TVD: Člověk nemůže mít všechno

Rubrika: Moje cesta k miminku

Tak jsem po delší době zase tady a jak to tak po sobě čtu, je z toho zase román… Nebylo mi poslední dobou vůbec dobře, takže radši nebudu psát, že už mám nevolnosti za sebou, abych to opět nezakřikla. Každopádně aktuálně je mi mnohem líp 🙂 Jen jsem trochu unavenější, protože miminko je nejvíc aktivní v noci, což mi společně s tím, že jsem byla zvyklá usínat na břiše spaní hodně znesnadňuje. Navíc se ještě minimálně jednou nebo dvakrát během noci musím přemluvit, vstát a jít na záchod.

Doma jsme měli maličkou krizovku. Sárinka přišla ze školky s rýmou a druhý den odpoledne už plakala, že se jí špatně dýchá a stěžovala si, že ji bolí srdíčko. Pro jistotu ji manžel naložil a odvezl na pohotovost, kde ho ale překvapili s tím, že je domů nepustí, že má dcera oboustranný zápal plic a musí je hospitalizovat. Jenže tašku s věcmi neměli žádnou, protože jeden zápal plic už měla před dvěma roky a pustili ji domů jen s antibiotiky, takže se s touto variantou nepočítalo. Auto máme jen jedno a s tím byl manžel v nemocnici. Abych já s Daníčkem vláčela večer vlakem těžkou tašku, a pak jela pozdě v noci zase zpátky domů, nepřipadalo v úvahu, a tak nám to zase připomnělo, jak by byly některé situace jednodušší, kdyby se člověk měl v rodině na koho obrátit. Příště musíme o něco víc domýšlet a jako většinou jezdit kamkoli všichni společně.

Rodiče nás obou bydlí blízko, jenže manželovi rodiče jsou starší a maminka bývá večer pod prášky na spaní. Moje mamka neřídí a táta má buď noční a nebo má v sobě vždycky minimálně pivo, takže to taky nepřipadalo v úvahu. Nakonec manžel vymyslel, že počká, dokud je nepřijmou na pokoj, uspí Sárinku, přijede na otočku pro věci, zajede do supermarketu pro jídlo, aby tam těch pár dní přežili, a rychle se vrátí zpátky na pokoj. Přijali je až v půl desáté večer, v půl jedenácté Sárinka konečně usnula a všechno prošlo podle plánu – až na jednu věc.

Sestřička měla podle domluvy Sárinku vzbudit na nutné procedury teprve až se manžel vrátí, ale nakonec to udělala dřív. Dala jí kanylu s antibiotiky a dýchat něco na roztažení průdušek, ale Sárinka byla naštěstí statečná a zvládla to bez pláče. Spíš manžel byl trochu smutný, že nesplnil, co jí slíbil. Byl to nezvyk, být doma v tom velkém domě jen sama s Daníčkem, ale uteklo to poměrně rychle, protože druhý den taky onemocněl a v kombinaci s tím, že se ze mě stal hlavní topič, jsem měla pořád co dělat.

V poslední době si připadám jako na houpačce. Jeden den plná energie a plánuji, co všechno udělám a další den vidím všechno černě, nic není dobré a připadám si úplně vyšťavená. Ještě, že to můžu svádět na hormony 🙂
Zase častěji mě trápí vztah s rodiči, i když už jsem měla tolik času si na ten stav zvyknout.
Vzpomínám si na svého prvního přítele a první setkání s jeho rodiči. Přítel mě tam vzal vpodstatě jen na návštěvu, kdy jsme si naplánovali společné sledování filmu – žádné formality – a jeho táta mě hned objal, přivítal do rodiny a ukázal, kde je lednička, kdybych měla hlad nebo žízeň. Maminka mě pozdravila a běžela pro dárek, který koupila pro svoji kamarádku a nadšeně mi ho ukazovala a ujišťovala se, že se kamarádce bude líbit. Vůbec jsem si nepřipadala jako na první návštěvě. Bylo to, jako bych tak nějak dávno byla součástí… Bohužel se ukázalo, že rodičům na mě pravděpodobně záleželo mnohem víc než mému příteli a tak náš „vztah“ skončil po pár měsících, když měl být nemocný a místo toho jsem ho našla v pokoji s jinou slečnou. Ještě mi vyskočí úsměv na tváři, když si na ten den vzpomenu a je mi jasné, že to rodiče museli vědět, ale nezapřeli ho a první o co se starali, když mě pustili dovnitř bylo, abych si nezapomněla vzít pantofle a nenastydla. Z jejich výrazu už jsem pak mohla něco i odtušit…
No a po tomhle jsem doufala, že partnera budu mít jednou úplně jiného, ale ideální vztah s jeho rodiči jsem si představovala přesně takhle. Jenže to druhé se mi nesplnilo.
Na první návštěvě u manželových rodičů jsem si vůbec dobře nepřipadala. Měla jsem hrozně stísněný pocit, i když jsem vůbec nevěděla proč. Seděli jsme natlačení u malého stolku v kuchyni, na stole byly rozbalené zákusky a když jsem byla vybídnutá, abych si jeden vzala, ruka se mi tak klepala, že jsem se skoro nebyla schopná trefit do pusy. Tím hůř jsem se samozřejmě cítila, protože jsem věděla, že moji nervozitu všichni vidí. Připadala jsem si spíš jako u výslechu, nevěděla, jak je oslovovat, konverzace vůbec neplynula… a ani příští návštěvy to nebylo jiné. Když mi poprvé nabídli kávu, nikde na stole nebyl cukr. Manželova maminka je doktorka a nesladí. Zřejmě všichni kromě mého manžela nesladí. Vycítila jsem, že požádat o cukr by nebylo na místě, tak jsem si dovolila požádat alespoň o trochu mléka, jestli mají.

„No ale to bysme pro něj museli nahoru do patra.“

A tak jsem kávu jsem vypila tak, jak byla. Vzpomněla jsem si na můj oblíbený film Vrať se do hrobu a byla jsem si jistá, že bych kávu vypila taky i osolenou 🙂

Myslím, že manželova máma od začátku nebyla nadšená, že jsem tak mladá. Každou chvíli si stěžovala na to, jak je nespokojená a z náznaků jsem chápala, že si představovala k synovi nějakou starší holku, od které by měla okamžitě vnoučata, která by jí zlepšila náladu. Další věc, se kterou mám problém dodnes, je ta, že vystupuje moc příjemně. Je příjemná na ostatní i na mě, ale pak je schopná třeba po roce vybalit všechny situace, které jí nějakým způsobem vadily nebo ji urazily a velmi jedovatým způsobem je vytknout. Což je pak opravdu veliký šok a i když je pak po uklidnění situace na vás zase navenek milá, už nikdy se nezbavíte pocitu, že to je jen přetvářka a nikdy nevíte, kdy zase přijde nějaký útok. Je pravda, že jsem opravdu šťastná, že tyto útoky pominuly, když se nám narodila Sárinka. Je otázka, nakolik ji to změnilo a nakolik je to o tom, že ví, že by byla sama proti sobě, kdyby na nás útočila před svými vnoučaty.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem, že budou třeba vztahy lepší, jenže nastal další problém – manželova o rok starší sestra, která bydlela pořád u rodičů, ještě žádné děti neměla a neměla ani partnera. Takže místo, aby měli všichni radost, že budou mít konečně vnouče, začalo se z těhotenství dělat tabu. Jakmile se manželova sestra přiblížila, měnilo se téma, najevo se nedávaly žádné emoce. Teď, když čekáme třetí miminko, situace je horší o to, že na ostatním se nic nezměnilo, ba naopak to některé věci o hodně zhoršilo. Takže teď i lituji toho, že jsem před nějakou dobou chtěla, aby k prarodičům děti začaly jezdit samy alespoň na pár hodin v týdnu. Když prarodiče přijeli sem, Sárinka ani Daníček k nim vpodstatě vůbec nešli a chtěli si stejně hrát spíš s námi. Chtěla jsem, aby měli šanci si s nimi vytvořit alespoň nějaký vztah. Jenže teď se vzhledem k některým okolnostem s manželem pokaždé stresujeme, aby si děti vyzvedl v pořádku. Náš strach nezasvěcení úplně nepochopí, ale jsou věci, které psát nebudu, protože to už by nebyl jen můj příběh.

Je to hrozné, že nás to vůbec napadá, ale někdy to vnímáme tak, že by byl náš život jednodušší, kdybychom se úplně odstříhli, ale nedokážeme to udělat a asi by to ani dost dobře nešlo. Možná by to ani nebylo nejlepší řešení, ale situace, která panuje nám po psychické stránce spíš přihoršuje. Chudinka miminko v bříšku. Myslím, že v tomhle těhotenství jsem pod stresem daleko víc, než v předchozích dvou.

