Kojení je něco kouzelného, krásného a také bolestivého. Když jsem měla kojit úplně poprvé, nikdo mě na to nepřipravil. Pořádně jsem nevěděla jestli to dělám dobře nebo ne.
To byl veškerý zdroj informací, který jsem měla. Sestřičky v nemocnici byly moc hodné, ale rozhodně mi nikdo neřekl, že malévání prsou může tak zatraceně moc bolet.
Bolet tak, že můžete spát pouze na zádech, každé pohnutí je bolestivé a o tom, že bych zvedla ruku se mi mohlo pouze zdát.
Každé zvednutí malé z postýlky bylo se slzami v očích. A když jsem to řekla sestřičce, bolestivě mi zmáčkla prsa a řekla – “ to nic není“.
Tím to pro ní bylo vyřešené.
Toto období naštěstí netrvalo dlouho. Pouze pár dnů a pak bylo vše v pořádku. Malá papala moc hezky a já ji kojila, dokud to šlo.
U druhého dítěte jsem na to už byla připravená. Jenomže malý se nechtěl přisát a já po pár dnech měla strach, zda vůbec budu mít mlíko. Každý kolem mě už naplno kojil, jenom já ne a ne. Mlíčko se nechtělo tvořit. Paní doktorka mi poradila pořádně horkou sprchu několikrát denně. A světe div se, asi to zabralo. Po třech dnech se mi taky začalo dělat mlíčko a malý se konečně přisál a začal vše dohánět.
U obou dětí jsem byla jako chodící mlékárna. Musela jsem nosit náhradní oblečení i pro sebe. Protože mlíčko ze mě teklo tak moc, že i z krátké procházky jsem se vracela mokrá.
Vše bylo dobré, dokud malému nezačaly růst zoubky. Malý začal kousat a měl z toho strašnou legraci. Měla jsem velkou spotřebu B-panhtenolu, prsa dost bolela. A čím byl malý větší a větší, tím bylo kojení bolestivější.
Kojit jsem zvládla do 1. roku.
Teď kojím potřetí a naposledy a taky si to užívám. Jsou to nádherné chvíle.
Sice si taky užívám bolestivé nalívání prsou, ale dá se to zvládnout. Jsem vděčná za to, že vůbec můžu kojit.
Na začátku to nevypadalo moc slibně. První přisátí bylo až po čtyřech dnech. Měla jsem strach, zda se to povede, celou dobu sestřičky malého krmily z lahvičky. Což mě moc mrzelo.
Ale malý se chytil na poprvé a už nepustil. Chodila jsem k němu co tři hodiny a mezitím taky ostříkávala. Lahvičku už nepotřeboval, stačilo mu moje mlíčko.
A komu za to vděčím?
Hlavně odsávačce. Protože bez ní bych nemohla odstříkávát mlíčko než bylo první přisátí. Díky odsávačce, se mlíčko začalo tvořit a tak mohu plně kojit.
Ale není to jenom díky ní. Kdyby měl syn malý sací reflex, možná by se to nepovedlo. Ale i přes to, že se narodil předčasně, měl spoustu síly, přisátí se povedlo a já můžu kojit.
Přeji všem maminkám které kojí, aby si to taky užívaly dokud to jde.
A pokud kojit nemůžete, nesmutněte, pro své děťátko děláte to nejlepší co můžete 🙂
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … v dubnu 2011. Stačí se zapojit do diskuse (Ne)lehké začátky s kojením nebo do 15. 4. 2011 poslat svůj článek do redakce.
Napsal/a: nuninka
