Na kojení nevzpomínám moc ráda, protože prvních šest měsíců našeho drobečka jsem byla díky tomu, že nám kojení vůbec nešlo, naprosto vyčerpaná. Malá se od samého začátku narození k prsu nepřisála, a když se přisála, tak se napila velmi málo.
Nechci být nijak zlá, ale i teď s odstupem času si stojím za tím, že to bylo pochybení nemocničního personálu, neboť mi malou přiložili poprvé k prsu až skoro po dvanácti hodinách.
Dcerka se narodila císařským řezem – já osobně měla jen lokální umrtvení – a naivně jsem se domnívala, že mi malou hned po narození přiloží k prsu. Ostatně, tak to bylo prezentováno a zdůrazňováno na internetových stránkách oné porodnice. Dcerka se narodila za deset minut poledne. Malou mi sice ukázali hned, jak ji vytáhli z dělohy, ale to byl opravdu jen zlomek vteřiny a já se nemohla dočkat, až ji opět uvidím.
Ležela jsem na JIPce a čekala na svého drobečka, dokonce jsem se mnohokrát ptala, kdy mi ji přinesou na kojení, ale dostávalo se mi stále stejné odpovědi, a to že ji nakojím, až ji přivezeou sestřičky z dětského oddělení.
Tak jsem čekala, za okny byla tma, musel být už krátce večer nebo noc (malá se narodila v květnu, a to už bývá dosti dlouho světlo), a teprve nyní nám sestřičky přivezli na kojení naše drobečky. Kojení samozřejmě nikomu nešlo, drobkové byli asi namlsaní glukózy a „mámin cecík“ už tak lákavý nebyl. Po několika minutách to sestřička vzdala s tím, že to zkusíme opětovně při dalším kojení.
A tak jsme to zkoušeli a zkoušeli, ale malá i když se po usilovném boji přisála, stejně se moc nenapila. Kojení se malinko zlepšilo přidáním kloboučku na bradavku, ale žádná sláva to taky moc nebyla. Ani několikahodinové vyhladovění u malé nepomohlo. Byl to boj a po každém kojení stejně musela být dokrmována mlékem, jež měly sestřičky k dispozici… Poslední 2 dny v nemocnici jsem si dokonce musela začít po každém kojení odstřikávat mléko a malou jím dokrmovat…
Po pěti dnech nás pustili domů a začaly jsme obě bojovat. Kojení nám samozřejmě pořád nešlo tak, jak by mělo a já stále doufala, že se malá přichytí a konečně začne sát jako všechny ostatní děti. Chyba lávky! Prostě to nešlo!
Ke vší smůle se do toho všeho vložil manžel, neustále studoval, jak se má kojit, a kdyby sám měl prsa nalitá mlékem, stala by se z něho pravděpodobně profesionální kojná. Však jsme se kvůli kojení mnohokrát pohádali. On byl naštvaný, že jsem tele (což není pravda), a já zas, že mě neustále poučuje a naznačuje, že jako máma jsem zklamala a dost jsem se kvůli tomu trápila a často brečela. (Za ty pocity mohly asi ještě těhotenské hormony; a ostatně od svého manžela bych očekávala více taktu a pochopení, než mi dokázal dát).
Při první návštěvě u doktorky jsem popravdě řekla, že se sice o kojení pokoušíme, že si malá cucne, ale velmi málo, a tak ji dokrmuji odstřikaným mlékem. Bylo mi nařízeno, že bych měla přijet, až bude čas kojení, a že mě sestřička hodinu až dvě bude učit přikládat apod… Z toho jsem měla fakt panickou hrůzu, protože tohle jsme si s malou vytrpěly už pět dní v porodnici a stejně tudy cesta nevedla…
Obě jsme akorát byli podrážděné, mrzuté a po psychické stránce dost špatné. Se sestřičkou jsem se domluvila, že to ještě den dva zkusíme, a jestli nebude žádná změna, tak se u ní na to „učení“ rozhodně stavíme. Souhlasila.
Doma jsme to všechno probrali s manželem, já se mu svěřila, že jsem už fakt na dně, a malé že to taky moc nepřidává, když ji nonstop nutím do něčeho, co se jí absolutně protiví. A tak jsem si všechno uzpůsobila k spokojenosti „hlavně“ malé.
Pro mě sice začal pořádný blázinec, ale malá se konečně uklidnila, nebyla nikterak protivná a hezky spinkala. Po týdnu na kontrole jsme od paní doktorky dostali pochvalu, že hezky prospívá. Při dotazu paní doktorky na kojení jsem už však musela lhát, že plně kojíme.
Opak byl pravdou. S malou jsme ten nekonečný boj vzdali. Koupili jsme láhev na pití s nejmenším dudlíkem (pečlivě jsme vybírali takový, aby měl příznivý vliv na vývoj patra a dásní)a začli podávat moje odstřikané mléko přes láhev.
Malá se v prvních měsících budila skoro každé dvě hodiny na pití, tak jsem ji mléko přihřála a jakmile se najedla, tak další půlhodinku jsem odstříkávala mléko, aby měla zas co pít, až se vzbudí k jídlu. A takhle pořád dokola…
Malá prospívala, a to bylo pro mě to nejdůležitější a mateřské mléko taktéž dostávala, takže nebyla o nic ochuzena, a hlavně jsem měla absolutní přehled, kolik ml za den a za noc vypila.
Bylo to těžké období a kdyby se mělo znovu opakovat, asi bych se nezachovala jinak, protože malá a hlavně její pohodlí a spokojenost je pro mě vším i za cenu, že bych měla podřídit své vlastní pohodlí…
Teď malé za necelý měsíc bude rok a všechnu tu náročnou péči v prvních měsících mi stonásobně vrací svým krásným a humorným žvatláním, svým zvonivým smíchem, svýma natahujícíma se ručičkama – to když chce pochovat nebo nosit, ale hlavně tím, jak mi pokaždé, když řeknu, že chci pusinku mi vlepí svojí extra mokrou pusu – tedy oblíznutí jazyku, anebo když řeknu mazli, mazli, tak svojí hlavou okamžitě zaryje do mé náruče a začne se v ní rochnit…
Ano, je to můj největší poklad a podle toho ho i budu střežit a opatrovat…
Napsal/a: Budulinek