U mých rodičů je situace podobná. Tam hrozí, že spadne strop v kuchyni, což je místnost, kde všichni tráví prakticky celý den. A mimo to jsou to i další věci, proč nemám pocit, že by tam děti byly v bezpečí. Za začátku jsme tam se Sárinkou každý týden jezdili stejně jako k rodičům manžela, ale když už byl strop prověšený zhruba o 10 cm a pořád to nikdo neřešil, jezdit jsme přestali a jezdí oni sem. Od té doby se vidíme stěží jednou měsíčně. Táta vždycky zavolá:

„Řekni dětem, že bysme hrozně rádi přijeli, ale chodil jsem do práce ob den, tak musím udělat i něco doma.“

Další týden:

„Řekni dětem, že bysme hrozně rádi přijeli, ale máma je nemocná.“, „Řekni dětem, že bysme je chtěli vidět, ale jak byla máma nemocná, tak jsme nic neudělali a máme skluz a musíme to doma o víkendu nějak pofackovat.“ „Řekni dětem, že už se nám stýská, ale zase chodím do práce ob den a jsem hrozně unavenej, takže přijedeme až příští týden, to už budu mít snad volněji.“

a tak se to střídá pořád dokola… Určitě nemám pocit, že bychom my nebo naše děti byli pro rodiče nějaká priorita. A pak, když přijedou na hodinu a půl, maximálně dvě, už ve dveřích táta kouká na hodinky a říká, jak tentokrát musí jet brzy protože… Nejvíc mi ale vadí, když dětem začne vyprávět, jak s ním někdy pojedou nakrmit slepičky a jak by rád, aby někdy přijely tam. A přitom neudělají nic pro to, aby tam bylo bezpečné prostředí a když řeknu, že tam nepojedeme, když tam hrozí pád stropu, koukají na mě jako na blázna a jsou uražení, že tím chci naznačit, že jsou nezodpovědní a ohrozili by vlastní vnoučata.

Skoro by se mohlo zdát, že to všechno s těhotenstvím vůbec nesouvisí, ale pro nás to tak není. Pro nás je to stresující, když se snažíme vymyslet, kam dáme děti, až začnu rodit a vůbec nám to vymyslet nejde. Zvlášť, když porod je situace, která nejde naplánovat. A taky mě občas napadá, co by s dětmi bylo, kdyby se mě nebo manželovi něco stalo. Nemělo by mě to napadat. A možná, že nebýt to tak, jak to je, vůbec by mě to nenapadlo. Protože bych prostě vnitřně věděla, že ať se stane co se stane, budou děti v pořádku… To je pro mě největší problém. Smířit se s tím, že naše děti nebudou mít takové skvělé prarodiče, jako byl třeba můj děda, který pro mě byl jedním z nejdůležitějších lidí v životě a dá se říct, že jsem to vnímala tak, že s ním pro mě prakticky zemřel i můj domov.

Jak jsem ale četla některé články z minulé řady TVD, jsem šťastná, že mám takového manžela, jakého mám. Že se máme navzájem. A že mám pár dobrých kamarádek, se kterými můžu některé svoje starosti probrat. Člověk asi opravdu nemůže mít všechno… Musím se víc soustředit na to, co mám a míň na to, co v životě nemám. A tím si dávám předsevzetí, že od příštího článku budu pozitivnější. Tak uvidíme, snad se to podaří 🙂

Článek je součástí projektu Těhotná s VD, jehož partnery jsou Mamaja.cz a Eoné.
mamajaeone
Tento článek byl zařazen do soutěže o Příspěvek března 2015, nezapomeňte proto prosím po přečtení na hvězdičkové hodnocení ;-).

Napsal/a: SvetlanaS

Toto taky stojí za přečtení!

Tipy na dárky pro děti podle věku – zabaví se a rozvinou dovednosti

Lámete si hlavu s tím, co potěší nastávající, novopečené či už ostřílené rodiče, respektive jejich děti? Přečtěte si naše

Čtu dál →

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)

  • jana231

    Světluš, máš to krásně napsané. Ten zápal plic je teda strašidelný:(tak ať máte dlooouho vybráno.Kolik let je vlastně Sárince? Ted ale není a nejlepší chvíle se nervovat s ostatním-jak píšeš, člověk nemůže mí všechno, takový je život. Tak ti přeji,pokud by tobylo jen trošku možné, aby se vztahy upravily a ze všeho nejvíc zdraví a štěstí po boku svého manžela..

