Dnešní den je od rána tak nějak fajn. Prostě ráno vstanete, usmíváte se a jednoduše víte, že je všechno tak, jak má být. Co jak má být. Je to ještě lepší… Všechno se nějak samo od sebe daří, všechno jde jak po másle…
Jedeme na nákup a prcek pobíhá mezi stojany s oblečením.
Bohužel téměř každá z návštěv obchodů probíhá navlas stejně. „Uvěznění“ v nákupním košíku v textilech, obuvích, atd. zpravidla nepřipadá v úvahu, protože tam stejně žádné nebývají. Pomalu se smiřuji s faktem, že si v doprovodu toho malého živelného ďáblíka nemám šanci zboží prohlédnout, natož vyzkoušet. Obvykle totiž opouštím kabinku ve spěchu, často vybíhám polonahá směrem k regálům a lákám ho k rychlému návratu k obrovským zrcadlům. Obvykle opouštím kabinky i obchod s nervy v kýblu. Upouštím i od myšlenek na nutnou obměnu šatníku s blížícím se návratem do práce. Navíc mě už víc jak rok pronásleduje v myšlenkách vzpomínka na ten strašný sen.
Ale dneska je všechno jinak. Den jak malovaný, dobrá nálada a všechno klape jak má. Navíc jsem vyhrála v soutěži na VD vstupenky na veletrh ITEA, kde doufám nasbíráme nějakou inspiraci, o co napsat Ježíškovi. (A mezi námi – možná se i podaří v nestřeženém okamžiku i nějaký nenápadný nákup za veletržní ceny…)
Podle počtu aut na parkovišti odhaduji, že zástupy lidí, kterými se budeme prodírat snad nejsou tak strašné. Je to i logické, že první den veletrhu, a navíc v týdnu, se zdaleka nevyrovná víkendové návštěvnosti…
Zasekáváme se těsně za vstupem u první vláčkodráhy. Spolu s ostatními postávajícími rodiči na sebe vrháme chápavé úsměvy a sledujeme přesvědčování rodičů cizích dítek k postupu o stánek dál. Pojď, vedle jezdí autíčka. A tady si můžeš malovat. Podívej na ty krásné obrázky. Chceš si taky nechat namalovat na obličej zvířátko? Uf, hodina pryč a my se skoro nikam neposunuli a já se ani neodvažuji prohlédnout si kupu vystavených hraček, co by byly přesně pro nás. Pojď, za chvíli tady bude Michal z Kouzelné školky, půjdeme ho najít. To je velké auto, viď? Chceš vyfotit? Michal přijde každou chvilku. Koukám na hodinky. Už tu měl být…
U stánku přibývá dětí, dospělých, kočárků a Adam pořád zalézá pod kapotu filcového auta a spolu s dalšími holčičkami se schovají a zase vykouknou ven. Páni, těch se tam vejde… Tak kde je ten světoznámý vynálezce? slyším z úst jednoho z přítomných chlapečků. Musím se pousmát… Holčičky se pošťuchují a se smíchem vylézají z autíčka. Michal je tu. Utíkají k jeho stolečku žadonit o podpis. Tak Adame, vylez už, je tu Michal. Nic. Adame. Nakouknu dovnitř autíčka a krve by se ve mně nedořezal. Obcházím auto ze všech strana a nakukuju do všech nemožných míst kde by mohl být schovaný. Adame! Volám jeho jméno a slyším smích některých rodičů. Po chvilce se už nesměje nikdo. Ale nikdo nepomůže, jen všichni stojí a tupě civí. Ptám se dam ze stánku, jestli neviděly malého chlapečka v oranžovém svetříku. Neviděly. A není někde schovaný tady u vás? Proboha jak se vůbec nepozorovaně dostal z autíčka? Vždyť jsem stála sotva půl metru od něj!!! Odbíhám k okolním stánkům hledat a vracím se pořád na původní místo. Co kdyby se vrátil. Najednou se mě ptá odhadem asi osmi, desetiletý kluk, jak vypadal ten, koho hledám. Takový malý, tříletý, v oranžovém svetru, odpovídám. Sakra, ta oranžová je tak zářivá a přesto ji nikde nevidím. Ptám se i v dalších prázdných stáncích lelkujících prodejců. Nikdo nic neviděl. Pane bože, nechci ani domyslet, kolik se může nacházet kdovíjakých individuí na místě plném dětí…
Kam teď? Na informace a nechat vyhlásit? Co když ho někdo už odvedl pryč? Nedokážu odhadnout čas. Připadá mi to jak věčnost. Snažím se ze všech sil uklidnit se a uvažovat racionálně. Ale jde to jen těžko. Jediné, co teď mám, jsou ve foťáku jeho rozesmáté fotky v autíčku. Jdu směrem k informacím. A v davu proti mně jde ten kluk. A za ruku vede Adama. Podlamují se mi kolena a s obrovskou úlevou děkuju tomu neznámému klukovi. Byl prý na druhém konci hangáru u mašinek. Objímám Adama a vysvětluju, co se jen vysvětlit dá. Objímá mě a šeptá do vlasů – taky rád. Mezi posledními si jdeme pro Michalův autogram.
