Mozno ste si precitali moj clanok Maly velky zazrak. Tak ma napadlo, ze Vam dopisem, ako to moje tehotenstvo prebiehalo a ako sa narodil maly…
Pri vysetreni na prietoky som zazila sok. Lekarka, ktora mala sluzbu, mi povedala, ze si mam doniest veci, lebo prietoky mam velmi slabe, je to na hospitalizaciu. Na to som sa jej spytala, co to znamena. Odpovedala: slaby vyvoj plodu, alebo jeho smrt. Zdesena som vzala svoje veci a vysla z ordinacie, slzy mi zacali tiect, ved tak dobre to vsetko islo a zrazu… Zrazu vybehla sestricka z ordinacie a zavolala ma naspiatky. Vraj – prepacte, pomylili sme sa, prietoky su dobre, zle sme si pozreli dobu ako dlho ste tehotna… Juj, ale sa mi ulavilo. Vsetko dalej uz islo bez problemov. Na poslednom sone mi moj lekar povedal, ze bude lepsie, ak budem rodit cisarskym rezom, lebo maly sa este neotocil a bol velmi velky.
Absolvovala som predoperacne vysetrenia, stretla som sa s anezteziologickou, ktora mi mala byt pri porode. Vysvetlila mi, ako to vlastne prebieha a dala mi na vyber bud uplnu anesteziu, alebo spinalnu anezteziu. Ked mi vysvetlila rozdiel – ze na rozdiel od uplnej maju pri spinalnej aneztezii lekari cas dlhy aky potrebuju bez vedlajsich ucinkov na dieta – rozhodla som sa pre spinalku. Potom mi lekar stanovil den nastupu do nemocnice. Maly sa mal prirodzene narodit 18.3. Do nemocnice som nastupila 10.3.
Nasledovali bezne vysetrenia v blizkosti stonarne. Boze, ako som v duchu lutovala zeny, ked som ich videla chodit, vzdychat, predychavat, zo saly aj kricat.
11.3. mi oznamili, ze este posledne sono a na dalsi den bude den D. Tak som isla na sono. Viete si predstavit, aky bol moj sok, ked mi lekarka, ktora sono robila povedala, ze dieta bude podpriemerne? Moj lekar mi tvrdil – velky nadmerny plod, a zrazu – podpriemerne?Citila som sa ako veleryba, ako balon… Ved to neni mozne…
Celu noc som nespala. Rano prisla sestricka, napichla mi infuziu. Chcela som ist po svojich na salu, ale hovori mi – nie musim ta odviezt, je to povinne. Tak som suhlasila, ale nedalo mi to, otocila som sa opacne na lehatko ako som mala, aby som s nou mohla lepsie kecat. Bola to totiz moja dobra kamaratka. S ocakavanim ma doviezla na operacny sal. Tam mi povedala, posad sa, pomozem ti vyzliect koselu. Ja som sa posadila, ale pretoze som lezala naopak, mala som male koliecka na lehatku pri nohach, ako som svojich 100 kg zdvihla a presunula tazisko, lehatko sa podvrtlo a postavilo a ja som padla k operacnemu stolu. Jaj to bolo kriku. Rychlo, pomozte jej, ako sa citite… Vela otazok. Na to som sa usmiala, ved uz som tu, uz to hadam zle nebude. Lahla som si na stol, anesteziologicka mi pichla injekciu – neviem kedy, necitila som ani kedy. Lahla som si na chrbat a cakala. Samozrejme som si zistovala, aky je to pocit pri spinalke. Vraj si nebudem citit nohy, potom ma bude boliet hlava a tak… Ale ja som si nohy stale citila. Dali predomna zelenu plachtu, aby som nevidela na moje brucho, citila som dotyky. No to hadam nie? Co ak zarezu a ja to budem citit? Nenapadne som vyklonila hlavu a zdvihla nohy. Ake bolo moje prekvapenie, ked som videla ze nohy sa nezdvihli, ale pocit som mala ako by sa zdvihli. Anesteziologicka si vsimla ze sa nieco deje, tak sa ma spytala, co sa mi nezda. Povedala som jej, ze sa bojim, ze ak zarezu a budem to citit, neviem ci to vydrzim. Na to sa len usmiala, a hovori – ved uz vytahuju babetko.
Na tie chvile nezabudnem nikdy. Trvalo to len chvilenku, ale v hlave mi prebehli obrovske vycitky: co ak to babenko nebude v poriadku? Preco som fajcila? Co ak som mu tym ublizila? Neprajem nikomu taku chvilku. Bola to najhorsia chvilka v mojom zivote. Neverila by som, ze vycitky mozu byt take obrovske. A ten strach… Zdalo sa mi to celu vecnost…
Nastastie sa maly narodil v poriadku, bol to riadny a nadherny chlapec, zdravy ako buk. Moj lekar mal pravdu – hypertroficke dieta – cize nadmerne vyvinute. Ulavilo sa mi.
Po porode ma odviezli na pooperacne oddelenie. Lezala kusok vedla mna dievcina tak 22-23 rocna. Vsimla som si, ze je divna, ako sa rozpravala so sestrickou, aj to, ze ma elastickym obvezom zafacovane prsia. Ale vobec som sa tym nezaoberala, mala som co robit, zosivane brucho sa mi zacalo ozyvat, a tie bolesti – hovorili prejdu za 7-10 dni, no bolelo to dost. Okrem toho som potrebovala odkaslavat, po prvy krat som si uvedomila, co vsetko sa hybe ak si odkaslem…
Doniesli mi maleho. V jednej ruke infuzia, na druhej babenko. Tak toto je moje? Zacala som si prezerat jeho tvaricku, rucicky, a vtom moja suseda – ta dievcina zacala rozpravat: To je moje dieta, ja si ho vezmem, ty ho mat nebudes, to ja som ho porodila. Jej totiz dieta nedoviezli. V tom okamihu sa vo mne prebudili zvieracie pudy. Nohy som nedokazala este zdvihnut, v jednej ruke infuzia zo stojanu, v druhej babenko. Behom sekundy som drzala ruku na stojane s infuziou, ak sa ku mne priblizi…Nastastie prisla sestricka. Zavolala som ju a potichu jej povedala, co sa stalo. Ta dievcina – prisla priamo z psych. oddelenia. V 18 rokoch porodila, udrelo jej mlieko do hlavy. Hospitalizovali ju do liecebne. Jej manzel sa staral o prve dieta, potom dostala opustak domov na tyzden a znovu otehotnela.Teraz bola po 2. porode…
Velmi sa mi ulavilo, ked ma previezli na oddelenie. Na izbe som mala zenu, narodilo sa jej 5 kg dieta. Velmi sme si rozumeli. Maleho mi nosili na kojenie. Bol to hrozny pocit, ked som sa chcela dostat z postele. Hrozne to bolelo. Preto som rano z postele zisla potom na vizitu znovu sup do postele a po vizite som stale len chodila az do vecera. Na prve kojenie nezabudnem – len co som si prilozila maleho, zacalo ma tlacit na wc na velku. Sestricka si vzala maleho, vraj je to normalne. Maly bol velky papkos, pil 100 ml od narodenia. Mlieka som mala malo, po mesiaci sa stratilo. Bolesti prestali naozaj po 10 dnoch, teda tie riadne. Samozrejme este dlhsi cas trvalo kym som bola fit. A preco som vlastne tento clanok pisala?
Vela som pocula od kamaratok, ze sa boja spinalky, vidim zeny, ktore fajcia, piju bez ohladu na tehotenstvo…
Spinalka je bezpecna, presla som tym. Je fajn, a keby som mala rodit, urcite si ju vyberiem znovu. A co sa tyka fajcenia, urcite by som cigaretu zahodila hned pri prvom naznaku ze som tehotna. Naozaj nestoja za to tie vycitky v minute ked sa vase dieta rodi na svet, A TEN STRACH A ZODPOVEDNOST KTORU SOM POCITILA…
Napsal/a: loreggia
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (22 vyjádření)
Vandulo nikde jsem nenapsala, že jsem se někomu smála do očí. To je jen tvůj výmysl. Příště tedy napíšu, smála jsem se v duchu, ne jim přímo do očí.
Ano emotivní záležitost to jistě je, ale taky by měla být vůle to zvládnout. Líbila se mi Jarmuschka, kdy napsala, že alespoń zkusila trénovat. Sice to pak nešlo,ale zkusila to.
Nemyslím si, že bych něco přetočila. Nenapsala jsem, že jsi se někomu smála do očí, napsala jsem, že mě by nenapadlo smát se tomu, že někdo po porodu použije kruh. Nepřijde mi to směšné, přijde mi to normální.
Určitě jsou tací, co si ve fňukání libují, ale pochybuju, že je jich tolik. Já v porodnici neviděla žádnou, ale i kdyby – porod je docela emotivní záležitost a když se k němu přidají poporodní bolesti…..někoho to zkrátka může rozhodit, to je přece lidské.
A ještě k tomu SC. Když mi odhadovali velikost Maxe, začala jsem tajně doufat v odebrání císařem :)). Marně, šel ven přirozeně. Když jsem pak na pokoji viděla a bavila s těma SC maminkama, byla jsem moc ráda, že to tak dopadlo. A to i přes to, že ještě snad několik týdnů po porodu jsem nemohla normálně chodit.
Asi pisem trochu domotane, ale bo heslovite- k vysvetleniu tych mojich otrasnych bolesti.Prvy den bolo velmi tazke dat ruku na lavu stranu postele a vobec sa nadvihnut.A to nehovorim o tom, ze ked sa napli brusne svaly- ktore boli zosivane- aby som mohla nadvihnut nohy a zlozit ich na zem – to naozaj bolelo.Preto ked som rano vstala tak som bola na nohach radsej do vecera, ako absolvovat znovu vstavanie z postele.Po 2-3 dnoch som vstavala podstatne lepsie, mne robilo problem kaslanie a kychanie – to bolelo.A riadne.Dokonca aj teraz, 4 roky po cisarskom ak kychnem – necakane, prejde mi na mieste kde som mala cisarsky riadna bolest.Ale je to u kazdeho mesiac.Chcela som sa s vami podelit o moje zazitky.
A okrem toho, aj normalny porod – ale aj to zalezi od kazdej zeny- je bolestivy.Dokonca v case ked som bola na porodnici ja, bola tam kocka, ktoru sme poculi az na oddelenie a potom ju poslali na ps.vysetrenie.Ale to bol ojedinely pripad.
Dodavam, ze to bolo myslene – vzdychy zo stonarne, od zien ktore rodili normalne.Bolo mi ich luto, pretoze ja som vedela, ze ma to boliet nebude.Faktom je ale, ze ked som videla po dvoch dnoch zeny ktore rodili normalne chodit bez problemov a ja som mala otrasne bolesti, aj som im potom zavidela.Ale bolesti presli.Ono – vlastne je to asi jedno, porod je bolestivy tak ci onak.Ale ten vysledok za to stoji:-)
Hm, protože vím, co Ramira krátce po SC porodu podnikla, tiše ji obdivuji.
Já si uvědomuji, že mě obtěžovalo, že jsem cca týden po něm mohla ležet (a spát) jen na zádech (normálně tak neusnu).
Holčičky jsem měla na novorozenecké JIPce o patro výš, poprvé jsem se za nimi vydala druhý den (takže manža je viděl jako první). Pár dnů jsem nahoru jezdila výtahem, dolů šlapala pěšky, pak jsem si řekla, že přece něco vydržím a v rámci „tréninku“ chodila pěšky i nahoru. Pak mě propustili domů (na mou postel už byla fronta…), ale holky si ještě nechali (berušky ještě neměly ani postýlkovou váhu).
A pamatuji si, že jsem si říkala, že vše zlé je k něčemu dobré – holky zůstaly v dobré péči sestřiček a lékařů, a já se mohla zmátořit u rodičů – celé dny jsem ležela a spala, vstávala jsem jen na uspokojení svých životně důležitých potřeb, a abych odstříkala mlíko pro holky.
Po pár dnech jsem se už cítila „fakt dobře“ a vyrazila do města doplnit výbavičku pro holčičky, koupit mateřské potřeby pro sebe… a pak jsem se z toho zase dva dny vzpamatovávala v poloze ležmo. (Pravda, mezitím jsem jezdila s MM do porodnice).
Holčičky jsme si vezli domů v jejich cca 5 týdnech.