  • SvetlanaS
    SvetlanaS

    Je to určitě pravda a já ty názory beru 🙂 Ty vlídné vztahy s širší rodinou jsou vpodstatě opravdu jediná věc, co nám ke štěstí chybí, takže to štěstí vlastně máme. A já vím, že se to s manželem oba musíme naučit neřešit. Manžel pracuje ve školství, takže máme oba taky moc dobrou představu, jak bohužel hodně jiných rodin funguje nebo spíš nefunguje a jak těžké to doma kolikrát jiné děti mají, takže v porovnání s tím je úplná prkotina, že naše děti nemají vztah s prarodiči.

    Možná jsem opravdu částečně zamrzla v dětství a dlouho měla pocity provinění z toho, když vznikaly rozepře, že jsem dělala něco jinak, než si rodiče představovali, i když šlo už o můj život a moje děti.

    S porodem to konec konců taky nějak dopadne. Možná jsem ve větším stresu tím, že je to třetí dítě a v nejčernějším scénáři se vidím, jak někde rodím v autě 😀 Ale možná, že se to povede a mimčo prostě vystihne situaci tak, že se narodí, když zrovna bude mít kdo hlídat. V naprosto nouzové situaci holt pojedeme do porodnice společně. Sice asi ne nejlepší řešení, ale kdyby to jinak nešlo, tak by se to určitě zvládlo taky.

    Teď už se opravdu budu radši soustředit na příjemnější věci než na ty, které stejně nemůžu ovlivnit. To jen ta moje hloupá povaha, že mám tak ráda všechno nalajnované.. 🙂

  • meggi41

    Svetlanko sama jsi si odpovedela uz v clanku,ono se to casto rika,jako klise,ale opravdu lide mnohdy nemaji nic z toho,co mas opravdu ty a ze mas toho hodne,z ceho by jsi se mela bez premysleni co zde pises,radovat z kazdeho dne..
    Vidim ve skole tolik bolesti a presto silu a lasku a to jsou lide,co nemaji opravdu nic,hlavne zdravi a presto jsou stastni..
    Mas zdrave deti?Mas!♥ Mas milujiciho partnera..Jsi zdrava..
    Mas strechu nad hlavou,zdrave ruce..Nic z toho neni klise..
    „Zahod“myslenky co delaji ostatni,ikdyz to urcite myslis dobre!Zamer se opravdu jen na svou rodinu-deti a muze,protoze ikdyz clovek prirozene touzi aby mel hezke vztahy s celou sirokou rodinou,pokud to nejde,nic nezmuse a ani se tim nema trapit,nejdulezitejsi je,aby jai byla srovnana se svym zivotem ty a spokojena se svoji rodinou a tou je hlavne manzel a deti a pokud opravdu budes tak nebudes met zadnou potrebu resit tchyni,rodice a podobne..Chapu te hodne,ale kazdy jaky si to udela…
    Jsi dospela a slovicko MUSIM by jsi mela vymazat ze sveho slovniku i srdce,opravdu nemusis nic.“Musis“zit resit sve stesti a svou rodinu a cokoliv co ti dela negativni energii vypust,takto se chova dospeli a samostatny clovek a hlavne stastny clovek.A pokud to s jinou rodinou nejde tak hold nejde..Zivot je kratky a samotni si ho delame slozity!
    At si zije tchyne jak zije..Res svou rodinu svuj zivot!Vymez ptavidla a sva prani.Ukaz ze jsi spokojena a dospela.Myslim to jen v dobrem.Jinak nebudes stastna!! 😉
    Pises to sem…ok kazdy resi veci jinak…kazdy zije jinak…snad ocekavas tedy nazory…tu jeden mas..
    😉

  • Světlano, je to smutné, jako hodně dobré na tom ale vidím to, že máte s manželem dobrý vztah, držíte při sobě a jako rodina jste spokojení.
    Vím, mluví se mi to, když s širší rodinou nemáme žádné větší problémy, ale i tak si myslím, že vztah přímo doma je nejdůležitější, když tohle funguje, všechny obtíže se zvládají líp.
    Moc držím palce, aby stresů bylo co nejmíň a dobré nálady hodně, užívej si těhotenství a na ty, co za to nestojí, se vykašli.
    Napadlo mě – nemáte nějakou kamarádku z minulého bydliště, která by byla spolehlivá a kolem porodu by mohla přijet pomoct za nějakou rozumnou částku?