Ještě teď, den poté, nemůžu uvěřit té proklaté vteřině, kdy jsem si mohla nevšimnout jeho zmizení. Ještě teď, den poté, nemůžu uvěřit tomu zázraku, že se neztratil nadobro a všechno dobře dopadlo. Ještě teď, den poté, nemůžu uvěřit tomu, že nikdo z dospělých nebyl schopen pomoci. Jediný, koho to napadlo, byl ten kluk. Neznám jeho jméno, ale jsem mu neskutečně vděčná.
Asi jsem mu měla kromě slov díků něco koupit za ochotu a za úspěšnou misi. Nebo dát bankovku, ať si něco vybere sám. Neudělala jsem to. Mrzí mě to. I když stejně ani teď nevím, na kolik bych jeho pomoc ocenila. Stovka? Tisícovka? Myslím, že ta pomoc nejde vyčíslit. Nebo vy víte?
Moc vám všem přeju, abyste si touto zkušeností neprošli. Buďte pořád ve střehu a hlídejte si svá zlatíčka. A prosím, nabídněte svoji pomoc ostatním nešťastným a hledajícím rodičům.
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (18 vyjádření)
Babofko, jsem strašně ráda, že to dobře dopadlo a Tvůj pocit taky dobře znám. Ztratil se mi na hřišti první synáček. Trvalo pár minut než jsem ho našla o kus dál, ale myšlenky co proletí hlavou jsou hrozné. A loni mi třetí synáček zdrhl z nákupního autíčka v globusu, když jsem platila a dávala věci do tašek, byl to mžik a byl fuč. Lítala jsem po obchodě a lumpík se schoval za jízdní kola, trvalo to snad půl minuty, ale pro mě to byla věčnost. Nechtěla bych to už nikdy zažít.
Taky ve školce jsem upozorňovala učitelky, že Toník je cestovatel a prostě se rozhodne, nikomu nic neřekne a jde… tak ať ho pořádně hlídají.
Já nevím, ty děti jsou jak z divokých vajec, snad se brzy uklidní.
Ájíku, díky. Neboj, stalo se, mačkám ho snad pořád! 🙂 A myslím, že si to do svého mozečku přeci jen nějak zaznamenal, protože dnes jsme byli mmj. na dětském představení a často se ohlížel, kde jsem, když s dětmi tancovali, zkrátka hlídal si mě. I když trochu na tom má podíl i školka 🙂
Ivčo, díky moc. Adam je právě taky dost živé dítě, neposedí, furt lítá… Na druhou stranu je šíleně hodnej, přátelskej a důvěřivej a to je dost šílená kombinace – právě pro takovéto situace… víš jak to myslím… Ze srdce ti přeju, abys něco takového s Domčou nemusela nikdy řešit…
Babofko, perfektní článek, super příběh, spíš je děs, že je ze života….
Nám se zatím nic takového nepřihodilo, ale taky se toho děsím, Domča je neskutečně živý, musím se mít napozoru běžně, takže věřím, že něco podobného u nás taky někdy nastane, i když doufám, že ne….Vůbec nevím, co bych dělala, kdyby mi takhle zmizel z dohledu. Pane bože, hrlza pomyslet….
Jsem ráda, že to u vás dobře dopadlo. Mimochodem, Adam je moc hezký chlapeček,s velkýma krásnýma očima, ale ta lumpárna mu kouká z očí (aspoň z té fotky si to myslím):-)
Babofko, uf uf…. naštěstí to dobře dopadlo, jsem moc ráda i za tebe.
Tuhle situaci znám, zažila jsem ji dvakrát vždy s našimi nejživějšími – prvním a třetím (ti mí další dva flegmoušci nikdy neměli potřebu zdrhat – zajímavé… ) – a vždycky to byla minutka, co jsem je spustila z dohledu. Poprvé to bylo na chalupě – nevěřila bych, jaký kus dokáže tříleté dítě zaběhnout během pár minut a pak před pár lety na zahradě u známých – tam byly u dětí majitelů na návštěvě jiné děti a nezamkla se branka – a tou Dájík zdrhnul. Nejhorší bylo to, že to bylo v cizí vesnici, kousek od přehrady a my vůbec netušili, kam se dát…. nakonec ho dovezl soused, ale to víš, i mně v hlavě šrotilo, co kdyby to nebyl hodný člověk, ale nějaký úchyl – no děs, tohle už nechci zažít. A moc přeji tobě i ostatním, aby se to nestávalo.
Postiskej Adámka, ale pozor, nevymáčknout dušičku 🙂
mariko, díky, taky doufám, že už máme tímto „vybráno“…
Babofko, jedním dechem jsem to přečetla:))
Fakt dobrý:)
Celkem s tebou soucítím, jak ses asi cítila, já bych byla na infarkt a zburcovala bych snad i ty hračky:)
Kdyby člověk viděl do těch dětských mozečků, co se tam odehrává v momentě, kdy jsou v nedohlednu od rodičů……..
Já nevím, jestli by se to stalo u nás, protože malá, jak by mě neměla v dohledu, tak by křičela „mamííííííííííííí“ a začala by neskutečně ječet, což se mi už několikrát stalo:)
Ale ztotožnují se s tím nakupováním s dětmi, to se pomalu plazím po zemi, abych dceru našla, ráda se válí a lozí pod stojanama s oblečením, nepostojí minutu:)
Přejí ti, abys tonhle ztracení syna už nikdy neprožila:))
Fuj, úplně mě bolí břicho. Hlavně, že to tak dopadlo.
Aha, tak už to chápu přesně, on neměl pocit že se ztratil.:-)
No, bylo tam tolik lákadel…takže se mu vlastně ani nedivím.
Virenko, to máš pravdu, že ten, kdo si něco opravdu zaslouží, je většinou velmi skromný člověk.
Babofko, je mi to jasný a stejně tak je mi jasný, že v té chvíli má člověk myšlenky dost mimo. Já se znám, asi bych reakci na shledání prožila až potom, co bych vyzpovídala zachránce, ale já takové dobré človíčky tím někdy až obtěžuju – ti od základu hodní bývají tak skromní, že utíkají rychle a rádi. Nebyla to žádná výhrada, jen popis mojí předpokládané reakce. A kdoví, jak by to bylo, kdyby bylo. Škoda, že ti nestihl říct jméno a odkud je, člověk by měl aspoň něco.
Holky, díky moc. Úplně přesně vím, o čem mluvíte…
Virenko, on ten anděl, co mi Ádu přivedl byl docela rychlej. Předal mi ho, já mu stačila jen poděkovat a než jsem se objala s Ádou, byl fuč. Adamovi jsem hned vysvětlovala, že takhle sám nesmí odcházet, že jsem o něj měla obrovský strach, že když někam chce jít jinam, má mi to říct a pak teprve jít, atd. Byla jsem moc pomalá, vím. Zas jsem si to s Ádou považovala za nutné vysvětlit co nejdřív. 🙁 Ale víš, jak je to s božími mlýny… Já myslím, že až
Peťko, vůbec nebrečel! On neměl pocit že se ztratil! On si prostě spokojeně hrál někde jinde. A přijde k němu cizí kluk, vezme ho za ruku a odvede ho. Chápeš to? Ani nechci domýšlet, kdyby ho vzal za ruku někdo jiný…
Babofko, taky jsem tvůj článek přečetla jedním dechem.
Je to přesně tak. Než se člověk otočí, dítě je na druhé straně.
Jednou se mi něco podobného stalo právě v tom obchodu s oděvy. Malá taky lezla pod stojany, pořád jsem kontrolovala ty vykukující nohy a pak se jen otočila a nohy nikde. Našla jsem ji za 30sekund, ale taky mi to stačilo.
A z toho, že jsi patřičně neodměnila toho klučinu si nic nedělej. To se mi bohužel stává taky dost často. Až pak si uvědomím, že jsem měla jednat jinak.
Hlavně že to dobře dopadlo! A Adámek jak reagoval? Brečel?
Babofko, z toho mě tedy pěkně mrazí, děti jsou jako z hadích ocásků a kde je frmol, tam je to fakt o strach.
A neboj, nejsi sama, stalo se mi jednou se starším, že jsme ho poztratili v nákupní pasáži, kam chodíme asi 4x ročně, takže trošku se orientoval, ale nic moc. Já oči pro Vítka, který strkal prstíky do klece papouškovi žako a starší (tehdy 6let) zatím odkráčel naproti do hračkářství, protože si myslel, že jdeme taky, zalezl tam do hrací lokomotivy… Já lítala v bezdechu podél celé pasáže, a on když zjistil, že máma není, řekl to prodavačce, ta přivolala ostrahu a já je uviděla přesně ve chvíli, kdy ho začali vyhlašovat rodičům… Byly to asi 4 minuty, ale já prožila snad týden – a to jsem věděla, že neutekl daleko, to nikdy nedělal. Neměla jsem v té chvíli strach, že by mu někdo chtěl ublížit, to já nemívám, v hloubi duše jsem čistý optimista. Ale zatoulání stačí bohatě samo. Souhlas se všemi, kdo říkají, že strach o děti je šílený.
Tomu klukovi, co ti ho našel, bych já v té chvíli úlevy rozhodně koupila něco, na co by ukázal, cokoliv. Veletrh hraček, určitě mu něco učarovalo, a požádala bych ho o seznámení s rodiči nebo aspoň o jméno. Znám se, ze mě když se svalí hrouda, tak se valí na toho nositele dobrých zpráv moje vděčnost, mně by chudák neunikl 🙂
Babofko, ještě že to tak dopadlo a Adámek se našel. Člověk opravdu neví, co za individua se může pohybovat mezi tolika dětmi. Podobný šok jsem zažila letos v Chorvatsku na pláži. Povídala jsem si s kamarádkou, děti si hráli a já věděla, že manžel odešel, se na něco podívat. Po pár minutách jsem se jen tak podívala na děti a zjistila, že Dominik chybí. Ptala jsem se staršího syna, kde je, ale ten mi odpověděl, že myslel, že je se mnou. V tu chvilku začala panika. Srdce až v krku, slzy v očích, rozhlížení se po lidech, běhání po pláži, představa všech těch úchylných lidí, prostě děs. A do toho po 5 minutách se objevil manžel s Domčou za krkem a se slovy, že mi přece říkal, že si ho bere sebou. V ten okamžik ze mě spadla největší hrouda a myslela jsem, že omdlím..Strach o děti je šílený.
Holky, děkuju vám všem za reakce… Moc… Byla jsem z toho fakt zdrcená…
A když jsem se svěřila vlastní mámě, ve snaze mě utěšit, řekla, že se to určitě stalo aspoň jednou v životě každé mámě. A hned vzápětí zamyšleně dodala, že si vlastně neuvědomuje, že bych se jí já někdy ztratila… Fakt mě uklidnila… 🙂
Člověk si myslí, že to má pod kontrolou, má dítě téměř na dosah ruky a ono je najednou všechno jinak… 🙁
anonymní, ten klučina ani žádnou odměnu nečekal. Máš pravdu, že dobrý skutek zahřeje člověka nádherně u srdce. Přesto určitě každého poctivého „nálezce“ odměna potěší. A obzvášť děti by se v tom pomáhání měly určitě podporovat… 🙁 No, ale věřte nebo ne, kdybych toho klučinu potkala (a poznala), tu odměnu by dodatečně dostal!
babofko,
hezký článek, až mě mrzí, že jsem taky nevyhrála vstupenky :-))).
Já myslím, že ten klučina co přivedl Adámka měl něco dostat, ale já jsem taky taková, dojde mi to se zpožděním a už se nedá nic dělat.
A za co odměna, ten kluk se odměnil dobrým skutkem, pane jak ten umí hřát:-))
K tomu pocitu bezmoci, je to ta nejhorší věc na světě.. Ještě že se předčasně šedivý vlasy dají přebarvit:-))
Krásně napsaný,až jsem měla pocit,že jsem tam s Vámi a s napětím rychle četla jak vše ke zdárnému konci dospělo.
Je to mžik a doba hledání a úzkosti je nekonečná.
Taky znám… a všem ostatním přeji,aby těchto chvil bylo co nejmíň nebo spíš radši žádné….
Babofko.:-) Jsem tuze ráda, že jsem se dočkala Tvého příspěvku… Děkuji Ti za něj. Je krásný. Moc se mi líbil, četla jsem ho jedním dechem.
Jinak to samozřejmě důvěrně znám – nákupy s dítětem v náručí, orosená záda i čelo, smějící se prodavačky ;-))
Nicméně zůstává pravdou, že s malým dítětem musí být člověk pořád ve střehu a mít se na pozoru za dva.
Zaplať PánBůh, že to u Vás dobře dopadlo.:-)
A odměna či peníze? Finančně nevyčíslitelné (toť můj názor).
Mobile Sliding Menu