Napodruhé Bohunice:-)

Trvalo hodně let, než má touha po dítěti zvítězila nad strachem z porodu. Nešlo ani tak o strach z bolesti, spíš o ten „výsledek“. Aby to prostě dopadlo tentokrát lépe…

Když bylo prvorozenému deset, rozhodla jsem se ,po dlouhém přemýšlení a hlavně zkoumání situace v našem zdravotnictví, do toho jít znovu. No a jak to tak bývá, tak se pár let nedařilo. Až v okamžiku, kdy mi táhlo na 35, manželovi na 40, jsme si řekli, co se dá dělat, je nás i tak plnej barák, hormony ani umělý plození nechceme a smířili jsme se se situací. Samože jsem do měsíce koukala na dvě čárky:-))

Protože jsem měla fantastického doktora, kterému absolutně věřím, prožívala jsem krásné, klidné těhotenství. Po mých zkušenostech s narkózou a tím, že při prvním porodu jsem se z neznámých důvodů ani po více dnech na oxytocinu nezačala otevírat, mě sledoval jak vlastní Vše probíhalo fantasticky. Ovšem to u prvního těhotenství taky Když se termín přiblížil, doktor mi řekl, že se mu to „dole“ jeví, jako bych neměla chvíli před porodem. Dal mi na výběr, kam se jít přihlásit do porodnice. Obilňák, Bohunice a Miloše. Už jen při zmínce o Miloších se mi udělalo mdlo, tak volba padla na Bohunice. Shodou okolností tam dělal jeden z nejlepších porodníků u nás i v Evropě, kamarád mého dobrého známého. Tak mě k němu doporučil.

Povykládala jsem mu můj první porod, on mě prohlédl, taky se mu nějak nezdálo, že bych měla brzy rodit. Tak jsme se domluvili na „mých“ podmínkách.

1. Jestli budu přenášet déle než 6 dní, jdeme na to a nebude se dál na nic čekat.

2. Jestli mi budou muset vyvolávat porod, pokud se nezačnu do 6ti hodin otevírat, okamžitě jdou na císaře.

3. Bude mě rodit on osobně.

4. Vzhledem k mé reakci na celkovou narkózu to bude epidurál.

5. Vzhledem k tomu, jaká jsem hysterka, u toho bude manžel abych měla komu mačkat ruku

V nemocnici byli všichni hrozně milí, příjemní, vstřícní. Prostředí o 1000% hezčí než před lety u Milošů. Vůbec jsem neměla obavy z toho, co bude. Vlastně jsem i věděla, který den půjdu „rodit“.

Nastal den D. Já veselá, natěšená na to, že za pár hodin budu mít broučka v náručí, jsem nastoupila. A ejhle, první zádrhel. Můj pan primář musel nutně do Prahy. Tak jsem řekla – díky, přijdu zítra:-) Ale byl tam mladý, ambiciozní doktůrek, a že prej to zvládneme. Když mi ale začal vykládat, že sice mám napsáno, že když se „nerozjedu“ tak císař, ale že to je škoda, že to určitě dokážeme, že nevadí, že to „dole“ je jako kdybych neměla rodit, že teď jsou ve světě novinka jakýsi řasy, který do mě strčí, ony tam nabobtnaj a on je pak za provázek vytáhne a tím pomůže tomu, abych se začala otevírat… tak jsem se otočila a šla domů

Odpoledne mi volal primář, že teda druhý den ráno mám nastoupit.

Ráno v sedm mi změřili tlak, prohlédli, vzali krev, vše naprosto OK. Tak mi dali kapačky a já si lehla, vzala knížku a četla jsem si. Dítko bylo pořád v naprosté pohodě podle monitoru, já prý měla podle monitoru stahy, ale žádný jsem necítila. Kolem dvanácté už jsem stahy cítila, „otevřená“ stále stejně, na 1cm Začli jsme se bavit, co dál. Protože vše bylo ok, dítě, můj tlak, stahy se daly vydržet, tak jsme chtěli ještě chvíli doufat, že „to“ prostě začne i bez kudly.

Tak primář odešel a já se chvílemi procházela, četla si, prostě opravdu pohoda. Zrovna když jsem vstávala, že se zase chvíli projdu, šel najednou kolem doktor Z. I po těch letech jsem ho okamžitě poznala. Jak se ke mně přiblížil a chtěl se dívat na monitor a asi i na mě, začly přístroje pípat jak zběsilý, mně se udělalo zle a švihla jsem sebou. Nemohla jsem se ani nadechnout, třepala jsem se jak drahej pes a tlak mi hrozně vylítl nahoru. Přiběhl primář, který hned pochopil (věděl o mé předchozí zkušenosti). Doktora Z poslal pryč, ale bylo po rození. Měla jsem tak šílenej tlak, že mě převezli na pokoj, že se musím uklidnit a operovat se bude až druhej den. Prý ukázková ataka paniky. Až když mi slíbili, že se ke mě doktor Z. nepřiblíží ani na dohled, jsem se uklidnila Druhý den ráno mě připravili, a že v poledne jdeme na sál. Už jsem byla naprosto v pohodě, přijel manžel, vyklepanej jak kosa a už mě vezli. Těšila jsem se, že to budu mít za sebou, na prcka, žádnej strach, prostě zase pohoda. Všichni kolem mě příjemní, vstřícní a ochotní.

Anestezioložka se mnou vtipkovala, uklidňovala manžela, kterej vypadal, že omdlí, ještě jsme se mu smály. Pak mi řekla: stočte se do klubíčka, bradu na kolena. Musela chvíli počkat, protože jsem se začla hrozně smát při představě, jak asi vypadám, když se nahá, s ohromným břichem, snažím stočit do klubíčka, ale nakonec se zadařilo. Teď vám píchnu epidurál, nebojte… A pak jsem se najednou napnula jak luk, nemohla dýchat, hýbat ani rukama, ani hlavou. Viděla jsem, jak vyhazujou vyděšenýho manžela, najednou přiběhli odkudsi další doktoři, anestezioložka na mě tak vyděšeně koukala, že jsem si myslela, že jsem asi umřela a koukám na to odjinud. Začli do mě píchat nějaký injekce, kyslík, později mi připadlo až směšný, že mi anestezioložka dala i mokrej hadr na hlavu. Nevím, jak dlouho to trvalo, když mi zase začlo fungovat dýchání, ale to jsem byla tak vystrašená, že jsem do toho začla brečet, tím pádem se dusit, a pořád jsem je jen prosila, ať vytáhnou malýho. Větu – v první řadě matka, až pak dítě, nezapomenu

Když to vidím zpětně, byli ale zlatí. Podařilo se jim bohužel mi dát spinální anestezii místo epidurálu a navíc jsem dostala embolii plic (jsem laik, takže nevím přesně jak to vzniklo). Ale na druhé straně mi zachránili život.

Samozřejmě když vytáhli malýho, tak ani nemukl a já začala zase hysterčit. Tak mi ho musel doktor hned ukázat, abych viděla, že dejchá a je živej, protože jinak bych jim tam snad zkolabovala. Takže páni doktoři mi zašívali dělohu a břicho a já zatím chovala prcka.

Přes tyto problémy je náš vymodlenej mazánek zdravotně (až na ADHD) v pořádku, já taky. Jen jsem musela panu primáři slíbit, že potřetí do toho už nejdu. Prý mi raděj nějaký dítě věnuje Souhlasila jsem s ním, počkám si na vnoučata.

radka2

 

Předchozí díl: Jak jsem rodila u Milošů za totáče

---