  • SvetlanaS
    SvetlanaS

    Danasi, máš určitě pravdu. Já vím, že v tom zdaleka nejsem jediná. A že na tom mnozí jsou ještě hůř.. My třeba naštěstí nemuseli bydlet nikdy pohromadě. Kromě pár týdnů, kdy nám to doma předělávali a to bylo opravdu peklo. To bych příště snad radši skončila pod mostem 🙂 Ale jinak jsme měli vždycky „svoje“, takže maximálně občas přijeli na nečekanou návštěvu. Že by to u nás prolézal někdo cizí opravdu nehrozilo. On by ani neměl kdo, protože oni žijí dost uzavřeně. Nikdy jsem nezažila, že by měli někoho kromě rodiny na návštěvě třeba na kafe, o většině lidí mluví hodně pejorativně. A i když jsem zažila asi dvakrát při naší návštěvě, že tam zrovna u nich byl někdo ze vzdálenějších příbuzných, tak nás protáhli zadním vchodem, posadili do jiného patra a přemýšleli, jestli tam mají vytáhnout alespoň Sárinku, aby se pochlubili vnoučetem. Připadala jsem si, že buď musíme být prašiví my a nebo ti druzí, protože jinak nechápu, proč bychom nemohli sedět s širší rodinou pohromadě a představit se.

    Oni podle mě neumí žít a nechápou a odsuzují každého, kdo žije trochu jinak. Stačilo, když bych trochu víc promazala korpus dortu a už bych zbytečně plýtvala a měla ho moc luxusní. Kdykoli něco upeču (a to se přiznám, že nepeču moc často), řeší se, kolik je tam vajíček, jestli rodinu zbytečně neohrožuju množstvím cholesterolu a tak podobně. Kdykoli přijeli, tak jsme museli sedět všichni u stolu. Jak jsem se zvedla, že si třeba něco udělám, dám prádlo do pračky, tak už mě volali, kde jsem. Ve finále jsme každý týden dvě hodiny seděli proti sobě, děti u nás na klíně nebo nás tahaly za ruku, ať si s nimi jdeme hrát a poslouchali jsme stěžování (občas proložené vulgaritou), jak je všechno drahé, jak čaj někde stojí 25 Kč, jaký jsou to zloději atd. A já mlčela a byla vždycky vytočená, že ty kecy poslouchají i děti. Navíc si některé věci dokážu trochu spočítat, takže tak zlé to být nemůže. Oni se nezadlužují, bydlí ve vlastním ještě společně s manželovou sestrou, nás nijak nesponzorují, ani dětem dárek nekoupí, takže myslím, že jsou ti poslední, kdo by si měli stěžovat. Byla bych tak šťastná, kdyby místo toho vzali děti třeba na procházku na kachničky nebo do cukrárny – samozřejmě bych jim dala peníze.

    A to je prostě to, co mě mrzí nejvíc. Nechci, aby děti žily uzavřeně. Být jenom s námi taky není podle mě ideální. Mám pár kamarádek, tak s těmi se občas vidíme, ale to jsem stejně s dětmi. Prarodiče většinou dělají s vnoučaty trochu jiné věci než rodiče. Už jen proto, že nenesou tu největší zodpovědnost, nemají ty ostatní starosti okolo, které jsou na rodičích. Už jsem taky uvažovala občas o placeném hlídání, ale taky to není jednoduché. Jsme tu přestěhovaní pár let a neznám tu nikoho, na koho bych se mohla tak spolehnout, abych mu svěřila děti. A známá, co se sem přestěhovala před rokem hledala placené hlídání pro dvě děti na jeden den v týdnu a nesehnala žádné. Nakonec jí jezdí hlídat maminka, která bydlí asi 50 km odsud. A počítám, že čím větší počet dětí, tím větší problém s hlídáním bude. Jsem ráda, že alespoň Sárinka chodí do školky. Tam je spokojená a dělají tam věci, které mě doma třeba nenapadnou. A hlavně je tam s vrstevníky.

