Pěstounská péče – Jana a Michalka

Jana má už více než rok v pěstounské péči nyní už téměř pětiletou holčičku Michalku. A musím říct, že málokdy narazíte na tak sehranou dvojici.

Můžete nám Michalku přiblížit a několika slovy ji popsat?

Michalka je milá, živá a veselá ale současně  velmi citlivá a vnímavá. Dokáže si hrát s čímkoli kolem sebe, má velkou fantazii, což je dáno i jejím věkem. Je citlivá na bolest druhých, je kamarádská, společenská a má smysl pro humor. Ten nás provází hodně – jen tak pro zasmání, ale i k ulehčení všelijakých bolístek.

Jste si s Michalkou v něčem podobné?

Určitě ano – v některých věcech jsme byly stejné již při setkání a některé podobnosti se vytvořily soužitím. Moc rády máme hudbu, tanec a divadlo, to jsme se úplně trefily. Michalka stejně jako já nosí po kapsách  domů kamínky, větvičky, kytky a jiné plody přírody – a nejen jí. Ale hlavně, a to jsem si moc přála, se rády smějeme.

Jak rychle jste se se svou mateřskou rolí sžila?

Myslím, že se s ní sžívám neustále – pokud jde o výchovu, to je cesta napořád. Ale pokud jde o ten přechod, starat se o dítě ze dne na den, zdálo se mi to úplně přirozené, nádherné a pořád je. Moc jsem se na to těšila, ještě stále nejsem dost „nabažená“ a těším se na všechno. Někteří lidé kolem mě si tehdy všimli, že zářím. Každý den s Michalkou je plný kouzel – jsem ráda, že mě bere do svého světa, hodně si hrajeme. Taky si pamatuji, že jsem asi první 2 týdny, potom co Michalka přišla, mírně hubla z důvodu většího kmitání, ale to mi vůbec nevadilo….

Jak rychle si Michalka zvykla?

Myslím, že Michalka si zvykla krásně a hned. Zdálo se mi, jako bychom se našly. Už po pár týdnech si někteří lidé mysleli, že jsme spolu odjakživa. Mě to tak připadá také. Ale přestože si Michalka zvykla bez potíží, nese si přirozeně i uvnitř vše, co žila předtím. Je radostná, ale určitě v ní je také spousta otázek. Povídáme si dodnes o všem, co zažívala, naslouchám jí. Michalce se často míchá co je teď a co bylo předtím nebo o čem sní.

Uvažovala jste o osvojení vždy nebo to vyplynulo ze situace?

Vždy jsem uvažovala o přijetí dítěte, které se ocitne bez rodiny. Téma náhradní rodiny jsem sledovala již dávno – zajímaly mě všechny dokumenty a  pobuřovaly některé zákony… K rozhodnutí požádat o přijetí dítěte v daný čas mi pomohla i moje situace.

Kdy vám Michalka začala říkat „mami“?

Na začátku jsem Michalce nabídla, že mi může říkat jménem. Ještě při návštěvách v domově mi občas ze zvyku řekla „teto“. Když jsme spolu začaly bydlet, hned po pár dnech mi jednou při uspávání řekla: „Ty jsi maminka“. Usmála jsem se a řekla: „Ano?“, a současně jsem jí připomněla, že má svou maminku,  které se narodila. Michalka trvala na tom, že jsem taky maminka a od té doby mi tak říká. Následné týdny si tu maminku opravdu užívala – volala na mě například přes celý obchod „maminko“ jen tak, aby to všichni slyšeli.

Vzpomene si Michalka ještě na dětský domov a děti?

Michalce se vše prolíná, takže, když mi někdy  vypráví něco, co zažila, povídá i co bylo v domově a na děti vzpomíná dodnes – žily spolu dennodenně,  vzpomíná např., jak kdo jedl, co dělali s dětmi s polštáři před spaním atd. V Michalce ta pouta zůstávají, je to přirozené, je to její součást a já chci, aby se mnou o tom mohla mluvit, naslouchám jí a nevyvracím jí její někdy  fantaskní vzpomínky. Vzpomínky na domov se Michalce vrací především v souvislosti, když si povídáme, co kdo viděl, zažil.

Jak dlouho jste na přijetí dítěte čekala?

Michalka je v pěstounské péči. Od podání mé žádosti o přijetí dítěte do pěstounské péče a dnem, kdy jsem se o Michalce dozvěděla, uplynul asi rok a půl, ale téměř celou tu dobu probíhal proces přípravy na přijetí dítěte (psychologické testy, příprava pěstounů aj.) na jehož konci se stanete vhodným uchazečem na přijetí dítěte. S Michalkou jsme se tedy sešly hned, co jsem byla zařazena jako uchazeč o přijetí dítěte.

Setkáváte se s ostatními pěstouny?

Ano, několikrát do roka prostřednictvím setkání pěstounů, která organizuje na to zaměřené sdružení. Je zajímavé slyšet příběhy druhých pěstounů.

No a v neposlední řadě, jak reagovalo okolí?

Moje rodina a blízcí přátelé byli většinou přímo nadšení, jednak, že jsme se s Michalkou tak sešly a jednak, jaká Michalka je. Všem se zdála moc šikovná a krásná a dohromady jsme asi působily a působíme šťastně. Širší okolí také reagovalo krásně, zvedla se vlna charity – od podpory a radosti až po oblečení, hračky a knížky. Michalka poznávala milé lidi a nové kamarády a opravdu si to užívala. Někteří lidé se divili, že mohu mít v pěstounské péči dítě, když jsem sama. Zákony to umožňují, vše je ale vždy pečlivě zvažováno mnoha odborníky před  konečným rozhodnutím. Já jsem nadšená, ale určitě by bylo ještě lepší pro Michalku, kdybychom byli úplná rodina. Tak třeba brzy.

Osobně musím říct, že občas některé negativní vlastnosti svých dětí přičítám manželovým genům. Nenapadne vás někdy něco podobného?

Tím, že o rodičích moc nevím, tak se mohu jen domnívat. Budu se snažit Michalku dobře vychovávat a dávat jí jistotu a hodně lásky. Jestli budou některé „horší“ geny teď nebo později něco ovlivňovat, tak to snad nějak zvládneme. Všimla jsem si třeba, že je třeba Michalku hodně podporovat v tom, aby dokázala lehčeji překonávat neúspěchy.

Máte z něčeho obavy?

Strach z ničeho nemám. Mám ale dítě v pěstounské péči, které má své rodiče, takže musím být připravená já i Michalka na setkání s nimi apod.  Teď se snažím, aby hlavně byla Michalka radostná, v bezpečí a v pohodě, aby o svých rodičích věděla to, co je úměrné jejímu věku a co nyní může pochopit. Samozřejmě, že by mě asi hodně bolelo, kdyby Michalka náhle úplně odešla. Myslím ale, že ji už vlastně nemohu úplně ztratit, to co prožíváme, se nedá vzít. Nejvíce si ale přeji, aby Michalka byla vyrovnaná, aby věděla, že vždy byla a je milovaná a aby nemusela někde hledat svou identitu.

Napsal/a: Martina Smitalová