Za tři týdny to budou tři roky, letí to jako voda a já na svůj porod asi nikdy nezapomenu.
Ve středu 30. 7. 2008 jsem jela do Podolí na prohlídku, a když doktorka viděla můj tlak a že trochu krvácím, okamžitě mě poslala na příjem. Přijali mě do nemocnice na pozorování a za dva dny jsem měla jít domů, protože termín jsem měla skoro až za měsíc…
K ránu 1. 8. jsem šla na záchod a praskla mi voda. Tak mě prohlídli a nevěřili vlastním očím, že jsem otevřená na 8 prstů – rodí se při 10, tak proč jsem jim prý neřekla, že mám bolesti… !?
Prý se Kuba narodí do dvou hodin. Panebože, co teď? Nemám nic připravenýho, nejsem připravená rodit, natož být matkou… Kéž by všechno šlo vrátit zpět a já s přítelem zůstala jen u pusy 🙂
Jenže po dvou hodinách se to všechno zastavilo a po dalších cca dvou hodinách zjistili, že je obličejem nahoru a že se mlátí o pánevní kost. Za celé dva dny hospitalizace mi nikdo neudělal ultrazvuk, jinak by předpokládám udělali císařský řez, neohrozili by mě, a hlavně život Kuby. Slíbila jsem si, že nebudu řvát, ale fakt to bylo hrozné. Bolestí jsem brečela, klepala se jako ratlík a vyřvaný hlas se mi vrátil až po týdnu. Přítel, který byl celou dobu se mnou, říká, že jsem při tlačení byla úplně černá. Porod byl kvůli tomu o dost více bolestivější a na osmi prstech jsem vytrvávala 8 hodin. Když se Kuba narodil (3210g a 52cm), doktoři se na sebe podívali a okamžitě nám ho odnesli. Kuba byl modro šedý… Najednou jsme na sále byli jen my dva… Tak moc jsme se báli…Pak přišla dětská doktorka a říká, ať posloucháme, že už brečí a za chvilku mi ho položili na břicho a hned už ho zase nesli pryč, že ho musí rychle zahřát.
Po narození ho museli křísit a ještě 4 minuty prodýchávat, jak se napil vody. Na hlavě měl obrovskou modřinu (porodní nádor) a celkově moc nereagoval, takže to bylo takové smutné. APGAR 5-7-7.
Pak přišlo na řadu šití a díky „šikovné“ žákyňce, kterě se nástřih povedl na počtvrtý, mě doktor šil přes hodinu a padla minimálně dvě šitíčka.
Po třech hodinách jsme se šli na Kubu podívat. Ležel v postýlce, v roláku a čepičce..Byl strašně pomlácený, nateklý, ošklivý, ale náš.
Od dalšího dne jsme už byli spolu. Kvůli silnému zánětu v očičkách a silné žloutence mi ho pak vzali podruhé a okamžitě šel na kapačky. Takže v Podolí jsem byla celkem 14 dnů, nálada na dně, deprese… Kuba se od mě naučil jíst až po týdnu, protože nebyl po porodu hned přiložen a sestra kojení nerada vysvětlovala (?)… Bylo to opravdu strašně těžké na psychiku, ale podržel mě přítel!!!
Ale třeba ostatní lidi mají normální porody:-)
Dnes má Kuba 16 kg a 100cm, první rok pro nás nebyl moc jednoduchý, bojovali jsme se zdravíčkem, ale dnes je Kuba naprosto v pořádku.
Je to naše zlatíčko a šikulka. Maminky nedonošeňátek nebojte se, miminka to opravdu vše doženou 🙂
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … o prázdninách 2011. Stačí se zapojit do diskuse Vzpomínky na porod nebo do 31. 8. 2011 poslat svůj článek do redakce.
Napsal/a: bublais
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Hmm, tak koukám taky jste si užila:( Taky jsem myslela, že v Podolí jsou experti, a ono prd..Teda co se týče porodníků..Na intermediární péči byli všichni špičkoví, hlavně dr. Radina:) Tak ať je všem miminkům hej:)
Proboha, a to já jsem si stěžovala, když mě násilím drželi nohy tři hodiny u sebe… malá taky měla bouli na hlavě, taky mě to dost bolelo, ale já jsem kontrakce normálně měla,miluju, když doktoři melou blbosti, a házej vinu na rodičku…nesnáším NETLAČTE, NEŘVĚTE, UBLÍŽÍTE MIMINKU, UNAVÍTE SE…já porodila a mohla bych běhat maraton…jako fakt, kdyby mě dvě hodiny nešili za živa a hodinu v narkoze, mohla bych běhat…nejlepší bylo, že když už mi konečně dovolili tlačit, tak jsem neměla kontrakce!!!!normálně mi ještě vynadali, že jsem je prodejchala, ale já nic necítila…jen jsem už byla smířená s tím, že neporodím a najednou byla malá venku, ale to už mohla být dávno, kdyby mě z důvodu rekonstrukce v ústí n.l. nepřevezli do teplic…DO TEPLIC, UŽ NIKDY VÍC!!! když budu mít druhé, chci rodit, tak jak jááá sama budu chtít a nenechám se už buzerovat…jinak kdybyste zůstala u pusy, jak píšete, tak byste neměla to Vaše štěstíčko, vždycky ta bolest stojí za to….!!!Ať Vám pěkně roste 🙂
Bublais, pokaždé porod opravdu není procházkou růžovou zahradou. Je dobře, že nyní už o všem dokážeš mluvit, ujasnit si a v hlavě si vše probrat. Možná i tento nepříjemný zážitek ti pomůže, např. u dalšího porodu. Zaujatě jsem četla a musím napsat, že se mi ulevilo, že to vše dobře dopadlo!
