Můj první porod aneb takhle jsem si to nepředstavovala

Rubrika: Moje cesta k miminku

Poprvé jsem rodila ve 28 letech, na miminko jsme se strašně těšili, nikdo nám nevěřil, že jsme početí pořád odkládali a byli přesvědčení, že děti mít nemůžeme. Přeci jen jsme spolu byli skoro 14 let, tak se miminko očekávalo dřív.

O porodu jsem měla takovou ideální představu, že budou všichni milí a laskaví, bude to bolet a pak už bude všechno krásný.

Těhotenství probíhalo bez problémů, chodila jsem do práce a jen občas jsem dostala hroznou křeč do podbřišku, když jsem řídila auto, musela jsem vystoupit a projít se. Jednoho parného dne na konci května jsem večer u televize snědla 20 dkg sýra z Holandska a šla si lehnout. V jednu ráno jsem potřebovala na malou, a když jsem vstávala ze záchodu už utřená, po stehně mi tekl malý čůrek. Myslela jsem si, že jsem se špatně utřela, setřela to a šla si lehnout. Jen co jsem dolehla vedle manžela, bylo mi všechno jasný, cítila jsem pod sebou velkou teplou louži. Tak jsem manžela vzbudila, s tím, že mi praskla voda. I když jsem byla ve 36.tt, měla jsem vše připravené, i tašku sbalenou. Manželova sestřenice totiž porodila naprosto nečekaně ve 34. týdnu a neměli vůbec nic a já na to pořád myslela, že kdyby něco, ať máme vše nachystané.

Ve tři ráno jsme přijeli do porodnice, tam otrávená sestra, že ji budím. Trošku to bylo lepší, když jsme se domluvili, že kdysi přijímala moji mámu a byla u mého porodu. Zaradovala jsem se, že je volný nadstandard, protože v této porodnici není rooming-in a miminka nejsou s maminkou spolu, jen na nadstandardu. Manžela chtěli poslat domů, že mi jen praskla voda a nic se neděje. Ale nedali jsme se, odebrali jsme se na nadstandard a čekali, co bude dál. Za chvíli mě zavolali na ošetřovnu, že mě vyšetří pan primář. Ten, o kterém jsem slyšela, jak je jemný a úžasný a citlivý a… Vrazil do mě ruku, já zařvala, vytryskly mi slzy a on mě okřikl, jak si to jako představuju, že do mě strčil jen takovou ruku a máchal mi jí před obličejem, a že během dne porodím dítě s takovou hlavou (a ukazoval rukama jak to bude velký). Pode mnou louže ze zbytku plodovky a spousta krve. Sebrala jsem se a odploužila za manželem. Sedla jsem si na postel a prohlásila, že prostě rodit nebudu, že to nedokážu, že nevydržím ani jedno blbý vyšetření. Dneska bych poslala milého pana primáře do víte kam, ale byla jsem naivní prvorodička.

Manžel mě uklidnil a kolem páté ráno začaly nepravidelné kontrakce. Byla jsem vysmátá, bombardovala rodinu SMS, že jsem v porodnici a že je vše OK. Na ten den jsem měla domluvené i pracovní schůzky a tak jsem je odvolávala. Pak kontrakce zesílily a zpravidelnily se. Já frajerka stále přijímala telefony a řešila pracovní věci. Pak už to fakt nešlo a telefon jsem uklidila. Občas mi udělali monitor, viděli, že mám kontrakci a svíjím se na posteli a tvrdili, že na monitoru nic není, že to kontrakce není. No nechtěla jsem se s nimi hádat a funěla si podle sebe. V půl dvanácté přišla sestra, že mi udělá klystýr, že se porod pomalu blíží. Koukala jsem jako blázen, pořád mi to přišlo jako brnkačka. Po klystýru nastala šílená hodina, kdy jsem řvala bolestí, svíjela jsem se ve sprše a měla pocit, že asi umřu. V půl jedný přišla sestra, vyšetřila mě, řekla, že jsem otevřená na 8 prstů a že jdeme na sál. Hurá, prý 3x zatlačím a uvidíme svoji milovanou holčičku.

Sápu se na porodní kozu (ha, kde je to krásný porodní křeslo, co mi ukazovali na předporodním kurzu? Aha, to je vedle a je obsazený). Jakmile jsem si lehla na záda a začala tlačit, veškeré kontrakce mě přešly. Tlačila jsem tedy podle instrukcí por. asistentek, ale vůbec to nešlo. Nadávala jsem nahlas, že nevím proč jsem chodila na předporodní kurzy, že prostě nevím, co mám dělat. Pak řekli, ať slezu a konečně mi půjčili míč. Já si klekla na čtyři a navalila se na něj. Ta úleva. Porodní asistentka vytřeštila oči, že na míči se musí hopsat. Neměla jsem sílu se s ní hádat, že jsem na něm měla hopsat tak před 3 hodinama, teď když na něj sednu, tak porodím. Takže zpátky na kozu, a zase, jakmile jsem na zádech, nic.
Celou dobu jsem opakovala, že nechci nastřihnout, to byla moje fóbie. Půl druhý a nic, já jim dám 3 zatlačení. A tak pořád lezu nahoru a dolů, pokud se opírám o kozu nebo o míč, vše je OK, jakmile jsem na zádech, konec. Prosím doktorku, že chci rodit na bobku (do té doby mě to ani nenapadlo, ale v tom okamžiku jsem věděla, že je to pro mě ta pravá poloha). Ta se mi vysmála, že jedině bych si musela sednout na bobek nahoru na tu kozu a pak by to šlo, že na zemi ne. Už jsem byla tak unavená, že jsem si neuměla představit, jak balancuju na té koze (dneska vím, že je to totální kravina, že bych se tam neudržela ani kdybych nerodila).

Byly dvě hodiny a stále nic. Předávala se směna. Sestry si šuškaly něco o neschopnosti porodit, dětská sestra, která stála opodál v rukavicích připravená ošetřit miminko si je znechuceně sundala a předala stráž kolegyni. To byla stará, hnusná babizna s pohledem gestapačky. Na mé marné tlačení reagovala se založenýma rukama a slovy: Ta neporodí, neumí dejchat. Porodní asistentky mě neustále okřikovaly, že to dělám blbě. Ale mě to prostě líp nešlo. Pak se mě doktorka zeptala, kolik hodin to míním ještě zkoušet, že kdybych se nechala nastřihnout, bude to hned. Já naprosto vyčerpaná dvouhodinovým tlačením jsem kývla, doktorka mě umrtvila, protože viděla můj strach z nastřižení, já konečně 3x zatlačila a ve 14.25 se nám narodila Lucinka, měřící 47 cm a vážící 2 900 g. Musím říct, že ty okamžiky tlačení a ten moment porodu takového ve mě vyvolával euforické pocity, přirovnala bych to k prožitému orgasmu.

Manžel odešel s gestapačkou a miminkem pryč a doktorka zavelela: tak a teď porodíme placentu. Já na to: Ani omylem, já už nic nerodím. Přemluvila mě, že stačí malinko zatlačit a bude venku. A měla pravdu, ani nevím jak a placenta mlaskla do připravené misky. V odrazu na stěně jsem ji viděla, byla tenká a velká jako pizza. I personál si ji se zájmem prohlížel, že takovou ještě neviděli, doktorka se nemohla vyloženě vynadívat.

Tak to byl můj první porod. To, že poporodní péči Lucinka málem nepřežila, že lékaři zanedbali co se dalo, že jsem díky jejich péči kojila 4 týdny, (při prvním pokusu o kojení mi sestra řekla, že si myslí, že já kojit nebudu, že mi to nepůjde a že to nevadí, ona ani její dcera taky nekojily), že jsem měla poporodní depresi, že jsme se po 4 týdnech od porodu do nemocnice vrátili s těžkou infekcí, to by bylo na další, mnohem smutnější článek.

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … o prázdninách 2011. Stačí se zapojit do diskuse Vzpomínky na porod nebo do 31. 8. 2011 poslat svůj článek do redakce.

Napsal/a: Lussy

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (19 vyjádření)

  • Lussy, díky za podělení s tvým prvním porodem, četla jsem to jedním dechem…………v podstatě jsme si připadala stejně jako ty, až na to, že přístup personálu, lékaře, kterého jsem si dovolila vzbudit byl o něco lepší……………jsem ráda, že to dopadlo dobře, akorát mě nenadchl ten konec o zanedbání péče, ale tak Lucinka je krásná, živá a chytrá holčička, co víc si přát, že??

  • Lussy

    Holky,
    děkuju za ohlasy, po odeslání článku ve mne začlo hlodat, jestli to bude vůbec někoho zajímat. Přece jen skoro každá z nás rodila a zážitků z porodu má spoustu.

    Marinado, ano, dcera je zdravá, je sice alergik a řešíme nějaké pohybové potíže, ale to s porodem myslím nesouvisí a mohlo to dopadnout daleko hůře.

  • Marinada

    Lussy,

    úvodem – doufám, že Tvoje holčička je v pořádku! Článek jsi napsala moc hezky a úplně jsi vě mně vyvolala vzpomínky na můj porod – taky jsem narazila při příjmu na jednoho takového úžasně „citlivého“ doktora. A stejně jako Ty jsem byla v rámci předporodního kurzu provedena po moderním porodním sále…ale kam se ty porodní pomůcky ztratily, když jsem je potřebovala, to fakt netuším. Asi šla zrovna další exkurze budoucích maminek, tak jim je ukazovali 🙂
    Jestli se jedná o nějakou soutěž, nominovala bych Tvůj článek do finále, hodně na mě zapůsobil.

  • kekunka

    Lussy, tohle je něco děsného! 🙁 Je mi moc líto, že jsi měla smůlu na takové primitivy (jinak to napsat nejde). Všichni lidi ve zdravotnictví by měli procházet kurzy empatie a toho, jak lidsky, citlivě, klidně k lidem přistupovat. Kéž by se tohle už nestávalo.

  • Lussy, napsala jsi to výborně. Já jsem měla větší štěstí, když čtu takovéhle věci, běhá mi mráz po zádech. I když bych některé věci taky podruhé řešila úplně jinak a nebylo všechno stoprocentní, chování personálu během mého porodu stoprocentní bylo, a to je asi jedna z nejdůležitějších věcí. Představa, že by se ke mně někdo choval podobným způsobem, je pro mě prostě hrozná. A je to pro mě i nepochopitelné, protože jsem viděla a na vlastní kůži zažila, že to jde i jinak bez stresů, bez nátlaku.
    Nakonec všechno dobře dopadlo a člověk se s tím musí nějak vyrovnat, ale stejně si myslím, že zapomenout se na to prostě nedá.

  • PetraO

    Lussy, každý asi máme trochu jiný způsob, ja se vyrovnávat s traumatem, také si nepíšu deník, jen jsem si pokaždé ihned po porodu napsala lejstro, kde jsem se z toho zážitku vypsala a tam mě hodně ovládá ten silný pocit, co to je porodit dítě. Je těžké se úplně přesně vrátit k oněm pocitům, určitě spíš vyvstávají ty následné, ale jinak mi celkově připadlo, že mi mluvíš z duše a teď, jaks napsala, žes chtěla porodit v Kadani, tak mě napadlo, zda jsi své 1. miminko dokonce nerodila tam, kde já, možná by to nakonec nebyla až tak velká náhoda…Každopádně já své druhé miminko porodila právě v Kadani! Těším se na Tvůj další článek!

  • Lussy

    PetroO,
    přemýšlela jsem o tom a pořád mi to nejde ho hlavy. Jak popisuješ své pocity, pod to bych se podepsala, ale na druhou stranu si pamatuju, jak jsem přišla z porodnice a chtěla na vše radši zapomenout a byli jsme s manželem 100 % rozhodnutí, že tady už tedy nikdy rodit nebudu. Pak jsem se tam musela s dcerou bohužel v jejích 4 týdnech na týden vrátit a to si pamatuju, že jsem hned po návratu začla psát doma stížnost, protože co jsem zažila, to by mi snad nikdo ani neuvěřil. Pak skončilo šestinedělí, já se nějak uklidnila, navíc tchýně dělá v té nemocnic i když na jiném oddělení a ta z toho byla v šoku, že si chceme stěžovat. Nevím, pak jsem stížnost prostě neposlala.
    Podruhé jsem chtěla rodit v Kadani, kde mi byl přístup k porodu nejbližší, ale všechno dopadlo jinak. Ale o tom jsem napsala další článek, který vyjde zítra nebo pozítří.

  • PetraO

    Lussy, ještě jsem chtěla reagovat na to, cos napsala do hodnocení porodnice, já také jedno napsala, bylo to v době, kdy jsem se začala dostávat na internet a kdy jsem zjistila, že porodit mimo porodnici je nereálné. Nevím, jestli jsi přišla už přesně na to, proč jsi to tak napsala, ale myslím, že já v té době jsem stále obviňvala sama sebe za to, co jsem prožila, obviňovala jsem se za své 1. selhání jako matky (navíc i ke mě pak přišla poporodní deprese, kdy asi bylo opravdu štěstí, že ubližování miminku probíhalo jen v mé hlavě a ve skutečnosti jsem mu nic neprovedla, ale způsobilo to další sebeobviňování), spíše než jsem obviňovala porodnici, vždy´t tam přeci rodí skoro všichni z mého okolí…

    Věřila jsem, že kdybych opravdu chtěla, zasáhla bych a zvrátila běh věcí.
    V tom hodnocení, psaném 13 měsíců po porodu jsem stále doufala, že v oné porodnici budu moci nakonec přecijen porodit své druhé dítě a že už proběhne vše jinak, když se připravím.

    Teď už vím, že nebyla chyba jen ve mě-i z důvodu, že žena během porodu i po porodu je ovládaná úplně jinými hormony, než by potřebpvala pro takový boj. Po té, co jsem ještě před porodem druhého dítěte, kontaktovala tamnější porodní asistentku vím, že i kdybych chtěla, nemohla bych změnit to, co je tam dané.

    Naštěstí to, co není možné tady, je možné jinde, jenže člověk musí vědět přesně, co chce, protože jinde je zas problém v něčem jiném a tak, nikde není úplně perfektní a dokonalé místo, které by vyhovovalo všem.

  • PetraO

    Lussy, chtěla bych Ti napsat, jak tě naprosto chápu, přesně toto jsou věci, které poznamenaly i mě, jak těm lidem tam mohu věřit, když neví, že mé tělo mě samo vede a rodí za mě, nezávisle na něčím rozumu, proč to musí být podle nich, kteří o tom nemají snad ani potuchy-nebo mají, ale dělají to schválně nebo proč? A jak jim má člověk důvěřovat, když v případě, kdy potřebuji pomoc, pomoci mi nedokáží? Nevím, co víc k tomu napsat, stále jsem se s tím sama nevypořádala a nepochopila. Snad mohu popřát jen lepší nzkušenost, kdybys nedej Bože
    )ač jinak věřící nejsem), někdy potřebovala lékařskou pomoc.

  • bokul

    Po pravdě, s těmi stížnostmi, kamarádka, diabetička tahle rodila ve FN v Hradci Králové, jakožto „jediném“ pracovišti východních Čech, kde mohou rodit diabetičky (blbost, ale to je jedno). Na sále ji nechali samotnou a kdyby se po 4 nedoplazila ke svým věcem nedala si glukozu, umrela (?) by tam mozna na hpoglykemii. Celkova pece byla velmi spatne, proste ukazkova pece, jak se nestarat o pacienta s uz tak dost zavaznym zakladnim onemocnenim. Nakonec si stezovala a sam pan primar ji psal omluvu!!! Ale co na to, kdyz ona si nese poporodi trauma s sebou po cely zivot a kdyz chce druhe mimi, uz predem shni „kde ji nechaji rodit“ a kde se o ni postaraji a nenechaji ji, ackoli v nemocnici, v podstate rodit samotnoou…

    Kdyz clovek hodnoti svuj pripad, je dobre, kdyz zvladne zapojit i trochu seberitiky. Kazdy z nas nkdy delal nebo dela svou profesi a taky dela chyby. Ale nesmi tech chyb byt moc a nesmi ppodkoopavat psychiku cloveka. V tomto meru jsem si celkem jista tim, ze tatinkoe u porodu dokazi tak nejak trochu ovlivnit nektere faktpry, ze si personal tolik nedovoli, neb je tam svedek a ne jen rodici maminka, kterou by pak pri stiznosti kazdy oznacil za fnuknu, ktera nevi co povida…. Nebo to vidite jinak?

  • Lussy, taky se mi stalo, že jsem u prvního dítěte „lezla po stropě“, když byly kontrakce, a sestra mi tvrdila, že podle monitoru ty kontrakce mít prostě nemůžu. Pak na mé neustálé naléhání otráveně zavolala doktora, a už se jelo na sál 🙂 To byla porodnice v Praze – Krči, já to klidně napíšu, spokojená jsem tam moc nebyla, tedy dole na gynekologicko-porodnickém, nahoře na nedonošencích, kde jsme pak se synem byli, to bylo o mnoho lepší. Co se týče přístupu u porodu a těsně před ním, tak jsem byla mnohem spokojenější u Apolináře. A pokud bude ještě třetí, tak pojedu rodit do Benešova 🙂

  • Lussy

    Holky,
    víte co je zvláštní? Koukla jsem schválně na to hodnocení porodnic a já tam taky 2 měsíce po porodu přispěla a mimo jiné napsala:

    …Porod a vše kolem něj-nemohu si stěžovat.Ale pokud maminka chce kojit,rozhodně nedoporučuji….

    Tak si říkám, jak jsem to mohla napsat??? Byla jsem přesvědčená, že to, že s porodem jsem nebyla spokojená byl můj pocit už od začátku.
    Jediný vysvětlení mám takový, že potom, co jsme se v 1 měsíci musely do nemocnice vrátit a šíleně si tam užily, že jsem asi byla ráda, že jsme doma a je to všechno za náma a napsala jsem tohle. Že jsem si to všechno asi nechtěla připustit a z paměti vymazat nebo co.
    Zase mám o čem přemýšlet 🙁

  • Lussy

    Holky, díky za reakce.

    JiPav, když tak místo porodnice napíšu do OV. Jak píše Lien, nakonec je člověk jediný nespokojený a ostatní nechápou, že jsem nebyla spokojená. I když tady na VD má tahle porodnice snad nejhorší nebo jedno z nejhorších hodnocení.

    Ono opravdu záleží na tom co rodička očekává. Já si třeba hrozně přála mít miminko u sebe a 90 % maminek si chválilo systém, že miminko je celou dobu u sestry a vozí ho po 3 hodinách na kojení, „že si aspoň odpočinu“. Nebo mi vadilo, že miminka automaticky přikrmovali Nutrilonem a ostatní maminky byly nadšené, že je to fajn, že miminko aspoň přibírá a půjdou brzy domů. A když měla službu sestra, která automaticky nepřikmovala, tak se s ní jedna maminka pohádala, že jejímu miminku odmítá základní potřebu …

  • Lien

    Lussy, je docela hrozné, že jsi jedna z mnoha a ne ojedinělý případ, tohle by se opravdu nikde dít nemělo, nejhorší je, že většina takto postižených není schopna ani o takovém zážitku vyprávět, natož si někde postěžovat, aby se ledy hnuly. Nakonec se totiž člověk dozví, že jsou tu rodičky spokojené, protože si nikdo (až na pár bláznivých) nestěžuje :-(.

    Je mi líto, ani já nemám pěkné vzpomínky, ale narozdíl od jiných jsem to čekala, takže šok nebyl až tak velký, přesto ale byl. Něco si myslet a něco zažít je rozdíl. Osobně jsem si chování, které spousta z nás zažívá nepředstavovala ani v nejhorších scénářích :-(.

  • Mohla byste prosím napsat, kde jste rodila. Vzhledem k tomu, že je to přibližně 3 roky, tak bude personál i se svým chováním beze změny, tak abychom věděli, které porodnici se vyhnout. Jinak přeji abyste se setkávali už jen s lepším chováním lékařů.

  • bokul

    Lussy, díky za Tvůj příběh. Stále dokola si tu opakujeme, že by se podobné příběhy měly vyskytovat jen smyšleně na stránkách nějakých děsivých hororů. Bohužel, píše je sám život. Marně přemýšlím, jak prosadit, aby zdravotnický personál absolvoval nějaká kurz, jak se chovat k pacientům… a to je jedno, jestli jsi v nemocnici se zlomenou nohou nebo jdeš rodit. A kdo není schopen se chovat k lidem lidsky, ať jde dělat něco jiného….

  • Lussy

    Padmé, makineo, díky.

    Já pořád čekala s „hodnocením“ porodu, až uběhne nějaký čas. Říkala jsem si, že jsem to viděla třeba moc černě a byla jsem přecitlivělá provorodička.

    Ale když jsem včera v noci článek psala, tak i když to jsou 3 roky a kousek, pořád mám takový svíravý pocit, takhle to proběhnout nemělo.

  • Teda Lussy, to je přímo hrůza! Ani nevím, co víc napsat, ale nechápu, jak se můžou někteří zdravotníci chovat tak nechutně, surově, bezohledně.
    Já si to neumím ani představit, že se toto děje. Porod může být i krásným zážitkem – i v porodnici- tohle je ale spíš jak noční můra. Mrzí mě to i za Tebe.

  • Padmé

    Ahoj Lussy, tak ses přece jen odhodlala… k sepsání článečku… Děkuji Ti za upřímnost, s jakou ses toho psaní zhostila.
    Tvůj článek ve mně vyvolává silné emoce… a nějak se s tím pořád neumím „popasovat“…
    Jsi dobrá, že jsi o tom napsala.
    Díky.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist