TVD: Hlavně myslet pozitivně

„74.3“ slyším radostný hlas z pokoje. Přítel se totiž rozhodl trošku zhubnout, když já teď tak pěkně přibývám a občas ho podezřívám, že přemýšlí víc o tom svým bachorku než o mým, alespoň soudě podle frekvence vážení, která převyšuje tu mou. 🙂 Ale zase abych mu nekřivdila – maže mi bříško každý večer krémem, nosí mi snídani do postele a promlouvá k miminku. Co se týče tatínkovské role, zatím značka ideál.

Vykládá jí pohádky, zpívá písničky a popisuje, co jsme ten den dělali. Občas mě tím rozesměje, občas dojme a …občas tomu nerozumím. Přítel je totiž ze Španělska, z oblasti Katalánska, takže prý bude mluvit na malou pak katalánsky, tak už začal teď, ať si zvyká 😀 Z toho tedy nadšená nejsem, katalánsky neumím, ani se mi ten jazyk nelíbí a přišlo mi zbytečné se jej učit, když jím mluví ještě míň lidí než česky, natož když všichni z nich rozumí i španělsky. Ale zase chápu jeho důvody, je to jeho mateřština, mluví tak celá jeho rodina a on se navíc také učí česky, což obdivuji a vážím si toho. No ono mu taky nic jiného nezbývá, naši anglicky ani jiným jazykem nerozumí ani slovo, taťkovy znalosti končí tím, že New York je „Big apple“ a mamku jsem po 14-ti denní dovolené na španělském ostrově naučila „Buenos dias. No hablo espanol. No entiendo.“ Takže asi tak 😀 Pořád si říkám, že bych měla jít do sebe a začít se učit, ale když už začnu, tak stejně skončím u španělštiny, která mě baví, nebo ještě líp u české knížky a namlouvám si sama sobě, že ty knížky přece musím přečíst, když už jsem si je vypůjčila. No, přece si nepřiznám, že jsem lenoch. 😀

Společenské akce se stále snažím sledovat a zúčastňovat se jich, ale vidím na sobě, jak už mě to po pár hodinách zmáhá a že si vlastně přeji, ať už je konec a můžu jít do postele, takže začínám přemýšlet, jestli má cenu na ně mermomocí chodit, když se mi pak přítel směje, že jsem jak Šípková Růženka. Zatím poslední akce, na kterou jsem se hodně těšila a která se vydařila, byla Dobrý den, Kociánko, kdy se vlastně jednalo o dětský den pro handicapované děti. Zhlédli jsme cirkusové představení, divadelní pohádku, kterou si děti napsaly a samy si v ní zahrály, vyprávění příběhů, praporkové vystoupení vozíčkářů, bylo toho spoustu a bylo to moc fajn. Akorát já jsem taková citlivka a hned mě vše rozbrečí, takže i když se tam děti smály a byly všichni šťastní, tak mě se hnaly do očí slzy, když jsem je pozorovala a teď ještě víc o tom musím přemýšlet a jediné v co doufám je, že ta naše maličká bude zdravá. Zatím vše vypadá dobře, ale přece jen mamka i teta měly komplikace, tak úplně klidná nejsem.

Také jsem v rámci Týdne respektu k porodu navštívila dvě přednášky, kdy jedna byla spíše praktická, s nácvikem různých poloh a tančení a relaxování a druhá o kojení, nošení a společném spaní s dětmi. Obě se mi líbily a i když jsem původně chtěla do Prahy na celý týdenní cyklus přednášek (což jsme nakonec kvůli financím museli oželet) a jen jsem se zúčastnila těchto dvou, tak to stálo za to. Taky už je to nějaký ten pátek co mám permanentku do těhotenského cvičení, ale nějaká „vyšší moc“ jaksi nechce, abych se tam moc objevovala. Jak jinak si vysvětlit, že jsem už několikrát zaspala, vlak měl půl hodinové zpoždění, nebo jsem se vždy tak pěkně zakecala s kamoškou, že už nemělo cenu tam chodit?

Na prodloužený víkend jsme tu také měli návštěvu z Polska, kamarádku, kterou jsem potkala během Erasmu ve Španělsku a se kterou si perfektně rozumíme a snažíme se navštěvovat a nepřerušit kontakt. Jí vlastně taky vděčíme za mý rostoucí bříško, protože naše maličká nejspíše „vznikla“ během naší Silvestrovské návštěvy u ní v Krakově, takže se občas smějeme, že máme multinacionální miminko. Strávili jsme s ní 4 pěkné dny výletováním a ukazováním okolí, zašli jsme si do Zoo na Noc snů, což byla opět akce pro handicapované děti, na ohňostroje, na hrad. Takže poslední dny a vlastně celou dobu, až na pár výjimek, se mám fajn.

Také není vše ideální, zažili jsme si žárlivou scénu, která trvala několik dní, kdy se mi přítel snažil zakázat, abych vídala kamaráda, což mě mrzelo a byla jsem z toho špatná, že mi nejenže nevěří, ale ještě se mi snaží něco přikazovat. Naštěstí se mi omluvil a uznal, že se zachoval špatně.

Co se týče našich neustálých psychických bojů se sestrou, situace je čím dál horší a už jsem se rozhodla s ní nekomunikovat vůbec, což ale není tak lehké, když ona každý den přijde s novým tématem a problémem k hádce a mermomocí se hádat chce, takže už teď si umím představit, jaká idylka to teprve bude, až přibude miminko, tudíž další dobrý podnět pro ni vytvářet dusno. Naštěstí mi to přítel vynahrazuje optimismem a dobrou náladou a doktor také, při poslední prohlídce minulý týden prohlásil o malé, že je ukázkové miminko a že pěkně roste. A to, je to jediné, na čem mi teď záleží, takže to ostatní se snažím neřešit, protože cítím, že to malé nedělá dobře. Při poslední hádce mě pak skoro dvě hodiny kopala, tak asi cítila, jak jsem z toho vynervovaná a dělalo jí to špatně.

Jinak červen je měsíc plný super kulturních akcí, od zítřka začíná divadelní festival, na který se některý den chystám a také už jsme si s přítelem zakoupili týdenní dovolenou v létě, naši poslední ve dvou, takže mám věci na které se těším a ty špatné tu budou vždy, takže s tím nic nenadělám. Přikládám fotky svýho mega bříška, na které jsem moc pyšná a užívám si ho, protože za pár měsíců už zase žádný nebude, nebo v to aspoň doufám. 😀

Mějte se nádherně, užívejte sluníčka a hlavně dobrou náladu!

Napsal/a: Endlisek