Davídek letos v únoru oslavil druhé narozeniny. A kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že své dítě budu kojit, kojit a kojit – i v době, když už bude povídat první věty, asi bych mu nevěřila nebo bych jen nechápala, kde bere víru v jeho tvrzení.
Vždyť moje maminka, matka 3 dětí, nekojila ani jednoho z nás a vlohy pro kojení se přeci dědí! Pokud této fámě nevěříte, děláte velmi dobře. Vždy je někdo ten první, kdo v rodině kojí… A v té naší rodině jsem to JÁ!
Cesta ke kojení byla trochu obtížnější, ale možná právě z tohoto důvodu si to teď na 200% užíváme.
Když se Davídek narodil plánovaným císařským řezem (37+1) stal se můj muž otcem a já vykulenou prvomatkou (nikoli však rodičkou, protože já jsem vlastně nerodila).
To, že mi bylo slíbeno, že mi syna přiloží k prsu, se nestalo a já nikdy nedostala odpověď proč. Viděla jsem ho na sále a pak až za dlouhých 28 hodin.
Za těch dlouhých 28 hodin jsem si v sobě možná vybudovala základ poporodního stresu. Maminky, které se mnou byly na pokoji měly dítka při sobě, kojily a asi se dost divily, proč já – máma – nevím, kde je to mé děťátko. Skoro bych brečela pod peřinu za to, že jsem se neměla koho zeptat. Díky Bohu přijel manžel a toho našeho Davídka mi ukázal. Sestry na dětském JIP mne přivítaly tak, že stres spíše narostl, než že by se zmenšil. První pomocník byla elektrická odsávačka, o které jsem už tu kdysi psala (http://www.vasedeti.cz/vase-pribehy/jsem-mama/odsavacka-materskeho-mleka/).
Přes všechny okolnosti, které mne spíše více stresovaly než pomáhaly, přišly i okamžiky, na které ráda vzpomínám. V porodnici jsme byli týden a když jsem se na oddělení fyziologických novorozenců šla rozloučit a poděkovat za všechny odpovědi na mé dotazy, sestřičky byly trochu překvapené, že jsem ráda, že jsme tam byli tak dlouho. Navíc, teprve při odchodu – týden po porodu – jsem se dozvěděla, že Davídek žije jen z mého mléka, které jsem poctivě co 2,5 hodiny odsávala mechanickou odsávačkou a že mám ještě zásobu v ledničce!!!
Davídek se musel ještě hodně dlouho učit přisát. Později mi pár lidí potvrdilo, že to je celkem běžná reakce velkých a zároveň nedonošených dětí.
Celých 8 týdnů jsem odsávala, zároveň Davídka přikládala k prsu a krmila stříkačkou. Vy jste mi tu byli velkou pomocí a podporou – nedá se na to zapomenout a za každou radu, která padla na můj dotaz s mlíčkem (http://www.vasedeti.cz/poradny/?read=17507) ještě jednou děkuji!
Po osmi týdnech, kdy jsem fungovala jako mašina, která dnem i nocí seděla s odsávačkou u prsu a snažila se získat mlíčko na další krmení, se ze mně konečně stala kojící máma. Zažila jsem konečně přirozenou bolest při stahování dělohy, když dítě pije z prsu (ne tu, co lékaři vyvolávají injekcemi). Konečně jsem mohla své ruce využít k tomu, abych láskyplně držela prs synovi u úst a dívala se, jak z mlíčka prospívá. První měsíce opravdové kojení byly spojené s bolestivou jizvou, ale i to už je dnes minulost.
Davídek je sice velký chlapec, ale stále BIBÁ… To je jeho termín pro pití z prsu. Rozhodně mne nesvléká na návštěvě či veřejnosti do spodního prádla, jen aby se mohl napít. Rád totiž pije v soukromí a nebo v přítomnosti rodinných členů (tatínka nebo mé mamky – tedy jeho babičky). A i když se snažím dávat i jiné tekutiny, mlíčko je prý nejlepší (to je Davídkova odpověď na to, co nejraději pije).
Spoléhám na to, že se jednoho dne odstaví sám. Po tom všem, co jsme spolu museli vybojovat – za podpory babičky, tatínka a v neposlední řadě i Vás z řad členů VD – si to kojení budeme užívat až do konce.
Při myšlence na touhu po druhém dítku někdy v budoucnu si moc přeji, abych případnému druhému dítku mohla dát to samé, co Davídkovi. Mateřské mlíčko, které zřejmě (dle studií) snižuje šanci, že bude mít cukrovku závislou na inzulinu jako já… A pokud by to mohlo být bez počátečních komplikací, bylo by to fajn – na straně druhé, jsme si ozkoušeli už jednou, že i s nimi se to všechno dá zvládnout.