Když se podívám zpětně, vůbec si nedovedu představit, že by měly ukázkovou váhu a nás pustili domů v normálním běžném termínu – to bych pak asi umřela…
Leda že by moje poporodní tělesná slabost trvající několik týdnů byla podmíněna mým předporodním stavem vedoucím k akutnímu SC v 31.tt – preeklampsie s vysokým TK, otoky a bílkovinou v moči…
Na komentáři Ramiry je jasně vidět, že není císař jako císař:-)))…prostě je to individuální a to, co jsem psala výše, je lékařská zkušenost…mě hodně kolegů z práce přesvědčovalo, abych nebláznila a „domluvila si císaře“ (nejsem zrovna „mateřské“ tělesné konstituce), což mě teda nikdy nenapadlo a trvala jsme na tom, že budu rodit normálně (pokud to půjde) – označily mě za „hormonama rozhozenou masochistku“ a že prý si na ně vzpomenu (fakt odborníci – chlapi:-))..vzpomněla jsem si na ně ve 3:00 ráno ve sprše, kdy se porod rozjížděl („no to jseš“….“ufufufuf“…“teda Kateřino“… „ufufufuf“…“pěkná kr..a“…“ufufufuf“…“že jsi si toho kaizra“…“ufufuf“..“nedomluvila“….uf),ale nakonec musím říci, že jsem porodila docela v pohodě normálně, rodit budu klidně znova a neuskutečněného císařského řezu nelituji:-)…
Dášo díky. –
Ramiro,
to je asi nevýhoda psaní, že člověk prostě nevidí, jak to pisatel myslí (chybí ten vizuální kontakt, gesta…).Mně se to bohužel často taky stává, že napíšu něco, co je pak špatně podhopeno. Já myslím, že si nikdo nemyslí, že by ses snad posmívala někomu, že používá nafuk. kruh! To snad jen dělají malé děti nebo naprosto (duševně)nedospělé osoby… 🙂
To by se fakt člověk zbláznil, kdyby musel každou chvilku myslet na to, jestli někomu „nešlápl na kuří oko“.
Vandulo já se nesmála škodolibě – heč mě nic není. Ale přišlo mi to prostě legrační jak opatrně nasedávají na věc, která má sloužit k něčemu jinému.
Ano každá snášíme bolest jinak, ale jsou i tací co si v tom fňukání vyloženě libují…
Koukám, že poslední dobou fakt tady člověk nesmí nic napsat, aby to nebylo přetočeno…
Taky tedy čau.
MMCH – sezení na kruhu. Těžko porovnávat dvě ženské, co se tohoto týče. Každá má jinou konstituci, každá jinak velké dítě. Jedna si po porodu prostě sedne bez problémů, druhá sedět nemůže. Nikdy by mě nenapadlo smát se, když si ženská po porodu na takový kruh sedne a pomůže jí to.
Myslím že to není ani tak o sebelítosti, ale o tom, že každý prostě bolest snáší jinak. A i když je někdo lítostivější – no a co? Každá ať si svoje poporodní bolesti prožije podle své nátury….
Byla jsem teď na pokoji s dvěma maminama, obě po císaři, obě druhé dítě. Ta první, medička, s vděčností vzpomínala na svůj první přirozený porod – a nějaká ufňukaná lítostivka to rozhodně nebyla. Ta druhá rodila obě děti císařem, myslím že 14 měsíců po sobě, takže srovnání s normálním porodem neměla. Obě se velmi těžko hýbaly ještě několik dní po porodu a bolesti evidentně měly.
Tu větu o křiku jsem pochopila tak, že šlo o křik normálně rodících žen, ne rodících císařem….
Ahojky tak ja jsem rodila císařem…A nemůžu si to vynachválit…císařem jsem šla až po 17h porodu kterej nepostupoval tak jak měl..Bylo to hroznejch 17h..Potom mi maleho vzali císařem(kuli tomu že přestával mít ozvy) a šlo to hned..Jediný co mi na něm vadilo bylo to že jsem maleho neviděla hned..Jenom si pamatuju že jsem se probrala z narkozy a ptala jsem se jestli malej žije..ta co semnou byla na pokoji tak ta mi říkala že jsem byla hrozna.:-))Jediný co mi vadilo že jsem dostavala injekci takový tlakovky pokterejch mi zustali ještě nějakej patek boule na zadku..:-)Jinak domu jsem šla asi tak po osmi dnech a´ž devíti ale to zapříčinilo zánět porodních cest, kterýma jsem nerodila..
