Jmenuji se Lenka a jsem máma

Rubrika: Jsem máma

140332_grandma_and_grandsonJmenuji se Lenka a jsem máma. Vždycky jsem chtěla být máma, už jako malá holka jsem si plánovala jak budu mít jednou rodinu, děti, dům, psa, kočku…
Čas plynul, roky přibývaly a myšlenky na svatbu a děti nějak zmizely pod hromadou práce. Skvělé práce. Dělala jsem to co jsem chtěla. Postavila jsem se na vlastní nohy a dařilo se…

Najednou a bylo to opravdu skoro den ze dne se to stalo… zjistila jsem, že mi táhne na 30 a toužím po dítěti. Měla jsem za sebou dvě vážné známosti a pár letmých lásek, ale toho času jsem byla jaksi na ocet. Kdo by také stál o ženskou, která pracuje 18 hodin denně a i kafe s kamarádkou si musí zapsat do diáře:-o No zvolnila jsem a po jistých peripetiích, které možná popíšu v nějakém dalším článku na téma „jak se lze seznámit“, jsem našla chlapa svých snů. Kupodivu šlo vše rychle. Po pár měsících už jsem se k němu nastěhovala a za dalších pár měsíců (přesněji po 33 měsících :-D) byla svatba…

Zde to však nekončí… můj příběh teprve začíná. Hned po svatbě jsme se snažili o miminko. Otěhotnět nebyl problém, ale udržet miminko při životě ano :´-(. Prožila jsem si muka, kdo nezažil nepochopí. Ale nevzdávali jsme to, věřili jsme. Zkusili jsme vše. Od běžných vyšetření, genetických vyšetření až po alternativní metody. Hanička byla opravdu naplánovaná do posledního puntíku. Prošla jsem očistnou kúrou, pak jsme s manželem užívali bylinkové tinktury a doporučené vitamíny a nakonec jsme naplánovali dovolenou k moři v době ovulace. Tam jsme se snažili zapomenout na stres a užívali si. Otěhotněla jsem…

A Hanička rostla a žila… nebylo to úplně beproblémové těhotenství, ale bylo úspěšné. Hanička se narodila v červu 2008 a z nás byli v tu ránu nejšťastnější rodiče na světě…

Říkáte si hezký happyend. No mohl by být, ale můj příběh pokračuje…

Jmenuji se Lenka a jsem máma. Haničce je nyní bezmála 10 měsíců. Je to sluníčko a naše štestí. Miluju ji jak jen máma může milovat svoje dítě… a přesto… někde uvnitř… trpím šílenými depresemi. Proč? Nevím… snad tohle prožívá více žen. Nemám odvahu se zeptat. Vždyť mám co jsem chtěla, ne? Jak si jen mohu stěžovat. A já si vlastně ani stěžovat nechci. Jen bych občas potřebovala říci celému světu, jak je to těžké. Jak jednoduchý život je bez dítěte. Jak svobodný… Už nejsem a nikdy nebudu jen já. Vždy a za všech okolností tu bude má dcera. Nemohu si dát ani sprchu kdy chci, nemohu se podívat na televizi, kdy chci, nemohu si jen tak někam vyrazit… a hlavně nemohu pracovat!

Věřím, vím… že všechny mámy mi teď rozumí. Vzdaly jsme se vlastního života v den, kdy jsme porodily a občas nám to přece musí být trochu líto, ne? Občas přece máme právo být naštvané na své dítě, nemůže nás nikdo odsoudit za to, že chceme vypadnout a své milované dítko aspoň dvě hodiny nevidět. A nesmíme nenavidět samy sebe a propadat panice, že jsme špatné mámy. Já sama s tím někdy bojuju a myslím, že je nás víc. Právě proto jsem napsala tyto řádky, abyste vy, které máte stejné pocity jako já věděly, že v tom nejste samy, i když se bojíte o tom mluvit, vězte, že je to normální. 100% je… sama si to často opakuju. A pak si také opakuji:

„Jmenuji se Lenka a jsem RÁDA máma!“
Také se někdy perete s obdobnými pocity?

Napsal/a: Lenčáč

Toto taky stojí za přečtení!

Tip na výlet: Jestřebí hory a frankfurtská polévka

Jedno letní pondělí jsme chtěli využít krásného počasí a vyrazit někam do přírody. Našli jsme dvě dosud nezdolané rozhledny

Čtu dál →

Recenze: Nepovedené kouzlo – Emilka a ztracená škola

Ráda by vám představila knižní novinku autorky Petry Martiškové s názvem Nepovedené kouzlo – Emilka a ztracená škola, která

Čtu dál →

Recenze: Jak to bylo s panem vlkem?

„To je o Karkulce? To přece znám. Všechny pohádky mám přečtený už dávno, vždyť je mi DESET, mami!“ sdělil mi

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (17 vyjádření)

  • marika81

    Já mám pocit, že něco podobného prožívám,strašně jsem chtěla být matkou, myslela jsem si, že jsem si užila dost, mám na to věk a chtěla jsem změnu. Matkou jsem se stala snadno a starat se o jedno dítě byla taky snadnost, měla jsem na sebe i čas, dcera roste a už mě ani tolik nepotřebuje. Jsem opět tam, kde jsem byla před ní, že by druhé dítě? Nešlo to, tak jsem si opět začala užívat více času pro sebe, dokonce jsem se i nudila, až jednou? Jsem těhotná, přemýšlím, zvládnu to? Budu mít na to nervy, dostala jsem se do té správné deprese, těhotenství nebylo ukázkové a čím to bylo horší, tím víc jsem milovala to malinké a těšila se na něj:)
    Nyní? Čas nemám vůbec, děti mi seberou i to, co nemám a já si zoufám, ale i doufám, že se opět brzy dostanu na ten pomyslný začátek.
    Stejně ty moje zlatíčka miluji a nedovedu si bez nich představit život, i když jsou to největší zlodějové času, spánku, volnosti, nervů a svobody:)))

  • HANINA25

    Holka,nádherně si to napsala.
    Pár vět a je v tom obsaženo vše co každá jsme prožila,každá co prožívá a takové nakouknutí pro ty,které to čeká.

    Každá máma zapochybuje /a kdo tvrdí,že né/ té moc nevěřím..
    Ale zvláštní na tom je,že jak ty pochybnosti došly tak odejdou.
    A já,ikdyž mám děti velké dodneška sem tam pocítím pochybnost,už né z toho jak to zvládnu a jaká budu máma,ale zda jsem to zvládla.No zatím asi ano.

    Vím je to už z dubna psaný a tak napiš jak ses vypořádala a vypořádáš dál…

  • Anonymní

    Já mám syna Matýska jsou mu bez mála 3roky.Jako ty Lenko jsem měla deprese a zatěžovalo mě to ovšem až malej měl kolem toho roku kdy toho bylo pořád víc a víc,tenkrát jsem vyhrkla s naprostou jistotou že druhé nebude!!Po pár hodinách mě to přesto jak jsem viděla malého spát v postýlce tak jsem si řekla že to malému nemůžu dávat za zlé proto jsem na doporučení švagrové zkusila se zaměřovat na něco čeho bych chtěla dosáhnout a plně se na to soustředit a najedou at ta představa zmizí a musíte si odpočinou jen relaxovat tohle dělat 2x deně a mě to ulevilo od stresu že něco nestihnu nebo neudělám.po půl roce jsem otěhotněla a chytli mě zase deprese.Mimi sice chtěné bylo ale popadl mě strach že to bude stejné.Narodila se holčička Agátka nyní jí jsou 4měsíce zvládm to mnohem líp a jsem ted spokojená

  • Lenko to co prožíváš prožíváš je normální za čas ti holčička vyroste přijde do puberty a potom teprve budeš vzpomínat jak bylo tvé miminko a batole zlatíčko . Já mám 13 letou dcerku a ta navždy zůstane dvouletá

  • Anonymní

    Já máma zatím nejsem mám docela čas ale ten článek je moc hezký.S přítelem mimčo plánujem tak za rok za dva

  • Lien

    Lenko, je to opravdu krásný článek, taky mám podobně vymodlené dítě včetně těch očistných procedur a taky jsem zažívala ty pocity, že jsem to tak chtěla a teď mi to kolikrát vadí, že se nemůžu ani osprchovat ani nic, ale jak píšeš, je to fakt normální a stačí hodinka kdy je s ní manžel na prochajdě a už koukam co mam dělat a už aby byla zpátky. Jen si to užij, jednou na to budeme moc rádi vzpomínat.

  • Anonymní

    Já jsem taky máma,jedno dítě je fakt velká zátěž a pokud jste prvorodičky tak dvojnásobný zvyknout si na režim dítěte apod.Já mám nyní 2měsíční dvojčátka holčičky Natalku a Jůlinku naštěstí vím co to vše obnáší protože už mám 4letého syna Lůkáška který pomáhá jak jen to jde což mě překvapilo(no snad mu to vbydrží) u našich holčiček si zpočátku dokterka myslela že je to páreček a jména měla být Jůlinka a Tomášek ale ve 20týdnu se mimi pootočilo a vyklubala se holčička Natálka.U Lukáška jsem od prvního dojmu věděla že to bude kluk už jen to moje břicho 🙂 Všem mámam přeji uspěchy a pevné nervy,je to někdy unavující stávat každé dvě hodiny v noci

  • Evakub

    Lenčo, můžu tě trošku uklidnit. Kubíček byl také do roka klíšťátko, ale paks e to zlomilo a od dvou let pravidelně 1-2x v týdnu i přespává i sestry a ani se mu pak nechce domů.
    Tomáškovi je 10 měsíců a trošku teď začal mamánkovatět, ale když mě nevidí, tak mě nepotřebuje. A to stále kojím.
    Tak třeba druhé mimi bude úúúplně jiné. Moji kluci si nejsou podobní ani vzhledem ani povahou 😀

  • Lenčáč

    No právě… také přemýšlíme o druhém dítku… ne teď, ale časem… no nejsem nejmladší, takže v horizontu dvou let …já hrozně chci, ale zároveň mě děsí právě ta představa, že sotva jedno dítko odroste začne to vše nanovo…

    Děsí je asi silný slovo… berte mě trochu s rezervou 😀

  • Lenko, opravdu moc hezký článek, taky se v něm poznávám. Mé dceři je rok a půl, je už samostanější.., ale byly doby, kdy to bylo mámino klíště. Nechtěla jít za nikým jiným, ani za taťkou, jen být stále se mnou, nemohla jsem si ani na chvilku odpočinout……… bylo to hodně vyčerpávající. No a teď se pokoušíme o další mimi, tak to začne znova. Ale neměnila bych, vždyť si to za pár let vynahradíme…

  • Martina

    Lenko, taky jsem po narození první dcery měla hrozné stavy. Trvalo to skoro rok a půl. Dlouho jsem se z toho dostávala a dlouho jsem nechápala, proč si vlastně lidé pořizují děti. Sice jsem malou nesmírně milovala, ale byla jsem z toho všeho vyčerpaná. Ona byla hodně náročné miminko, první 4 měsíce měla po každém kojení bolesti bříška, tím pádem jsem ji celé dny musela chovat. Ona se pak nenechala vůbec odkládat a vyžadovala si chování a pozornost neustále. Najednou jsem vůbec neměla čas na své koníčky, vlastně na nic, ani se v klidu převlíct, najíst, uklidit. Pak se to ale upravilo, když trochu povyrostla, ale to jsme si pořídili druhou dcerku, a ta byla stejně náročné miminko jako ta první. Takže jsem se vyčerpávala ještě víc. Ty depresivní pocity se ale už neopakovaly. Naštěstí. Učím se mít ráda tuhle „profesi“ matky. Začínám si to užívat. Ale přijde mi, že to jde líp, až jsou děti větší. Snažím se udělat si i přes to všechno chvilku čas na své zájmy. Není to lehké. Občas přejde týden a ani jednou jsem si nesedla v klidu ke knížce apod. Ty první roky svých dcer bych ale nechtěla znovu absolvovat. Nicméně bych už nikdy nechtěla bez svých holčiček být. Láska a radost už převažují. Tak vydrž!

  • Lenčáč

    Moc díky za reakce… všem…

  • Krásně napsáno, díky, i já jsem máma. :-))

  • Leni máš naprosto normální úvahy.Ne nadarmo se říká,že malé dítě ti změní celý život:-)a v tom věku,ve kterém je tvoje Hanička se to možná i násobí,kdy začne ten malý cvrček zkoumat co je to vlastně svět a na tobě je celá ta zodpovědnost,aby se mu u toho nic nestalo.Sama jsem měla takové stavy absolutní vyčerpanosti,kdy sotva přišel manžel z práce jsem mu syna dala skoro ve dveřích.Postupně to přejde..neboj a vydrž.pokud se ti stýská po práci nemáš možnost jít na malý úvazek?Ty si přijdeš na jiné myšlenky a pokud bys měla spolehlivé hlídání,tak nemyslím,že by dcerka nějak moc trpěla i když je tak maličká.Souhlasím s tím,že dítě může být šťastné a spokojené,pokud je jeho máma šťastná a spokojená:-))
    hezký den

  • Bramborka

    Když se narodila první dcerka, uvědomila jsem si:“nemůžu si dát sprchu, když chci, nemůžu si číst, kdy chci, odjet, kam chci“. Když se narodila druhá , uvědomila jsem si , že už nemůžu prakticky nic co chci a kdy chci, ale zato můžu kdykoli a cokoli, co chtějí ony((-:. A někdy se i „sejdem“ (((-: Hezký den((_:

  • JanaOss

    Lenko, lenko, to je přeci normální. Nejde ani tak o to, co chceš a nemůžeš, ale co ti vnitřně napovídá tvá zodpovědnost. najednou si uvědomíš, že musíš být pořád připravená u miminka a starat se o něj, nesmíš ho nechat minutku bez dozoru, aby se mu něco nestalo. A když už je to takovéhle batole, tak je to nejhorší. Zvykneš si, neboj, a až si zvykneš, zjistíš, že si musíš zase zvykat na to, že už zase všechno můžeš, protože to mimčo je náctivleté a vůbec, ale vůbec tě nemíní potřebovat, naopak, chce být samostatné a ty jen koukáš, jak přichází a odchází.To ale vůbec není smutné. Za to se z něj zase rodí partner do diskuse i pro příjemné chvilky nad kávou či hrnkem kakaa.
    Neboj, to nejsou doprese, to máš jen hodně vyvinutý smysl pro zodpovědnost za ten malý uzlíček, který jsi přivedla na svět.

  • Evakub

    Krásný článek. Jak píšeš, je to normální a já myslím, že snad každá maminka jednou zapochybuje.

    Já jsem taky ráda máma.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist