a nechat své radary pracovat. Abych právě pak nekoukala na sebe do zrcadla (možná přes monokly) a nenadávala si, že jsem vdaná za někoho takového, mám s ním kupu dětí a ani netuším, jak k tomu všemu došlo.
    Promiň, asi jsem teď hnusná a kousavá, ale opravdu tomu nerozumím. Navíc mi to nejde dohromady s tím, jak se popisuješ v článku Čarodějnice, kde píšeš o vnímavosti ženských a o svém čarování.

  • Jano,domácí násilí je věc,která venku na ulici není vidět a vypadá to,že máte harmonické manželství.Přijdete domů a teror začíná nanovo.U nás se to stalo u sousedů,rozepisování by bylo na knihu.Policie,sociálka no prostě hrůza.Nejlepší je okamžitě se obrátit na někoho blízkého a poradit se.Budˇ ráda,že manžel byl takový proutník a utekl,horší by bylo kdyby se mu z domu nechtělo a zůstal ti na krku.Přeju ti pěkný zbytek večera a s úsměvem do dalšího dne a zaženˇme chmury.

  • Lussy

    Jani,
    díky za článek.
    Já se s dom.násilím setkala jen jednou. Můj vlastní strejda měl přítelkyni a s ní 3 děti,rychle za sebou. Nikdy se o ničem nezmínila,jednou už to na ní bylo moc a když mi to všechno vyprávěla já jen valila oči a říkám:ježiši to je domácí násilí,jako vyšitý. A ona na to,ale vždyť on mě nebije. Musela jsem do ní hučet,že jí nemusí bít,že je i psychické a to je kolikrát možná i horší,okolí nevidí žádné modřiny ani neslyší křik.
    Nedával jí žádné peníze,kluci pořád jedli jen rohlíky,i když po 3 dětech byla jako tyčka a kus ženský,tak dlouho jí tvrdil že je tak hnusná a on je jediný kdo jí snese,že bez něj by nebyla nic až mu uvěřila. Nebo jí nutil naučit se nazpamět celý latinský atlas rostlin,jinak že mu nesmí pomáhat na zahradě a vysmíval se jí,když se jí na nějaký název zeptal a ona ho zkomolila.Když chtěla peníze na antikoncepci,aby neměli další dítě,poslal jí za tím s kým údajně šu.á. No bylo toho hodně. Naštěstí nakonec sebrala odvahu,utekla od něj,našla si práci a dnes je znovu vdaná a spokojená a připadá si jako v nebi.
    Ale já jsem jedna z mála v rodině kdo je na její straně,všichni jí odsoudili,že strejdu odkopla a takový řeči.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist