Těhotná s VD – Emmili – porod

Zdravím všechny ty, co poctivě a vlastně i ty, co nepoctivě četli mé články. Začala jsem až v pozdějším těhotenství vám svěřovat moje pocity a důležité informace z mého soukromého života a z mého druhého těhotenství. Prošli jsme spolu víc jak půlku 9měsíčního života, který se klubal v mém bříšku. Teď je na čase se s vámi ale rozloučit. Strašně jsem si přála, abych mohla napsat tento poslední článek ještě v termínu poslání článku. A jak krásně mi to vyšlo:-) Je to můj poslední, 10. článek a končí jak jinak než šťastně.

Minulý týden jsem opět šla na poradnu ke svého gynekologovi, natočili mě a zjistili, že se dítě málo hýbe. Bylo dopoledne, chodila jsem k doktorovi vždy dopoledne a pokaždé mi spal, ale tentokrát to byl zřejmě problém a tak mě doktorka hnala do nemocnice. Ani nevíte, jak mně bylo. Ještě mi řekla, že se pomalu začínám otevírat, že je hrdlo malinkato prosáklé. Do nemocnice jsem měla jet až odpoledne, aby se dítě znovu přetočilo na monitoru a podle toho by se poznalo, jak na tom je. Pokud by zase spalo, znamenalo by, že má malou frekvenci srdíčka a má doktorka mi řekla, že by se muselo vyndat, jelikož už by bylo unavené. Celé dopoledne jsem brečela, protože kdyby mi řekla, že rodím, tak bych se s tím s mířila, ale aby bylo něco miminku??? Odpoledne jsem vyrazila do nemocnice, kde jsem byla asi 4 hodiny, protože odpolední ambulance má na všechno čas. Na natáčení nejdřív opět spal, a tak ho sestřičky budily tak dlouho, dokud se nenazlobil a nezačal jim pořádně ukazovat, jak umí být živej:-) Potom jsem čekala asi dvě hodiny na vyšetření od doktora, který mi řekl, že mám ukázkové natáčení a že mám jet v klidu domů. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Vše bylo od toho čtvrtka v pořádku, malej se hejbal, já funěla vesele dál, nakoupila poslední věci, které jsem měla v plánu a nějak jsem začala přemýšlet nad tím, jaké to bude, až to přijde…

A přišlo….

V neděli v noci to už přišlo. Celý den jsem se koupala v bazénu, užívala slunce, jedla samé dobroty. Večer jsem přijela domů a strašně mě tlačilo břicho, ale tak jako od stolice, jako kdyby se vám chtělo prostě na záchod. Kolem 9. h mě to trochu přešlo a já šla spát. Kolem 1 hodiny v noci jsem začla chodit podezřele často na velkou, ale stále jsem to přikláněla k nějakým střevním potížím, přítel mi ještě večer říkal, že to budu mít z jídla, protože jsem opravdu plácala jedno přes druhý. V noci se mi chtělo už i zvracet, takže jsem opravdu myslela, že když se vyzvracim, uleví se mi, břicho povolí a já půjdu v klidu spát. Velmi jsem se spletla. A co jsem neudělala??? Jak jsem byla zoufalá, tak jsem si i strčila prsty do krku, no chápete to????:-) Všechno šlo ven, ale břicho nepolevovalo a to už mi tedy začalo být divné. Vzbudila jsem přítele, zavolali jsem tchána, aby přijel k nám pohlídat dcerku. Strašně jsem se bála toho, že je to planej poplach a že jsou to opravdu jen zaražené prdy, přítel byl velmi nepříjemnej, takže se mi chtělo ještě brečet. No povídám vám, komedie neskutečná. Po 15 minutách už jsem frčeli do nemocnice. Tam mě natočili, zjistili, že mám kontrakce velké a že už jsem otevřená na 5 prstů. Ještě mě chtěli zdržovat nějakýma papírama, ale já už opravdu rodila. Na vozíku mě dovezli na porodní sál, převlíkla jsem se a čekala, až mimču sestoupí hlavička… Bylo kolem půl 4 a já se modlila, ať je do 5 venku, jelikož už nahoře jsem byla otevřená na 9 prstů. Bylo to neskutečný, bolestivý, vyčerpávající, ale pro všechny okolo velmi rychlý, pro mě to snad trvalo nekonečně dlouho… 10 minut před pátou už jsem prostě nemohla nic nedělat, skoro jsem brečela, třikrát zatlačila a v 5.05 byl Tomášek na světě.:-)

Měl o 700 g víc než první dítě a já cítila každý jeho kousek, jak leze ven. No říkám vám, hrůůůza… Ještě jsem musela zatlačit na placentu, ale už jsem měla oči jen proto to malé, velmi modré miminko. Zvážit, změřit, zabalit a šup k mamině. Ještě mě museli zašívat a to byla taková bolest, i přes injekci proti necitlivosti, že jsem myslela, že ho pustím a uteču. Konečně všechno hotovo. Ty dvě paní, co tam byly s námi, sundaly rukavice, pozdravily a šly zase jinam a my tam zůstali s tím uzlíčkem chvíli sami. Potom odvezli i jeho a já myslela, že se mi to jen zdálo. Byl na světě!!!

Dvě hodiny jsem musela ještě odpočívat nahoře a pak mě převezli na pokoj. Taková únava, co na mě dolehla… Trochu jsem pospávala, ale když vám furt někdo chodí něco kontrolovat, jste se dvěma uřvanýma miminama na pokoji, moc vám odpočívat nejde! Po 10. hodině mi ho přivezli na kojení, ale spinkal, takže jsem se na půl hoďky nabažila a byla jsem upřímě ráda, že ho zase odvezli.:-) Od té doby už jsem nezamhouřila oko a to skoro do dneška – středa!!! Kolem oběda v pondělí už byl u mě napořád. Začala jsem přikládat a on začal tahat a tahá a tahá a řve a řve. Včerejšek byl opravdu náročný, za celý den spal hodinu a půl. Já nevyspalá ještě z porodu a furt na nohách a furt zvhůru. Dneska už se začíná trochu srovnávat a snad už bude líp. Krásně mi pije, vlastne už neřve, ale furt se jenom cpe 🙂 Zítra bysme měli už jít domů, takže nám držte palce, ať to všechno doma zvládame.

Bylo mi s váma hezky, i když já o vás vlastně nic nevím a vy o mě nyní už jo. Přeju vám všem těhulkám snadný porod a pro vaše miminka jen to nej do jejich krásného malého života. Vám již maminkách současným jen samé radosti s dětmi a vám, které plánujete, ať vám to vyjde, jak si přejete…

Vaše Emmily a Tomášek 🙂

Napsal/a: Emmili