Nedávno jsem se zapojil na FB do diskuse o motivaci ve sportu a protože sleduji prakticky všechny sporty a některé se pokouším i provozovat, napadlo mě, že se vás zeptám, jestli své děti vedete ke sportu.
Jako malý jsem hrál jako většina kluků fotbal. Mám krásné vzpomínky na svůj první gól v opravdovém zápase. Dal jsem ho v den maminčiných narozenin a byl na sebe neskutečně hrdý. Ještě předtím se nám třeťákům a čtvrťákům podařilo uhrát historickou remízu proti o několik let starším klukům ze sousední vesnice.
Vždycky, když vzpomínám na své dětské zápasy, vybaví se mi ale i sprosté nadávání trenérů, podvody s rozhodčími nebo fixlování s hráčskými legitimacemi, kdy za nás jako mladší žáky hrávali starší kluci na cizí jméno. Šlo přece o výsledky, o výhry a o body…
Dnes mám dvě holčičky, u kterých se zatím neprojevil talent na žádný sport, ale které se rády hýbou a divočí. Elišce bude v srpnu 7 roků a má zkušenost s judem, do kterého chodila v první třídě. Mnohem víc ji ale bavil moderní tanec, takže se zdá, že hýbat se bude hlavně na tancování. Anežce (na fotce) byli v červnu 4 roky a přestože v dětských běžeckých závodech skončí poslední, má radost a těší se na další závody.
Vím jistě, že netoužím po tom, aby z mých holčiček byly vrcholové sportovkyně. Nechci, aby musely sportu obětovat část zdraví, nebo aby řešily dilema, zda se plně věnovat sportu nebo vzdělávání. Bych byl moc rád, kdyby dělaly sport rády, ať už to bude na jakékoliv úrovni. Jako hlavní poslání sportu vidím možnost naučit se dělat věci s maximálním soustředěním. Sport by podle mého měl učit respektu k soupeři, umění poučit se z porážek, nevzdávat se a vždy odvádět maximum možného.
Osobně je pro mě cennější, když holčičky předvedou to nejlepší, čeho jsou schopné, a skončí třeba poslední, než kdyby vyhrávaly „s prstem v nose“ s polovičním úsilím. Mám radost, když po porážce nebrečí a hlavně se nevztekají, když se nebojí případné prohry a pokusí se o výhru i proti mnohem starším, větším a šikovnějším dětem.
Vím, že nebudu z těch, kteří nutí v pubertě děti do trénování, aby jim pak jednou poděkovaly. Radši jim nechám na výběr, i kdyby měly přestat se sportem, kterému se věnovaly několik let. Chci je podporovat a směřovat, ale nechci být tím, kdo určí, čemu se mají nebo nemají věnovat. Každopádně mé holčičky můžou počítat s tím, že budu jejich největší fanoušek a že nevynechám jediné jejich závody či soutěž, i kdyby dělaly mažoretky.
Co vy si myslíte o dětském sportování? Chtěly byste mít z dětí vrcholové sportovce? Co očekáváte od sportu, že dá vašim dětem?
Napsal/a: Láďa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
sama jsem byla vrcholový sportovec a rozhodně bych se to pokusila dítku vymluvit.
Anonymní, vrcholový sportovec je ten, kdo hraje (nebo závodí) v nejvyšší možné soutěži.
Tvé dceři přeju hodně úspěchů+ málo úrazů, ale opravdu moc by mě zajímal její názor za 10-15let.
