… musí hora k Mohamedovi. Tak se to alespoň říká a tak jsem to slýchávala odmalička. Vykládám si to tak, že když nepřijdeš ty ke mně, musím přijít já k tobě aneb všechno v životě člověka je jednou poprvé, no a tom, jak jsem si poprvé myslela, že umřu a o tom, jak jsem to přežila, je tenhle příspěvek…
Víceméně se dařilo, odtrhávala jsem si splněné úkoly jeden za druhým, když v tom se mi zničehonic udělalo zle. Celý obličej mi ztuhl ostrou bolestí v oblasti žaludku. Bolest mě donutila se předklonit. Sotva jsem popadala dech. S hrůzou jsem zjistila, že mi na čele vyrazily kapičky potu. A to už jsem klečela na zemi. Neschopná výkřiku. Měla jsem nehty zaryté v koberci, když mě v naprostém děsu napadlo, tak a teď umřu… V tom dorazila moje kolegyně, poněkud drsnější povahy i vzezření, částečně opotřebovaná životem i opačným pohlavím a hned spustila: „Nazdár. Co tady blbneš?? Hledáš náušnici??“ Zvedla jsem obličej ze země… a ona hned: „No ty máš ránu!!“ Jako kdyby mě v tu chvíli zajímalo, jak vypadám! Vyrazila jsem ze sebe: „Je mi zle.“ A ona: „A co tě bolí?“ Odpověděla jsem: „Břicho.“ Ona na to: „Širokej pojem, specifikuj.“ Snažila jsem se zamyslet: „Asi žaludek, ale nevím to jistě, protože mě ještě nikdy nebolel.“ A to už mi vyhrkly slzy. Mluvení mě neskutečně namáhalo. Nebyla jsem schopná uvést v časový soulad nádech, výdech a bolest. Zatínala jsem zuby a nechtěla jsem brečet. Ale byla to taková „síla“, že jsem to prostě neovládala. Chvilku na mě koukala a pak povídá: „Chceš k doktorovi?“ Ježíši, jen to ne. Zavrtěla jsem hlavou ne, ne, ne. Dodnes nevím proč nebo čeho jsem se tak strašně bála.
Zvedla mě ze země, posadila mě do křesílka, pár minut mě pozorovala a šla něco vařit. Zrovna když jsem měla hlavu mezi koleny, strčila mi pod nos hrnek s čímsi. Nevěděla jsem, co to je. Divně to vypadalo, divně to bylo cítit a divnou to mělo barvu. Aspoň tak se mi to tenkrát jevilo… že by mě chtěla dodělat??? Teď? Když už mám kahánku?! Koukla na mě a rozkázala: „Vypij to!“ Bylo mi tak zle, že jsem vzala hrnek a vyklopila ho do sebe.
Dokonáno jest. Pomyslela jsem si.
Teplo mi proteklo hrdlem mezi plícemi až do žaludku, ta cestička dolů zůstala teplá, cítila jsem ji. A v napětí jsem čekala, co bude… A najednou mi „natáhlo“. Mrkla na mě a povídá: „Jestli budeš blít, tak na hajzlíku.“ A už mě táhla na toalety. Než mě tam dostala, už se mi nechtělo zvracet. Pomalu jsem se začala rovnat z předklonu do stoje vzpřímeného, když v tom to přišlo. Rána. A druhá. První bylo odříhnutí, druhý byl pšouk.
Spokojená kolegyně mě plácla mezi lopatky: „Lepší jeden prd než deset doktorů. No a u toho bejt FAKT nemusim.“
Ani nevím, jak to dál popsat. Bylo to „malé hudební umělecké dílo“. Neměla jsem ponětí, kolik vzduchu se do člověka vejde….
Když jsem se vzpamatovala, dala jsem se trochu do pořádku, opláchla jsem si obličej studenou vodou a s nohama ještě pořád trochu roztřesenýma jsem se vrátila do kanceláře. „Jak je?“, prohodila kolegyně. „Líp, děkuju,“ odpověděla jsem. Usmála se na mě a podávala mi pytlíček. Byla to bylinková směs. Máta, puškvorec, kozlík.
Odpoledne pro mě přijel manžel a já mu nedokázala vylíčit, jak strašně špatně mi bylo. Nedokázala jsem mu věrně popsat, jak šílená bolest to byla.