Bublais,
díky za upřímnou zpověď a přeji Ti, ať časem na všechno špatné zapomeneš a ať je datum 1.8. pro Tebe už jenom krásným připomenutím, že synek je „zase“ o rok starší.
I já děkuju za článek. Přeju už jen samé radosti! Máte vybráno…
Já měla běžný porod, bez komplikací, ale taky na něj díky spolurodičkám a personálu nemocnice nevzpomínám ráda. Je to dávno, ale mám pocit, že se v nemocnicích nic nezměnilo.
Dnes už taky vím, že byl nedonošený „jen“ o tři týdny, a že jsme na tom dobře..Na patře s námio leželo maminka s mimčem, který nikdy nebude dýchat samo…
Já se nesnažila popsat „katastrofu“ která mě potkala, ale spíš emoce, a zážitek, na který jsem nebyla připravená, a za žádnou cenu jsem s nima nepočítlala. Obdivuju všechny, kteří se starají o nemocné děti, já bych na to neměla..Ale ze svý zkušenosti vím, že je potřeba o tom mluvit. Dva roky jsem to v sobě dusila, do toho se přidal nádor, který měl syn v bříšku, a já se po těch dvou letech pomalu, ale jistě hroutila! Pomohlo mi psaní a každoměsíční návštěvy u psychologa..Nestydím se za to, člověk se prostě potřebuje vypovídat..Ale jak se blíží 1.8, jsem zase trochu nejistá, a bojím se, až zas ucítím vůni letního rána, a vzpomínky se vrátí..Ještě jendou díky a držte se:)
Chtěla bych Ti také poděkovat z Tvůj příspěvek plný emocí. Nechci přehlížet Tvou bolest a stres, co jsi zažila, ale určitě se shodneme na to, že nejdůležitější je, že jste oba v pořádku. Podobné příběhy by se neměly stávat, ale přichází mi na mysl moje kamarádka, které lékaři porodili tak šikovně holčičku, které jsou 4 roky a už začíná chodit…. časem možná bude i mluvit, ale nikdo jim nedává žádnou naději. Takže přes všechnu prožitu bolest, díky Bohu, že jste zdraví a poprali jste se úspěšně s nástrahami tohoto světa.
bublais,
mám to podobný jako ty. Dceři byli 3 roky a když jedu kolem porodnice, je mi zle a když jsem potkala v obchodě por. asistentku, tak se mi chtělo zvracet. Možná najdu odvahu a taky to sepíšu. Sice jsem tu sem tam něco vypustila, ale celý příběh asi nikdo nezná.
Druhý porod byl na jednu stranu lepší,ale na druhou stranu katastrofa. No jak říkám, třeba se utrhnu a něco sesmolím.
Bublajs, děkuji za napsání tvého příběhu a jsem moc ráda, že jste oba v pořádku. na takový porod se vzpomíná hodně špatně 🙁 moc ti přeji aby ten další (pokud plánujete ještě další mimi) byl pěkný a bez problému.
Já mám taky prdelku který na svět spěchal 🙂 narodil se o 6týdnů dříve, nechali mě trápit 16hod, než uznali, že mě teda nechají porodit. Ale malý je bojovník a všechno už dohnal 🙂
Přeji Vás s Kubíkem spoustu radosti 🙂
Holky moc děkuju. Já jsem se o tom naučila mluvit až poslední dobou. Ještě před dvěmi měsíci jsem se chodila svěřovat psychologovi, a musím říst, že mi to dost pomohlo. I když to pořád tak nějak bolí..Mladá holka (rodila jsem ve 20ti)čeká, že bude vše růžový..byla jsem vyplašená jak malý dítě..Dnes jsem jela kolem porodnice, vždy mi přeběhne husí kůže a je mi tak nějak zvláštně…
Ale máte pravdu, vše dopadlo dobře, a já jsem strašně šťastná, že Kubu máme..Je úžasný:)
Doufám, že i u vás bude vše v pořádku….
bublais sluníčko teda neměla jsi to jednoduché tak ráda jsem sočetla ke konci kde jsem dočetla, že jsi ty i malej v pořádku a je z něj zdravé miminko to je to nejdůležitější…jen škoda že ten zážitek který má být krásný a nezapomenutelný ale z té hezké strany se stal nezapomenutelným téměř jako noční můra
musím se culit ručička miminka je mého Honzíčka a moje také to neměl s tím vstupem na svět jednoduché a snad i to že je přidaný k tvému článku je znamení že i z nás jednou bude zdravý kluk jako buk
hodně štěstíčka a vzpomínku na porod uložit někam hodně daleko a nevytahovat
Bublais, děkuji za článek.
Musím se přiznat, že tohle téma je pro mě poměrně dost citlivé, a to i přes to, že mám od porodu déle než Ty, zatím jsem nebyla schopna o tom mluvit nebo psát.
Takže Ti děkuji za upřímnost, se kterou ses do toho psaní pustila.
Je moc moc dobře, že to všechno nakonec dobře dopadlo a že je malý Kuba v pořádku a zdravý, zaplať Pán Bůh.
Mobile Sliding Menu