Ahoj Láďo,děkuji za výborný článek 🙂
Co se týče tématu,u nás je celkem aktuální.Dcera je pohybově nadaná,pohyb miluje od malička,kdy se začala hledat.Tanečky se moc neujaly,zkusila florbal.Byla jednou ze dvou dívek v družstvu chlapců.Byl to spíš jen kroužek,na menších soutěžích spolehlivě končili poslední,nicméně jí to dalo lásku ke sportu,muset se vyrovnat s překážkami,spolupráce,kamarádství,umět se prosadit i před kluky atd.Prostě vše co ke sportu patří.Bohužel paní trenérka šla na mateřskou a nenašel se nikdo kdo by chtěl pokračovat 🙂 některé děti přešli do sousedního města,ale u nás byl problém s dojížděním.Ač já nejsem sportovkyně,ale nadšený fanda,nechtěli jsme s manželem aby jen seděla u pc,televize nebo se jen tak poflakovala venku,zkusili jsme ji přihlásit na atletiku.Z počátku byla nadšená i když tréninky 3x týdně jsou časově náročné,k tomu škola,je prostě v jednom kolotoči.Nicméně trenér nám řekl,že jisté nadání a talent v ní je a že by ho mrzelo,kdyby přestala.Dcera skočila rovnýma nohama do počátku pubety a máme problém.Raději by chtěla chodit s holkama jen tak ven a ne se honit 3x týdně na tréninky,případně závody.V nich se udržuje ve středu pole ani na vrcholu ani mezi posledními.Tvrdí,že netouží po medailích,ale když nějakou dostane,má upřímnou radost.Takže Láďo nastalo dilema,nutit nebo nechat být?S manželem(bývalý sportovec,který tvrdí že kdyby ho rodiče přitáhli,tak je dnes někde jinde :-))jsme se domluvili,že ji budeme podporovat,ale ještě nějakou dobu ji nedovolíme skončit,protože ona sport opravdu miluje a pohyb potřebuje,než přijde na to,co vlastně chce.Já osobně ji na olympiádě nevidím,ale pořád lepší když budu vědět,že je na hřišti se stějně nadšenými lidmi než možná za hřištěm s partou kamarádů,kteří nemají žádný cíl.
Tož tak za mě.
Škoda, že se anonymní nepodepsala, ale nevadí.
Určitě přeji Vaší dceři hodně a hodně úspěchů. Nerozumím tomu, ale 36 hodin týdně mi na 10ti leté dítě přijde hrozně moc. Když nepočítám neděli, kdy má nejspíš volno, pak mi vychází 6 hodin tréninku denně.
Taky jsem raději, když moje děti sportují a nesedí jen u TV. Osobně bych ale měla obavu, zda trenéři opravdu vědí, co dělají a nehoní pouze „body“, nebo výsledky na úkor dětí. Speciálně u té gymnastiky bych obavu měla. Mnoho dívěk pak končí karieru v pětadvaceti a v pětatřiceti už bez léků na bolest neudělají krok. Takový případ bohužel z okolí znám. Ale ono je to nejspíš u každého sportu individuální. A je pravda, že bez práce nejsou koláče, v tomto případě výsledky.
I já bych ráda připojila svůj názor. Z pohledu matky, která vede své dítě na dráhu vrcholového sportovce.
Dceru jsme dali když jí byli 4 roky cvičit do oddílu gymnastiky jen tak, aby neseděla u televize a počítače.
Asi za půl roku snámi mluvili trenéři, že má dcera talent a že jí chtějí do závodního družstva. Nikdy jsme nijak netlačili na pilu. Dcera ráda chodila cvičit 2x týdně a byla velice spokojená. Pak si jí všimli v jednom velkém a uznávaném oddíle a chtěli ji trénovat.
Dnes je dceři 10 let, je v žákovské reprezentaci ČR a sport miluje i s dvoufázovými tréninky a tréninky v sobotu…
Nikde není psané, že z ní bude vrcholový sportovec, ale položme si otázku, kdo je vrcholovým sportovcem, čím se toto určuje? Počtem odtrénovaných hodin, nebo penězi za sport vydělanými?
Dcera tráví v tělocvičně 36 hodin týdně a to je výkon hodný vrcholového sportovce.
A když si položím otázku co dal sport mým dětem?
Lásku k pohybu, toleranci, naučil je trpělivosti, sebeovládání, soběstačnosti a píli.
A to přece není málo….
Jsem na ni moc a moc pyšná a přeju jí hodně budoucích úspěchů..
S článkem naprosto souhlasím. Jsem bývalá vrcholová sportovkyně a opravdu nechci, aby má dcera šla stejným směrem. Naštěstí to ale nehrozí – nemá žádné zvláštní nadání kromě ohromné radosti z jakéhokoliv neorganizovaného pohybu 🙂
Vrcholový sport mi hrozně moc dal, ale ještě víc vzal. Rodiče mě do ničeho nenutili, sport jsem dělala „dobrovolně“ – ale měla jsem to nastavené sama v sobě – že musím.
Radku, u mě je to naopak – já právě svojí dceru vedu ke sportu s tím, že je to ZÁBAVA a budu nejšťastnější matka na světě, když se na výkon nikdy orientovat nebude. Zlatá průměrnost 🙂
Já s tebou plně souhlasím. Hlavně proto, že na vrchol se ve sportu dostane jen velká menšina těch, kteří dřou už od 5-6 let denně, dvoufázově, neprožijí si dětství… Mám kolem sebe pár lidiček, možná by se na tu špičku dostali, kdyby nepřišel úraz.
Moje děti bohužel příliš nesportovaly. Dcera (dnes 20 let) nebyla sportovní typ a zdálo se, že se trápí. Nezůstala ovšem ležet u TV a her, tančila v lidovém souboru, užila si s nimi spoustu vystoupení a zájezdů, soustředění.. chvilku pokoušela akvabely, ale jakmile došlo na tvrdší trénink, zatrhla jsem to já. Tedy my, rodiče. Kdyby neměla srdeční vadu, asi bychom ji tam nechali. Ale nikdy jsem nechtěla, aby moje děti „živil“ sport. Kromě již zmiňovaného „huntování těla“ mám trochu pocit, že vrcholovější sport „huntuje“ i duši. Jak píšeš, řvoucí trenéři, nesportovní chování a v puberťáckém věku kolektivní kouření, sprostá slova, leckdy i pití… Neříkám, že v běžném životě to děcka nedělají. Ale kolektiv táhne.
Nedávno jsme vedli s dcerou diskuzi na tohle téma. Protože se před nedávnem „obula“ do irských tanců a bere to fakt vážně, chybí jí fyzička, návyk překonávat bolest z námahy… Bylo mi naznačeno, že jsem ji měla do nějakého sportu nutit. Dva dny jsem tu výčitku nosila v hlavě, jsem špatná matka, nedala jsem dětem úplné základní vzdělání, chybí sport. Pak jsem si ale vzpomněla na všechny ty důvody, které mě k tomu vedly a došla jsem k názoru, že dnes bych to řešila stejně. Probraly jsme to znovu a ona uznala, že by to udělala taky tak.
Moc mě ale mrzí, že zůstal sportem skoro netknutý syn. Tomu je 15. Od školky je nemocný téměř jednou za 14 dní, pak týden necvičit a mě přišlo zbytečné platit sport, když tam bude tak na polovinu tréninků. Je ale členem Orla (vlastně i já s manželem), kde může chodit na jakéhokoli oddílu. Chodí na florbal. Bohužel malou účastí neměl příležitost sžít se s kolektivem, takže ho to tam příliš netáhne.
Omlouvám se za román, je to téma, které mou hlavu v poslední době zaměstnává. Díky za něj.
Ahoj, vsechno co zminujes v peknem clanku, je urcite pravda a da se pod to podepsat. Rad bych pridal i trosku jiny nazor, byt ne z vlastni zkusenosti. Vsichni moji kamaradi, kteri si na sebe vydelavaji sportem, meli obrovske zazemi a podporu v rodine. S ligovym fotbalistou otec rano v pet chodil kopat do balonu (klukovi bylo 6 let), s vybornym cyklistou, ktery momentalne jezdi v zahranicni divizni staji, otec od sedmeho roku jezdil kazdy den na kole. Oba za to mohou podekovat hlavne pristupu rodicu a pevne ruce, ktera je nenechala „lezet“ ladem u strilecek v TV. Takze pokud povedu svoje holky ke sportu, ktery mam rozhodne moc rad a vidim v nem zivotni filozofii, urcite se budu snazit, aby jej delaly uz od zacatku s tim, ze to neni jen zabava. A kdyby to jednou nahodou vyslo a Anicka nebo Magda prece jen skoncily na“bedne“, budu nejstastnejsi otec na svete. Zdravi Radek.
Mobile Sliding Menu