On byl taky zlomený v pase… ale smíchy, že jsem si myslela, že umřu kvůli zaraženým větrům…
Článek byl zařazen do soutěže Napište o bylinkách a vyhrajte Bylinky pro děti a maminky, do které můžete až do konce března 2009 poslat svůj příspěvek i vy.
Cenu do soutěže věnovalo nakladatelství Grada Publishing
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Děkuju :-))
Hezkýýý! Nejdřív napětí jako v detektivce a pak je z toho „PRD“ – my tomu u nás říkáme „DUCH“, zavedl to můj bráška, když hlásil, že vypustil ducha :-)))
Petro, moc moc děkuju.
Však já těch náplastí na tu svou dušičku taky potřebuju :-)))))
Padmé, asi budeš brzo samá náplast od hlavy až po paty ;-))) Při větičce „že by mě chtěla dodělat???“ jsem si málem prskla čaj do klávesnice!
Takto psát je dar, tak doufám, že se s námi o něj budeš i dál dělit 😉
Ájíku, děkuju :o) Tahle bylinková směs doopravdy funguje, pokud má tvůj syn tyhle nepříjemné potíže, můžu doporučit, mám to odzkoušené.
Babofko: díky 🙂 Máš pravdu, příroda dokáže různé věci, ale kouzelné ani okouzlující to tehdy nebylo :-))))
Horempádem: děkuji,
jo, jo, také znám, cysta to je taky „pocuc“.
Majulka: přesně tak, mockrát jsem si na to vzpomněla, když se můj malej brouček kroutil a nešlo to ven, měla jsem pro něj větší pochopení, člověk by řekl – taková obyčejná věc … a ono to umí být „pěkně“ nepříjemné.
Zuzino, jsem ráda, že se ti můj příspěvek líbil.
Tvoje sestřička musela být také pěkně vykulená, ono se to v tu chvíli vůbec nedá odhadnout, co to je a co z toho bude, ona si jistě myslela, že už je mimi na cestě, ne?!
Milli, děkuju, potěšila jsi mě svým hodnocením – pokud to čteš jedním dechem – beru to jako vyznamenání 🙂
Bramborko, moc moc díííky, to je krásná pochvala!
Děkuju Vám všem za kladné přijetí mého příspěvku, vždycinky mě to potěší, udělá mi to radost a každá jedna z vás mi přiloží na duši takovou neviditelnou anestetickou náplast a dá mi zapomenout na všechna trápení, když si čtu, co píšete, mám jen vás a v tu chvíli nic jiného není :-)) Krásný den Vám všem :o)
A ještě jednou díky.
Padmé, být tu dvacítka, v cuku letu ji máš((-:. Vím, jak to umí bolet, ale, promiň, prostě jsem se musela smát((-:.
Padmé,no to jsem v šoku,co z toho nakonec vylezlo.Myslela jsem,že to byl žlučníkový záchvat a ono to byly větříky:-))))Tvé články se čtou jedním dechem.Nejdříve si člověk představuje samé hrůzy a potom následuje výbuch smíchu.Píšeš prostě skvěle.
Padmé tak jsem se posmála,ale tobě asi bylo v tu chvíli ouvej:-(
Úplně jsem si vybavila moji sestru,když byla v jiném stavu asi v osmém měsíci a volala mi,že si ji nechávají v nemocnici pro nespecifické bolesti břicha.Naštěstí tenkrát z toho bylo to stejné co u tebe a synoveček se narodil tak jak měl,ale ten stres…:-))
:-))))))) a my se divíme těm miminkům, že tak pláčou když je to zlobí. Dobrá příhoda, musela jsem se smát. Že sis myslela, že umíráš a ono zatím:-))))
Kráásnéé :-)), to já se taky jednou takhle zlomila, ale nebyly to „prdy“:-) , já myslela, že slepák a ona to byla prasklá cysta na vaječníku, taky pěknej pošňup :-), ale na to ještě čaj nevymysleli…
Padmé, to je nádherný počteníčko… Teda ta příroda ale dokáže vykouzlit věci, co? 😉
Padmé….:))))))))))))))) tak to je bomba 😀
Četla jsem se zatajeným dechem, co z toho bude 🙂 Ale nesměju se tobě, protože vím, že TOHLE opravdu dokáže pořádně potrápit.
A tyhle bylinky si budu pamatovat…. nějak na to začíná trpět můj nejstarší syn…. onehdá mi dokonce volali ze školy, ať si pro něj přijdu.
Krásný článek, musím dát 5 bodíků :)))
Mobile Sliding Menu