Mozno ste si precitali moj clanok Maly velky zazrak. Tak ma napadlo, ze Vam dopisem, ako to moje tehotenstvo prebiehalo a ako sa narodil maly…
Ked som zistila, ze som tehotna, bola som stastna. Hned som zacala – asi ako kazda mamina, ktora sa tesi na svoje babenko – citat co treba, co netreba… Som silna fajciarka. Na zaciatku som skusala prestat. Dala som si jednu cigaretu za den – aj to som chodila nervozna. Po rozhovore so svojim lekarom som si dala limit – 3 cigarety za den. Lekar mi totiz povedal, ze plod je uz vlastne zvyknuty na nikotin, ze aby neboli ziadne nasledky na plode – dietati, mala som prestat fajcit aspon jeden rok predtym, ako som otehotnela. Kedze som bola uz v tretom mesiaci, povedala som si – aspon obmedzim. Tento prehresok som sa snazila mazat ovocim – hlavne mandarinkami. Chvilkami ma napadlo, ze babenko sa narodi oranzove. Ved to boli cele bedne, ako som ich do seba ladovala. A kupovala som si Maternu – vitaminovy pripravok. Brusko mi rastlo, babenko tiez, uz v 5. mesiaci mi lekar povedal, ze to bude riadne dieta. Kopal silno, velakrat som sa nemohla po kopanceku od maleho ani nadychnut. Tehotenstvo bol pre mna oddych, od 6. mesiaca som isla byvat k nasim – muz uz pracoval v zahranici, lebo ako nase maminy – co keby sa nahodou nieco stalo. Denny rezim bol pre mna stale rovnaky. Rano som vstala – ranajky mi chystal moj ocino – na vysvetlenie, prezival moje tehotenstvo so mnou. Mam 3 sestry, ked nas mamina cakala, nebol pri tom. Robil na namornej plavbe, takze vlastne ani nevedel, o co ide:-). Potom som isla spat, zobudil ma na obed, varil zase on, potom som sa isla prejst, nieco som doma pomohla, a zas do postele. Maly sa ozyval pravidelne, zlepsil sa mi tlak – normalne ho mam zvyseny – no v tehotenstve sa mi upravil na normal, vlasy mi zosilneli, plet sa vycistila. Podla slov mojej maminy – mala by som byt asi tehotna stale.Pri vysetreni na prietoky som zazila sok. Lekarka, ktora mala sluzbu, mi povedala, ze si mam doniest veci, lebo prietoky mam velmi slabe, je to na hospitalizaciu. Na to som sa jej spytala, co to znamena. Odpovedala: slaby vyvoj plodu, alebo jeho smrt. Zdesena som vzala svoje veci a vysla z ordinacie, slzy mi zacali tiect, ved tak dobre to vsetko islo a zrazu… Zrazu vybehla sestricka z ordinacie a zavolala ma naspiatky. Vraj – prepacte, pomylili sme sa, prietoky su dobre, zle sme si pozreli dobu ako dlho ste tehotna… Juj, ale sa mi ulavilo. Vsetko dalej uz islo bez problemov. Na poslednom sone mi moj lekar povedal, ze bude lepsie, ak budem rodit cisarskym rezom, lebo maly sa este neotocil a bol velmi velky.
Absolvovala som predoperacne vysetrenia, stretla som sa s anezteziologickou, ktora mi mala byt pri porode. Vysvetlila mi, ako to vlastne prebieha a dala mi na vyber bud uplnu anesteziu, alebo spinalnu anezteziu. Ked mi vysvetlila rozdiel – ze na rozdiel od uplnej maju pri spinalnej aneztezii lekari cas dlhy aky potrebuju bez vedlajsich ucinkov na dieta – rozhodla som sa pre spinalku. Potom mi lekar stanovil den nastupu do nemocnice. Maly sa mal prirodzene narodit 18.3. Do nemocnice som nastupila 10.3.
Nasledovali bezne vysetrenia v blizkosti stonarne. Boze, ako som v duchu lutovala zeny, ked som ich videla chodit, vzdychat, predychavat, zo saly aj kricat.
11.3. mi oznamili, ze este posledne sono a na dalsi den bude den D. Tak som isla na sono. Viete si predstavit, aky bol moj sok, ked mi lekarka, ktora sono robila povedala, ze dieta bude podpriemerne? Moj lekar mi tvrdil – velky nadmerny plod, a zrazu – podpriemerne?Citila som sa ako veleryba, ako balon… Ved to neni mozne…
Celu noc som nespala. Rano prisla sestricka, napichla mi infuziu. Chcela som ist po svojich na salu, ale hovori mi – nie musim ta odviezt, je to povinne. Tak som suhlasila, ale nedalo mi to, otocila som sa opacne na lehatko ako som mala, aby som s nou mohla lepsie kecat. Bola to totiz moja dobra kamaratka. S ocakavanim ma doviezla na operacny sal. Tam mi povedala, posad sa, pomozem ti vyzliect koselu. Ja som sa posadila, ale pretoze som lezala naopak, mala som male koliecka na lehatku pri nohach, ako som svojich 100 kg zdvihla a presunula tazisko, lehatko sa podvrtlo a postavilo a ja som padla k operacnemu stolu. Jaj to bolo kriku. Rychlo, pomozte jej, ako sa citite… Vela otazok. Na to som sa usmiala, ved uz som tu, uz to hadam zle nebude. Lahla som si na stol, anesteziologicka mi pichla injekciu – neviem kedy, necitila som ani kedy. Lahla som si na chrbat a cakala. Samozrejme som si zistovala, aky je to pocit pri spinalke. Vraj si nebudem citit nohy, potom ma bude boliet hlava a tak… Ale ja som si nohy stale citila. Dali predomna zelenu plachtu, aby som nevidela na moje brucho, citila som dotyky. No to hadam nie? Co ak zarezu a ja to budem citit? Nenapadne som vyklonila hlavu a zdvihla nohy. Ake bolo moje prekvapenie, ked som videla ze nohy sa nezdvihli, ale pocit som mala ako by sa zdvihli. Anesteziologicka si vsimla ze sa nieco deje, tak sa ma spytala, co sa mi nezda. Povedala som jej, ze sa bojim, ze ak zarezu a budem to citit, neviem ci to vydrzim. Na to sa len usmiala, a hovori – ved uz vytahuju babetko.
Na tie chvile nezabudnem nikdy. Trvalo to len chvilenku, ale v hlave mi prebehli obrovske vycitky: co ak to babenko nebude v poriadku? Preco som fajcila? Co ak som mu tym ublizila? Neprajem nikomu taku chvilku. Bola to najhorsia chvilka v mojom zivote. Neverila by som, ze vycitky mozu byt take obrovske. A ten strach… Zdalo sa mi to celu vecnost…
Nastastie sa maly narodil v poriadku, bol to riadny a nadherny chlapec, zdravy ako buk. Moj lekar mal pravdu – hypertroficke dieta – cize nadmerne vyvinute. Ulavilo sa mi.