    Odstříhnout se úplně prostě nejde. To bysme se museli přestěhovat a to bysme byli blázni, když se nám tu podařilo koupit náš vysněný dům a kolik už jsme tu toho udělali..Bydlíme s rodiči 5 minut jízdy od sebe a nemůžu jim prostě zakázat přijet se podívat na vnoučata. Přecijen jsou to naši rodiče a já v sobě mám asi pořád takový ten vštípený pocit, že ať jsou jací jsou, tak to prostě jsou rodiče a nějak se s nimi musím snažit vyjít. Jenže právě proto, že mi připadalo, že jejich návštěvy jsou totálně nanic pro všechny – spíš na škodu všem, tak jsem se rozhodla, že děti už se o sebe docela postarají (přezují, obléknou) a bude lepší, když budou jezdit na dvě hodinky o víkendu oni tam. Tím pádem my nebudeme muset sedět a poslouchat řeči, které nás deptají, oni když tam nebudou mít nás, tak dětem tohle vykládat nebudou a třeba si s nimi budou i trochu hrát. Docela se to povedlo, až na to, že to spustilo některé věci, které jsem netušila, že můžou nastat. Takže na ty dvě hodinky přes den tam zůstat můžou ( i když extra dobrý pocit z toho nemám), ale aby tam třeba v případě porodu zůstaly s rodiči a manželovou sestrou přes noc, to nepřipadá v úvahu.

    No, jsem zvědavá, jak to vymyslíme. Já na všechno sama nejsem. Manžel mi pomáhá ve spoustě věcí a to, co je pro mě hodně důležité je i to, že kolikrát, když se do mě jeho matka pustila, tak se mě otevřeně zastal. Sice taky bylo ze začátku pár případů, kdy byl zticha a nechtěl se hádat, ale když to překročilo míru, tak se zastal jak mě, tak i našich kočičích miláčků a to je pro mě to hlavní.

    Jinak zpíváme si taky. To je pravda, že to je často dobrý lék na spoustu věcí. Jo, a ty naše šílený vymyšlený popěvky, aby se líp čistily zoubky a tak podobně, to je opravdu něco 😀

  • danasi

    Nadechni se, vydechni a klid. Nejsi na tom světě sama, kdo to má blbé i když tě to nevyslovitelně trápí. Pro útěchu. Manžel je nejstarší a já byla první snacha. Snažila jsem se být hodná a milá, ale vždy jsem dělala vše špatně. Úsměv nebyl podle šablony, kdykoliv nám vběhla do bytu, který nám přenechali. Klidně, i když jsme nebyli doma a svým kamarádkám ukazovala, jak žijeme. Klidně si u toho zapálili cigarety v nekuřácké rodině a uvařily si kafíčko. Když jsem došla domů a chtěla nakojit dítě, všude smradu, plenky jsem mohla prát hned znova. A ještě jsem poslouchala, jak jsem nešikovná, blbá atd. Trvalo to 7 let, než se oženil další syn. Pak začala poučovat další a mne jakžtakž odsunula na vedlejší kolej.

    Má matka mi kecala do života, a když jsem odmítla jít s dítětem na potrat, neb v dnešní době se nenosí více dětí, klidně na mne poslala sociálku, že se neumím o děti starat.

    Je těžké se odříznout a hodně to bolí. Ono když řežeš do živého, vždy to bolí. Ale již 7 let jsme po této radikální operaci a jde to.

    Také jsem na vše sama, manžel navíc jezdí kamionem. Když onemocním, nemůžu si ani lehnout, protože musím topit a chodit kolem zvířat na statku. Luxus je lehnout si večer v sedm a nevylézt z postele, až ráno v sedm. Jinak chodím spát kolem půlnoci a vstávám kolem páté. Dokud děti spí, poklidil ve stodole. Když jsou děti nemocné, jezdím nakupovat, když spí (a jsem nervní jak sáňky v létě, co se doma děje). Nebo si platím sousedovic dívku, aby mi je pohlídala, a zajedu si nakoupit. Vždy je lepší naučit se spoléhat jen sama na sebe a více ti pomohou cizí za peníze, než vlastní rodina.

    HLAVNĚ SE DRŽ, POKUS SE USMÍVAT A TŘEBA SI ZASPÍVEJTE S DANÍKEM A SÁROU PĚKNOU PÍSNIČKU. MIMINKO SI JISTĚ BUDE BROUKAT TAKÉ. JÁ ZPÍVÁM, KDYŽ PŘICHÁZÍ SPLÍN.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist