Když jsem poprvé pohlédla do očí svého dítěte, bylo to, jako bych viděla sebe. Miška mi byla tak neskutečně podobná. Až po porodu jsem zjistila, že se mi narodila holčička. I když mi všichni, dle babských rad, předpovídali kluka!
Michalka se narodila s vrozenou vadou srdíčka, o které už jsem věděla před porodem (naštěstí). Když jsem tak ležela na porodním stole a slyšela jsem dětský pláč, ptala jsem se doktora, zda je to moje Michalka. Nevěřila jsem svým uším. Taková bojovnost a síla. Pak mi ji dali na krátký okamžik do ruky, zabaleného uzlíčka, který měl sotva 2,6kg. Byla jsem tak šťastná a okamžitě jsem se do ní zamilovala.
Mžourala na mne svýma malinkatýma očičkama, otvírala pusinku, jakoby chtěla říct „Ahoj, maminko!“ Ze zavinovačky jí koukala malinkatá ručička. Vítala jsem ji na svět a snažila se jí svým úsměvem předat do života optimismus.
Brzy mi ji vzali. Podruhé jsem ji viděla až za dlouhých 18 hodin. Celou noc jsem nespala, moc se mi stýskalo. To prázdno… Devět měsíců byla ve mně a najednou je „pryč“. Hladila jsem si prázdné břicho a snažila jsem se vzpomínat na chvíle, kdy její nožička nebo ručička dělala důlky do mého břicha. Dlouhá předlouhá noc…
Druhý den jsem se za ní byla i s manželem podívat. Nevěřila jsem, že něco tak krásného může být moje (naše)… Zkoušely jsme poprvé přisátí. Michalka, jak starý mazák, se hned napoprvé chytla. Celý den jsem za ní docházela na JIPku, abych si užívala ty chvíle s ní.
Další den ráno jsem přišla a Michalka tam nebyla 🙁
To leknutí, kde je?
Muselí jí převézt na předoperační oddělení, protože se její vada zhoršila:-( Nedokázala jsem nebrečet, když jsem viděla to malé stvoření ležet s jehlou v hlavě a spoustou drátů kolem. Věděla jsem však, že musím být silná, aby i ona byla silná a bojovala za svůj život! Chvilku jsem ji ještě směla pochovat.
Druhý den byla operována. Pak jsem ji tři dni nesměla ani pochovat, jen se chvilku podívat a jít.
Nedokázala jsem se na ní dívat. Bylo mi tak strašně úzko.
Potřebovala jsem najít nějaký smysl a náplň svého času. Rozhodla jsem se odstříkavat mléko pravidelně po třech hodinách a sbírat ho pro Michalku, až ho bude potřebovat. V Motolské nemocnici mi vyšli vstříc a byli strašně milí. Pokaždé, když jsem seděla s odsávačkou v ruce a chělo se mi brečet, jsem si řekla: „Nesmíš, musíš být silná a dát co nejvíce síly a optimismu do mléka, abys Michalce pomohla.“ Byla to taková moje motivace, jak přečkat ty dlouhé dny bez svého miminka.
Jednoho dne ráno jsem se probudila a věděla jsem, že dnes bude pěkný den. Brzy přišla doktorka a řekla mi, že už mě po porodu propustí. Zděsila jsem se a řekla jsem, že bez svého miminka neodejdu. Naštěstí na oddělení, kde ležela Michalka mi vyšli vstříc a ubytovali mě s Michalkou na pokoji.
Její stav se zlepšil, měla velkou chuť k jídlu. Po operaci měla omezené dávky mléka, ale vysvětlete tak malému stvoření, že si smí cucnou jet 50 ml. Prostě se napucla 🙂 Naštěstí už jí to doktor brzy povolil:-)
Od té doby jsme byly již spolu. V nemocnici jsme strávily ještě další tři dni, ale bok po boku. Strašně moc jsem se těšila, jak spolu už konečně pojedeme domů. Propustili nás dokonce o den dříve, než je po této operaci obvyklé. Tak dobře se Michalce rána hojila. Říkala jsem si, že je to díky tomu „silnému a optimistickému“ mléku.
…pak konečně doma. Tatínek nás tak brzy nečekal, takže v bytě jak po výbuchu. Uklid, příprava věcí pro malou, únava, hlad, ale krásný pocit štěstí, že jsme to zvládli(y) a jsme zase všichni tři spokojení a štastní spolu doma!
Napsal/a: Jennis
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (8 vyjádření)
To je opravdu krásný příběh, moc mě dojal a moc pěkně se četl.
Děkuju holky!Od prvního pohledu až do smrti se už máma o toho svého broučka bojí,že…To, co prožívám teď s Miškou je něco, co se dá do jisté míry ovlivnit, spravit…děsí mě však situace jiné…to, co teď prožívají rodiče ztracené Aničky…pořád na to myslím…a vždy, když se podívám na svou malou, malinkatou, modrookou Michalku, je mi tak úzko, protože vím, že jí nebudu moci celý život chránit.Holt úděl rodičů…už navěky srach o své děti…ať je jim rok nebo padesát let!
Jennis to je nádherně napsaný článek! A jsem ráda, že má i šťastný konec. 🙂
Jennis, tak to je bezva, moc, moc přeji Mišce zdravíčko a tobě pořád tak usměvavou holčičku:-)
Jennis, 6 let jsem poslouchala „tak je to zatím dobrý“. Hrozila nám další operace hlavičky …fontanela by zas mohla začít zarůstat. Naštěstí to zůstalo jen u tohohle strašáka a další operace se nekonala. Přeji Tobě i tvoje holčičce, ať to skončí jen u toho strašidelnýho slovíčka „zatím“ a nemusíte si to všechno znovu procházet.
Ahoj holky, Michalka je dnes téměř roční čiperné a stále usměvavé miminko. Pořád se spolu smějeme, i když, jak ví každá máma, i pláč patří k životu. Prodělala ještě jednu operaci, asi ve třech měsících. Doufáme, že poslední, ale je to běh na dlouhou trať a celoživotní „problém“. Bohužel. Zatím nás to nikaj neomezuje. Chodíme plavat i cvičit, vše jako ostatní…ale také na kontroly. Vždycky jsem štastná, když nám řeknou, že zatím se nic dít nebude. Ale to slovo „zatím“…ach jo. Tak přeju všem spoustu zdravých a stále usměvavých dětí!
Jennis, nádhera, já bych úplně plakala s tebou…….krásně napsané, s citem……díky za počtení:-)
Zajímalo by mě, jak se Mišce daří nyní???
Moc se mi příběh líbil, nejkrásnější jsou ty dobré konce 🙂 Michalka je moc šikovná holčička, určitě jí to vydrží…
Mobile Sliding Menu