Po porode ma odviezli na pooperacne oddelenie. Lezala kusok vedla mna dievcina tak 22-23 rocna. Vsimla som si, ze je divna, ako sa rozpravala so sestrickou, aj to, ze ma elastickym obvezom zafacovane prsia. Ale vobec som sa tym nezaoberala, mala som co robit, zosivane brucho sa mi zacalo ozyvat, a tie bolesti – hovorili prejdu za 7-10 dni, no bolelo to dost. Okrem toho som potrebovala odkaslavat, po prvy krat som si uvedomila, co vsetko sa hybe ak si odkaslem…
Doniesli mi maleho. V jednej ruke infuzia, na druhej babenko. Tak toto je moje? Zacala som si prezerat jeho tvaricku, rucicky, a vtom moja suseda – ta dievcina zacala rozpravat: To je moje dieta, ja si ho vezmem, ty ho mat nebudes, to ja som ho porodila. Jej totiz dieta nedoviezli. V tom okamihu sa vo mne prebudili zvieracie pudy. Nohy som nedokazala este zdvihnut, v jednej ruke infuzia zo stojanu, v druhej babenko. Behom sekundy som drzala ruku na stojane s infuziou, ak sa ku mne priblizi…Nastastie prisla sestricka. Zavolala som ju a potichu jej povedala, co sa stalo. Ta dievcina – prisla priamo z psych. oddelenia. V 18 rokoch porodila, udrelo jej mlieko do hlavy. Hospitalizovali ju do liecebne. Jej manzel sa staral o prve dieta, potom dostala opustak domov na tyzden a znovu otehotnela.Teraz bola po 2. porode…
Velmi sa mi ulavilo, ked ma previezli na oddelenie. Na izbe som mala zenu, narodilo sa jej 5 kg dieta. Velmi sme si rozumeli. Maleho mi nosili na kojenie. Bol to hrozny pocit, ked som sa chcela dostat z postele. Hrozne to bolelo. Preto som rano z postele zisla potom na vizitu znovu sup do postele a po vizite som stale len chodila az do vecera. Na prve kojenie nezabudnem – len co som si prilozila maleho, zacalo ma tlacit na wc na velku. Sestricka si vzala maleho, vraj je to normalne. Maly bol velky papkos, pil 100 ml od narodenia. Mlieka som mala malo, po mesiaci sa stratilo. Bolesti prestali naozaj po 10 dnoch, teda tie riadne. Samozrejme este dlhsi cas trvalo kym som bola fit. A preco som vlastne tento clanok pisala?
Vela som pocula od kamaratok, ze sa boja spinalky, vidim zeny, ktore fajcia, piju bez ohladu na tehotenstvo…
Spinalka je bezpecna, presla som tym. Je fajn, a keby som mala rodit, urcite si ju vyberiem znovu. A co sa tyka fajcenia, urcite by som cigaretu zahodila hned pri prvom naznaku ze som tehotna. Naozaj nestoja za to tie vycitky v minute ked sa vase dieta rodi na svet, A TEN STRACH A ZODPOVEDNOST KTORU SOM POCITILA…
Napsal/a: loreggia
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (22 vyjádření)
Docela se to tady rozjelo 🙂 Jak jsem už psala, taky si myslím, že to záleží na tom, jak kdo vnímá bolest… Byla jsem po SC půl dne a přišly sestry, že mě musejí umýt, takže musím vstát…no a o asi čtyři hodiny později na vizitě mi doktor řekl, že musím vstát a zkoušet chodit, že to bude bolet, ale je to lepší než dlouho ležet…je pravda, že ta jizva bolela, břicho jsem nemohla zatnout, abych se zvedla, bála jsem se zakašlat…doma jsem asi ještě tak týden nemohla sednout třeba na bobek a vytřít podlahu, ale dalo se to vydržet…a jizvu mi taky udělali moc pěknou:-)) No a ten druhý porod byl sice hezčí v tom, že jsem maličkou viděla hned po porodu, měla jsem ji chvíli na sobě…mohla jsem si ji pohladit…( syna jsem tenkrát kvůli narkóze viděla až druhý den po SC dopoledne a navíc byl hned po porodu v inkubátoru), ale po porodu jsem nemohla pořádně chodit, seděla jem jen kousku židle, pořád jsem měla strach, že mi prasknou ty stehy a měla jsem pocit, že už prostě nikdy nebudu moct nosit normální kalhoty:-))…a ještě minimálně dva týdny doma mi splaskávaly otoky … zase u SC jsem byla ušetřena silných stahů…takže když to shrnu, tak jsem se cítila rychleji fit po SC než po přirozeném porodu..:-))
Ramiro nezlob se na mě, ale přečti si znovu a pozorně to, co jsem napsala.
A myslím že tohle dohadování nemá smysl – opravdu jsem na vlastní oči neviděla maminku, která by po porodu jen ležela a brečela a nesnažila se ani pohnout. Jestli taková je, tak je to jedna z miliónu. Většina ženských se po porodu snaží, někomu to jde líp a někomu hůř – někoho to bolí víc a někoho méně. To je celé.