Tajemno v reálu (díl první – dětství, báchorky a duchové)

Ano přiznávám se, k tomuto vyprávění mě inspirovaly předchozí dva články na téma Amulet a Čarodějnice. Trošku jsem zavzpomínala na to, jak mě pár událostí v mém životě vytáhlo z reálu a vrhlo do světa tajemna:-)

Ještě před pár lety bych mohla s klidem říci, že jsem absolutní realista ve vztahu k tajemnu, duchům, léčitelům či kartářkám. Jenže jak čas plynul a léta ubíhala, motaly se mi pod nohy i do života lidé či události, které se mě snažily přesvědčit, že tu „něco“ je. „Něco“ (když to hodně přeženu) mezi nebem a zemí, co nikdo nedokáže reálně popsat nebo vysvětlit. Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak neuvěřím, to se prostě musí zažít.

Uvedu vás tedy do světa „něčeho“, co si prostě jen tak rozumově neodůvodníte 🙂

Vše začalo tak nějak pozvolna, bylo mi to zkrátka dávkováno po kapkách, než se na mě vylil celý kýbl. Mé vzpomínky, týkající se vyprávění o duších či tajemnu, se tak jako asi u každého, táhnou už od dětství. Maminka pochází z Polska, kde se taky nachází větší část naší rodiny. Jako malá jsem s rodiči jezdívala tedy za svou babičkou každé prázdniny. Babička žije na statku na vesnici. Samozřejmě jako většina Poláků i naše rodina jsou silně věřící katolíci. Co já si vyslechla báchorek a historek o duších či tajemnu 🙂

Jako malá jsem naslouchala s otevřenou pusou a absolutně všemu věřila, asi jako každé dítě. Babička nebo strýc na mě chrlili vyprávění o tajemném stvoření, které nazývali „Zmora“. Zmora týrala obyvatele vesnice tím, že jim trápila dobytek. Koním motala z hřívy či ocasu drobounké copánky, které nikdo druhý den za boha nedokázal rozplést a nezbývalo, než je odstřihnout. Tím samozřejmě na svůj vejminek uvrhnul stigma, protože když s koněm vyjel, ihned všichni věděli, kde se Zmora rozhodla řádit. U krav zase způsobovala zastavení laktace, či to, že krávy dojily velmi nekvalitní mléko. Obranou proti této bytosti bylo jedině to, že do vrat nebo prostě ke vchodu do stáje jste postavili koště vzhůru nohama. Jak prosté že? 🙂 Jestli si myslíte, že to je to nejstrašidelnější, co jsem si jako dítě vyslechla, tak to se mýlíte.

Když mi bylo tak 12 let, zemřel mi právě v Polsku děda. Nepamatuji si, že by si se mnou nějak zvlášť hrál. Prostě jsem jen věděla, že existuje. Byl vážně nemocný, trápila ho dlouhá léta gangréna, které taky podlehl. Přijeli jsme tam tehdy na pohřeb. Katolíci mají občas morbidní zvyky, mezi něž bych zařadila i pohřební obřad. Na vesnici je zvykem, že mrtvý je po tři dny uchováván ve svém domě, kdy se okolo něj shromažďují příbuzní a znamí a společně se modlí a zpívají obřadní písně. Proč to nazývám morbidním? Protože tehdy byl uložen v menším domku na statku, který se skládal ze dvou místností. Jedna místnost sloužila jako kuchyň s ložnicí a druhá jako sváteční obývák, do kterého se nechodilo. Tak v tom obýváku byl děda uložen a já spala s mou babičkou v již zmiňované kuchyni. Ještě teď mi z toho jde mráz po zádech. Tehdy se nic zvláštního nestalo… bohudík. O dva měsíce později, jsme za babičkou přijeli znovu a ta nás zahrnula historkami o tom, jak ji děda začal (tedy jako duch) navštěvovat a trápit. Na osvětlenou až o mnoho let později jsem se dozvěděla, že můj děda vskutku nebyl ideálním mužem, ale zřejmě i docela kvalitním tyranem, babička bohužel jeho obětí. Když se vrátím k historkám své babičky, tak vypravovala o tom, jak ji po pohřbu začal denodenně navštěvovat v noci. Volal na ni, stával celé hodiny u její postele a nadával jí a vyhrožoval, že ji zabije a vezme sebou. Když si myslela, že pomůže, když začne spát někde jinde (přestěhovala se tehdy do místnosti, která byla napojená na stáje a sloužila jako kutloch jejího nejmladšího syna), tak v noci sice měla klid, ale ráno, když otevřela vstupní dveře, tak ze země před nimi trčel nejdelší kuchyňský nůž, který měla. Tehdy už toho tedy měla dost a poprosila faráře, aby za něj uspořádal mši a vysvětil celý dům, aby se ho zbavila a jeho duše dostála klidu. Tak tomu jsem tehdy „fakt“ nevěřila :-). Ani tehdy, kdy možná v návalu tehdy už pubertální duše, jsem kolikrát v noci slýchala zvuk jeho kroků v kombinaci s ťukáním hole, kterou nosil.To vše je ale z dětství či puberty.

Zhruba když mi bylo už tak dvacet, přijeli jsme tam s rodiči a s mým teď už manželem. Byli jsme tam první den a seděli celá rodina na dvoře a povídali. Byl tam i strýc, člověk kterého jsem si do té doby vážila a byl hrozně fajn. Jenže ten den udělal něco, co jsem tehdy fakt nezkousla a nezkousnu dodnes. Říct to ale musím, protože by jinak unikla souvislost. Tak tehdy ten můj „fajn“ strýc měl už malé děti, které se tak porůznu potulovaly po dvoře. Babička odběhla obsloužit dobytek a ostatní zvířenu včetně psa. Byla to taková pouliční směs šlehnutá vším možným a jak ho pustila na volno, tak tam zmateně a s radosti pobíhal. Do misky u obory mu tehdy dala cosi smíchané s čerstvým mlékem a on se na to vrhnul. Jedno z dětí tehdy projevilo zvědavost nad tím, co to ten pejsek v misce má, ale všichni dospělí přehlédli to, k čemu se dítko chystá. Hladový pes nereagoval jinak, než tak, že na dítko po svém zaútočil. Babička zasáhla, poněvadž byla nejblíže, ale zjistila, že nic vážného se nestalo a dítko vyvázlo jen s řádným šokem a ponaučením, že to není radno dělat. Mého strýce tehdy chytil amok a nenapadlo ho nic lepšího, než tvora (pejska), který si dovolil napadnout jeho dítě, bez ohledu na okolnosti, které k tomu vedly, okamžitě zneškodnit. Jako matka to nyní z části chápu, ale zároveň jako majitel psa bych to takto neřešila. Prostě milého psa sám utratil a injekce to zrovna nebyla. Všichni jsme byli tak trochu v šoku.

Ten večer se sedělo ve staré chalupě na statku, kde nebyl záchod a chodilo se do kadiboudy vzdálené asi 20-30 metrů od domu. Já tam chodila tou tmou nerada, ale okolnosti mě donutily 🙂 Na vesnici je neuvěřitelná tma a u kadiboudy na větvi jabloně byla žárovka bludička, která tvořila celé osvětlení. Tak tam tak trůním, samozřejmě s dveřmi dokořán, aby bylo vidět a jak tak čučím upřeně do dvora, tak uslyším nějaké cupitání. Už když jsem to slyšela, tak by se ve mě krve nedořezal (sama ve tmě). V té slabé záři světla, které vrhala ona žárovka, uvidím jak po dvoře běží pes, na chlup podobný tomu, který ten den o svůj život přišel. Běžel, najednou se na chvíli zastavil, podíval se na mě a běžel dál. No ženy, já tehdy zůstala sedět jak opařená a nedokázala z toho hajzlíku vstát. Když jsem se po hodné chvíli probrala a přišla zpět do domu, tak se všichni divili, kde jsem byla. Přemítala jsem o tom, zda nejde jen o náhodu a nemohl to být kterýkoli jiný pes z vesnice (ale ten jeho pohled…), nebo jsem začala pochybovat o strýcově utrácecím umění a děsila se toho, že to snad chudák přežil, ale s nějakým následkem a nebo mě fakt chtěl vyděsit psí duch 🙂

Ještě malá vzpomínka v souvislosti s polským dědou. V době kdy mi bylo deset, tj. dva roky před tím, než polský děda zemřel, mi zemřel děda tady v Čechách. Byl to moc hodný člověk a na chvíle s ním dodnes vzpomínám. Tehdy mě to hodně ranilo a dost jsem to oplakala. Máme chatu, na kterou jsem jezdila s oběma prarodiči, pak už jen s babičkou a mnohokrát po jeho smrti, když v noci vše utichlo, jsem slýchala tikot jeho hodinek, které odkládal na noční stolek. Každé ráno jsem hledala, kde ty hodinky mohou být, že je slyším tikat. Samozřejmě že tam žádné nebyly a já je přesto slyšela. Nesčetněkrát jsem měla pocit, že je se mnou v místnosti. Neměla jsem ale strach, jen jsem měla pocit, že tam je. Jednou jsem se s tím svěřila své mámě a ta mi povyprávěla jinou věc. Když jednou spala na chatě ve své ložnici, tak v noci chtěla vstát na záchod. Jak ale spustila nohy z postele, tak měla pocit, že tam něco je a když se podívala dolů, uviděla dědu, který tam leží. Brrrr 🙂
Tolik ale k báchorkám a představám z dětství či ranného mládí.

(příště díl druhý – léčitelé, kartářky a jiná stvoření)

Napsal/a: Horempádem