Ono je jíná věc porod (císařem x vaginálně) a poporodní rekonvalescence (po císařix po „normáním“ porodu) – samozřejmě, že císařský řez v anestezii (ať už celkové nebo spinální) je méně bolestivý než klasický porod (lépe řečeno císař jako takový dneska fakt nebolí:-) – to k tomu křiku), ovšem pooperační rekonvalescence je samozřejmě u císaře obecně horší, pomalejší – za předpokladu, že bereme normální nekomplikovaný porod bez mimořádných porodních poranění(pouze s nástřihem) a normálního císaře, pokud se přidají komplikace (kdekoli), tak to je samozřejmě jiná kapitola…pokud se některé šťastné ženě zadaří porodit bezproblémově bez nástřihu, tak to už fakt není co řešit:-)) (rodila jsem jednu takovou – můj druhý porod – prostě jsme to nestihly:-) a maminka z porodního sálu odešla posléze svižným krokem do sprchy a za hodinku už běhala po oddělení a byla opravdu na propuštění:-)…)
Já můžu soudit jen podle vlastních zkušeností. Asi to každý prožívá jinak. Ale křičet maminky bolestí po císaři až je je slyšet na celou chodbu, jsem opravdu neslyšela, zatímco při normálním porodu je řev celkem běžný.
Já po prvním porodu byla tak vyřízená, že jsem dva dny nevstala z postele, a když jsem se silou vůle vyhrabala, stejně jsem hned omdlela… Šití po potrhání celých 19 stehů mi taky na mobilitě nepřidalo. Nejsem zas taková dámička, že bych nic nevydržela, prostě jsem měla velké mimi a já jsem prcek.
Druhý porod byl celkem pohoda. Chodila jsem, seděla jsem (jen pár stehů), byla jsem plná síly a euforie, jen pár hodin po porodu.
Takže záleží nejen na člověku, jak vnímá bolest a dokáže jí vzdorovat, ale také na konkrétním případě.
Slyšela jsem i výpověď mé kamarádky, první dítě císařem, další dvě děti přirozeně. Každý porod má něco. Ale myslím, že většina, kdyby mohla volit, by rodila přirozeně. Přece jenom, příroda většinou ví, co dělá. 🙂
Chromle jasně, že máš pravdu :o)
Já jsem měla císaře 2x. Po druhém jsem se snažila vstávat co nejdřív, být soběstačná abych dostala co nejdříve miminko. Další dvě maminky na JIP, obě už císaře měly také, tak jen brečely a prožívaly to mnohem hůř jak já. Nějak takovou sebelítost nechápu. Je to bolest jak hrom, ale nebyla zbytečná, výsledkem je krásné mimi a tak se to hned lépe snáší.
Když jsem viděla maminky po klasice, jak si sedají na nafukovací kruhy, tak jsem se jen smála. Připadala jsem si děsně fit a v pohodě.
Holky, fakt? To se trochu divím, ale asi to bude vážně individuální.
V porodnici jsem byla na pokoji s paní po císaři a když jsem viděla jak několik dní po porodu se jen pomaličku šourá, zatímco já už několik hodin po porodu běhala jako na záchod jako čiperka…A to byla zkušená matka po třetím operativním porodu a snažila se chodit ci nejdřív a být aktivní. Jiné maminy ještě třetí den jen ležely a nechaly si píchat injekce proti bolesti.
Já trpěla jen několik hodin, ale ty holky několik dnů:-))
Ramiro,ta fráze zní velmi mysticky až bubákovsky, laktační psychoza nemá takový břink:-)(teda doufám, že je to laktční psychoza:-))
Mám za sebou spinální anestezi i celkovou při SC, ale žádná tragedie to nebyla.
Udrelo mlieko do hlavy?! Proboha to se snad už v dnešní době nepoužívá… ani u laiků…
Ahojky, asi je to věc názoru a taky pokud má někdo zkušenost s obojím tak myslím, že i toho, jaký má práh bolesti…měla jsem první porod SC a druhý přirozený a po klasickém porodu jsem se hojila déle než po SC a taky jsem měla větší bolesti poporodních poranění než té jizvy po SC…
Já bych se zdráhala tvrdit, že pooperační bolesti po císařaském řezu „bolí mnohem víc“. Jsou to jiné bolesti, je to prostě rána na břiše…Ale srovnávat to asi nejde.
Fakt si neumím představit, že by něco mohlo bolet ještě „mnohem víc“ 🙂
Hezké pokračování:-) Víš co mně napadlo při jeho čtení? Hodně žen chce rodit operativně, protože se bojí bolesti. Ale tvůj článek mi potvrdil, že po císařském řezu to bolí mnohem víc, než když se rodí klasicky.
Mobile Sliding Menu