Každé mamince, která CHCE kojit bych přála bezproblémové začátky i celý průběh kojení (ať je dlouhý jakkoli), a to tak, aby v mysli mohly zůstat jen ty nejkrásnější vzpomínky!
Napsal/a: bokul
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (6 vyjádření)
To s tím dlouhodobým kojením je fakt, mě se taky lidé ptali, jestli ještě kojím a jak dlouho budu. Dokonce jsem jeden čas navštěvovala psycholožku (v době okolo rozvodu) a ta z toho byla zděšená, jak je to možné (malé byl rok), že jí mám utnout a odstavit, to si přeci nemůže dovolit mě v noci nenechat spát!!!!NO vícekrát jsem se s ní o tom nebavila.
A k tomu kojení v rodině, u nás naposledy kojila moje prababička z matčiny strany, protože byla válka a opravdu neměli jídla nazbyt, kojila syna do pěti let a téměř do tří to bylo skoro všechno jídlo, které dostal, protože měla další děti a rodiče apod. a jídla nazbyt nebylo. Pán je normální a vždycky byl spíš cvalík, takže myslím, že MM opravdu stačí mnohem déle než prvních šest měsíců a pokud dítko příkrmy nechce, nutit mu je určitě není třeba. Je tedy pravda, že babička prý byla jako lunt, ale chlapec prospíval dobře.
JanaK: Jak už jsme se spolu bavily – máš pohled na kojení jako zkušená maminka a laktační poradkyně. Pro mne byla nejbližší kojící mámou v rodině sestřenice, která kojila přesně na den 6 měsíců, pak si zašla pro prášky, aby přestala mít mlíko. Celou dobu, co kojila mne překvapovala jídelníčkem… Já jsem si nedala kafe, bublinkovou vodu, natož panáka… Vůbec jsem na to neměla chuť. A právě tací lidé na mne koukají jak na magora, proč kojím, že to dítěti přece nic nedává… Aspekt toho, že to asi dítěti něco dává je pro ně nepřijatelný.
Opravdu neodsuzuji maminky, které od začátku ví, že kojit nechtějí. Ať jim to nikdo nebere… Nebo takové, které řeknou, chci jít večer do hospody a ne sedět kvůli dítěti doma – vždyť UM je lepší a dokonalejší než MM (i takové názory slýchám).
Každý z nás je jiný a já to KOJENÍ cítím jako dar… A mohu jen doufat v to, že za nějakou desítku let nepřijde nějaký chytrák s teorií, že bych udělala lépe kdybych nekojila.:-)
A po pravdě, jsem zvědavá, kdy se synek odstaví, aby pak ve školce nebyl smutný, že s sebou nemá maminku a nemůže BIBAT 😀
krásně napsané :-D, já jsem dceru kojila do 3 let (bez pár dní) a vždy když jsem někoho potkala, první otázka byla: „Tak co, ještě kojíš?“ Odstavila jsem jí až ze zdravotních důvodů při dalším těhotenství.
Jo a malá perlička – naši předkové běžně kojili děti do 3-4 let, dnes ale na dlouhé kojení lidi koukaj jako na něco nenormálního 😉
Děkuji za obě milé reakce pod článkem.
Ještě mi na mysl přišla jedna zajímavost – Davídek když začal bibat, vždy s ručičkou, kterou měl volnou točil jako by rumpálem tahal vodu ze studny… všem, co jsme to viděli to přišlo neuvěřitelně úsměvné 🙂
A pak – jsou tací lidé mém okolí, co nechápou, proč kojím. Proč kojím tak dlouho a vůbec.
Jsem prostě sobecká máma, která si myslí, že když můžu, tak synovi dám, když si to žádá… 🙂 🙂 🙂
Bokul, to je moc pěkný článek, jsem ráda, že to nakonec dobře dopadlo a naprosto ti rozumím¨v pocitech v porodnici, když ti nedají dítě tolik hodin 🙁
Ahoj, taky jsem odstavování nechala na dětech. Nejstarší dcera se odstavila ve dvou letech s mým odchodem do porodnice s 2. dítětem. Syn se odstavil v roce, to mě velmi mrzelo, ale nechtěla jsem ho nutit. Nejmladší dcera se také odstavila sama po druhých narozeninách. Myslím, že hlavní příčinou bylo už poměrně malé množství mléka. Celkem jsem kojila nepřetržitě 5 a půl roku. Kojení je přirozené, zdravé, příjemné, pohodlné, praktické a navíc šetří čas i peníze!!!!!!!!
Mobile Sliding Menu